ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.9.2019:76
sp. zn. 4 As 9/2019 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) J. M., b) P. M.,
oba zast. JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 679/5, Opava,
proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, za účasti: H. T., zast. JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou,
se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2018,
č. j. KrÚ-74332/146/2016/OMSŘI/Vod-10, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 11. 2018,
č. j. 52 A 88/2018 - 120,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
28. 11. 2018, č. j. 52 A 88/2018 - 120, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 11. 4. 2018,
č. j. KrÚ-74332/146/2016/OMSŘI/Vod-10, se z r ušuj e a věc se v r ac í
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 75.376,96 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše
Doležala, advokáta, do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad v Chrudimi (dále jen „stavební úřad“) zahájil dne 17. 2. 2015 řízení
o odstranění stavby podle 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním úřadu (stavební zákon), oznámením č. j. CR 011216/2015 STO/Ch. Předmětem
řízení bylo odstranění stavby na pozemku st. p. X1 v katastrálním území Ch., jejímž vlastníkem je
osoba zúčastněná na řízení. Uvedenou stavbu stavební úřad označil jako „zastřešení balkónu
na rodinném domu č. p. X, V., Ch. X“ (dále jen „zastřešení balkónu“).
[2] Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 25. 2. 2015 poté stavební
úřad rozhodl o dodatečném povolení zastřešení balkónu rozhodnutím ze dne 19. 6. 2015, č. j. CR
041909/2015 STO/Ch (dále jen „rozhodnutí o dodatečném povolení stavby I“) a tuto stavbu
dodatečně povolil podle §129 odst. 3 a §115 stavebního zákona.
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 9. 2015, č. j. KrÚ-53094/129/2015/OMSŘI/Pu, zrušil
rozhodnutí o dodatečném povolení stavby I a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání.
[4] Na to stavební úřad rozhodnutím ze dne 12. 9. 2016, č. j. CR 059767/2016 STO/Bk (dále
jen „rozhodnutí o dodatečném povolení stavby II“), vydal podle §129 odst. 2 a 3 stavebního
zákona, §115 téhož zákona a §18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního
rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), nové
dodatečné stavební povolení. Povolovanou stavbu v tomto rozhodnutí označil jako „zastřešení
terasy na rodinném domu č. p. X, V., Ch. X“ (dále jen „zastřešení terasy“).
[5] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 19. 12. 2016, č. j.
KrÚ-74332/146/2016/OMSŘI/Vod-2, zamítl odvolání žalobců a) a b) (dále společně též jako
„žalobci“) a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby II potvrdil.
[6] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), zrušil
rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 52 A 10/2017 - 114 (dále jen „zrušující rozsudek“) posledně
uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2016, č. j. KrÚ-74332/146/2016/OMSŘI/Vod-2,
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému uložil posoudit, zda zastřešení terasy
je či není zdrojem imisí hluku a nežádoucích pohledů a zároveň jej zavázal, aby provedl místní
šetření na zahradě žalobců, na jehož základě vyhodnotí důvodnost jimi vznášených námitek
a aby zohlednil též skutečnost, že předmětná stavba může být s ohledem na zastřešení užívána
po převážnou část roku.
[7] Žalovaný tudíž znovu rozhodoval a v záhlaví označeným rozhodnutím (dále
jen „napadené rozhodnutí“) opětovně zamítl společné odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby II.
II.
[8] Žalobci se proti napadenému rozhodnutí bránili další žalobou u krajského soudu.
Ten žalobu zamítl jako nedůvodnou shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“).
[9] Krajský soud předeslal, že z hlediska uplatněných žalobních námitek nepovažuje
za zásadní posouzení charakteru dodatečně povolované stavby v tom smyslu, zda se jedná
o přístavbu či nástavbu (čemuž se mimo jiné. žalovaný věnoval v napadeném rozhodnutí).
Odkázal zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013 - 40,
který se zabýval významem charakteru stavby. Krajský soud za podstatné považoval,
zda předmětná stavba může nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromí žalobců, nikoliv
skutečnost, jak je označována. Upozornil i na to, že stavební úřady jsou orgány vybavené
odborným personálem, který dokáže posoudit charakter stavby.
[10] Krajský soud setrval na svém názoru vyjádřeném již ve zrušujícím rozsudku. V něm
dovodil, že v posuzovaném případě bylo stěžejní zjištění skutkového stavu týkajícího se vlivu
provozu terasy na bezprostřední okolí, tedy i na nemovitosti žalobců. Ztotožnil se s hodnocením
charakteru stavby žalovaným, neboť vycházelo z řádně zjištěného skutkového stavu, mělo oporu
v ohledání na místě samém, v pořízených fotografiích a v zachovaných dokumentech ke stavbě
domu č. p. X.
[11] K nepřesnostem mezi skutečným stavem a dochovanou dokumentací stavby spočívajícím
v absenci podkladů, které by svědčily o okolnostech, za nichž došlo k vybudování samotné terasy,
krajský soud shodně s žalovaným odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27. 6. 2002, č. j. 30 Ca 5/2002 - 32 [v napadeném rozhodnutí i napadeném rozsudku nesprávně
označeného jako rozsudek č. j. 30 Ca 5/2001 - 32 (poznámka kasačního soudu)].
Podle něj je třeba rozlišovat mezi stavbami, které vznikly před 1. 10. 1976, tudíž před účinností
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“),
a stavbami, které byly provedeny až poté. Prokazování skutečnosti, že stavba byla postavena
bez přivolení stavebního úřadu, když existovala více než cca čtyřicet let (před rokem 1976,
jak tomu bylo v nynějším případě), a za celou dobu, při existenci institutu státního stavebního
dohledu, jehož úkolem je právě nepovolenou výstavbu odhalovat, nebyla za nepovolenou
označena, je totiž podle krajského soudu značně problematické. Krajský soud s ohledem
na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře tudíž za správný považoval postup žalovaného,
který v dané věci nepřecenil význam dílčích nesouladů mezi reálným stavem stavby a dochovanou
projektovou dokumentací a vycházel z toho, že vlastní stavba terasy byla řádně povolena
a předmětem řízení o dodatečném povolení stavby proto správně bylo jen „zastřešení terasy“,
nikoliv samotná stavba terasy.
[12] K námitce o narušení pokojného stavu, zhoršení pohody bydlení a vzniku imisí nad míru
obvyklou poměrům krajský soud zopakoval, že nemovitosti žalobců se nacházejí ve vnitrobloku
městské řádové zástavby se zahrádkami, kde je přirozeně nutné s významným omezením
soukromí počítat. V řízení také nikdo nezpochybňoval, že žalobce b) po zakoupení domu č. p. X
odstranil zeď, čímž zpřístupnil mimo jiné před svým domem prostor pohledům z oken, balkónů
a teras v blízkém okolí, čímž sám snížil úroveň soukromí uživatelů jednotlivých nemovitostí.
Zároveň žalobce b) vybudoval vikýř velkých rozměrů, ze kterého je zjevně uživatelům domu
umožněn výhled do okolí, což také vypovídá o poměrech v dotčené lokalitě.
[13] Ohledně otázky míry imisí poukázal krajský soud na zjištění při místním ohledání
stavebního úřadu a dospěl k závěru, že je zjevné, že jde o městskou lokalitu vnitrobloku
se sníženým soukromím všech dotčených nemovitostí. Z místního ohledání pak vyplývá
i existence a užívání balkónů či teras v této lokalitě, jedná se tedy o typickou charakteristiku dané
zástavby. Žalobci neprokázali ani netvrdili, že osoba zúčastněná na řízení užívá nebo nechává
užívat terasu se záměrem narušovat jejich soukromí. Taktéž zavěšení květin v truhlících
podle krajského soudu vypovídá o snaze osoby zúčastněné na řízení nezasahovat do soukromí
žalobců.
[14] Krajský soud zaujal stanovisko též k výhradám žalobců o slyšitelnosti rozhovorů z terasy,
o jejíž zastřešení se jednalo. Zastřešením došlo k intenzivnějšímu využití terasy, což bylo patrně
důvodem její realizace, avšak s ohledem na místní obvyklé poměry (stavby balkónů a teras v dané
lokalitě byly v řízení prokázány), nelze souhlasit s tím, že běžný hovor, byť slyšitelný
s rozeznáním jednotlivých slov, je imisí nad míru obvyklou poměrům v této lokalitě. Z jiných
balkónů i zahrad je podle krajského soudu také možné v blízkém sousedství slyšet rozhovory.
Jedná se o městské bydlení ve vnitrobloku s úzkými zahrádkami, kde je užívání balkónů a teras
obvyklé. Samotné zastřešení terasy ze strany osoby zúčastněné na řízení tudíž není způsobilé
vyvolat na straně žalobců újmu v podobě imisí nad míru obvyklou. Krajský soud se v tomto
směru dovolával i závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1629/99.
[15] Za správný konečně považoval krajský soud i závěr žalovaného, který za nepřiléhavé
na nynější případ pro skutkové odlišnosti označil závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013 - 40 a ze dne 12. 3. 2010,
č. j. 7 As 13/2010 - 145, a to především s ohledem na vzdálenost jednotlivých pozemků
od terasy, o jejíž zastřešení se zde jednalo. Krajský soud nakonec za správné považoval
i to, že žalovaný v otázkách kvality prostředí a tzv. „pohody bydlení“ odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116.
[16] Závěrem k námitkám žalobců o provedení dalších nepovolených zásahů ze strany osoby
zúčastněné na řízení krajský soud dodal, že předmětem nynějšího řízení bylo pouze dodatečné
povolení zastřešení terasy, nikoliv jiné stavební zásahy na její nemovitosti. Uvedené námitky tudíž
shledal nedůvodnými.
III.
[17] Proti napadenému rozsudku se žalobci a) i b) [dále jen „stěžovatel a)“, „stěžovatel b)“
nebo společně také jen „stěžovatelé“] brání kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhují zrušit napadený rozsudek i napadené rozhodnutí a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení.
[18] Stěžovatelé namítají, že v řízení před krajským soudem došlo k vadám řízení, které
zakládají nezákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatelé totiž předložili jako důkaz odborné
vyjádření Ing. Ladislava Bukovského ze dne 19. 11. 2018, č. j. SPS/2018/1119/Lbu (dále
jen „odborné vyjádření“), k němuž se krajský soud vyjádřil v odst. 11. napadeného rozsudku tak,
že se nejedná o odborné vyjádření znalce. K obsahu tohoto důkazu se krajský soud
vůbec nevyjádřil. Jelikož krajský soud neprovedl žádné hodnocení této listiny, jedná
se o tzv. opomenutý důkaz.
[19] Stěžovatelé dále namítají, že skutková podstata, z níž žalovaný a následně i krajský soud
vycházeli, nemá oporu ve spisech. Soud nepřípustně bagatelizuje změněný rozsah dodatečně
povolované stavby (zastřešení terasy) oproti poslednímu povolenému stavu z roku 1940,
tedy nesoulad reálného stavu a dochované projektové dokumentace. Pokud nepovolenou stavbu,
za niž stěžovatelé považují stavbu terasy, nikoliv jen vlastní zastřešení terasy, nebyl schopen
v průběhu doby odhalit příslušný správní orgán, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži stěžovatelům
a nelze dospět k závěru, že stavba terasy byla řádně povolena. Uvedený závěr
nemá v provedených důkazech oporu. Není-li v archivu stavebního úřadu žádné stavební
povolení či jiné opatření týkající se terasy, lze předpokládat, že žádné takové rozhodnutí nikdy
nebylo vydáno. Přitom příslušné orgány veřejné moci měly i podle §132 starého stavebního
zákona povinnost tato povolení evidovat a ukládat. Délka doby faktické existence nepovolené
stavby samotné terasy, ve vztahu k níž není k dispozici žádné rozhodnutí o její legálnosti,
z takové stavby nemůže učinit stavbu povolenou, jak přesto dovodil žalovaný i krajský soud.
Opak, tedy chybějící povolení stavby terasy, ostatně vyplývá i z odborného vyjádření, které
stěžovatelé v řízení o žalobě předložili. Stěžovatelé zde odkazují i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 112, podle nějž neexistuje promlčení
práva na odstranění stavby.
[20] Stěžovatelé rozporují též závěry obsažené v odst. 22. napadeného rozsudku. Krajský soud
zde popisuje aktivity stěžovatele b), kterými měl snížit úroveň soukromí svými vlastními zásahy,
a to odstraněním zdi dělící pozemky č. p. X2 a č. p. X3, které jsou ve vlastnictví stěžovatelů
a vybudováním vikýře velkých rozměrů, ze kterého je umožněn výhled do okolí. Stěžovatelé
však upozorňují na skutečnost, že v okamžiku odstraňování zídky nebyla terasa osoby zúčastněné
na řízení vůbec zbudována a na jejím místě byl postaven skleník, který nebyl určen k sezení
a výhledu, jak je tomu nyní v případě terasy. Zídka byla odstraněna pro její nepříznivý stav. Nadto
ani za předpokladu, že by terasa již v místě byla zbudována, by tato zídka neochránila
před pohledy z ní vzhledem k jejím rozměrům. Zmiňoval-li krajský soud i zbudování vikýře,
ten byl řádně povolen stavebním úřadem, a tudíž nemohl snižovat kvalitu prostředí nebo pohodu
bydlení. Z tohoto vikýře nadto do zahrady osoby zúčastněné na řízení není vidět. Mezi terasou
a vikýřem je značný rozdíl, a to právě v podobě zásahu do práva na soukromí, jak Nejvyšší
správní soud dovodil již v rozsudku č. j. 4 As 97/2013 - 40.
[21] Za spekulativní považují stěžovatelé také závěry krajského soudu, jimiž se v odst. 23.
napadeného rozsudku vyjadřoval k otázce snížené míry soukromí v dané lokalitě.
Podle stěžovatelů ani v městské zástavbě rodinných domů nelze rezignovat na ochranu kvality
bydlení vlastníků sousedních nemovitostí.
[22] Nesouhlasně se stěžovatelé vyjadřují i k úvaze krajského soudu o tom, že běžný hovor,
byť slyšitelný s rozeznáním jednotlivých slov, není imisí nad míru obvyklou poměrům v dané
lokalitě, kterou krajský soud doplnil tvrzením, že je jistě slyšet zřetelně rozhovory i z blízkých
zahrad. Jedná se o zcela spekulativní tvrzení krajského soudu přijaté bez jakéhokoliv důkazu.
[23] Stěžovatelé se nesouhlasně vyjadřují i k závěrům, v nichž krajský soud za skutkově odlišné
oproti nynějšímu označil případy, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích
č. j. 4 As 97/2013 - 40 a č. j. 7 As 13/2010 - 145. Stěžovatelé mají za to, že po doplnění
dokazování je ještě viditelnější závažný negativní vliv stavby terasy na okolí a na snížení kvality
prostředí, tedy naopak se jedná o případ obdobný tomu posuzovanému v citovaném rozsudku
čtvrtého senátu. Obdobnost případu se týká jednak zbudování vyvýšené terasy, čímž došlo
ke značné změně poměrů, neboť je z ní v plné míře vidět na zahradu stěžovatelů; tato terasa
tak z důvodu své značné výšky působí jako tribuna. S ohledem na zastřešení terasy může
být frekvence jejího užívání celoroční, a tudíž se jedná o změnu poměrů v neprospěch stěžovatelů
zásadnější, než jak tomu bylo ve věci řešené v rozsudku č. j. 4 As 97/2013 - 40.
[24] Shodu nynější věci s případy posuzovanými ve výše citovaných rozsudcích stěžovatelé
spatřují též ve skutečnosti, že neměli možnost efektivní obrany. Rozsudkem Okresního soudu
v Chrudimi ze dne 11. 5. 2017, č. j. 8 C 48/2015 - 247, byla totiž limitována výška stromů, které
mohli na svém pozemku vysadit, aby zabránili výhledům z předmětné terasy na 2,75 metrů.
Přestože tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, uložil stejnou povinnost stěžovateli b) rozsudek Okresního soudu
v Chrudimi ze dne 3. 12. 2019, č. j. 8 C 48/2018 - 482, který potvrdil Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Co 86/2020 - 615. K zamezení
sledování pohybů na zahradě stěžovatelů by však bylo potřeba vystavění bariéry o výši asi šesti
metrů. Není tak přiléhavé ani doporučení krajského soudu, aby stěžovatelé provedli ochranu
k zamezení sledování, neboť žaluzie či záclony pohledům na zahradu nezabrání. Nelze
tak aplikovat ani závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1629/99.
[25] Žalovaný i krajský soud nesprávně zhodnotili též účel výše zmíněné judikatury kasačního
soudu, neboť odkazují na skutečnost, že terasa nebyla postavena na samotném rozhraní
pozemků. I stavba vzdálenější, než na hranici pozemku může mít negativní vliv na okolí
srovnatelný se stavbou na hranici pozemku. Rozhodující je přímé dotčení vlastnického práva.
Důležitá zde byla okolnost, že pohled na nemovitosti stěžovatelů je z terasy bezprostřední
i ze vzdálenosti asi šesti metrů. I zde se přitom jedná o případ městské zástavby, jako tomu
bylo v odkazovaném judikátu č. j. 4 As 97/2013 - 40.
IV.
[26] Žalovaný vyjadřuje nesouhlas s podanou kasační stížností a navrhuje její zamítnutí.
Ztotožňuje se se závěry krajského soudu vyjádřenými v napadeném rozsudku a odkazuje
na odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyjádření k žalobě ze dne 18. 7. 2018 a na doklady
obsažené ve správním spise, především na fotodokumentaci, podle které je vyloučen pohled
do oken žalobců a sledování zahrady stěžovatelů z terasy osoby zúčastněné na řízení.
[27] Žalovaný má za to, že srovnání právě řešeného případu s tím, který řešil Nejvyšší správní
soud v rozsudku č. j. 4 As 97/2013 - 40, není na místě. V tam řešené věci se jednalo o stavbu
tribuny na samotné hranici sousedícího pozemku. V tomto případě je předmětem řízení stavba
zastřešení terasy vzdálená od hranice nejbližšího pozemku ve vlastnictví žalobců minimálně
šest metrů. Pokud by se žalovaný držel striktně uváděného rozsudku, nemohly by správní orgány
povolit na jakékoliv stavbě terasy, balkóny či lodžie. Změna poměrů v nynější věci nenastala,
neboť daná terasa existovala již před provedením zastřešení a terasy jsou v daném vnitrobloku
obvyklé. Stěžovatelé zcela záměrně uvádějí, že z jejich zahrady je slyšet každé slovo pronesené
na dané terase. Takové tvrzení však nebylo při místním šetření prokázáno.
[28] K existenci stávající terasy včetně doby její realizace v roce 1940 žalovaný odkazuje
na napadené rozhodnutí a na rozhodnutí o dodatečném povolení stavby II.
V.
[29] Osoba zúčastněná na řízení navrhuje kasační stížnost zamítnout. Považuje napadený
rozsudek za věcně správný, řádně odůvodněný a neshledává důvody uvedené v kasační stížnosti.
[30] Stěžovatelé tvrdí závažný negativní vliv předmětné stavby terasy na okolí a na snížení
kvality prostředí a uvádějí, že zbudováním vyvýšené terasy došlo ke značné změně poměrů
vytvořením pohledu zcela nové kvality. Žalovaný však neposuzoval zbudování terasy,
ale zastřešení stávající terasy z roku 1940. V řízení bylo prokázáno, že výstavba a užívání balkónů
či teras je v předmětném vnitrobloku obvyklou záležitostí a podle výsledků šetření jsou tyto
konstrukce stáří minimálně čtyřiceti let. Dále osoba zúčastněná na řízení upozorňuje
na skutečnost, že v rozsudku č. j. 4 As 97/2013 - 40 (nesprávně označeném 4 As 13/2010 - 145),
na který stěžovatelé odkazují, se jednalo o věc, v níž byla předmětem řízení přístavba terasy,
nikoliv její zastřešení.
[31] K námitce opomenutého důkazu osoba zúčastněná na řízení uvádí, že se krajský soud
s důkazem odborného vyjádření řádně vypořádal v odst. 11. napadeného rozsudku. Povinnost
posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že je soud povinen reagovat na každou dílčí
argumentaci. Jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace,
což v daném případě znamenalo posouzení, zda zastřešení terasy svým charakterem může
zasahovat nepřiměřeným způsobem do soukromí stěžovatelů a posouzení vlivu zastřešení terasy
na bezprostřední okolí. Zastřešení terasy není způsobilé vyvolat stěžovateli tvrzenou újmu
v podobě imisí nad míru obvyklou.
[32] Podle protokolu o místním ohledání je před domem stěžovatelů č. p. X na stanovišti
před oknem obývacího pokoje slyšet z terasy běžný lidský hovor včetně jednotlivých slov.
Stěžovatelé však nesprávně uvádějí, že z jejich zahrady je slyšet každé slovo pronesené na dané
terase. V řadové zástavbě není obecně možné dosáhnout úplného soukromí. Při posuzování věci
je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků.
VI.
[33] V reakci na vyjádření osoby zúčastněné na řízení stěžovatelé doplňují, že je povinností
správního orgánu při posuzování žádosti o dodatečné povolení stavby zkoumat, jaký je poslední
povolený stav stavby a jak se současný faktický stav stavby od tohoto povoleného stavu liší.
Vymezení stavby je tak velmi podstatné, neboť má vliv na případnou legalizaci současného
půdorysu terasy a vymezení rozsahu stavby je podstatnou skutečností též pro posuzování jejích
vlivů na dotčení práv ostatních účastníků řízení, včetně stěžovatelů. Pokud by stavební úřad
dospěl k závěru, že terasa je stavbou nepovolenou, mělo by to nepochybně vliv na rozhodování
o dodatečném povolení stavby jejího zastřešení. Závěr krajského soudu o této námitce považují
stěžovatelé za nesprávný. K zodpovězení otázky zásahu do soukromí stěžovatelů je tedy nejprve
nutné vymezit, jaké části stavby (terasy) jsou postavené bez rozhodnutí nebo jiného opatření
stavebního úřadu.
[34] Stěžovatelé také upozorňují na stav po vykácení zeleně na jejich pozemku na základě
rozhodnutí uvedených výše v odst. [24] a dokumentují jej fotografiemi. Vysázením stromů chtěli
stěžovatelé svépomocí zamezit pohledům na jejich zahradu i do místností, tuto možnost
však s ohledem na zmíněná rozhodnutí již nemají.
[35] Stěžovatelé se konečně neztotožňují ani se závěry osoby zúčastněné na řízení ohledně
opomenutého důkazu. Krajský soud své úvahy k tomuto důkazu dostatečně neodůvodnil a tento
důkaz nesprávně posoudil. Uvedené odborné vyjádření mělo sloužit k zaujetí názoru o rozsahu
nepovolené stavby a o vlivu této stavby na soukromí stěžovatelů. K otázce slyšitelnosti
rozhovorů ze zahrady odkazují stěžovatelé na závěry vyplývající z ohledání na místě ze dne
12. 2. 2018. Stěžovatelé setrvávají na podané kasační stížnosti.
VII.
[36] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[37] Kasační stížnost je důvodná.
[38] Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují mimo jiné kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a namítají, že se krajský soud opomněl vypořádat s důkazem - odborným
stanoviskem, který navrhovali při jednání.
[39] Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře setrvale vychází z toho, že podle zásad
uvedených v §52 s. ř. s. správní soud sám rozhodne, které z navržených důkazů provede,
a rovněž může provést i důkazy jiné. Při rozhodování pak vychází jak z důkazů provedených
správními orgány, tak z důkazů, které provedl sám; tyto důkazy zhodnotí podle zásady volného
hodnocení důkazů, tedy každý jednotlivě a všechny v jejich souhrnu a ve vzájemné souvislosti.
Ve svém rozhodnutí pak vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Jestliže soud
o některém z důkazů nerozhodne či se jím při postupu podle zásad volného hodnocení důkazů
nezabývá, jedná se o tzv. opomenutý důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, nebo ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108).
[40] Ze spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatelé navrhli při jednání konaném dne
20. 11. 2018 provedení důkazu odborným vyjádřením, kterým zamýšleli prokázat, že stavba
zastřešení terasy neměla být dodatečně povolena. Krajský soud tento důkaz při jednání provedl.
V napadeném rozsudku k tomuto odbornému vyjádření uvedl, že z něj vyplývá, že terasa
je přístavbou a dřevěnou nástavbou, přitom však současně dovodil, že není rozhodné označení
stavby, ale její dopad na bezprostřední okolí. Uvedené hodnocení sice nelze považovat
z vyčerpávající, přesto však nelze přisvědčit stěžovatelům, že by krajský soud uvedený důkaz zcela
opomněl, a současně to mělo vliv na zákonnost jeho rozsudku. O opomenutý důkaz
se tak nejedná a kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[41] Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkami, jež se týkaly tvrzeného nesouladu
skutkového stavu, z nějž správní orgány vycházely, se skutečnostmi vyplývajícími se spisu, které
směřovaly k naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[42] Nejvyšší správní soud přitom považuje za podstatné v této souvislosti uvést některé
podstatné skutečnosti, jež se podávají ze správního spisu.
[43] Osoba zúčastněná na řízení společně s manželem nabyla nemovitost, k níž se vztahovala
žádost o dodatečné povolení zastřešení terasy, na základě kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2001.
Stěžovatel b) podal dne 20. 1. 2015 stavebnímu úřadu podnět k zahájení řízení z důvodu,
že neměl povědomost o vedení jakéhokoliv řízení podle stavebního zákona týkajícího se stavby
„zastřešené terasy“ (tedy terasy se zastřešením – poznámka soudu). Stavební úřad na to zahájil
řízení o odstranění stavby označené jako zastřešení balkónu, v němž uvedl, že „na stávajícím
balkónu došlo k odstranění zasklení, které uzavíralo celou plochu balkónu, dříve tento balkón byl využíván jako
zimní zahrada. Dále nad balkónem bylo provedeno nové zastřešení a balkón byl osazen novým zábradlím.“
[44] Dne 5. 2. 2015 proběhlo první místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že v roce 2001
ohlásila osoba zúčastněná na řízení udržovací práce na rodinném domě č. p. X a předložila fotky
z uvedeného roku, na kterých se nacházelo drátěné oplocení umístěné po obvodu střechy
přízemní přístavby této nemovitosti. Osoba zúčastněná na řízení k tomu vysvětlila,
že při provádění úprav došlo k zasklení části prostoru na střeše této přístavby, který nazývala
balkónem, a vytvoření skleníkové konstrukce menšího půdorysu oproti rozměrům střechy
přístavby a oproti nynější rozloze terasy, o jejíž zastřešení se jedná. K odstranění tohoto zasklení
došlo v roce 2014 a došlo k obnově „balkónu“ v původním rozsahu (v rozměrech střechy
přístavby), provedení zastřešení uvedené plochy a umístění nového zábradlí v půdorysech,
jak je předmětem tohoto řízení o dodatečném povolení stavby.
[45] Na to osoba zúčastněná na řízení požádala dne 25. 2. 2015 o dodatečné povolení stavby,
kterou popsala jako „zastřešení stávajícího balkónu“. Stavební úřad na základě žádosti stěžovatelky,
místního šetření, ústního jednání a projektové dokumentace předložené stěžovatelkou (v níž byla
stavba označena jako zastřešení terasy) vydal dodatečné povolení stavby I, kterým dodatečně
povolil zastřešení balkónu. Toto rozhodnutí žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 17. 9. 2015,
č. j. KrÚ-53094/129/2015/OMSŘI/Pu, a zavázal stavební úřad, aby zjistil skutečný stav – stupeň
rozestavěnosti stavby, prověřil, která stavba nebo její část byla započata a která stavba či její části
byla již realizována v souladu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona, tudíž aby správně
určil předmět řízení o odstranění stavby, které zahájil.
[46] Dne 23. 10. 2015 informoval stavební úřad účastníky řízení o pokračování v řízení,
za jehož předmět nově označil zastřešení terasy, které poté již dodržel s výjimkou ústního jednání
dne 17. 12. 2015, při jehož nařízení opět jako předmět řízení označil zastřešení balkónu.
[47] Další ohledání stavby proběhlo dne 9. 2. 2016. Podkladem pro ohledání byla projektová
dokumentace domu ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení z roku 1940 pořízená pro nástavbu
patra a přístavbu prádelny, která byla uložena ve spisovně stavebního úřadu. Při ohledání stavební
úřad zjistil, že provedená přístavba prádelny a místnosti WC neodpovídají ověřené projektové
dokumentaci z roku 1940 s tím, že v uplynulých letech byl její nepravidelný tvar doplněn
na lichoběžníkový půdorys. Z fotodokumentace pořízené v roce 2001, již poskytla osoba
zúčastněná na řízení, pak vyplynulo, že již v této době měla zmíněná přístavba lichoběžníkový
tvar. Stavební úřad shrnul, že přístavba v současné podobě neodpovídá ověřené projektové
dokumentaci, což není zohledněno ani v projektové dokumentaci, kterou předložila v řízení
o dodatečném povolení stavby stěžovatelka ke své žádosti. V návaznosti na toto ohledání stavby
proto stavební úřad osobu zúčastněnou na řízení vyzval, aby „upravila projektovou dokumentaci
tak, aby odpovídala skutečnému provedení stavby a jejímu původnímu užívání a bylo z ní dostatečně zřejmé
co je předmětem dodatečného stavebního povolení a případně předložila důkazy prokazující původní stav stavby.“
[48] Další projektovou dokumentaci podle požadavku stavebního úřadu osoba zúčastněná
na řízení předložila dne 27. 4. 2016. V ní byl zachycen stav z roku 2001 s tehdy umístěným
oplocením vedoucím po obvodu střechy přístavby nazývané balkónem, dále stav s umístěnou
skleníkovou konstrukcí na této střeše v části jejího půdorysu a nakonec stav nynější,
se zakreslenou zastřešenou terasou v rozloze půdorysu přístavby lichoběžníkového tvaru.
Stavební úřad přesto osobu zúčastněnou na řízení znovu vyzval, aby doplnila žádost o dodatečné
stavební povolení, neboť „nově podaná projektová dokumentace ze dne 27. 4. 2016 svým rozsahem
neodpovídá podané žádosti ze dne 25. 2. 2015 zpřesněte toto vaše podání tak, aby bylo zřejmé o co žádáte
a co je obsahem žádosti o dodatečné povolení.“ Tento požadavek odůvodnil skutečností, že předložená
projektová dokumentace „neodpovídá skutečnému provedení stavby na místě. Proto že se jedná o řízení
podle §129 stavebního zákona je povinností stavebníka nebo vlastníka prokázat, že je možné stavbu dodatečně
povolit, prokázat legálnost původního stavu a předložit důkazy, o tom že stavba a její původní užívání
je v souladu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona.“ (jedná se o přesné citace včetně
gramatických nedostatků - poznámka soudu).
[49] Stavební úřad následně provedl další ohledání stavby dne 19. 7. 2016, z nějž vyplynulo,
že nad přístavbou prádelny a místnosti WC se nachází prostor označený za terasu.
Ta se podle přeložených podkladů měla na místě nacházet před více než čtyřiceti lety. S ohledem
na uvedené stavební úřad vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby II, v němž
za dodatečně povolovanou stavbu označil zastřešení terasy. V uvedeném rozhodnutí stavební
úřad mj. vysvětlil, že s ohledem na nepřesnosti mezi projektovou dokumentací z roku 1940
a nynějším stavem a za situace, kdy nebyla doložena dokumentace k dalšímu stavebně
technickému vývoji stavby, vyzval osobu zúčastněnou na řízení k doložení nově vyhotovené
projektové dokumentace, jak výše popsáno (viz odst. [47]). V uvedeném rozhodnutí vyslovil,
že přístavba prádelny a WC je, i při neexistenci potřebných podkladů, stavbou povolenou.
Nikterak nepojednal o samotné terase, ač námitky o tom, že i ta je stavbou nepovolenou,
stěžovatelé uplatňovali v průběhu celého správního řízení od jeho samotného počátku. Následně
stavební úřad vypořádal námitky týkající se případných imisí a uzavřel, že jsou splněny podmínky
pro dodatečné povolení zastřešení terasy.
[50] Toto druhé rozhodnutí stavebního úřadu žalovaný potvrdil svým rozhodnutím ze dne
19. 12. 2016, č. j. KrÚ-74332/146/2016/OMSŘI/Vod-2. V něm mj. dovodil, že „v archivu
stavebního úřadu se nachází mimo další dokumentace z roku 1940 pro přístavbu a nástavbu I. patra domu
čp. X; z dokumentace je prokázáno, že ve dvorní části byla přístavba, která sice ne zcela odpovídá současnému
stavu, ale nelze najisto tvrdit, že současný skutečný stav byl realizován nelegálně a to se týká i dveří,
zpřístupňujících střechu či terasu přístavby.“ V dalším pak žalovaný odkázal na posouzení věci stavební
úřadem a za podstatné nepovažoval, jak je prostor, o jehož zastřešení se jednalo, označen a také
proveden, nýbrž „[p]odstatné je, že žadatelka bez povolení provedla zastřešení této plochy. Odvolací orgán
souhlasí s povolovacím režimem, který stavební úřad provedl, tento povolovací režim určilo právě zastřešení, které
změnil vzhled stavby. Stavební úřad v daném případě použil označení zastřešení terasy (v daném případě stavební
úpravy stávající stavby), nebyla nastavena část stavby (kterou by se stavba zvýšila), aby bylo možné předmětnou
stavbu klasifikovat jako nástavbu stávající stavby.“ V další části odůvodnění (jež pojednávala o zásahu
do pohody bydlení a do soukromí stěžovatelů) pak žalovaný také vyslovil, že „vzhledem
ke skutečnosti, že balkon. resp. terasa byla na střeše prádelny od její realizace, odvolací orgán stejně jako stavební
úřad je toho názoru, že realizací předmětné stavby zastřešení terasy, nedošlo k narušení zavedeného a očekávaného
rozsahu soukromí nad míru přiměřenou poměrům.“ Též z další části uvedeného rozhodnutí pak vyplývá,
že žalovaný nepochyboval o existenci terasy nad přístavbou v době před jejím nynějším
„obnovením“ osobou zúčastněnou na řízení [viz strana 6 bod 6) tohoto rozhodnutí žalovaného].
[51] Z projektové dokumentace z roku 1940 pro dům č. p. X, jež je také součástí uvedeného
správního spisu, dále vyplývá, že tehdejší majitelé, manželé J., požádali dne 22. 2. 1940 o povolení
k nástavbě I. patra na domě č. p. X a ode dne 20. 8. 1940 jim bylo vydáno povolení k užívání
přístavby a nástavby I. patra na domě. Podle doložené projektové dokumentace byla povolena
přístavba prádelny a místnosti WC. V této projektové dokumentaci byla zakreslena i terasa, která
však neodpovídá půdorysu zaznačenému v nové projektové dokumentaci doložené osobou
zúčastněnou na řízení (ke stavu z roku 2001, kdy nemovitost nabyla, resp. ke stavu se skleníkem
v mezidobí) ani půdorysu a rozměrům nynějšího stavu. Terasa byla původně plánována pouze
v rozsahu odpovídajícím půdorysu místnosti WC v přízemí, nikoliv již ale nad prádelnou, jak byla
poté zachycena v projektové dokumentaci osoby zúčastněné na řízení.
[52] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, rozsudkem č. j. 52 A10/2017 -
114, zrušil posledně rozhodnutí žalovaného a zavázal jej k novému projednání věci. V té
souvislosti mu uložil zabývat se především imisemi, nikoliv však vymezením samotného
předmětu řízení o dodatečném povolení stavby. V napadeném rozhodnutí se poté žalovaný
k předmětu řízení o dodatečném povolení stavby vyjádřil totožně, jako ve svém rozhodnutí
ze dne 19. 12. 2016, č. j. KrÚ-74332/146/2016/OMSŘI/Vod-2, které bylo citováno v odst. [50].
[53] Z právě uvedených skutečností vyplývajících ze správního spisu dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že mezi terasou navrženou v projektové dokumentaci z roku 1940 a skutečným
stavem, který je zachycen i v aktuální projektové dokumentaci pořízené osobou zúčastněnou
na řízení, existují rozdíly a nesrovnalosti, které nebyly v průběhu celého správního řízení
přes námitky stěžovatelů objasněny. Původní projektová dokumentace počítala s terasou
obdélníkového půdorysu, který byl shodný pouze s půdorysem místnosti WC v přízemí přístavby
nemovitosti č. p. X ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení.
[54] V roce 2001 se při koupi nemovitosti osobou zúčastněnou na řízení nacházel
již nad místností prádelny a WC v takřka celé ploše střechy této přístavby prostor ohraničený
drátěným plotem, který je zdokumentován na fotografiích z tohoto roku. Došlo tudíž ke zvětšení
půdorysu tohoto prostoru i nad místnost prádelny, a to aniž by se ve správním spise nacházel
jakýkoliv podklad k takové změně. Nadto podle projektové dokumentace z roku 1940 měl
půdorys místnosti prádelny a WC nepravidelný tvar, oproti tomu v roce 2001 již měl
lichoběžníkový půdorys a právě v rámci tohoto půdorysu byl situován zmíněný drátěný plot.
Uvedený plotem ohraničený prostor nacházející se na střeše přístavby tedy vůbec neodpovídal
původně zamýšlené terase, jež byla v projektové dokumentaci z roku 1940 projektována
nad místností WC přístavby.
[55] Z výše popsaného obsahu správního spisu je nadto zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení
v průběhu doby (po roce 2001) provedla úpravu prostoru střechy přístavby tak, že nejprve došlo
k odstranění drátěného plotu po obvodu střechy přístavby a na její menší části přiléhající ke stěně
nástavby domu vybudovala zasklenou konstrukci. V roce 2014, a to bez stavebního povolení, což
není mezi účastníky řízení sporné, provedla další úpravu tak, že odstranila zmíněnou skleněnou
konstrukci, vybudovala zábradlí po obvodu střechy přístavby a tuto plochu zastřešila. Právě tato
poslední změna, avšak výlučně pokud jde o „zastřešení“, se stala předmětem řízení o odstranění
nepovolené stavby a následně i o jejím dodatečném povolení.
[56] Ohledně změn mezi lety 1940 až do vybudování zastřešené terasy dospěl stavební úřad
i žalovaný k závěru, že nelze po osobě zúčastněné na řízení požadovat dokumentaci, která mohla
být v dlouhém časovém období, od zachované projektové dokumentace (z r. 1940)
do vybudování oplocení půdorysu střechy nazývané nejprve balkónem (v r. 2001), ztracena
či zničena, a která by prokazovala povolení terasy v nynější podobě (lichoběžníkový půdorys
o velikosti místnosti prádelny a WC v přízemí) se vstupem z mezipatra mezi přízemím
a nadzemním podlažím. Poukazovali též na charakter zástavby v dané lokalitě, na obvyklost
zbudování balkónů či teras ve vnitrobloku domů, jehož jsou nemovitosti stěžovatelů i osoby
zúčastněné na řízení součástí. V té souvislosti také správní orgány dovodily, že přístavbu v nynější
lichoběžníkové podobě lze považovat za stavbou povolenou, stejně jako i samotnou terasu
na střeše této přístavby, a to právě s ohledem na dobu, kdy zřejmě byly tyto stavby
byly provedeny (před rokem 1976). Správní orgány tudíž po osobě zúčastněné na řízení
požadovaly doložení nové projektové dokumentace (resp. pasportu přístavby), která
by zohlednila rozdíl mezi přístavbou podle projektové dokumentace z roku 1940 a nynějším
stavem shodným s tím, v jakém ji osoba zúčastněná na řízení nabyla v roce 2001, tudíž změnu
z nepravidelného tvaru na nynější lichoběžníkový půdorys. S ohledem na výše uvedené vyslovily
nesouhlas s námitkami stěžovatelů o tom, že předmětem řízení o odstranění stavby, resp. o jejím
dodatečném povolení by měla být i samotná terasa, nikoliv jen její zastřešení.
[57] Podle §27 zákona č. 5/1889 z. z., Stavební řád pro Čechy, ke všem novým stavbám,
též k tomu, aby se něco přistavělo nebo přestavělo, aby proti třídě neb ulici zřídilo se hražení, jakož i k tomu,
aby ve staveních již zřízených provedly se změny podstatné, potřebí jest povolení úřadu stavebního (…).
Za podstatné opravy nebo změny pokládány buďtěž ty: a) jimiž předmět stavební změní se ve svých zevnějších
rozměrech vůbec nebo ve své façadě, b) jimiž hlavní části jeho se vyměňují, odstraňují nebo posunují, nebo které
mají jakýmkoliv způsobem vliv na pevnost stavení, na bezpečnost jeho před ohněm, na zdravotní poměry jeho
neb na práva sousedů. Taková změna je zvláště, když se zřizují sklepy, studně, žumpy, záchody, stoky, strouhy,
výhně neb komíny, nebo když se v nich něco mění, těž když se obytné místnosti přeměňují ve skladiště, kolny,
dílny, stavení hospodářská a naopak tato v místnosti obytné, když se příčky odstraňují nebo zřizují, když se činí
změny v nosičích, pasech, sloupech atp.
[58] Podle §3 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, změny stavby nebo práce odstraňující účinky
opotřebení stavby vyžadují rozhodnutí o přípustnosti stavby, vyměňují-li se konstrukční části stavby, mění-li se její
půdorysné nebo výškové uspořádání nebo její vzhled anebo upravuje-li se stavba nebo její část pro jiný způsob
užívání.
[59] Podle §55 odst. 2 starého stavebního zákona, ohlášení stavebnímu úřadu postačí a) u drobných
staveb, b) u stavebních úprav, kterými se nemění vzhled stavby, nezasahuje se do nosných konstrukcí stavby,
nemění se způsob užívání stavby. Podle §57 odst. 1 věty první téhož zákona, stavebník [§139 písm. d)]
drobných staveb, stavebních úprav a udržovacích prací uvedených v §55 odst. 2 je povinen jejich provedení předem
písemně ohlásit stavebnímu úřadu. Podle §57 odst. 2 věty první, ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravu
a udržovací práce může stavebník provést jen na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že proti jejich
provedení nemá námitek.
[60] Z uvedeného přehledu právní úpravy týkající se realizace staveb v období mezi lety 1940
(existence projektové dokumentace s jiným půdorysem a rozměry terasy) do roku 2001 (existence
oploceného prostoru na střeše přístavby, nazvané „balkón“, který neodpovídá původní
projektové dokumentaci z roku 1940), vyplývá, že ať provedl stavebník úpravu stavby v místě
nacházejícím se na střeše přístavby domu za účinnosti kteréhokoliv z těchto právních předpisů,
bylo nutné k takové úpravě disponovat příslušným povolením či jiným opatřením stavebního
úřadu.
[61] Z toho dále vyplývá, že v případě, že se jednalo o stavbu povolenou (resp. ohlášenou),
musela být zhotovena dokumentace k takové úpravě stavby. Uvedené ostatně správní orgány
v obecnosti nerozporují, pouze s odkazem na judikaturu Krajského soudu v Hradci Králové
již výše zmíněnou (srov odst. [11]) dovodily, že s ohledem na dobu zřejmého pořízení těchto
stavebních úprav, o nichž není ve správním spise k dispozici jakákoliv dokumentace, je třeba
chránit dobrou víru osoby zúčastněné na řízení a vycházet z toho, že samotná stavba terasy byla
dříve povolená, a je tak legální. Z uvedeného důvodu proto také nepřisvědčily stěžovatelům
v tom, že je nesprávně vymezen předmětem řízení (namísto zastřešení terasy měla
být podle stěžovatelů předmětem řízení samotná terasa a její zastřešení).
[62] Nejvyšší správní soud však s uvedeným nesouhlasí. Za situace, kdy se ve správním spise
dochovala projektová dokumentace z roku 1940, tudíž starší více než osmdesát let, nelze
souhlasit se zjednodušeným závěrem správních orgánů, že v mezidobí zjevně uskutečněné
stavební úpravy, jež nacházejí svůj odraz v současném stavu, který se však od stavu z roku 1940
liší, jsou stavbou povolenou, a to včetně terasy v prostoru střechy přístavby. Naopak
ze skutečnosti, že se dochovala projektová dokumentace z roku 1940 a povolení k realizaci
a užívání přístavby prádelny a WC a nástavby I. podlaží na základě ní vydané a současně
neexistuje žádná další dokumentace o všech následných stavebních úpravách, jak byly výše
popsány, a chybí též jakákoliv povolení (ohlášení), zvláště, když tyto změny či úpravy
byly vícečetné, lze bez pochyb usuzovat, že taková dokumentace a k ní vydané příslušné
individuální správní akty správních orgánů neexistovaly. Tedy jak v případě oplocení prostoru
střechy (tzv. balkónu), tak i nyní terasy, o jejíž zastřešení se jednalo, šlo o nepovolenou stavbu.
Tento závěr lze ze správního spisu beze všech pochyb dovodit, a to tím spíše, že samotná
přístavba, na jejíž střeše se terasa nacházela, se co do půdorysného provedení odlišovala od stavu
schváleného v roce 1940.
[63] V takovém případě však správní orgány měly vyslyšet setrvalou argumentaci stěžovatelů
o tom, že předmět správního řízení je nesprávně vymezen a předmětem řízení měly učinit nikoliv
jen zastřešení terasy, nýbrž, jak již od počátku správního řízení stěžovatelé namítali, také
samotnou terasu včetně jejího zastřešení. Je totiž zcela nesprávný závěr stavebního úřadu
i žalovaného o tom, že osoba zúčastněná na řízení toliko obnovila již dříve existující terasu,
kterou zastřešila, a teprve tím změnila charakter stavby. Tyto závěry neodpovídají obsahu
správního spisu. Pokud totiž v době pořízení nemovitosti osobou zúčastněnou na řízení sice
terasa v její nynější podobě fakticky existovala, avšak prokazatelně se tento faktický stav lišil
od stavu zachyceného ve správním spise (stavu prokazatelně povoleného), pak nelze dospět
k závěru o jakémkoliv „obnovení“ terasy. Ta byla v roce 1940 povolena ve zcela jiné výměře
i umístění (jen nad přístavbou WC). Samotná skutečnost, že se nemovitost v době, kdy ji nabyla
osoba zúčastněná na řízení (v roce 2001), nacházela ve stavu odlišném oproti stavu dříve
schválenému, aniž tato osoba měla o uvedené skutečnosti povědomost, totiž ještě nečiní ze stavu
aktuálního stav povolený, bez nutnosti jej podrobit režimu dodatečného povolení stavby.
[64] Ani argumentace osoby zúčastněné na řízení uplatněná ve správním řízení o tom,
že existence „balkónu“ byla podmínkou koupě nemovitosti, nevypovídá ničeho o povaze
samotné terasy (kterou osoba zúčastněná na řízení označovala za balkón) v tom smyslu,
zda se jedná o stavbu povolenou či nikoliv. Nadto ani z obsahu kupní smlouvy o nabytí této
nemovitosti žádná zmíněná podmínka o existenci balkónu výslovně neplyne. Případná
nevědomost majitelky domu č. p. X o tom, že terasa je stavbou nepovolenou, tak nemá žádný
význam.
[65] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné vyjádřit se i k závěrům výše zmíněného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 30 Ca 5/2002 - 32, jehož se žalovaný i krajský
soud v nynější věci dovolávali, konkrétně pak v něm uvedených závěrů, podle nichž „[d]anou
problematiku je třeba posuzovat ve dvou rovinách. Je třeba rozlišovat mezi stavbami, které vznikly před 1. říjnem
1976, tedy před účinností stavebního zákona, a stavbami, které byly provedeny až poté. Dnešní stavební
zákon totiž povznesl povolování staveb na vyšší úroveň, což se celkově projevilo v kvalitě práce na tomto úseku.
Kromě toho jde o dobu nedávnou až současnou, takže leccos je stále v paměti jak pracovníků stavebních úřadů
samotných, tak představitelů obcí a jejich obyvatel. Vydávat proto nepovolenou stavbu z této doby za stavbu
povolenou je zcela nepochybně značně obtížné. Pokud jde ale o stavby vzniklé v době účinnosti zák.
č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, tam již je situace poněkud jiná. Prokazování skutečnosti, že stavba byla
postavena bez přivolení stavebního úřadu, když by vlastně existovala více jak 25 let (před rokem 1976)
a za celou dobu, při existenci institutu státního stavebního dohledu, jehož úkolem je právě nepovolenou výstavbu
odhalovat, by nebyla za nepovolenou označena, je totiž značně problematické. Nehleděna to, že předmětné stavby
byly často předmětem různých úkonů státních orgánů (státních notářství v souvislosti s děděním a smluvními
převody, placení daní atd.).“
[66] Nejvyšší správní soud nepovažuje s ohledem na skutkové okolnosti daného případu tyto
závěry za použitelné v nynější věci, naopak se ztotožňuje se stěžovateli v tom, že akceptace
uvedených úvah by v podstatě umožnila správním orgánům v případě pochybností u staveb,
které vznikly před 1. 1. 1976, tyto považovat vždy za povolené, čímž by došlo k legalizaci
nesčetného množství nepovolených staveb z dané doby, které nebyly doposud dodatečně
schváleny, resp. odstraněny. Vždy je třeba v každé individuální věci posoudit z dochované
dokumentace, listin a svědectví, zda ta která stavba byla povolena (ohlášena) či nikoliv. V případě,
že tato skutečnost nebude prokázána, je nutno o nepovolené stavbě zahájit řízení podle §129
odst. 1 písm. b) stavebního zákona, o odstranění stavby. V rámci něj pak má stavebník či vlastník
nemovitosti možnost o dodatečné povolení stavby požádat. Právě tak je tomu i nyní v případě
osoby zúčastněné na řízení.
[67] V posuzovaném případě zjevně existují nesrovnalosti v půdorysu terasy, která byla v roce
1940 prokazatelně povolena (pouze v prostoru nad místností WC) oproti stávajícímu stavu
(terasa nad prostorem celé přístavby, která se nadto půdorysně odlišuje od přístavby povolené
v roce 1940). Mělo-li být dodatečně povoleno zastřešení terasy v její aktuální podobě a půdorysu,
bylo možno tak učinit pouze za předpokladu, že samotná tato terasa je stavbou povolenou
(či ohlášenou). Povinností správních orgánů tudíž bylo zjistit, zda existovalo k nemovitosti osoby
zúčastněné na řízení stavební povolení či alespoň ohlášení (v závislosti na platné právě úpravě
rozhodné v době provedení stavebních úprav), na jejichž základě mělo dojít k podstatnému
půdorysnému zvětšení terasy, mohly také provést svědecké výpovědi či další úkony ke zjištění
okolností vztahujících se ke zbudování a půdorysné změně terasy. Závěry citovaného rozsudku
tudíž na danou věc nedopadají proto, že v tomto případě byla projektová dokumentace týkající
se nástavby a přístavby (a tudíž i terasy) z roku 1940 k předmětné nemovitosti dochována
a pochybnosti o legálnosti nyní provedené terasy, o jejíž zastřešení se jednalo, stále existují.
[68] Závěrům krajského soudu v napadeném rozsudku odkazujícím na ochranu práv nabytých
v dobré víře taktéž nelze v nynějším případě přisvědčit. Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 120, vysvětlil, že dobrá víra (zde osoby zúčastněné
na řízení), která není založena na konkrétním aktu orgánu veřejné moci (např. stavební povolení,
souhlas s ohlášením stavby apod.), ale která vychází z nepodložené domněnky, že existence
stavby a její užívání je oprávněné, nemůže sama o sobě nahradit zákonné požadavky, na jejichž
základě lze stavbu považovat za povolenou.
[69] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že ze správního spisu
nevyplývají skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že terasa na přístavbě nemovitosti osoby
zúčastněné na řízení, jejíž zastřešení je předmětem tohoto řízení, byla v minulosti povolena,
resp. je stavbou oprávněnou. Žalovaný i krajský soud tudíž pochybili, jestliže v souladu se závěry
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 30 Ca 5/2002 - 32, považovali samotnou
stavbu terasy za oprávněnou, a tudíž rozhodovali již jen o dodatečném povolení zastřešení této
terasy. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že i žalovaný si byl vědom nesrovnalostí
mezi stavem znázorněným v projektové dokumentaci z roku 1940 a momentálním stavem, aniž
by se však podrobněji zabýval existencí dalších podkladů k prokázání povolení stavby samotné
terasy či jinými skutečnostmi, které by k objasnění pořízení této stavby mohly přispět. Tyto
nejasnosti nelze odůvodnit prostým stářím stavby a neexistencí dokladů, které by povolení stavby
prokázaly, jestliže již v době, kdy potenciálně měla být terasa zbudována (před rokem 2001),
bylo povolení či přinejmenším ohlášení stavby právními předpisy pro uvedenou stavební úpravu
vyžadováno. Zároveň také nelze v případě existence projektové dokumentace, s níž ale není
aktuální faktický stav v souladu, posoudit stavbu jako povolenou pouze s ohledem na stavby
okolní, jak také správní orgány dovodily.
[70] Je tak zřejmé, že skutková podstata, z níž správní orgány vycházely při vymezení
samotného předmětu svého řízení, nemá oporu ve spisech. Krajský soud tudíž pochybil, pokud
pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil a nevrátil věc
žalovanému k dalšímu řízení. Je tedy naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[71] Z důvodů právě uvedených se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat dalšími stížnostními
námitkami, jež se vztahovaly k problematice imisí a otázkám pohody bydlení či zásahů
do soukromí stěžovatelů. Dospěl-li k totiž závěru, že skutkový stav, z něhož správní orgány vyšly,
nemá oporu ve spisech, nebylo možné posuzovat námitky nesprávného posouzení věci ve vztahu
k rozhodnutí, přijatému na základě vytčených pochybení.
VIII.
[72] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Vzhledem k vytčeným vadám měl ke zrušení napadeného rozhodnutí
přistoupit již krajský soud. Nejvyšší správní soud proto spolu se zrušením napadeného rozsudku
(§110 odst. 1 části věty první před středníkem s. ř. s.) rozhodl i o zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití
§78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve spojení s §78 odst. 5 téhož zákona]. Žalovaný
tedy opětovně posoudí samotný předmět řízení o dodatečném povolení stavby vzhledem
k obsahu dokumentace, již má nyní k dispozici, resp. vzhledem k dalším skutečnostem
a podkladům, jež může za tím účelem obstarat.
[73] Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední, je proto povinen
podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout o celkových nákladech soudního řízení, tedy za řízení
o žalobě i o kasační stížnosti. O těchto nákladech rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatelé jako v řízení úspěšní účastníci mají právo na náhradu nákladů
řízení důvodně vynaložených proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[74] Náhrada nákladů řízení o žalobě přestavuje soudní poplatky ve výši 6.000 Kč a odměnu
obou stěžovatelů za zastoupení advokátem JUDr. Zdenkem Poštulkou za 5 úkonů právní služby
[§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Mimosmluvní odměna
za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč se v případě společných úkonů při zastupování
dvou nebo více osob snižuje podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, odměna tudíž
představuje celkem částku 24.800 Kč (2 x 5 x 2.480 Kč), spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení, sepisu žaloby, replice k vyjádření žalovaného ze dne 29. 8. 2018, účasti na jednání
konaném dne 20. 11. 2018, jehož délka přesahovala 2 hodiny [§11 odst. 1 písm. a), d) a g)
advokátního tarifu]. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za každý z těchto úkonů v souladu
s §13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 5 x 300 Kč, tj. 1.500 Kč.
[75] Zástupci stěžovatelů v řízení o žalobě dále náleží náhrada výdajů spojených s cestou
na trase z České Třebové do Pardubic (účast na jednání dne 20. 11. 2018) a zpět v celkovém
rozsahu 130 km (2 x 65 km). Náhrada cestovních výdajů sestává ze základní náhrady v rozsahu
4 Kč za 1 km, tj. 520 Kč a z náhrady za spotřebované pohonné hmoty v rozsahu 30,50 Kč za 1 l
benzínu Natural. Z doloženého velkého technického průkazu vozidla tov. zn. Hyundai, reg. zn.
X, vyplývá kombinovaná spotřeba vozidla 6,1 l/100 km. Za spotřebované pohonné hmoty náleží
náhrada v rozsahu 241,87 Kč. Celkem tedy za cestovní náhrady náleží 761,87 Kč. Průměrná cena
za 1 l použitého paliva a sazba základní náhrady za 1 km jízdy byly stanoveny podle §1 písm. b)
a §4 písm. a) vyhlášky č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních
motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely
poskytování cestovních náhrad.
[76] Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatelů dále přiznal náhradu za promeškaný čas
v souvislosti s cestou k jednání u krajského soudu dne 20. 11. 2018 v rozsahu 6 započatých
půlhodin při sazbě 100 Kč za každou započatou půlhodinu [§14 odst. 1 písm. a) a §14 odst. 3
advokátního tarifu], tedy celkem 600 Kč.
[77] Konečně součástí nákladů řízení o žalobě je i náhrada za zpracování odborného vyjádření
Ing. Bukovského ve výši 10.890 Kč. Stěžovatelé doložili, že tuto částku za zhotovení uvedeného
důkazu vynaložili (viz č. l. 114 spisu krajského soudu). Jedná se tedy o náklad důkazu (srov. §137
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), na jehož náhradu mají také úspěšní stěžovatelé právo.
Nejvyšší správní soud považuje tento náklad za důvodně a účelně vynaložený.
[78] Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti přestavuje soudní poplatky ve výši 10.000 Kč
a odměnu za zastoupení stěžovatelů advokátem JUDr. Tomášem Doležalem za 2 úkony právní
služby za každého ze stěžovatelů [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5.
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)]. Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby po 3.100 Kč
se i v tomto případě snižuje podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, odměna tudíž
představuje částku 9.920 Kč (2 x 2 x 2.480 Kč) za sepis kasační stížnosti a repliku k vyjádření
žalovaného ze dne 25. 3. 2019 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. S tím souvisí též náhrada
hotových výdajů za každý z těchto úkonů v souladu s §13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 2
x 300 Kč, tj. 600 Kč.
[79] Zástupce stěžovatelů doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna
a náhrada hotových výdajů včetně náhrady za ztrátu času a cestovného se tudíž
podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 10.305,09 Kč (21 %
z částky 49.071,87 Kč).
[80] Náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti tak celkem činí 75.376,96 Kč.
Uvedenou částku je povinen žalovaný zaplatit k rukám zástupce stěžovatelů v přiměřené lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[81] O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná
povinnost, v souvislosti s níž by jí vznikly náklady řízení. Nejsou zde prokazatelně ani žádné další
náklady, které by jí bylo možno přiznat podle věty druhé téhož ustanovení z důvodů zvláštního
zřetele hodných, osoba zúčastněná na řízení takové náklady ani netvrdila. Osoba zúčastněná
na řízení proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu