ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.14.2022:34
sp. zn. 4 Azs 14/2022 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: T. T. P., zast. JUDr. Hugem
Körblem, advokátem, se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti žalovanému: Velvyslanectví
České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoi, Vietnam, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 8. 2020, č. j. 1910-2/2020-HANOKO, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021, č. j. 17 A 103/2020 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím označil žádost žalobce o vydání zaměstnanecké
karty za nepřijatelnou s odůvodněním, že žalovaný v daném kalendářním měsíci již přijal
maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, který lze podat v rámci vládou schváleného
programu, nebo maximální počet ostatních žádostí o zaměstnaneckou kartu podle nařízení
vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem
podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí
o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu v rozhodném znění
(dále též „nařízení vlády“), a dle §169h odst. 4 ve spojení s §181b odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž uvedl, že respektuje oprávnění
vlády České republiky stanovit kvóty pro přijetí žádostí o pobytová oprávnění v České republice.
Problematické jsou však konkrétní počty stanovené nařízením vlády. Vláda sice může počty
žádostí omezit, to však neznamená, že může tyto počty stanovit svévolně, v rozsahu
0 až nekonečno. Ačkoli je formálně právní úprava kvót legální, obsahově je tato úprava
protiprávní. Omezení žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání na počet 0,
tedy v podstatě vyloučení tohoto pobytového oprávnění konkrétní skupině cizinců
je diskriminační a protiprávní. Rovněž omezení počtu žádostí o zaměstnaneckou kartu na 200
ročně, a to včetně kvalifikovaných pozic, je diskriminační a protiprávní. Takovéto nastavení brání
určité skupině lidí ve výkonu jejich práv, a to i při respektování svrchovaného postavení
České republiky jako státu v rámci cizineckých záležitostí. Žalobce pak v žalobě shrnul statistické
údaje o počtu ukrajinské a vietnamské národnostní menšiny na území České republiky,
přičemž z tohoto vyvodil nepoměrné nastavení kvót, které je v zásadní nerovnováze
se sociologickou skladbou menšin žijících v České republice. Nastavení kvót umožňuje občanům
Ukrajiny, kterých je na území České republiky zhruba dvakrát více než občanů Vietnamu, podat
dvě stě dvanáctkrát více možných žádostí o zaměstnaneckou kartu. Zákonodárce správně
zmocnil moc výkonnou ke stanovení kvót. To však neznamená, že vláda České republiky jako
představitel moci výkonné může kvóty určit naprosto libovolně, neboť musí respektovat určitá
pravidla. Je na místě, aby správní soud tyto kvóty nerespektoval a uložil žalovanému povinnost
přijmout žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty.
[3] Městský soud v Praze označeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru,
že žalovaný postupoval správně a v souladu s právními předpisy, když rozhodl o nepřijatelnosti
žádosti žalobce. Není v kompetenci žalovaného, aby posuzoval, zda je nařízení vlády
„spravedlivé“ nebo není. Úprava kvót v citovaném nařízení vlády je vyjádřením bytostně politické
úvahy. Otázka rovnovážnosti ve vztahu k demografické skladbě menšin v České republice
tak není otázkou právní, kterou by se soud mohl zabývat a již by mohl hodnotit z hlediska
souladu podzákonného právního předpisu se zákonem. Ostatně Ústavní soud setrvale judikuje,
že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky.
Soud neshledal, že by posuzovaná úprava zakládala jakoukoli diskriminaci. Žalobce se dovolává
diskriminace jednak ve vztahu k státním příslušníkům Ukrajiny, jednak z hlediska toho,
že stanovení kvót umožňuje žádat o pobytové oprávnění jen pro občany Vietnamu určité
kvalifikace. V žádném z těchto případů ovšem nelze tvrdit, že by se jednalo o subjekty ve stejných
situacích. Občané Vietnamu nejsou ve stejné situaci jako občané jiných třetích zemí,
např. Ukrajiny. Stejně tak nelze za diskriminační považovat, jestliže stát umožní o určitý typ
pobytového oprávnění žádat jen osobám disponujícím určitou kvalifikací. Takové oprávnění
České republiky plyne z její státní suverenity a z ní vyvěrající možnosti určovat, kteří cizinci
mohou vstupovat na její území a pobývat na něm.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek městského soudu kasační
stížností, ve které namítl nesprávné posouzení nastavení kvót městským soudem. Městský soud
není dle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán nařízením vlády jako podzákonným předpisem,
a měl tak při hodnocení nastavení kvót nařízení vlády ignorovat a přikázat žalovanému povinnost
přijmout žádost stěžovatele. Ochrana ze strany moci soudní se má v tomto případě vztahovat
i na obsah nařízení vlády. Nemá se vyčerpat tím, že nařízení vlády bylo přijato v řádném
legislativním procesu či tím, že bylo přijato na základě výslovného zmocnění. Kvóty nastavené
nařízením vlády jsou nastaveny diskriminačně a v rozporu s právem. Nelze souhlasit s městským
soudem, že k diskriminaci nemůže dojít, protože se jedná o subjekty v různých situacích.
Stěžovatel jako vietnamský občan má podle nastavených kvót dvě stě jedenáctkrát menší šanci
podat žádost o zaměstnaneckou kartu oproti například ukrajinskému občanovi. Ve všech
případech, lhostejno, zda jde o Ukrajince, Vietnamce, či Arménce, se jedná o stejnou skupinu
osob – cizince – které kvóty stanovené Českou republikou rozlišují podle jejich státního
občanství.
[5] Nastavené kvóty jsou nesprávné též z toho důvodu, že 200 možností vietnamských
občanů ročně požádat o pobytové oprávnění v podobě zaměstnanecké karty, a to vše v programu
kvalifikovaný zaměstnanec nebo klíčový a vědecký personál, již není regulací počtu, ale fakticky
zamezením práva požádat o pobytové oprávnění. K takovému radikálnímu kroku by musela
mít Česká republika speciální důvod, například bezpečnost země, kterýžto důvod však tato nemá
a ani ho nikdy nespecifikovala. Pokud vláda v důsledku svého zmocnění nastavila extrémně nízké
kvóty, nemůže soud upustit od ochrany s argumentem, že vláda uvedené množství stanovit
mohla a že tak neučinila diskriminačně. Nařízení vlády tedy není obsahově v souladu s vůlí moci
zákonodárné vyjádřené v §181b zákona o pobytu cizinců. Ne vždy může soudní moc používat
názor v podobě absence veřejného subjektivního práva cizince na cokoliv. V řešeném případě
není na místě konstatovat, že cizinec nemá veřejné subjektivní právo podat žádost o pobytové
oprávnění. Nastavení kvót je v zásadní nerovnováze se sociologickou skladbou menšin žijících
v České republice a jako takové je nesprávné.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel nespecifikoval,
v čem spatřuje nezákonnost, tj. v čem konkrétně spatřuje rozpor mezi nepřijetím žádosti
a platnou právní úpravou. Městský soud právní otázku posoudil správně. Nelze shledat
jakoukoliv spojitost mezi demografickou skladbou České republiky a nařízením vlády,
natož pak spojitost s usnesením o nepřijatelnosti žádosti. Česká republika má v zásadě
neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníků třetích zemí pracovat na jejím
území. Není v pravomoci zastupitelských úřadů hodnotit povahu zákona, kdy správní orgány
v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy postupují jen v mezích a na základě zákona. Zákon o pobytu
cizinců v souladu s čl. 36 odst. 4 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod definoval meze výkonu
práva na spravedlivý proces. Kvóty pro žádosti o povolení k pobytu za výdělečnými účely jsou
stanoveny ve vztahu k jednotlivým zemím na základě faktorů, jako je například poptávka
po zaměstnancích z konkrétní destinace u tuzemských zaměstnavatelů, migrační a bezpečnostní
rizika apod., které jsou ve vztahu k občanům jednotlivých států rozdílné. Předmětné kvóty nejsou
diskriminační. Odpovídají vymezení migračních potřeb České republiky a s nimi spojených rizik.
Rozlišování mezi občany třetích zemí na základě jejich státní příslušnosti je jedním ze základních
pilířů vízové politiky. Institut zaměstnanecké karty je nenárokovým pobytovým oprávněním,
které je vydáváno ve správním řízení podle zákona o pobytu cizinců. Cizinec tak nedisponuje
právem na toto pobytové oprávnění.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Z výše provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel kasační argumentací brojí
proti obsahu nařízení vlády č. 220/2019 Sb., konkrétně ve vztahu ke stanovení kvót
pro maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu
v Hanoji.
[10] Dle §169h odst. 4 zákona o pobytu cizinců, v případě rozvržení maximálního počtu žádostí
o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a o zaměstnaneckou kartu na maximální počet žádostí,
které lze podat v rámci jednotlivých vládou schválených programů, a maximální počet ostatních žádostí, je žádost
rovněž nepřijatelná, pokud byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán
maximální počet žádostí stanovený nařízením vlády vydaným podle §181b odst. 2 pro jednotlivé vládou schválené
programy nebo pro ostatní žádosti.
[11] Dle §181b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí,
které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném
zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti o a) vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, b) povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem investování, nebo zaměstnaneckou kartu.
[12] Dle §1 odst. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb. maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu,
které lze v rámci období 1 roku podat na zastupitelském úřadu, je uveden ve sloupci 2 přílohy č. 2 k tomuto
nařízení.
[13] Dle přílohy č. 2 k nařízení č. 220/2019 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2020,
činí maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku na Velvyslanectví ČR
v Hanoji celkem 200, přičemž všechny připadají na žádosti v rámci Programu vysoce
kvalifikovaný zaměstnanec nebo klíčový a vědecký personál.
[14] Nejvyšší správní soud předně připomíná závěry ustálené judikatury, dle kterých v případě
řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty dle §42g zákona o pobytu cizinců nejde
o rozhodování o „právním nároku“ cizince. „Zaměstnanecká karta je zvláštním typem pobytového
oprávnění relativně komplexně upraveným v §42g zákona o pobytu cizinců. Systematika zákona naznačuje,
že jde o zvláštní typ pobytu na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Jakkoli zákon v těchto věcech
výslovně nestanoví správní uvážení správního orgánu, nenárokovost výsledku tohoto řízení (tj. ne/vydání
zaměstnanecké karty) plyne ze systematiky zákona o pobytu cizinců a především z ústavního principu
svrchovanosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Projevem tohoto principu je i možnost regulovat migraci a rozhodování
státu o tom, kteří cizinci mohou vstupovat na jeho území. Lze totiž připomenout, že žádostí o vydání
zaměstnanecké karty usiluje cizinec v zahraničí o vydání pobytového titulu (srov. podobně např. rozsudky NSS
ze dne 25. 4. 2019, čj. 1 Azs 2/2019 - 54, body 37 a 38, nebo ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 Azs 74/2019 - 31,
bod 20). (…) [C]izinec nemá právní nárok na vstup do České republiky, ovšem má právo na spravedlivý proces
při vyřizování žádosti o takový vstup (1 Azs 2/2019, bod 36). Rozhodování o takovýchto žádostech musí být
prosto svévole, systém projednávání žádostí má být založen na předchozím stanovení férových a rozumně
splnitelných pravidel podávání žádostí a průběžném prověřování, že tato pravidla jsou v praxi také dodržována
(rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, bod 57,
srov. též bod 101 tamtéž)“ (rozsudek NSS ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021 - 47).
[15] Ve vztahu k námitkám stěžovatele, že měl městský soud odhlédnout od nařízení vlády
a toto neaplikovat pro jeho diskriminační povahu, Nejvyšší správní soud podotýká, že při aplikaci
podzákonného právního předpisu (v daném případě nařízení vlády, jímž byly stanoveny
předmětné kvóty) nemůže soud pominout ústavní imperativ vyplývající z čl. 95 odst. 1 Ústavy,
tj. povinnost (v mezích žalobcem uplatněných námitek) zkoumat, zda podzákonný právní předpis
není v rozporu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Pokud by takový rozpor existoval, soud by v konkrétní věci nemohl takový podzákonný právní
předpis aplikovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05).
„Nařízení je podzákonným právním předpisem a musí být vydáno na základě a v mezích zákona. Tato zásada
je vyjádřena v čl. 78 Ústavy a vychází z podstaty dělby moci. Výkonná moc tak nejen, že nesmí bez výslovného
dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího či nového o právních vztazích nebo jiné materii upravené zákonem,
ať již shledaná mezera v zákoně se stala nedopatřením nebo záměrně (zákaz úpravy praeter legem),
ale i tehdy, je-li jí výslovně dovoleno vydat nařízení k provedení zákona, může být provedeno jenom
to, co zákonodárce výslovně označil. Zpravidla výčtem jednotlivých zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních
zmocňovacích, anebo přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, někdy oběma způsoby současně, ale nic jiného.
Konečně, a to zejména, už pojmově z výrazu „provedení zákona“ plyne, že nařízení nesmí zákonu odporovat,
nesmí jít contra legem. Pro doplnění se poznamenává, že vláda k vydání nařízení zákonné zmocnění sice
nepotřebuje (její zmocnění je generálně založeno v čl. 78 Ústavy), nicméně i nařízení vlády musí respektovat účel
(„k provedení zákona“) a zákaz úpravy praeter legem („v jeho mezích“). Právní život však nezřídka přináší
situace, kdy dojde k vydání nařízení, které, nebo častěji některé z jeho ustanovení, se neopírá o výslovné zákonné
zmocnění, nebo takové zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“ (tzn. je upraveno něco,
co by vyžadovalo zákonnou úpravu, která však chybí) nebo proti němu (např. jsou upraveny podrobnosti
při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a nelze ji z něj dovodit, případně takovou povinnost nařízení
samo stanoví, resp. odpírá, oslabuje či podmiňuje subjektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňoval).
V uvedených situacích, tedy tam, kde se dostává do rozporu zákon s nařízením, je postavení soudu výjimečné
v tom, že na rozdíl od orgánu exekutivy je vázán pouze zákonem. Jen on je oprávněn nařízení v takovém případě
nerespektovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a použít pouze zákon. Smyslem tohoto přezkumu není abstraktní
přezkoumání zákonnosti a jeho zrušení. Soud rozhoduje pouze o neaplikovatelnosti podzákonného předpisu
či jeho určitého ustanovení v projednávané věci (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 5. 2004, čj. 6 A 100/2002 - 74, č. 449/2005 Sb. NSS)“ (rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2009,
č. j. 7 As 32/2009 - 69, č. 2014/2010 Sb. NSS, podtržení doplněno). Jak k tomu dále uvedl
Ústavní soud (nález č. 96/2001 Sb.), na nařízení vlády „je kladen požadavek, aby bylo obecné a dopadalo
tedy na neurčitou skupinu adresátů, neboť Ústava zmocňuje k právní úpravě, nikoli k vydání individuálního
správního aktu. Před excesy moci výkonné pak ochraňuje bariéra věcí vyhrazených k regulaci toliko zákonům
(tzv. výhrada zákona). Ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících
zásadách: nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem, nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených
zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě
nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení).“
[16] Nutno podotknout, že stěžovatel nikterak nerozporoval zákonný podklad pro vydání
předmětného nařízení, naopak, kompetenci vlády k vydání předmětného nařízení výslovně
připouštěl. Městský soud se pak správně zabýval tím, zda nařízení vlády č. 220/2019 Sb. stanovilo
příslušné kvóty způsobem představujícím nezákonnou diskriminaci vůči státním příslušníkům
Vietnamu. Takovou nezákonnost přitom zcela správně neshledal. Jak přiléhavě konstatoval
městský soud, právní úprava by byla diskriminační za situace, kdy by různým subjektům
ve stejných situacích zakládala odlišná práva a povinnosti na základě zakázaných kritérií
(diskriminace přímá), nebo by na základě zdánlivě neutrálních ustanovení určité subjekty
znevýhodňovala bez zdůvodnění legitimním cílem, přičemž prostředky k jeho dosažení by nebyly
přiměřené a nezbytné (diskriminace nepřímá).
[17] Nastavení kvót v předmětném nařízení nelze považovat za nezákonnou diskriminaci,
tj. konkrétně dle tvrzení stěžovatele diskriminaci občanů Vietnamu ve srovnání s občany
Ukrajiny, resp. mezi osobami s různou kvalifikací. Předně je třeba zdůraznit, že odlišné zacházení
s občany různých států ve věcech práva na vstup na území a jejich práva přístupu na pracovní trh
je v právním řádu běžné a vyplývá již z různých smluvních a jiných vztahů domovských států
cizinců s Českou republikou, resp. s Evropskou unií. Rozhodné unijní právo, tj. směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU, o jednotném postupu vyřizování žádostí
o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí
a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém
členském státě (která je implementována příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců
upravujícími zaměstnaneckou kartu), zapovídá diskriminaci na základě pohlaví, rasy, barvy pleti,
etnického nebo sociálního původu, genetických vlastností, jazyka, náboženského vyznání
nebo víry, politických nebo jiných názorů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození,
postižení, věku nebo sexuální orientace. Pokud čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv EU hovoří
o zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, má na mysli diskriminaci mezi občany Unie
na státní příslušnosti k některému z členských států EU. Stejně tak nezakazuje rozlišování
mezi občany různých cizích států ani (česká) Listina základních práv a svobod (srov. její čl. 3
odst. 1). Obdobně není diskriminační, pokud stát odlišně upravuje právo žádat o určitý typ
pobytového oprávnění osobám disponujícím určitou kvalifikací. Takové osoby vůbec nelze
považovat za osoby ve srovnatelném postavení. Bezpředmětná je rovněž stěžovatelova
argumentace založená na národnostních menšinách v České republice, neboť stěžovatel není
příslušníkem národnostní menšiny v České republice a ani to netvrdí. Pokud stěžovatel uvádí
příklad ad absurdum o možném stanovení kvót dle pohlaví žadatelů, je třeba to odmítnout,
neboť to by bylo v rozporu s právě uvedeným zákazem diskriminace na základě pohlaví. Nejvyšší
správní soud nesouhlasí ani s argumentem stěžovatele, že omezení přijatých žádostí vietnamských
občanů o zaměstnaneckou kartu na 200 ročně je fakticky znemožněním podat takovou žádost.
Jedná se o nezanedbatelný počet pobytových oprávnění tohoto typu vyhrazených pro občany
Vietnamu.
[18] Oprávnění k úpravě podmínek vstupu na území a přístupu na tuzemský pracovní trh
vyplývá ze suverenity České republiky, kdy „Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze,
nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice;
svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb“ (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne
30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS; i zde samozřejmě míněno
v mezích závazků vyplývajících z unijního právo, jakož i z ústavního pořádku ČR). Zdejší soud
tedy nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že žadatelé o pobytové oprávnění z Vietnamu,
jsou nezákonně diskriminováni. Nejvyšší správní soud k tomu dále poznamenává, že umožňuje-li
čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie členským státům „stanovit objem vstupů státních
příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci
nebo osoby samostatně výdělečně činné “, tedy stanovit pro počet vstupů hmotněprávní limity, tím spíše
členským státům umožňuje omezit počet žádostí představujících jejich procesní odraz.
Tomu ostatně odpovídá též čl. 8 odst. 3 již citované směrnice 2011/98/EU, dle kterého „[ž]ádost
může být považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích
zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, a nemusí být z tohoto důvodu zpracována.“ Právní úprava
obsažená v §169h odst. 4 a §181b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, resp. v posuzovaném
prováděcím nařízení vlády, tedy představuje implementaci shora uvedených ustanovení unijního
práva.
[19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzovaném případě neshledal důvod k postupu
dle čl. 95 odst. 1 Ústavy věty za středníkem ve vztahu k nařízení vlády č. 220/2019 Sb.,
neboť nezjistil, že by bylo vydáno v rozporu se zákonem. Městský soud tedy věc po právní
stránce posoudil správně.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu