ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.443.2019:36
sp. zn. 4 Azs 443/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: T. P. P., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2019, č. j. MV-17695-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2019, č. j. 57 A 44/2019 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního
stupně“), rozhodnutím ze dne 18. 12. 2018, č. j. OAM-31756-12/DP-2018, zamítlo žádost
žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území
a povolení k dlouhodobému pobytu podle §46 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
ve spojení s §56 odst. 1 písm. l) téhož zákona neudělilo, neboť žalobkyně nesplňovala podmínky
pro udělení dlouhodobého pobytu.
[2] Žalovaná shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla
odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
II.
[3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“). Ten v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud správním orgánům vytkl, že dostatečně nevypořádaly žalobkyní namítanou
nepřiměřenost rozhodnutí o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění
na území podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte.
Některé námitky žalobkyně nevzaly správní orgány vůbec v úvahu (věk a zdravotní stav dcery
žalobkyně, vztah žalobkyně k manželovi) a nikterak nevážily ani zájem žalobkyně a její rodiny
na společném soužití na území České republiky s veřejným zájmem.
III.
[5] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelka má na rozdíl od krajského soudu za to, že správní orgány v nynějším případě
posoudily dopad rozhodnutí o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění
pobytu na území do rodinného a soukromého života žalobkyně dostatečným způsobem,
respektive v souladu s mezinárodními závazky České republiky. Správní orgán prvního stupně
k tvrzením žalobkyně ve svém rozhodnutí uvedl, že ve vycestování a v návratu do země původu
žalobkyni a její dceři fakticky nebrání žádná překážka, a na podkladě čl. 9 odst. 3 a čl. 10 odst. 2
Úmluvy o právech dítěte dovodil, že k oddělení dítěte od rodičů může dojít, přičemž je nutno
zabezpečit pravidelné osobní kontakty. Neudělení pobytového oprávnění žalobkyni tedy podle
správního orgánu prvního stupně není v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Stěžovatelka
přitom upozorňuje, že v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobkyně
pouze vyjmenovala mezinárodní závazky, které měly být tímto rozhodnutím porušeny, a obecně
bez vazby na posuzovaný případ citovala rozhodnutí soudů. Stěžovatelka v napadeném
rozhodnutí k odvolání vyjádřila, že žalobkyně si musela být vědoma skutečnosti, že po zániku
překážky, která jí bránila ve vycestování (těhotenství), bude nucena opustit území, případně
požádat o jiný pobytový status. Zdůraznila také, že rozhodnutí o neudělení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území není rozhodnutím, kterým
by žalobkyni byla uložena povinnost nuceného opuštění území České republiky, a proto nucené
vycestování žalobkyně nemůže být v rozporu s mezinárodními úmluvami. Stěžovatelka
na podporu své argumentace odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 4 Az 30/2018 - 22.
[7] Stěžovatelka svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu, že správní orgány nedostatečně
posoudily žalobkyní namítanou nepřiměřenost rozhodnutí o neudělení povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem strpění pobytu na území, dále odůvodňuje poukazem na rozsudek ze dne
10. 1. 2019, č. j. 5 Azs 259/2018 - 59, v němž Nejvyšší správní soud vyjádřil, že smyslem přímé
aplikace Úmluvy o ochraně práv a základních svobod v obdobných situacích je zabránit
nepřiměřeným zásahům do soukromého a rodinného života cizince, nikoliv rušit správní
rozhodnutí pouze proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody, které
by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány. Stěžovatelka poukazuje i na rozsudek
ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 229/2017 - 34, v němž kasační soud uvedl, že je právem každého
státu regulovat příchod a pobyt cizinců na jeho území a stanovit pro jednotlivé pobytové režimy
podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit. Stěžovatelka zdůrazňuje i to, že právní řád
České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky; takové právo mají
pouze občané České republiky. K tomuto závěru dospěl již také Ústavní soud v usnesení ze dne
9. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 260/04.
[8] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítá, že řízení o žádosti žalobkyně o udělení
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území je ovládáno dispoziční
zásadou. To vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 Azs 12/2015 - 38. Bylo tudíž povinností žalobkyně tvrdit ve správním řízení rozhodné
skutečnosti a navrhovat k prokázání těchto tvrzení důkazy. Podle stěžovatelky tedy žalobkyně
měla konkrétně poskytnout veškeré relevantní informace, které měly být v rámci přiměřenosti
dopadů rozhodnutí posouzeny.
[9] Stěžovatelka nakonec uvádí, že v nynější věci oba správní orgány postupovaly v souladu
se základními zásadami správního řízení, rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu věci podle §3 správního řádu a obě správní rozhodnutí obsahují odůvodnění,
z nichž je zřejmé, jaké důvody vedly k zamítnutí žádosti žalobkyně, z jakých podkladů správní
orgány vycházely a jakými úvahami se řídily ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu.
IV.
[10] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatelka sice v kasační stížnosti mimo jiné uplatňuje i kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., blíže však výtky podřaditelné pod tento kasační důvod
nekonkretizuje. Vady postupu soudu či napadeného rozsudku, jež by bylo možno považovat
za vady splňující uvedený kasační důvod, však představují natolik závažnou vadu, že by se jí
Nejvyšší správní soud musel zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Kasační soud se proto uvedenou otázkou, zda napadený
rozsudek není nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, či zda zde není
taková vada řízení před krajským soudem, jež by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozsudku,
zabýval především. Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud
by uvedená pochybení naplňující kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dovodil.
[14] Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se jednalo
o rozhodnutí srozumitelné, obsahující dostatek důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Jelikož stěžovatelka nijak blíže nekonkretizovala, v čem spatřuje nesrozumitelnost či nedostatek
důvodů napadeného rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud touto námitkou pouze v obecné
rovině. Již nyní však uvádí, že uvedenou vadou napadený rozsudek netrpí.
[15] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[16] Nesrozumitelnost rozhodnutí soudu pak může být dána, jestliže z něj jednoznačně
nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané
žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. O nepřezkoumatelnosti
pro nesrozumitelnost lze hovořit také tehdy, je-li odůvodnění rozhodnutí krajského soudu
vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu,
tudíž je-li jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním
a nelze-li z jeho výroku zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl
nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As
28/2008 - 76, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, a již citovaný rozsudek č. j. 2 Ads
58/2003 - 75).
[17] Napadený rozsudek přitom podle Nejvyššího správního soudu výše uvedené požadavky
splňuje. Krajský soud výstižně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení, předestřel
relevantní a ucelené právní závěry, kterými vypořádal stěžejní žalobní argumentaci a dostatečně
své závěry odůvodnil. Napadený rozsudek je srozumitelně a logicky odůvodněn
a je z něho zřejmé, z jakých důvodů krajský soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
Kasační soud neshledal ani jinou vadu řízení před krajským soudem, jež by mohla mít vliv
na zákonnost jeho rozsudku. S ohledem na uvedené uzavírá, že napadený rozsudek je plně
přezkoumatelný, žádné vady řízení se krajský soud nedopustil, a kasační důvod podle §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s. tudíž není naplněn.
[18] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu zbylé kasační
argumentace, jež je podřaditelná pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka v ní především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní orgány ve svých
rozhodnutích nedostatečně posoudily žalobkyní namítanou nepřiměřenost dopadů rozhodnutí
o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území.
[19] Kasační soud především na tomto místě pro přehlednost rekapituluje podstatné části
správního spisu, a to zejména s ohledem na spornou otázku (ne)dostatečnosti posouzení
přiměřenosti rozhodnutí o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu
na území správními orgány.
[20] Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 15. 8. 2018, č. j. OAM-568-7/ST-
2018, udělil žalobkyni vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území
pro existenci překážky na její vůli nezávislé bránící vycestování (respektive návratu do země
původu) ve smyslu §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců; žalobkyně
totiž byla v pokročilém stádiu těhotenství (termín porodu měla mít 31. 8. 2018), lékařem
jí nebylo doporučeno cestovat mimo spádové zdravotnické zařízení a v období šestinedělí
bezprostředně po porodu by mohlo dojít k ohrožení zdraví žalobkyně i jejího novorozeného
dítěte. Vízum bylo žalobkyni uděleno s platností do 31. 10. 2018. Dne 22. 10. 2018 žalobkyně
podala žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území.
Po seznámení se s podklady rozhodnutí v přípise ze dne 29. 11. 2018 žalobkyně správnímu
orgánu prvního stupně sdělila, že podle ní i nadále existuje překážka jejího vycestování,
spočívající v tom, že na území České republiky pečuje o svoji nezletilou dceru (narozenou dne X).
Vycestování žalobkyně by bylo v rozporu s mezinárodními závazky, kterými je Česká republika
vázána, konkrétně s Úmluvou o právech dítěte. S ohledem na věk dítěte je jeho vycestování do
země původu žalobkyně nevhodné a rizikové, a dítě by bylo odděleno od otce, který pobývá na
území České republiky v režimu povoleného trvalého pobytu. Žalobkyně dále navrhla, že by měl
správní orgán prvního stupně zajistit stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí ohledně
nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte a také provést výslech matky a otce
dítěte za účelem zjištění aktuálního stavu věci ve smyslu §3 správního řádu.
[21] Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2018, č. j. OAM-31756-
12/DP-2018, k žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění
pobytu na území uzavřel, že pominuly důvody, pro které jí bylo uděleno vízum k pobytu
nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území podle §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců, neboť odpadla překážka na vůli žalobkyně nezávislá, která jí bránila v jejím vycestování;
dne 10. 9. 2018 se žalobkyni narodila dcera a období šestinedělí po porodu
uplynulo dne 22. 10. 2018. Nebyla tudíž naplněna podmínka podle §43 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců spočívající v trvání důvodu, pro který bylo žalobkyni uděleno dlouhodobé vízum
za účelem strpění pobytu na území. Ve vztahu k písemnému vyjádření žalobkyně ze dne
29. 11. 2018 a přiložené lékařské zprávě, z nichž vyplývá, že žalobkyně pečuje o svou nezletilou
dceru, správní orgán uvedl, že tyto nikterak neprokazují existenci překážky na vůli žalobkyně
nezávislé, která by jí bránila ve vycestování; spolu s žalobkyní může do země původu vycestovat
i její dcera, o niž může žalobkyně do doby, než si standardní cestou vyřídí oprávnění k pobytu
na území České republiky, pečovat ve svém domovském státě. Rovněž existence vztahu
žalobkyně s cizím státním příslušníkem na území České republiky neznamená ještě automaticky
nemožnost vycestování žalobkyně a rodinná příslušnost nezakládá žalobkyni nárok na udělení
pobytu. Žalobkyně tedy ve svém vyjádření podle správního orgánu prvního stupně neuvedla
ani nepoukázala na žádné konkrétní okolnosti, které by prokázaly, že jí ve vycestování z území
brání překážka na její vůli nezávislá, případně, že by žalobkyni a její nezletilé dceři v domovském
státě hrozilo nebezpečí; ani správnímu orgánu prvního stupně nebyly takové skutečnosti známy.
Podle správního orgánu prvního stupně nebude vycestování žalobkyně s nezletilou dcerou
ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s Úmluvou o právech dítěte.
Ta totiž v článku 9 odst. 3 připouští oddělení dítěte od rodičů, přičemž podle čl. 10 odst. 2
má dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, až na výjimečné okolnosti právo udržovat
pravidelné kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Úmluva tak požaduje ochranu
pro vyjmenovaná práva dítěte, ale nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem
v jednom státě. Podle správního orgánu prvního stupně tak nejsou vydáním rozhodnutí dotčena
ustanovení Úmluvy o právech dítěte.
[22] V odvolání žalobkyně mimo jiné správnímu orgánu prvního stupně vytýkala,
že jako překážku jí bránící spolu s dcerou vycestovat z území ve smyslu §33 odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců neshledal skutečnost, že novorozené dítě potřebuje před cestou
do Vietnamské socialistické republiky naočkovat (což nelze stihnout v šestinedělí). Podle
žalobkyně se také správní orgán prvního stupně nedostatečně vypořádal s namítaným porušením
mezinárodních závazků, a to konkrétně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Správní orgán prvního stupně
sice posoudil možnost oddělení rodiče od dítěte, ale zcela rezignoval na posouzení nejlepšího
zájmu dítěte vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a řádnému rozvoji dítěte. Žalobkyně
tedy namítla, že správní orgán prvního stupně nedbal své zákonné povinnosti zkoumat
přiměřenost dopadů rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, §2 odst. 4 správního
řádu a rovněž mezinárodních závazků České republiky, zejména čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
[23] Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí přisvědčila závěru správního orgánu prvního
stupně, že důvody, pro které bylo žalobkyni uděleno dlouhodobé vízum k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu na území, tedy pokročilý stupeň těhotenství a porod, již pominuly,
a tudíž není splněna podmínka podle §43 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro udělení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území. Žalobkyni vytkla, že v průběhu
správního řízení nedoložila žádný důkaz podporující skutečnost, že důvody, pro které
jí bylo vízum na strpění uděleno, stále trvají. K argumentaci žalobkyně ohledně očkování
její dcery stěžovatelka uvedla, že nutnost řádného vývoje a zdravotní péče o dítě nemůže
představovat překážku na vůli nezávislou ve smyslu §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců. Vycestováním žalobkyně s dítětem do země původu nemůže být nijak ohrožen vývoj
dítěte a zdravotní péče o dítě ze strany žalobkyně a potřebná očkování může žalobkyně pro dítě
zajistit v domovském státě. Stěžovatelka neshledala důvodnou ani námitku, že nucené
vycestování žalobkyně s dcerou by bylo v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod a Úmluvou o právech dítěte. Žalobkyně si musela být vědoma toho,
že po zániku překážky, která jí bránila ve vycestování (těhotenství), bude nucena opustit území
České republiky, nebo si požádat o jiný pobytový status (což ostatně již dne 28. 11. 2018 učinila,
když podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny
na území). Nadto rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně není rozhodnutím, kterým by byla
žalobkyně nucena opustit Českou republiku. Taková situace by mohla nastat až v případě řízení
o správním vyhoštění, neboť teprve v něm by byl správní orgán povinen zkoumat dopady
rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně. Posuzované rozhodnutí
tedy podle stěžovatelky není ani v rozporu s mezinárodními úmluvami. K absenci zkoumání
přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců stěžovatelka uzavřela,
že v projednávaném případě nebylo povinností správního orgánu prvního stupně, aby se tímto
zabýval. Ustanovení §43 neukládá správnímu orgánu povinnost zabývat se při vydání zamítavého
rozhodnutí o žádosti cizince o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpení
pobytu na území přiměřeností dopadů takového rozhodnutí. Je to ostatně logické,
protože samotné posouzení otázky přiměřenosti nemůže zhojit nesplnění některé z povinností,
kterými zákon podmiňuje vydání kladného rozhodnutí o žádosti. Na podporu tohoto
závěru odkázala stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017,
č. j. 10 Azs 249/2016 - 47.
[24] Krajský soud v napadeném rozsudku předeslal, že v nynější věci nebylo povinností
správních orgánů posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí o neudělení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území ve smyslu §174a zákona o pobytu
cizinců. Zdůraznil však, že správní orgány byly povinny přiměřenost dopadů rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobkyně a její dcery a manžela posuzovat podle článku 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte,
a to kvantitativně v rozsahu námitek a tvrzení žalobkyně a kvalitativně poměřením zjištěných
protichůdných zájmů. Žalobkyně ve správním řízení namítla, že nemůže nechat novorozenou
neočkovanou kojenou dceru samotnou na území České republiky a že nemůže odcestovat
s dcerou bez manžela vázaného prací, pobytovým oprávněním i sociálními vazbami
v České republice. Tyto námitky správní orgán prvního stupně vypořádal tak, že nutnost péče
žalobkyně o dceru nepřekáží vycestování žalobkyně (případně s dcerou) do domovského státu,
že oba rodiče nemusí žít spolu se svým dítětem v jednom státě, že potřebná očkování může
zajistit žalobkyně v zemi původu, že si žalobkyně musela být vědoma nutnosti vycestování
a že rozhodnutím správního orgánu prvního stupně není žalobkyni uložena povinnost nuceného
opuštění území. Podle krajského soudu tedy správní orgány namítanou nepřiměřenost
neposoudily ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dostatečně,
neboť některé námitky žalobkyně nevzaly vůbec v potaz (věk dcery, zdravotní stav dcery, vztah
žalobkyně k manželovi) a nezvážily zájem žalobkyně a její rodiny na společném soužití na území
České republiky v porovnání se zjištěným veřejným zájmem. Správní orgány se nevypořádaly
ani s otázkou přiměřenosti rozhodnutí z hlediska nejlepšího zájmu nezletilé dcery, respektive
nezkoumaly, zda je v nejlepším zájmu dítěte zůstat s rodinou na území České republiky, a pokud
by tomu tak nebylo, zda a jaký konkurující veřejný zájem nad tímto zájmem převážil. Krajský
soud pro uvedené dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ohledně posouzení namítané
nepřiměřenosti rozhodnutí nepřezkoumatelné, a tudíž věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
[25] Právě předestřeným závěrům krajského soudu nemá Nejvyšší správní soud co vytknout
a plně se s nimi ztotožňuje.
[26] Ze znění zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti
žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území podle
§46 odst. 2 ve spojení s §56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců pro nesplnění podmínek
podle §43 odst. 1 citovaného zákona, které je předmětem nynějšího posouzení, nebyly správní
orgány povinny posuzovat přiměřenost jeho dopadů ve smyslu §174a odst. 3 zákona o pobytu
cizinců.
[27] Nejvyšší správní soud však již opakovaně vyslovil, že posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí není omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně
stanoví. V tomto kontextu rovněž kasační soud mnohokráte vyjádřil, že článek 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý „právo na respektování svého
soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“, je přímo aplikovatelný a má přednost
před zákonem. Citovaného článku však může být při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí užito jen za předpokladu, že konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů
rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince není na první pohled nemyslitelná,
tzn., že cizincem tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí není jen zdánlivá či zjevně nespadá
pod ochranu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí pak není nutné výslovně hodnotit všechna kritéria uvedená
v §174a zákona o pobytu cizinců, ale pouze důvody, které jsou v daném případě specifické
a vyplývají z průběhu řízení. Míra a intenzita poměřování pak přímo závisí na množství a kvalitě
informací, které má správní orgán k dispozici (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30, ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018 - 30, ze dne
22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39, ze dne 12. 3. 2020, č. j. 9 Azs 352/2019 - 33, či ze dne
30. 4. 2020, č. j. 1 Azs 23/2020 - 36).
[28] Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud žalobkyně v řízení o své žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území namítala konkrétní argumentací
(že nemůže nechat novorozenou kojenou dceru samotnou na území České republiky a že nemůže
odcestovat s novorozenou dcerou, která není očkovaná, bez manžela vázaného prací, pobytovým
oprávněním i sociálními vazbami v České republice) nepřiměřenost zásahu do svého soukromého
a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(přičemž tvrzená nepřiměřenost nebyla na první pohled nemyslitelná), byly správní orgány
povinny se s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném
řízení vyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
Této své povinnosti však v nynějším případě nedostály.
[29] Jak správně vyslovil již krajský soud, správní orgány namítanou nepřiměřenost řádně
neposoudily ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť některé
námitky žalobkyně vůbec nevzaly v potaz (věk a zdravotní stav dcery, vztah žalobkyně
k manželovi) a nevážily zájem žalobkyně a její rodiny na společném soužití na území
České republiky se zjištěným veřejným zájmem. Správní orgán prvního stupně k tomu ve svém
rozhodnutí pouze uvedl, že nutnost péče žalobkyně o dceru nepřekáží vycestování žalobkyně
(případně s dcerou) do domovského státu, že oba rodiče nemusí žít spolu se svým dítětem
v jednom státě, a stěžovatelka v napadeném rozhodnutí vyjádřila, že potřebná očkování může
zajistit žalobkyně v zemi původu, že si žalobkyně musela být vědoma nutnosti vycestování
a že rozhodnutím správního orgánu prvního stupně není žalobkyni uložena povinnost nuceného
opuštění území. To však bylo ve světle výše uvedeného nedostatečné.
[30] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že nynější řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území bylo řízením zahájeným na žádost
žalobkyně a že v takových případech je primárně na žadateli, aby správnímu orgánu sdělil
(a osvědčil) veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života,
neboť je to právě on, jemuž jsou tyto skutečnosti známy především (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, nebo ze dne
15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017 - 36).
[31] Poněkud odlišný přístup je však nutno zaujmout za situace, kdy je „ve hře“ zájem
nezletilého dítěte. V takové situaci musí být aktivita správních orgánů při zjišťování skutkových
okolností, tj. rodinných poměrů cizince (žadatele), daleko větší, a to bez ohledu na to, že účelem
žádosti o pobytové oprávnění není sloučení rodiny. Jak s odkazem na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva (zejména rozsudek ze dne 9. 4. 2019, I. M. proti Švýcarsku, stížnost
č. 23887/16, a rozsudek ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10) shrnul
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, „[d]le čl. 3 odst. 1
Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí,
ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými
orgány. Toto hledisko nejlepšího zájmu dítěte přenáší Evropský soud pro lidská práva (ESLP) i do posuzování
zásahů smluvních stran Úmluvy do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jež se dotýkají (především
nezletilých) dětí, a přisuzuje mu zejména ve své recentní judikatuře zcela zásadní význam, byť ne v tom smyslu,
že by musela vždy a za všech okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, ale právě především
z hlediska procesního, tedy ESLP posuzuje, zda skutečně příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou
pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny také v konkrétní věci
definovat, a případným konkurujícím veřejným zájmem, a zda tuto svou úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně
a přezkoumatelně vyjádřily.“
[32] Současně Nejvyšší správní soud v tomtéž rozsudku zdůraznil že, „nejlepší zájem dítěte
neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy, nicméně je třeba
ho považovat za středobod úvah a přiznat tomuto zájmu rozhodující význam (rozsudek ze dne 14. ledna 2016,
Mandet proti Francii, stížnost č. 30955/12, body 56–57, důraz doplněn NSS). Při určení nejlepšího zájmu
dítěte státy požívají prostor pro uvážení. Rozpor s článkem 8 Úmluvy nastane za situace, kdy odůvodnění
vnitrostátních rozhodnutí jsou nedostatečná a neobsahují posouzení protichůdných zájmů. V takovém případě není
dle ESLP přesvědčivě prokázáno, že zásah byl přiměřený sledovanému účelu a byl odůvodněn naléhavou
společenskou potřebou (rozsudek ESLP ze dne 21. června 2012, Fernsehgesellschaft SRG proti Švýcarsku,
stížnost č. 34124/06, bod 65).“
[33] Lze proto dovodit, že pokud může mít rozhodnutí správního orgánu dopady na dítě,
a to jak přímo (je-li jeho pobytový status navázán na pobyt cizince), tak nepřímo (s ohledem
na intenzitu vazeb dítěte na cizince, jehož povinnost vycestovat by fakticky vynutila změnu
pobytu dítěte), musí být z tohoto rozhodnutí patrné, že se jeho souladem s nejlepším zájmem
dítěte zabýval. Uvedené závěry přitom nelze chápat tak, že by skutečnost, že na území
České republiky pobývá nezletilá dcera žalobkyně, měla automaticky vést k vyhovění žádosti.
Veřejný zájem jistě i v tomto případě může převážit nad soukromým zájmem žalobkyně (k tomu
srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 - 33),
dojde-li v rámci posouzení přiměřenosti k řádnému zohlednění nejlepšího zájmu nezletilého
dítěte žalobkyně. Tak tomu ale v souzené věci nebylo. Nutno dodat, že tyto úvahy je povinen
učinit primárně správní orgán, který o žádosti cizince rozhoduje, nikoli soud.
[34] V právě posuzované věci správní orgány nikterak nedefinovaly nejlepší zájem nezletilé
dcery žalobkyně, aby jej následně mohly poměřit s případným konkurujícím veřejným zájmem
a nalézt mezi těmito zájmy spravedlivou rovnováhu. Ve správních rozhodnutích v tomto ohledu
zcela chybí dostatečně a přezkoumatelně vyjádřená úvaha správních orgánů a závěr správního
orgánu prvního stupně, podle nějž z Úmluvy o právech dítěte nevyplývá, že oba rodiče dítěte
spolu musí žít v jednom státě, ale dítě má právo na pravidelné kontakty a přímý styk
s oběma rodiči je naprosto nedostatečný.
[35] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že přiměřenost zásahu rozhodnutí o neudělení
povolení k dlouhodobému pobytu do rodinného a soukromého života žalobkyně byla posouzena
nedostatečně, neboť správní orgány vůbec nevypořádaly některé námitky uplatněné žalobkyní
(věk dcery, zdravotní stav dcery, vztah žalobkyně k manželovi), nezvážily zájem žalobkyně
a její rodiny na společném soužití na území České republiky se zjištěným veřejným zájmem
a vůbec se nezabývaly nejlepším zájmem nezletilé dcery žalobkyně. Posuzovaná správní
rozhodnutí tedy nevyhovují výše citovaným požadavkům, a jsou proto nepřezkoumatelná
pro nedostatečné posouzení jejich dopadu do soukromého a rodinného života ve smyslu článku
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s ohledem na nejlepší zájem dítěte
v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Krajský soud tedy nepochybil, zrušil-li napadené
rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
[36] Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené skutečnosti neshledal důvodnou
ani stěžovatelčinu argumentaci uplatněnou s poukazem na kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
VI.
[37] Kasační stížnost není pro výše uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[38] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Naopak žalobkyně měla ve věci
plný úspěch, a měla by proto právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud
jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť v řízení neučinila žádný úkon, a žádné náklady
jí tak nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu