ECLI:CZ:NSS:2022:5.AFS.195.2020:20
sp. zn. 5 Afs 195/2020 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. J., zast. Mgr.
Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti
žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 6 Af
25/2017 – 27,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 6 Af 25/2017 – 27, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 3. 2017, č. j. 1557918/17/2003-51523-104849, jímž bylo rozhodnuto
o námitce, kterou žalobce brojil proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu žalobce ze dne
12. 1. 2017, č. j. 8807730/16/2003-51523-104849, vydanému žalovaným. Žalovaný námitce zčásti
vyhověl a napadeným rozhodnutím změnil potvrzení o stavu osobního daňového účtu tak,
že ke dni 12. 1. 2017 evidoval nedoplatek na dani z nemovitých věcí (dříve dani z nemovitostí)
ve výši 106 879,90 Kč za jednotlivá zdaňovací období let 1996 až 1998 (dle přezkoumávaného
potvrzení to bylo 359 701,90 Kč za jednotlivá zdaňovací období let 1996 až 2000) a na dani
z převodu nemovitostí 0 Kč (dle potvrzení to bylo 3 369 891,80 Kč). V žalobě žalobce namítal,
že není povinen hradit ani nedoplatky na dani z nemovitých věcí za zdaňovací období let 1996
až 1998, neboť dotyčné nemovitosti v roce 2000 prodal. Podle §13b odst. 2 zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (nyní zákon o dani z nemovitých věcí), ve znění účinném
do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“), přecházely daňové nedoplatky
z prodávajícího na nabyvatele nemovitostí. Dle žalobce došlo k přechodu daňových nedoplatků
již okamžikem nabytí právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nikoli
až v následujícím zdaňovacím období roku 2001, kdy od 1. ledna vznikala povinnost případný
daňový nedoplatek uhradit. Vzhledem k tomu, že v roce 2000 bylo ustanovení §13b zákona
o dani z nemovitostí platné a účinné, přešly daňové nedoplatky z žalobce na kupující nemovitostí.
[2] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění rozsudku především konstatoval, že §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí byl
s účinností od 1. 1. 2001 zrušen zákonem č. 65/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb.,
o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2000 Sb.“). S ohledem
na změnu právní úpravy a na to, že zákon č. 65/2000 Sb. neobsahoval přechodná ustanovení,
dospěl městský soud k závěru, že od 1. 1. 2001 se již žalobce nemohl dovolávat dříve účinné
(a pro něj výhodnější) právní úpravy, podle které by povinnost uhradit nedoplatek na dani
z nemovitostí přešla dnem 1. 1. 2001 na společnosti, které nemovitosti nabyly v roce 2000.
K odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2006,
č. j. 2 Afs 28/2005 – 55, publ. pod č. 871/2006 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), městský soud uvedl,
že se jednalo o skutkově odlišný případ, neboť se týkal zdaňovacích období nezasažených
novelou. Ve shodě s uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu městský soud připustil,
že vznik hmotněprávní daňové povinnosti přímo vyplývá z vlastnictví nemovitosti; §13 a §13b
zákona o dani z nemovitostí, v relevantním znění, pak upravovaly toliko vymezení zdaňovacího
období a způsob vyměření daně. Tuto otázku však městský soud nepovažoval v posuzované věci
za rozhodnou, podstatným shledal dopad zmiňované novelizace, tj. zrušení §13b odst. 2 zákona
o dani z nemovitostí. Městský soud uzavřel, že žalobce nemovitosti, k nimž se vztahoval
nedoplatek na dani, sice prodal již v roce 2000, avšak povinnost uhradit nedoplatek
přešla (vzhledem ke změně právní úpravy) na nového vlastníka naposledy ke dni 1. 1. 2000.
Hmotněprávní daňová povinnost k placení daně z nemovitostí tedy nadále tížila žalobce
a na nové vlastníky nemovitostí nepřešla v důsledku změny právní úpravy.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností,
v níž namítá, že městský soud nesprávně vyložil účinky novelizace zákona o dani z nemovitostí
provedené zákonem č. 65/2000 Sb. Připustil-li městský soud, že hmotněprávní povinnost platit
daňové nedoplatky přešla v roce 2000 ze stěžovatele na nabyvatele nemovitostí, nemůže
stěžovatele nadále stíhat povinnost k jejich zaplacení, byť absence přechodných ustanovení
způsobila, že procesní povinnost k úhradě nedoplatků v důsledku chyby zákonodárce nepřešla
na kupující. Dle stěžovatele neobstojí ani odkaz městského soudu na důvodovou zprávu
k zákonu č. 65/2000 Sb., neboť autorem důvodové zprávy a v ní uvedeného názoru založeného
na tom, že hmotněprávní i procesní povinnost hradit nedoplatek přecházela na kupujícího
až prvním dnem následujícím po roce, v němž došlo k právním účinkům vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí, je Ministerstvo financí. Nesprávnost tohoto názoru přitom shledal
již Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 469/98, a rovněž Nejvyšší správní soud
v již zmiňovaném rozsudku ze dne 15. 2. 2006, č. j. 2 Afs 28/2005 – 55. Stěžovatel považuje
napadený rozsudek městského soudu za nezákonný, neboť je založen na nedovolené pravé
retroaktivitě. Městský soud totiž novele provedené zákonem č. 65/2000 Sb. (z důvodu absence
přechodných ustanovení) přiznal zpětné účinky, neboť vyloučil přechod hmotněprávní
povinnosti hradit nedoplatky na dani z nemovitostí, a to zpětně i ve vztahu k právním vztahům,
které nastaly v předcházejícím roce 2000. Stěžovatel rovněž namítal, že došlo k porušení jeho
legitimního očekávání s odkazem na zmiňovaný nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 469/98.
V něm Ústavní soud dovodil, že za změnu skutečností rozhodných pro daňovou povinnost, k níž
musí daňové orgány přihlédnout podle §13 zákona o dani z nemovitostí, je nezbytné považovat
právě změnu v osobě vlastníka nemovitosti. Stěžovatel upozornil, že toto ustanovení novela
provedená zákonem č. 65/2000 Sb. nezměnila, proto bylo povinností daňových orgánů změnu
v osobě vlastníka zohlednit. Dále stěžovatel dodal, že sjednal nižší kupní cenu s tím,
že nedoplatky na dani z nemovitostí uhradí kupující, městský soud a daňové orgány tedy svým
výkladem ovlivnily obsah tohoto soukromoprávního vztahu, jejich rozhodnutí jsou v tomto
ohledu překvapivá, a tedy nezákonná.
[4] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a konstatoval, že není oprávněn hodnotit obsah důvodové zprávy či to, zda ze strany
zákonodárce došlo k chybě, či nikoliv. Tvrzení stěžovatele o tom, že sjednal nižší kupní cenu
v očekávání úhrady daňového nedoplatku ze strany kupujících, je nový argument, který byl
uplatněn až v kasační stížnosti. Stěžovatelem tvrzenou pravou retroaktivitu žalovaný neshledal.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí městského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že napadený rozsudek takovou vadou trpí, neboť řízení před městským
soudem bylo zmatečné vzhledem k tomu, že městský soud meritorně rozhodl o nepřípustné
žalobě [§109 odst. 4 ve spojení s §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[7] Městský soud totiž rozhodl o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., aniž by se zabýval tím, zda je žalobou napadené rozhodnutí o námitce proti
potvrzení o stavu osobního daňového účtu skutečně rozhodnutím správního orgánu ve smyslu
uvedeného ustanovení. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že tomu tak
není.
[8] V dané souvislosti lze poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 6. 2020, č. j. 9 Afs 285/2019 – 32. V něm soud odkázal na judikaturu týkající
se přezkumu obdobného rozhodnutí o reklamaci proti potvrzení o stavu osobního účtu
dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 150/2005 – 53, publ. pod č. 887/2006 Sb. NSS, a ze dne 23. 2. 2011,
č. j. 7 Afs 72/2010 – 53, z nichž vyplývá, že „[p]otvrzení o stavu osobního účtu je […] úkonem, kterým
správce daně stěžovatele pouze informuje o stavu jeho osobního účtu, který je vytvářen na základě úkonů správců
daně, jež samy o sobě bezpochyby do subjektivních práv stěžovatele zasahují“ (rozsudek ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 150/2005 – 53). V rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 7 Afs 197/2015 – 30, se Nejvyšší
správní soud zabýval již charakterem rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního
daňového účtu dle současného zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“).
Dospěl k závěru, že je žaloba proti rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního
daňového účtu nepřípustná, připustil však, že evidence daní na osobním daňovém účtu může
zasáhnout do veřejných subjektivních práv daňového subjektu, a proto proti ní musí existovat
možnost soudní ochrany: „I tato otázka již byla v judikatuře správních soudů řešena. V prvé řadě to byl
rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 9 A 130/2012 - 35, ve kterém se soud zabýval evidencí prekludovaného
nedoplatku na osobním daňovém účtu a shledal, že toto jednání (opomenutí) je nezákonným zásahem podle §82
s. ř. s. NSS následně přístup Městského soudu v Praze aproboval a převzal v rozsudku ze dne 9. 3. 2016,
č. j. 3 Afs 251/2015 - 34, v němž shrnul relevantní judikaturu a uzavřel, že ‚pokud evidence daní pouze odráží
stav daňových povinností daňového subjektu vycházejících z rozhodnutí správce daně, pak lze před správními soudy
napadnout jedině tato rozhodnutí, nikoli z nich vyplývající stav evidence daní. Pokud je naopak stav evidence daní,
jenž se projeví typicky v potvrzení o stavu osobního daňového účtu podle §151 daňového řádu, v rozporu s takto
určenými daňovými povinnostmi daňového subjektu, typicky v důsledku chyb v evidenci či numerických chyb,
je možno takový postup správce daně napadnout žalobou jako nezákonný zásah‘. Rozhodnutí o námitce proti
potvrzení o stavu osobního daňového účtu tudíž není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., chybná evidence daní
však může představovat nezákonný zásah, proti němuž se lze bránit žalobou podle §82 s. ř. s.“ Možnost
paralelní obrany cestou žaloby proti rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního
daňového účtu ve smyslu §65 a násl. s. ř. s. však Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku
výslovně vyloučil: „Potvrzení o stavu osobního daňového účtu je totiž ve smyslu výše citované judikatury pouze
informací o stavu osobního daňového účtu, z něhož se daňový subjekt dozví o případné chybné evidenci, nikoliv
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Ani rozhodnutí o námitce proti potvrzení pak nelze považovat za rozhodnutí
podle §65 s. ř. s., neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala
práva daňového subjektu. Případným zásahem je totiž stále faktická (chybná) evidence daňové povinnosti
na osobním daňovém účtu, která vyplývá z jiných rozhodnutí a na jejíž povaze vydání rozhodnutí o námitce proti
potvrzení o stavu osobního daňového účtu nic nemění. Je-li námitce vyhověno, pak je nesprávná evidence daně
fakticky opravena, v opačném případě evidence daní zůstává nezměněna. Je to tudíž právě žaloba podle §82
s. ř. s., kterou se lze proti chybné evidenci daní bránit, a nikoliv žaloba proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. […]
Možnost souběhu žalobních typů nelze dovodit ani z judikatury, na niž stěžovatel odkázal, neboť,
dvojkolejná‘ ochrana, kterou rozšířený senát NSS připustil v usnesení č. j. 1 Afs 271/2016 - 53, se týkala
exekučního příkazu podle §178 daňového řádu a rozhodnutí o námitce proti němu, tedy dvou rozhodnutí.
Rozšířený senát zde připustil možnost podání žaloby podle §65 s. ř. s. proti oběma z nich, nikoliv souběžné
použití dvou různých žalobních typů. Navzdory argumentaci stěžovatele proto i nadále platí, že přezkum
rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu je vyloučen a chybné evidenci daní je možné
se bránit pouze žalobou podle §82 s. ř. s.“ K závěrům citovaného rozsudku se Nejvyšší správní soud
přihlásil rovněž např. v rozsudcích ze dne 18. 3. 2021, č. j. 2 Afs 87/2019 – 26, a ze dne
18. 3. 2022, č. j. 5 Afs 1/2021 – 25.
[9] V nyní posuzovaném případě stěžovatel v žalobě namítal, že je na jeho osobním daňovém
účtu evidován nedoplatek, který měl dle jeho názoru v roce 2000 ze zákona přejít na kupující,
jimž stěžovatel prodal své nemovitosti. Brojil tudíž primárně proti chybné evidenci daní.
Jak vyplývá z výše citované judikatury, nápravy této tvrzené nezákonnosti se nelze domáhat
žalobou proti rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu, jak činil
stěžovatel, nýbrž žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu spočívajícímu ve vedení
sporného daňového nedoplatku na osobním daňovém účtu daňového subjektu. Vzhledem
k tomu, že rozhodnutí správce daně o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu
není dle citované ustálené judikatury rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
jedná se o úkon správního orgánu, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání
vyloučen. Žaloba proti tomuto úkonu žalovaného je tedy dle §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná.
Městský soud tuto žalobu i přesto věcně projednal a zamítl ji, řízení před městským soudem tak
trpí zmatečnostní vadou, pro niž Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek městského
soudu zrušit.
[10] Stěžovateli však nelze v důsledku nesprávné volby žalobního typu odepřít přístup k soudu
(viz body 53. až 63. nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18, a tam
citovanou judikaturu). Nejvyšší správní soud tedy současně se zrušením rozsudku městského
soudu žalobu neodmítl, ale věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž městský soud
stěžovatele v souladu s citovaným nálezem a v něm uvedenou judikaturou vyzve ke změně žaloby.
[11] Nejvyšší správní soud se s ohledem na shora vytčenou zmatečnost řízení před městským
soudem nemohl zabývat podstatou žalobních námitek, nad rámec výše uvedeného však
poukazuje na to, že stěžovatel uplatnil obdobnou argumentaci rovněž ve své další kasační
stížnosti podané ve věci rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daných daňových
nedoplatků. O této kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2022,
č. j. 6 Afs 28/2021 – 36, v němž mimo jiné přijal následující závěry:
„Rozhodující pro posouzení věci je tak výklad §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí, ve znění
účinném do 31. 12. 2000, a význam novely provedené zákonem č. 65/2000 Sb., která toto ustanovení
s účinností od 1. 1. 2001 zrušila.
Podle §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí, ve znění do 31. 12. 2000, platilo, že dojde-li
v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit
případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou
případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. V územním obvodu jednoho správce daně
se daňový nedoplatek k těmto nemovitostem zjistí z poměru, v jakém se podílí daň připadající na tyto nemovitosti
na celkové daňové povinnosti původního poplatníka. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv
k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí.
K výkladu citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku č. j. 2 Afs 28/2005 - 55,
na který poukazovali oba účastníci řízení. Nejvyšší správní soud konkrétně uvedl, že ‚dojde-li v průběhu
zdaňovacího období ke změně vlastnických práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový
nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nového poplatníka toliko ve smyslu přechodu
procesní a nikoliv hmotněprávní povinnosti. To konkrétně znamená, že daňovým poplatníkem se stává subjekt již
okamžikem nabytí vlastnictví k nemovitosti, nikoliv teprve 1. lednem následujícího zdaňovacího období, kdy mu
teprve vznikne povinnost uhradit případný daňový nedoplatek‘. Závěry vyslovené v citovaném rozsudku vycházejí
do značné míry z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 469/98, ze kterého vyplývá, že formulaci
uvedenou v §13 zákona o dani z nemovitostí (v současném znění zákona je obsažena v §12c), že ke změnám
skutečností rozhodných pro daňovou povinnost, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží, nelze
vykládat tak, že se nepřihlíží ke změně osoby vlastníka nemovitosti. Jinými slovy, pokud v průběhu zdaňovacího
dojde ke změně vlastníka nemovité věci, je nutné tuto skutečnost zohlednit.
V nyní projednávané věci je mezi účastníky řízení nesporné, že stěžovatel nemovité věci
(,zatížené‘ neuhrazenými nedoplatky na dani z nemovitostí) prodal v roce 2000, tedy v době, kdy bylo citované
ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí platné a účinné. V případě nemovitostí zapsaných na listu
vlastnictví č. 1546 (kat. území Hostivař) se tak stalo s právními účinky vkladu ke dni 7. 3. 2000 (řízení
o vkladu Z-6900162/2000-101), v případě nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 2407 (kat. území
Strašnice) se tak stalo s právními účinku vkladu ke dni 19. 4. 2000 (řízení o vkladu Z-4300639/2000-101).
Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od shora vyslovených závěrů judikatury, která dovodila,
že ze shora citovaného znění §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí vyplývalo, že hmotněprávní daňová
povinnost ve vztahu k nedoplatkům na dani z nemovitostí přecházela spolu se změnou vlastníka nemovitých věcí,
a to již k okamžiku nabytí vlastnického práva. Tím bylo současně určeno, že procesní povinnost spočívající
v úhradě případného daňového nedoplatku přešla na nového vlastníka počínaje 1. lednem následujícího
zdaňovacího období. Jinak řečeno, nabyvatel nemovitosti se stal poplatníkem daně z nemovitostí v okamžiku
nabytí vlastnického práva, povinnost uhradit dřívější nedoplatky (jíž odpovídá právo státu tyto nedoplatky
vymáhat) mu vznikla k 1. 1. následujícího roku. Proto je ve vztahu k projednávanému případu bezpředmětné,
že ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí bylo s účinností od 1. 1. 2001 zrušeno zákonem
č. 65/2000 Sb. Daňová povinnost nových vlastníků nemovitostí totiž byla založena tím, že k nabytí vlastnického
práva k dotčeným nemovitostem došlo již v předchozím roce 2000, tj. v době, kdy byl §13b odst. 2 zákona
o dani z nemovitostí platný a účinný. Jeho pozdější zrušení na tom nemohlo nic změnit, opačný výklad
by představoval nepřípustnou pravou retroaktivitu. V takovém případě by totiž právní vztahy a poměry založené
v roce 2000 byly posuzovány podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001. Novela provedená zákonem č. 65/2000 Sb., účinná od 1. 1. 2001, však nemůže zpětně zasáhnout a ovlivňovat právní vztahy, k nimž došlo v roce
předchozím, tedy ani to, že daňová povinnost přešla na nové vlastníky dotčených povinností.
V návaznosti na shora uvedené tedy stěžovatel přestal být ve vztahu k existujícím nedoplatkům na dani
z nemovitostí daňovým poplatníkem v okamžiku, kdy došlo k převodu nemovitostí na nové vlastníky, tj. již v roce
2000. Stěžovatele tak v důsledku této skutečnosti, která nastala ze zákona, přestala tížit neuhrazená daň,
a proto správce daně nemohl zřídit zástavní právo k podílu stěžovatele v obchodní korporaci. Opačné závěry,
ke kterým v předchozím řízení dospěl žalovaný a městský soud, jsou proto nesprávné, a z tohoto důvodu napadený
rozsudek městského soudu ani rozhodnutí žalovaného neobstojí.“
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů zrušil rozsudek městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm bude městský soud vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.),
přičemž v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst.
3 věta první s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu