ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.238.2021:22
sp. zn. 5 As 238/2021 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: FOCUS - METAL,
s.r.o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zast. Mgr. René Gemmelem, advokátem
se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje,
se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, za účasti: Vodovody a kanalizace Jablonné
nad Orlicí, a.s., se sídlem Slezská 350, Jablonné nad Orlicí, zast. JUDr. Jiřím Slezákem,
advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
29. 6. 2021, č. j. 52 A 48/2020 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2020, č. j. KrÚ – 32229/2020/122/OMSŘI/Fr-r.
Uvedeným rozhodnutím žalovaný podle §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), v relevantním znění, zamítl jako nepřípustné odvolání žalobce podané dne 7. 11. 2019 proti
následujícím třem správním rozhodnutím: 1) rozhodnutí Městského úřadu Choceň, odboru
výstavby, ze dne 12. 11. 1996, č. j. Výst. 1527/024-96, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby
„Úpravna vody v obci Svatý Jiří“ (objekty SO 01 Úpravna vody, SO 02 Kalové laguny, SO 03
Trubní napojení, SO 04 Kabelová přípojka NN, SO 05 Oplocení, SO 06 Terénní a sadové
úpravy, SO 07 Ovládací kabel); 2) rozhodnutí Městského úřadu Choceň, odboru výstavby, ze dne
4. 6. 1997, č. j. Výst. 0477/018-97, jímž bylo vydáno stavební povolení pro stavbu „Úpravna
vody v obci Svatý Jiří“ (objekty SO 04 Kabelová přípojka NN, SO 05 Oplocení, SO 06 Terénní
a sadové úpravy, SO 07 Ovládací kabel); 3) rozhodnutí Městského úřadu Choceň, odboru
výstavby, ze dne 23. 1. 2001, č. j. výst.: 2268/086-2001, jímž bylo povoleno užívání stavby
„Úpravna vody v obci Svatý Jiří“ (objekty SO 04 Kabelová přípojka NN, SO 05 Oplocení, SO 06
Terénní a sadové úpravy).
[2] Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, jejíž podstatou bylo, že byl
oprávněn k podání odvolání, neboť rozhodnutí stavebního úřadu nebyla doručena vlastníkovi
dotčených pozemků, kterým byli postupně Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, státní
podnik (vlastníkem do 30. 6. 1996), MILNEA, státní podnik v likvidaci (vlastníkem od 1. 7. 1996
do 31. 5. 2005) a žalobce (od 31. 5. 2005 do současnosti). Uvedená rozhodnutí tedy dle žalobce
nikdy nenabyla právní moci.
[3] Krajský soud se ve shora uvedeném rozsudku ztotožnil se závěrem žalovaného
o nepřípustnosti odvolání žalobce. V odůvodnění rozsudku soud především konstatoval,
že žalobce je od roku 2005 vlastníkem pozemků parc. č. 73/1 a parc. č. 458/4 v k. ú. Svatý Jiří,
které byly v době vedení správních řízení, jejichž výsledkem byla odvoláním napadená správní
rozhodnutí, součástí pozemku par. č. 458/2. Jeho vlastníkem byla Česká republika s pověřením
právem hospodaření s majetkem státu pro Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, státní
podnik. Nástupnickou organizací Vodovodů a kanalizací Jablonné nad Orlicí, státní podnik,
se stala společnost Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s., jež byla žadatelem o vydání
výše uvedených správních rozhodnutí. S ní tedy prostřednictvím jejího zástupce,
Vodohospodářsko-inženýrské služby spol. s r.o., správní orgán prvního stupně jednal jako
s účastníkem stavebního řízení a jí, resp. jejímu zástupci daná rozhodnutí doručil. Svěření správy
pozemku parc. č. 458/2 společnosti MILNEA, státní podnik v likvidaci, na základě rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ČR ze dne 16. 6. 1996, bylo zapsáno do katastru nemovitostí až v roce
2003 na základě notářského zápisu ze dne 18. 3. 2003, zn. N112/2003 a NZ 98/2003.
Z uvedeného důvodu proto stavební úřad nejednal se společností MILNEA, státní podnik
v likvidaci, jako s účastníkem uvedených řízení.
[4] Krajský soud se vzhledem k uvedenému a s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, publ. pod č. 1838/2009
Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), ztotožnil se závěrem žalovaného, podle něhož žalobce nebyl a ani nemohl
být účastníkem daných správních řízení, která byla ukončena v době, kdy žalobce ještě nebyl
vlastníkem zmíněných pozemků. Při koupi těchto pozemků v dražbě, tedy nejpozději ode dne
31. 5. 2005, musel být žalobce nepochybně obeznámen s existencí všech povolených
a zkolaudovaných staveb na uvedených pozemcích. Je proto třeba chránit práva stavebníka, který
jednal v dobré víře v regulérnost daných rozhodnutí. Žalobce nebyl a ani neměl být účastníkem
kolaudačního řízení, přičemž on sám ani jeho právní předchůdce neprojevili po řadu let
nesouhlas s postupem stavebního úřadu v této věci. Krajský soud tedy uzavřel, že v posuzované
věci je namístě uplatnit zásadu volenti not fit iniuria, tedy svolnému se neděje bezpráví.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, podle níž je rozhodnou právní otázkou v posuzované věci to, zda a popřípadě kdy byla
rozhodnutí stavebního úřadu doručena vlastníkovi dotčených pozemků, respektive kdy tato
rozhodnutí nabyla právní moci. Stěžovatel má za to, že by nebyl oprávněn podat proti
rozhodnutím stavebního úřadu odvolání pouze tehdy, pokud by tato rozhodnutí nabyla právní
moci přede dnem 31. 5. 2005, kdy se stal vlastníkem daných pozemků. Za opožděná by bylo
odvolání možné považovat, pokud by rozhodnutí nabyla právní moci před podáním odvolání.
Krajský soud tedy dle stěžovatele zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, neboť
se nevyjádřil k tomu, zda byla daná rozhodnutí formálně doručena vlastníkovi dotčených
pozemků, a neurčil, kdy se vlastník pozemku nepochybně jinak fakticky seznámil s obsahem
rozhodnutí, ani kdy rozhodnutí nabyla právní moci. Skutečnost, že stavby byly zhotoveny dříve,
než vlastnické právo k pozemkům nabyl stěžovatel, není dle jeho názoru rozhodná, neboť
podstatné je, kdy daná rozhodnutí nabyla právní moci. Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí
nenabyla právní moci ke dni 31. 5. 2005, stal se účastníkem uvedených řízení v důsledku
singulární sukcese stěžovatel. Závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel musel být s existencí
těchto staveb obeznámen nejpozději při koupi pozemků v dražbě, je dle stěžovatele excesivní,
nemá oporu v provedeném dokazování a navíc není pro posouzení věci rozhodný. Dle
stěžovatele je zapotřebí striktně rozlišovat mezi vědomím o existenci staveb a znalostí obsahu
správních rozhodnutí. Stěžovatel v době nabytí vlastnického práva k pozemkům věděl,
že na pozemcích stojí stavby jiného vlastníka, avšak dražební vyhláška neobsahovala žádné údaje
o právním titulu užívání pozemků. Stěžovatel měl za to, že se nejedná o řádně povolené stavby.
O existenci daných rozhodnutí se stěžovatel z dražební vyhlášky nedozvěděl a není mu ani
známo, že by se s obsahem rozhodnutí jiným způsobem seznámili jeho právní předchůdci.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti konkrétně nevyjádřil, pouze se obecně ztotožnil
s napadeným rozsudkem.
[7] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření rovněž vyjádřila souhlas se závěry
krajského soudu, které pouze bez dalšího zopakovala.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s . ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá především nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, kterou spatřuje v tom, že se krajský soud nezabýval tím, zda a popřípadě kdy byla
odvoláním napadená rozhodnutí doručena stěžovateli či předchozím vlastníkům dotčených
pozemků, nebo zda a kdy se s nimi tyto osoby fakticky seznámily a kdy tedy daná rozhodnutí
nabyla právní moci.
[11] Podstatou vady nepřezkoumatelnosti soudního či správního rozhodnutí se Nejvyšší
správní soud již mnohokráte zabýval. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů
je dána především tehdy, opřel-li soud či správní orgán rozhodné důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS) nebo pokud
zcela opomenul vypořádat některou z podstatných námitek (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS,
či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí
pro nemožnost zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74,
publ. pod č. č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně
rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud či správní orgán podstatou námitky účastníka
řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně
v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Správní
orgány ani soudy totiž nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti
tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19, nebo
ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 382/2018 – 21). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné
subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno,
resp. o tom, jak by měla být zodpovězena právní otázka, ale objektivní překážkou, která
znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 – 24).
[12] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že pakliže stěžovatel koupil dané
pozemky s vědomím, že na nich stojí výše zmiňované stavby, přičemž proti jejich existenci
po řadu let ničeho nenamítal, je namístě upřednostnit ochranu dobré víry stavebníka před
vlastnickým právem stěžovatele. S ohledem na tento závěr se již krajský soud podrobně
nezabýval tím, zda a případně kdy byla daná rozhodnutí doručena původnímu vlastníkovi
dotčených pozemků, popřípadě zda a kdy se s nimi seznámil jiným způsobem a kdy tedy
tato rozhodnutí nabyla právní moci. Podstatné totiž dle krajského soudu bylo to, že stěžovatel
při vynaložení přiměřené péče musel o existenci daných staveb vědět, svůj nesouhlas s jejich
umístěním na svých pozemcích však právně relevantním způsobem nevyjádřil. Popsaná
úvaha krajského soudu je srozumitelná, odůvodnění rozsudku tedy nelze považovat
za nepřezkoumatelné.
[13] Pokud se jedná o věcnou správnost uvedeného závěru krajského soudu, kterou stěžovatel
rovněž zpochybňuje, Nejvyšší správní soud předesílá, že se ve svém nedávném rozsudku ze dne
8. 6. 2022, č. j. 7 As 335/2021 – 18, zabýval obdobnou věcí týkající se stejných účastníků řízení.
V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval:
„V dané věci podala stěžovatelka (v roce 2020) k žalovanému odvolání proti třem rozhodnutím prvostupňových
správních orgánů, a to: 1) proti rozhodnutí Místního národního výboru v Dolní Čermné ze dne 10. 7. 1991,
č. j. 58/91/328/1/P, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby ‚Lanškroun – vodovod II. stavba‘ (rozhodnutí
o umístění stavby ze dne 10. 7. 1991), 2) proti rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne 12. 10. 1992,
č. j. 47/92/332/2/P, jímž bylo vydáno stavební povolení na výše zmíněnou stavbu (stavební povolení ze dne
12. 10. 1992), a 3) proti rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne 28. 12. 1995, č. j. Výst.
77/95/332/4/P, jímž bylo povoleno užívání této stavby (kolaudační rozhodnutí ze dne 28. 12. 1995).
Žalovaný tedy posuzoval odvolání směřující proti rozhodnutím vydaným prvostupňovými správními orgány
před více než 20 lety. Zjistil, že všechna rozhodnutí byla doručena tehdejším účastníkům řízení a následně nabyla
právní moci. Rozhodnutí o umístění stavby ze dne 10. 7. 1991 i stavební povolení ze dne 12. 10. 1992 nabyla
právní moci již v roce 1992. Právní moci pak nabylo i kolaudační rozhodnutí ze dne 28. 12. 1995, a to v roce
1996. Žalovaný připustil, že při doručování kolaudačního rozhodnutí došlo k pochybení, to však nemělo vliv
na právní moc rozhodnutí. Prvostupňový orgán pochybil, pokud kolaudační rozhodnutí formálně správně
nedoručoval státnímu podniku Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, podle žalovaného však tomuto orgánu
nakonec rozhodnutí fakticky doručeno bylo. K tomu uvedl, že kolaudační rozhodnutí bylo příslušným správním
orgánem doručeno společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. na adresu Slezská 350, Jablonné
nad Orlicí. Na téže adrese sídlil i státní podnik Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí. Oba subjekty
přitom tehdy řídil Ing. Zdeněk Sedláček, který byl ředitelem jak státního podniku Vodovody a kanalizace
Jablonné nad Orlicí, tak i společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. Z uvedeného žalovaný
dovodil, že kolaudační rozhodnutí bylo fakticky doručeno i Vodovodům a kanalizacím Jablonné nad Orlicí,
státnímu podniku (právnímu předchůdci MILNEA s. p., od kterého nabyla v roce 2005 předmětné nemovitosti
stěžovatelka).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedený závěr konvenuje rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118 a navazují judikatuře. Z ní vyplývá,
že za doručené lze považovat i rozhodnutí, které nebylo formálně správně doručováno, pokud se s ním adresát
fakticky seznámil. Stěžovatelka přitom ani v kasační stížnosti nepředložila žádná relevantní tvrzení či podklady,
ze kterých by bylo lze usuzovat na nesprávnost závěru žalovaného o doručení a následném nabytí právní moci
uvedených rozhodnutí. Její argumentace byla obecná. Obecně uváděla, že nebylo prokázáno, že by předmětná
prvostupňová rozhodnutí byla řádně doručena, resp. že by se s nimi její právní předchůdci seznámili. V tomto
ohledu však žádné podklady nepředložila, natož pak podklady, které by zpochybňovaly ve spisu uvedené údaje
o doručení a právní moci uvedených prvostupňových rozhodnutí. Nezpochybnila ani fakticitu doručení
kolaudačního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelka ani netvrdila, že by její právní předchůdci
(Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, resp. MILNEA s. p., od kterého nabyla v roce 2005 předmětné
nemovitosti stěžovatelka) brojili proti nedoručení výše specifikovaných rozhodnutí (vč. kolaudačního rozhodnutí),
resp. proti dalším vadám rozhodnutí. Námitky v tomto směru začala stěžovatelka (která nemovitosti nabyla již
v roce 2005, a to v dražbě) uplatňovat až v roce 2020.
Takovou situací se již přitom Nejvyšší správní soud zabýval, a to v rozsudku ze dne 30. 4. 2010,
č. j. 2 As 20/2010 - 57. V tomto rozsudku řešil přípustnost odvolání podaného právním nástupcem původních
vlastníků nemovitostí (účastníků stavebního řízení). Uvedl, že i přestože původní vlastníci (manželé D.) nebyli
chybně považováni za účastníky řízení (a rozhodnutím jim dokonce nebylo vůbec doručeno), nelze přehlédnout,
že postavení tzv. opomenutého účastníka se domáhají nikoliv tito původní vlastníci pozemku, nýbrž teprve
stěžovatel, který se stal jejich vlastníkem až v roce 2006, tzn. v době, kdy stavební řízení bylo již dávno ukončeno,
a stavba byla realizována. Je přitom zřejmé, že původní vlastníci si museli být vědomi existence staveb, a přesto
proti nim žádným prostředkem nebrojili. V návaznosti na uvedené 2. senát Nejvyššího správního soudu dovodil,
že nepovažuje nedoručení rozhodnutí v daném případě za vadu mající vliv na právní moc vydaného stavebního
povolení. Jak totiž připomenul rozšířený senát v rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118, není
na místě favorizovat účastníka, který – ač prokazatelně a v dostatečném rozsahu věděl, že se mu stala újma
na právech vydáním rozhodnutí v řízení, v němž byl opomenut – proti tomu včas nezasáhl (z liknavosti, z důvodů
spekulačních, pro zamýšlenou budoucí šikanu třetích osob), nebo prostě proto, že se zásahem do svých vlastních
práv původně souhlasil; má tu místo zásada klasické římské jurisprudence ,volenti not fit iniuria‘, neboli
‚svolnému se neděje bezpráví‘. K postavení stěžovatele (nástupce původních vlastníků) pak 2. senát uvedl, že ten
se nemůže domáhat účastenství v daném řízení, resp. ochrany svých práv, neboť o stavbě na předmětném pozemku
musel rovněž jednoznačně vědět. Pozemek koupil s vědomím o existenci staveb na něm; jeho odvolání tak nebylo
lze považovat za přípustné. Stěžovatel totiž ‚nebyl a ani teoreticky nemohl být účastníkem stavebního řízení,
ukončeného v době, kdy ještě nebyl vlastníkem dotčeného pozemku. Navíc, jak správně připomíná žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti, stěžovatel koupil předmětný pozemek s vědomím, že se na něm nachází stavba,
a nemůže proto tvrdit, že o ní nevěděl. (…) Lze tak shrnout, že žalovaný i krajský soud dospěli ke správnímu
právnímu závěru, že stěžovatel nemohl být účastníkem předmětného stavebního řízení, a proto jím podanému
odvolání proti stavebnímu povolení nemohlo být vyhověno‘.
Nutno dodat, že uvedený rozsudek napadl tehdejší stěžovatel ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením
ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2023/10, odmítl. V odůvodnění uvedl, že ‚[s]těžovatel ústavní stížností
napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a polemizoval s jeho argumentací. Především zdůraznil, že v žádné
fázi řízení nebylo provedeno dokazování k vědomosti manželů D. o existenci stavebního povolení. Tvrdil,
že Nejvyšší správní soud zkresluje vlastní judikaturu, na kterou v odůvodnění odkázal; konkrétně se jednalo
o názory vyjádřené v rozsudku sp. zn. 2 As 25/2007, ze kterého citoval část právní věty. Za rozhodující
však označil skutečnost, že on ani manželé D. až do roku 2009 o stavebním povolení nic nevěděli‘. Ústavní soud
k tomu uvedl, že podstatou námitek stěžovatele je tvrzení, že v žádné fázi řízení nebylo provedeno dokazování
k vědomosti jeho právních předchůdců o existenci stavebního povolení a jeho obsahu. Ústavní soud připustil,
že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stavební povolení nebylo právním předchůdcům stěžovatele
doručeno. Na druhou stranu ze spisových podkladů vyplývá, že manželé D. byli obeznámeni s předmětnou
stavbou. Dodal, že stěžovatel, který pozemek kupoval v roce 2006, si při náležité péči, kterou lze od každého
kupujícího při koupi vyžadovat, ‚musel všimnout, že na kupovaném pozemku se nachází stavba elektrického
vedení. Ochrana stavebníka, který jednal v dobré víře v regulérnost vydaného stavebního povolení tak, jak ji
poskytl Nejvyšší správní soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí, je za této situace na místě. Naproti tomu
právo vlastníka dotčeného pozemku, kdy k zásahu do něj došlo 18 let před tím, než se ochrany začal domáhat, již
chránit nelze. A to z toho důvodu, že nebyl (a je nepodstatné, že jeho právní předchůdci, a nikoliv on sám) svých
práv dostatečně dbalý a neuplatnil je v časové souvislosti s předmětným zásahem, ačkoliv tak při bdělosti, kterou
lze od každého vlastníka vyžadovat, učinit mohl‘.
Uvedený závěr musí platit v nyní projednávané věci tím spíše, když stěžovatelka nebyla přímým nástupcem
původního vlastníka (účastníka prvostupňových řízení); stěžovatelka nabyla předmětné nemovitosti od společnosti
MILNEA s. p. Jak již přitom bylo výše uvedeno, z ničeho nevyplývá, že by původní vlastník předmětných
nemovitostí (Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí), resp. jeho nástupce (MILNEA s. p.) brojili
proti nedoručení výše specifikovaných rozhodnutí (vč. kolaudačního rozhodnutí). Námitky v tomto směru začala
uplatňovat stěžovatelka až v roce 2020, a to ačkoliv nemovitosti nabyla již v roce 2005. Nejvyšší správní soud
přitom přitakává závěru krajského soudu, že stěžovatelce muselo být zřejmé, jaké nemovitosti v dražbě nabyla,
resp. musela si být vědoma existence staveb na nich. To stejné platí i pro předchůdce stěžovatelky. Existenci staveb
na předmětných pozemcích musela stěžovatelka seznat i při běžné vlastnické bdělosti (viz shora označenou
judikaturu). Lze tedy vyjít z toho, že stěžovatelka si byla již v roce 2005 (kdy získala nemovitosti v dražbě)
vědoma toho, jaké nemovitosti získala, resp. že se na nich nacházejí předmětné stavby. I přesto odvolání podala
až v roce 2020.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podobně jako Ústavní soud ve věci
sp. zn. II. ÚS 2023/10 dovozuje, že není namístě poskytnout stěžovatelce jí požadovanou ochranu.“
(podtržení doplněno).
[14] Nejvyšší správní soud připouští, že v nyní posuzované věci se krajský soud nezabýval tím,
zda a případně kdy byla odvoláním napadená rozhodnutí doručena předchozím vlastníkům
pozemků, ani tím, zda (a případně kdy) se tyto osoby fakticky seznámily s obsahem daných
rozhodnutí či kdy konkrétně rozhodnutí nabyla právní moci. Tato skutečnost však sama o sobě
ve světle citovaných závěrů nemůže založit nepřezkoumatelnost ani nezákonnost napadeného
rozsudku. Podstatou citovaných úvah vycházejících ze zmiňovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010 – 57, a na něj navazujícího usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2023/10, je totiž mimo jiné to, že v případě
koupě pozemku lze od kupujícího vyžadovat určitou míru obezřetnosti, při jejímž zachování
si bezpochyby musí všimnout, že se na kupovaném pozemku nachází stavba (konečně
i stěžovatel připouští, že o existenci stavby věděl). Pokud tedy kupující či jeho právní předchůdci
proti existenci stavby neučinili žádné kroky a kupující jakožto nový vlastník pozemku následně
po mnoha letech začne proti existenci a užívání stavby brojit s tím, že jeho právnímu předchůdci
nebyla doručena rozhodnutí, na jejichž základě byla stavba postavena a užívána, je namístě
poskytnout ochranu nikoliv jeho vlastnickému právu, nýbrž dobré víře stavebníka, resp.
současného vlastníka stavby.
[15] I v nyní posuzovaném případě se jedná o zcela obdobnou situaci. Rozhodnutí o umístění
stavby bylo vydáno v roce 1996, stavební povolení na některé z umístěných objektů v roce 1997
a kolaudační rozhodnutí na tyto objekty na počátku roku 2001. Stěžovatel nabyl dané pozemky
v dražbě dne 31. 5. 2005. Ze spisu nevyplývá, že by některý z předchozích vlastníků pozemku
proti stavbě (jednotlivým stavebním objektům) uplatnil jakékoliv procesní prostředky. Až v roce
2019 (tedy více než 14 let po nabytí vlastnického práva k daným pozemkům a více než 18 let
po vydání kolaudačního rozhodnutí) podal stěžovatel posuzované odvolání. Za dané situace tedy
s ohledem na výše uvedené nebylo zapotřebí podrobně zkoumat, zda a kdy byla odvoláním
napadená rozhodnutí doručena předchozímu vlastníkovi pozemku či zda a kdy se s nimi fakticky
seznámil. Je totiž nepochybné, že při vynaložení přiměřené péče se stěžovatel jakožto nabyvatel
pozemků musel o existenci stavby dozvědět již při koupi pozemků. Navíc stěžovatel sám
připouští, že o existenci stavby věděl. S ohledem na zásadu volenti non fit iniuria je tedy na místě
poskytnout ochranu nikoliv právům stěžovatele, nýbrž pokojnému stavu věcí a dobré víře
stavebníka, resp. současného vlastníka stavby. Právě to krajský soud svým rozsudkem učinil.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad
rámec běžné administrativní činnosti nevznikly.
[18] Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním
by jí vznikly náklady, proto rozhodl dle §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že tato osoba
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 29. července 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu