ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.300.2020:81
sp. zn. 5 As 300/2020 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složené z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců
JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: Z. P., zast. Mgr. Jiřím
Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti odpůrci: obec Rybníky, se
sídlem Rybníky 32, Rybníky (okres Příbram), zast. JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, se
sídlem Tikovská 14, Praha 20, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. Z., II) J. K., III) J.
V., IV) Ing. T. D., v řízení o kasačních stížnostech navrhovatele a odpůrce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2020, č. j. 55 A 53/2019 - 110,
takto:
I. Kasační stížnost odpůrce se zam í t á.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2020, č. j. 55 A 53/2019 – 110,
se ruší.
III. Opatření obecné povahy č. 1/2018 – územní plán Rybníky – vydané usnesením
Zastupitelstva obce Rybníky ze dne 4. 10. 2018, č. 3/7/2018, se dnem právní moci
tohoto rozsudku zru š u je v rozsahu pozemku p. č. XA a pozemku p. č. XB
v katastrálním území R.
IV. Odpůrce je po v i ne n uhradit navrhovateli náhradu nákladů soudních řízení
k rukám právního zástupce navrhovatele Mgr. Jiřího Kokeše ve výši 20 200 Kč do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
V. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Praze (dále „krajský soud“)
domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2018 – územního plánu Rybníky – vydaného
usnesením Zastupitelstva obce Rybníky ze dne 4. 10. 2018, č. 3/7/2018 (dále jen „územní plán).
Dle navrhovatele regulace plochy na pozemcích p. č. XB a XA v katastrálním území R., které
jsou v jeho vlastnictví, byla bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění změněna ze zastavitelné plochy
(plochy výroby a skladování – výroba průmyslová) na zemědělskou plochu.
[2] Navrhovatel v návrhu především namítal, že v územním plánu není dostatečně
odůvodněno, proč došlo ke změně regulace pozemků; z katastrální mapy a ze skutečného stavu
v okolí pozemků navrhovatele je zřejmé, že pozemky jsou úzce spojeny s provozem výroby
a skladů nacházejících se na pozemcích p. č. XC, XD a XE, na nichž probíhá výrobní
a skladovací činnost v souladu s předchozím územním plánem; není respektován faktický způsob
využívání pozemků, který byl povolen. Navrhovatel nabyl vlastnické právo k pozemkům v roce
2011 a 2012, od té doby - i v minulosti, zde docházelo k průmyslové výrobě a skladování
v souladu se zákonem, konstantní praxí odpůrkyně a územním plánem. Pozemky navrhovatele
s okolními pozemky tvoří souvislý průmyslový celek, jenž nemůže při rozdělení plnit svůj účel;
nyní se na pozemcích nachází zámková dlažba, jsou zaplněny skladovaným zbožím, plocha tudíž
nemůže být využívána jako zemědělská půda. Zejména pozemek p. č. XE, na němž se nachází
víceúčelová stavba č. p. XF, nemůže být řádně užíván ke svému účelu bez pozemků navrhovatele,
neboť jsou spjaty s funkcí víceúčelových staveb umístěných na okolních pozemcích a také
s průmyslovou halou v části pozemku p. č. XC. V důsledku změny ve využití pozemků
navrhovatele ztratily tyto zastavěné pozemky jakoukoliv hodnotu.
[3] Krajský soud shledal návrh na zrušení opatření obecné povahy částečně důvodným, zrušil
opatření obecné povahy podle §101d odst. 2 věty první s. ř. s. v rozsahu pozemku p. č. XA
v katastrálním území R. Ve zbývající části pak soud návrh důvodným neshledal, a proto jej
v souladu s §101d odst. 2 větou druhou s. ř. s. zamítl.
[4] Krajský soud vycházel z následujících skutečností obsažených ve spise a zjištěných
v rámci provedeného dokazování.
[5] Usnesením Zastupitelstva obce Rybníky ze dne 6. 6. 2011 bylo rozhodnuto o pořízení
nového územního plánu a zadání jeho vypracování Městskému úřadu Dobříš (dále také jen
„pořizovatel“); dne 27. 2. 2012 usnesením schválilo zastupitelstvo zadání územního plánu.
[6] Zpracovatel územního plánu vyhotovil návrh územního plánu z ledna 2013, který byl
určen ke společnému jednání dle §50 stavebního zákona. Z hlavního výkresu grafické části
tohoto návrhu se podává, že pozemky navrhovatele byly zahrnuty mezi zastavitelné plochy
a označeny jako plocha VN1 – plochy výroby a skladování – výroba nerušící. K tomu komplexní
zdůvodnění přijatého řešení uvádí, že při západním okraji obce je vymezena ve vazbě na stávající
areál výroby nerušící rozvojová lokalita pro výrobu nerušící, obchod a služby (lokalita VN1).
Návrh územního plánu z ledna 2013 byl projednán s dotčenými orgány a zveřejněn, přičemž
veřejnost byla poučena o právu podat připomínky, několik desítek občanů obce podalo shodnou
připomínku, kterou brojili proti záměru vymezit nové plochy pro průmyslovou výrobu, neboť
výstavba dalších průmyslových areálů by zásadním způsobem negativně ovlivnila kvalitu života
občanů a jejich zdraví. Výslovně vyjádřili nesouhlas s ponecháním lokalit označených VP1, VN1,
VN2 a VN3 v územním plánu.
[7] V březnu 2016 byl zpracován nový návrh územního plánu, a to pro společné jednání dle
§50 stavebního zákona. Z hlavního výkresu grafické části se podává, že pozemky navrhovatele
byly zahrnuty mezi zemědělské plochy. Návrh územního plánu přijaté řešení odůvodňuje tím,
že územní plán navrhuje doplnění stávajících proluk novou výstavbou a pokračovaní v již
započatém rozvoji, což se týká severní a východní části obce. Jedná se výhradně o rozvoj lokalit
pro výstavbu rodinných domů. V případě lokality BV1 se jedná o postupnou transformaci
bývalého zemědělského areálu, jehož součástí bude kromě bydlení v rodinných domech i jistý
podíl výroby nerušící, obchodu a služeb. Nezastavěné území je tvořeno přírodními plochami,
jejichž jedinečný krajinný ráz bude jednoznačně respektován. V nezastavěném území nebudou
zakládány nové rozvojové lokality, nebude ani zvětšován rozsah stávajících samot. Nové stavby
dopravní a technické infrastruktury nesmí narušit stávající charakter tohoto území.
V nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení a jiná
opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu
přírody a před přírodními katastrofami a pro odstraňování jejich důsledků a dále taková technická
opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu,
například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Veškeré tyto
stavby není možno umisťovat v plochách přírodních. V plochách zemědělských a v plochách
lesních lze umisťovat pouze nezbytné liniové stavby a stavby, zařízení a jiná opatření s nimi
nezbytně související. V případě staveb, zařízení a jiných opatření pro zemědělství, lesnictví, vodní
hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, hygienických zařízení, ekologických
a informačních center se může jednat pouze o stavby, zařízení a jiná opatření v nezbytně nutném
rozsahu, jinak musí být umisťována v jiných funkčně odpovídajících plochách (viz I Komplexní
zdůvodnění přijatého řešení, Základní urbanistická koncepce). Obdobně zůstalo zdůvodněno
přijaté řešení v konečné verzi územního plánu z roku 2018.
[8] Krajský soud si dále vyžádal od Městského úřadu Dobříš, který je stavebním úřadem
a orgánem územního plánování příslušným pro území obce Rybníky, územní plán obce Rybníky
schválený zastupitelstvem dne 26. 8. 2002 usnesením č. 26/8/2, jehož závazná část byla
publikována vyhláškou č. 2/2002 ze dne 30. 9. 2002; z něho soud zjistil, že navrhovatelovy
pozemky byly zařazeny v celém rozsahu do stávající plochy smíšeného území malých sídel (SMS)
jako součást zastavěného území; tyto plochy byly určeny pro bydlení, veřejné vybavení, nerušící
výrobu a služby a drobnou zemědělskou výrobu. Bylo přípustné využít je pro chovatelství v rámci
zemědělské malovýroby, maloobchod, stravování, provozovny výrobních služeb a skladů, pokud
provozy v těchto stavbách nenaruší požadavky na bydlení nad přípustnou míru a kapacita bude
stanovena na základě odborného posouzení znalce a příslušného orgánu státní správy.
Nepřípustné bylo využití pro skládky a materiály mimo vlastní pozemek, pro stavby, které
by výrazně narušily architektonický výraz a charakter stávající zástavby, výrobní a skladové
činnosti s negativním vlivem na bydlení, zvyšující neúměrně hlučnost, prašnost, zápach atd.
Platnost vyhlášky č. 2/2002 byla v jejím čl. 2 odst. 3 omezena do roku 2010 s tím, že aktualizace
lze provádět průběžně podle potřeb rozvoje sídelního útvaru v souladu s platnými právními
předpisy.
[9] Platnost územního plánu obce Rybníky z roku 2002, ve znění změny č. 1, byla ukončena
k 31. 12. 2010 v souladu s čl. 2 odst. 3 vyhlášky č. 2/2002. Na základě schváleného zadání
územního plánu byl v roce 2013 zpracován návrh územního plánu pro společné jednání a jako
podklad pro jeho zpracování byl využit původní územní plán obce Rybníky z roku 2002 a jeho
změna č. 1, včetně jeho koncepce a uspořádání. Navrhovatelovy pozemky byly vymezeny jako
zastavitelná plocha s funkčním využitím VN (výroba nerušící). Na základě vyhodnocení
společného jednání dospěl pořizovatel k názoru, že je potřeba zpracovat nový návrh (s ohledem
na diametrálně odlišnou představu nového zastupitelstva o koncepci území). Společně s určeným
zastupitelem zpracoval návrh pokynů pro zpracování nového návrhu územního plánu, které dle
§51 odst. 3 stavebního zákona projednal a předložil zastupitelstvu ke schválení. Zastupitelstvo
požadovalo vyjmutí všech zastavitelných ploch určených pro výrobu a skladování. V částech,
ve kterých se pokyny liší od zadání, jsou jeho změnou. Zastupitelstvo schválilo návrh pokynů
k přepracování na svém zasedání dne 13. 8. 2015. Nový návrh územního plánu pro opakované
společné jednání byl zpracován na základě těchto pokynů a všechny zastavitelné plochy určené
k výrobě a skladování z něj byly vyjmuty.
[10] Při jednání provedl krajský soud důkaz fotografiemi předloženými navrhovatelem
a leteckými snímky zachycujícími stav pozemků navrhovatele v letech 2003, 2006, 2012 a 2015,
z nichž zjistil, že až teprve na leteckém snímku z roku 2015 je vyznačena stavba skladové haly,
jejíž východní část zasahuje na pozemek p. č. XA, povrch pozemku p. č. XA a okrajově
i pozemku p. č. XB je zpevněn a zaskládán, oba pozemky jsou oploceny. Dále provedl soud
důkaz rozhodnutím Městského úřadu Dobříš ze dne 20. 1. 2014, č. j. MDOB 1759/2014/Tes,
z něhož zjistil, že navrhovateli bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby „Skladová hala,
přípojky, terénní úpravy a oplocení Rybníky“ na pozemcích p. č. XC, XA a XB v katastrálním
území R. Současně bylo vydáno stavební povolení na tuto stavbu, která obsahuje jednopodlažní
montovanou ocelovou halu o rozměrech 90,1 m x 20,12 m opláštěnou textilní membránou bílé
barvy s logem, kabelovou přípojku nízkého napětí, terénní úpravy a oplocení ze svařovaných
plotových panelů s ostnatým drátem s celkovou výškou 2,4 m. Podle koordinačního výkresu je
východní konec skladové haly umístěn na pozemku p. č. XA, na němž měly být provedeny též
terénní úpravy za účelem vytvoření prohlubně o hloubce min. 300 mm pro vsakování dešťových
vod. Zpevněná plocha měla vzniknout na pozemcích p. č. XC a XD a jen v nepatrném rozsahu
měla zasahovat na pozemek p. č. XA. Stávající oplocení na hranici pozemků p. č. XC a XA mělo
být odstraněno a mělo být realizováno nové oplocení na pozemcích p. č. XA, XB a XC, což
vyplývá i z podmínek pro umístění stavby uvedených v územním rozhodnutí. V důsledku nového
oplocení měl vzniknout nový oplocený areál zahrnující pozemky p. č. XC, XA, XB, XD a st. XE.
Odpůrce byl účastníkem územního a stavebního řízení, žádné námitky ke stavbě neuplatnil, což
výslovně potvrdil přípisem ze dne 16. 9. 2013.
[11] Soud dále provedl důkaz žádostí o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního
povolení ze dne 20. 9. 2013, z níž plyne, že nová skladová hala má být umístěna v areálu
pro kovovýrobky, hala má v půdorysu tvar obdélníku s rozměry cca 20 x 90 m, je založena
na betonových patkách, podlahu tvoří mlat. Opláštění je tvořeno syntetickou textilní membránou
napnutou přes ocelovou nosnou konstrukci. Součástí stavby je nové oplocení areálu v délce
270 m. Dále navrhovatel doložil souhlas Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 8. 10. 2013,
č. j. 137952/2013/KUSK, s odnětím pozemků p. č. XC, XA, XD a XB v celkové výměře 1,1096
ha ze zemědělského půdního fondu, a to za účelem výstavby skladové haly, zpevněných ploch a
ploch zeleně.
[12] Soud dále provedl důkaz kolaudačním souhlasem Městského úřadu Dobříš ze dne
27. 3. 2015, č. j. MDOB 7854/2015/Tes, s užíváním stavby „Skladová hala, přípojky,
terénní úpravy a oplocení Rybníky“ na pozemcích p. č. XC, XA a XB v katastrálním území R.
provedené podle stavebního povolení ze dne 23. 1. 2014, č. j. MDOB/5102/2013/VYST.
Z něho soud zjistil, že při závěrečné kontrolní prohlídce provedené dne 26. 3. 2015 bylo zjištěno,
že stavba je dokončena a schopna užívání, účely užívání stavby byly vymezeny
takto:skladovací
hala pro skladování pletiva a dalších částí oplocení, kabelová přípojka nízkého napětí, terénní
úpravy a oplocení.
[13] Krajský soud uvedl, že skutečnost, že navrhovatel byl zcela pasivní v průběhu procesu
přijímání územního plánu trvajícího asi sedm let, sama o sobě nebrání tomu, aby mohl podat
návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle §101a a násl. s. ř. s.; současně
dodal, že jeho pasivita sehrává důležitou roli při posuzování důvodnosti návrhu. Podotkl
současně, že řízení před soudem není nástrojem rozhodování věcných sporů o využití území; tyto
spory zásadně mají být vypořádány v řízení před správními orgány a s využitím příslušného
instrumentária správního procesu. Soud proto při návrhu mířícím proti „nesprávnosti“ přijatého
řešení koriguje principiálně toliko ta pochybení, která znemožnila účastníkům procesu takových
instrumentů využít (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, bod 26). Jestliže
tedy navrhovatel neuplatnil v průběhu pořizování územního plánu připomínky, nemůže se soud
zabývat přiměřeností řešení obsaženého v napadeném územním plánu (rozsudky NSS ze dne
7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011 – 43, ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 Aos 3/2013 – 29, zejména bod 16,
a ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 As 461/2018 – 23). Výjimku představují pouze případy, kdy zásah
do vlastnického práva musel být pořizovateli zcela zjevný již v době přípravy územního plánu
a jedná se o zásah dosahující značné intenzity, blížící se vyvlastnění dotčených nemovitých věcí
(viz rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 183/2016 – 35); o takový případ se dle
krajského soudu v nyní posuzované věci nejedená, neboť zásah do vlastnického práva
navrhovatele v důsledku přijetí opatření obecné povahy není takového charakteru, aby svojí
intenzitou dosáhl účinků srovnatelných s vyvlastněním.
[14] Krajský soud konstatoval, že byť nemůže posuzovat přiměřenost zvoleného řešení, může
se legitimně zabývat otázkou souladu napadeného opatření obecné povahy s kogentními
hmotněprávními ustanoveními stavebního zákona a správností postupu při zjišťování
skutkového stavu. Navrhovateli krajský soud nepřisvědčil v námitce, že nebylo zdůvodněno
nezařazení jeho pozemků do zastavitelných ploch; konstatoval, že pokud navrhovatel připomínky
nepodal, připravil se o právo na podrobnější odůvodnění řešení jeho pozemků; postačuje proto,
že z obsahu správního spisu lze seznat obecné důvody, pro něž došlo k úpravě návrhu územního
plánu a nezařazení pozemků navrhovatele do zastavitelné plochy.
[15] Krajský soud na základě provedeného dokazování současně zjistil, že odpůrce v průběhu
pořizování územního plánu nevycházel z řádně zjištěného skutkového stavu; především
ignoroval, že se na části pozemku p. č. XA nachází povolená stavba a celý tento pozemek
společně s pozemkem p. č. XB byl připlocen k původnímu areálu, jenž je v územním plánu
vymezen jako stávající plocha výroby a skladování. Z vyjádření odpůrce k návrhu na zrušení
opatření obecné povahy plyne, že vycházel z toho, že stavba skladovací haly nacházející
se na pozemcích p. č. XC a XA je nelegální, neboť není evidována v katastru nemovitostí.
[16] Dle krajského soudu pro závěr o legálnosti stavby není významné, zda je stavba
vyznačena v katastru nemovitostí. Poukázal na to, že zpracovatel územního plánu je povinen
informace čerpané z katastru nemovitostí ověřovat ve spolupráci s pověřeným zastupitelem
a pořizovatelem územního plánu, a to např. pochůzkou v řešeném území, studiem leteckých
snímků území, šetřením u příslušných orgánů veřejné správy ke zjištění existence a obsahu
vydaných správních aktů regulujících činnosti v území nebo oslovením vlastníka nemovitých věcí.
Jinými slovy, zpracovatel územního plánu měl provést šetření ke zjištění rozsahu pravomocně
umístěných staveb v daném areálu; jeho úkolem bylo stabilizovat plochy výroby a skladování
dle stávajícího právního stavu pozemků, což zejména ve sporných případech, mezi něž patří
i navrhovatelovy pozemky, vyžadovalo důkladné šetření skutkového stavu. Pokud by zpracovatel
územního plánu takto postupoval, zjistil by, že na části pozemku p. č. XC se nachází pravomocně
umístěná a povolená stavba skladové haly a že pozemky p. č. XA a XB se nacházejí pod
společným oplocením se zbývající částí areálu, která byla v návrhu územního plánu ponechána
jako stávající plocha výroby a skladování.
[17] Krajský soud konstatoval, že ani pasivita navrhovatele, který neuplatnil námitky,
nezbavuje zpracovatele územního plánu povinnosti ověřit reálný stav v území, jenž vzhledem
k velikosti skladovací haly je zřejmý. V archivu odpůrce lze ostatně dohledat jeho souhlas
s umístěním skladovací haly na pozemky p. č. XC a XA a další dokumentaci související
s územním a stavebním řízením. Třebaže tedy navrhovatel sám aktivně nepomohl zpracovateli
územního plánu odstranit vady jeho skutkových zjištění, nenese odpovědnost za to,
že zpracovatel vycházel z neúplně a ve svém důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu,
a je oprávněn se této vady procesu pořizování územního plánu dovolávat, byť nepodal
připomínky k návrhu územního plánu.
[18] Krajský soud dále poukázal na vymezení zastavěného území v napadeném územním
plánu, v němž jsou zahrnuty pozemky p. č. XC a st. XE, které jsou součástí stávající plochy
výroby a skladování, naopak bezprostředně sousedící pozemek p. č. XA, na němž se nachází
východní část povolené skladovací haly a který je k těmto pozemkům připlocen, se nachází vně
zastavěného území. Pozemek p. č. XB, jenž není zastavěn žádnou stavbou, nicméně je rovněž
připlocen k pozemkům p. č. XC a st. XE, je součástí zastavěného území. Třebaže pozemky p. č.
XC a XA nejsou z důvodu liknavosti navrhovatele evidovány v katastru nemovitostí jako stavební
parcely, nýbrž jako pozemkové parcely, nacházejí se stejně jako pozemek p. č. XB pod společným
oplocením se stavební parcelou č. XE, přičemž tvoří souvislý celek s hospodářskou budovou na
tomto pozemku, stejně jako s hospodářskou budovou na pozemcích p. č. XC a XA. Celistvost
areálu, v němž se nachází jedna stavební parcela, zvýrazněná společným oplocením a jeho
hospodářská soudržnost se jeví dle soudu jako nepopiratelná. Jestliže za této situace zpracovatel
územního plánu nezahrnul pozemek p. č. XA do zastavěného území, je zřejmé, že vycházel
z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
[19] Krajský soud současně dospěl k závěru, že tato vada procesu pořizování územního plánu
se nicméně negativně projevila pouze v regulaci pozemku p. č. XA, naopak nijak neovlivnila
zákonnost regulace pozemku p. č. XB. Vycházel přitom z faktu, že pozemek p. č. XA
je v napadeném opatření obecné povahy v celém rozsahu zařazen do stávající plochy zemědělské
a nebyl zahrnut do zastavěného území. Při zahrnutí tohoto pozemku do funkčních ploch stejně
jako v jeho ponechání vně zastavěného území se mohla projevit skutečnost, že zpracovatel
územního plánu nezohlednil existenci pravomocně povolené stavby skladovací haly na části
pozemku p. č. XA a existenci společného oplocení přičleňujícího tento pozemek do jednoho
provozního areálu se stavební parcelou č. XE. Poukázal na to, že pokyn zastupitelstva odpůrce
k úpravě návrhu územního plánu směřoval ke stabilizaci stávajícího rozsahu výrobních
a skladovacích areálů, přičemž v době přijetí tohoto pokynu byla již stavba skladovací haly
zasahující na pozemek p. č. XA postavena a zkolaudována. Pokyn ke stabilizaci stávajících areálů
nelze vykládat jako pokyn k ignorování pravomocných územních rozhodnutí vydaných před
přijetím tohoto pokynu. Ani zahrnutí celého pozemku p. č. XA do zastavěného území
neznamená, že by na tomto pozemku musela být vymezena plocha výroby a skladování.
I v zastavěném území lze vymezovat plochy, na nichž nemá být rozvíjena stavební činnost, nýbrž
naopak mají být realizována opatření na ochranu životních podmínek v okolí plochy
(např. izolační zeleň). Pokud však jde o pozemek p. č. XB, krajský soud konstatoval, že na něj
nebyla pravomocně umístěna žádná stavba s výjimkou oplocení. Zahrnutí tohoto pozemku
do zemědělské plochy tedy není v kolizi s územním rozhodnutím a stavebním povolením
na oplocení pozemku z roku 2014. Existenci jakéhokoliv jiného územního rozhodnutí
navrhovatel netvrdil a zejména ho neprokázal. Pokyn zastupitelstva odpůrce k úpravě návrhu
územního plánu spočívající ve stabilizaci stávajících výrobních a skladových areálů a jejich
nerozšiřování bylo možné na pozemku p. č. XB plně realizovat tím, že na pozemku byla
vymezena zemědělská plocha. Přiměřeností tohoto řešení se krajský soud nezabýval, neboť
navrhovatel proti němu neuplatnil námitky, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Krajský soud dospěl
k závěru, že vada skutkových zjištění se tedy negativně nepromítla do regulace, která se vztahuje
na pozemek p. č. XB. Dle krajského soudu by se regulace vztahující se k pozemku p. č. XB
nezměnila, i kdyby odpůrce zohlednil pravomocné územní rozhodnutí a stavební povolení z roku
2014, na jehož základě byl pozemek připlocen ke stávajícímu skladovému areálu.
[20] Ve vztahu ke zbývajícím pozemkům nacházejícím se v katastrálním území R., které je
regulováno napadeným opatřením obecné povahy, neuplatnil navrhovatel žádný návrhový bod;
krajský soud neshledal, že by navrhovatel byl oprávněn v návaznosti na uplatněnou argumentaci
domáhat se zrušení opatření obecné povahy v rozsahu překračujícím pozemky navrhovatele.
Soud proto návrh ve vztahu k ostatním pozemkům v katastrálním území R. zamítl bez dalšího
pro nedostatek věcné legitimace navrhovatele.
[21] Proti rozsudku podali kasační stížnosti navrhovatel [stěžovatel a)] i odpůrce [stěžovatel b].
Kasační stížnost stěžovatele a)
(dále v textu též „navrhovatel“)
[22] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v rozsahu výroku č. II. a III., nesouhlasí
s krajským soudem, že by vymezením pozemku p. č. XB jako zemědělské plochy nebylo zasaženo
do jeho práv a že by toto řešení nebylo v kolizi s územním rozhodnutím a stavebním povolením
na oplocení pozemku z roku 2014 a že se soud nemůže zabývat přiměřeností takového řešení.
Stěžovatel před krajským soudem uvedl, že účinností opatření obecné povahy došlo ke změně
druhu pozemků navrhovatele, které byly územním plánem Rybníky z ledna 2013 určeny jako
zastavitelná plocha – plochy výroby a skladování – výroba průmyslová, na druh pozemku plochy
zemědělské. Ke změně druhu pozemku přistoupila obec Rybníky bez jakéhokoliv bližšího
zdůvodnění, nezbytnosti či smysluplnosti. Jak shodně uvedl krajský soud, tak již z fotografických
snímků, z pouhého pohledu do katastrální mapy a ze skutečného stavu v okolí pozemků
navrhovatele plyne, že pozemky jsou úzce spojeny s provozem výroby a skladů nacházejících se
na pozemcích parc. č. XC, XA a parc. č. XE v k. ú. R. Je tak značně nesmyslné a neodůvodněné,
aby byl druh pozemků určen překotně a náhodně pouze jako zemědělská plocha za situace, kdy
na pozemcích v souladu se správními rozhodnutími a předchozím územním plánem obce
Rybníky probíhá výrobní a skladovací činnost. Stěžovatel tak již ve svém návrhu výslovně brojil
proti změně druhu pozemku p. č. XB pouze jako zemědělské plochy, a nikoliv dosavadní plochy
výroby a skladování – výroba nerušící. Stěžovateli tak není zřejmé, na základě jakých úvah krajský
soud odmítl argumentaci a návrh stěžovatele vztahující se k pozemku p. č. XB. Je zřejmé, že
změnou druhu pozemku, navíc za situace, kdy sám krajský soud uvádí, že je pozemek p. č. XB
zařazen do zastavěného území, na zemědělskou plochu, byl stěžovatel zkrácen na svých právech a
odpůrce stejně jako v případě pozemku p. č. XA v procesu přijímání územního plánu postupoval
nesprávně a neúplně v rozporu se skutkovým stavem.
[23] Poukazuje na to, že v roce 2014 bylo stěžovateli vydáno rozhodnutí o umístění stavby
„Skladová hala, přípojky, terénní úpravy a oplocení Rybníky“ na pozemcích p. č. XC, XA a XB v
katastrálním území R. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6
As 270/2019 - 38, v němž se uvádí, že: „pokud by si býval chtěl stěžovatel do budoucna spolehlivě zajistit
možnost zástavby svého pozemku, musel by získat ještě před schválením nového územního plánu pravomocné
územní rozhodnutí na umístění konkrétní stavby. V takovém případě by se jej změna využití pozemku v
územním plánu nedotkla a mohl by na něm v souladu s územním rozhodnutím stavbu realizovat (srov. KÜHN,
Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 1104 s., str.
898).“ Za takové situace je v projednávaném případě analogicky zřejmé, že územní plán odpůrce
jde proti smyslu rozhodnutí Městského úřadu Dobříš ze dne 20. 1. 2014, č. j. MDOB
1759/2014/Tes.
[24] Stěžovatel uvádí, že e-mailem Městského úřadu Dobříš, Odbor výstavby a životního
prostředí, Oddělení výstavby, ze dne 10. 9. 2020, byl stěžovatel informován: „Vámi dotazovaný
pozemek se nachází v území, které je řešeno platným Územním plánem Rybníky (2018). Dle této dokumentace
se nachází v ploše s funkčním využitím „Plochy zemědělské (PZ)“. Hlavním funkčním využitím je zemědělský
půdní fond (ZPF). Přípustným funkčním využitím jsou stavby a zařízení pro provoz a údržbu dané plochy.
Podmíněně přípustným funkčním využitím je dopravní a technická infrastruktura – podmínkou je neexistence
prokazatelně alternativního řešení. Nepřípustným funkčním využitím je veškeré funkční využití, které
je neslučitelné, není v souladu, či nesouvisí s hlavním, přípustným a podmíněně přípustným funkčním využitím.
Zejména nelze v plochách zemědělských umisťovat stavby, zařízení a jiná opatření pro těžbu nerostů, a dále
taková technická opatření a stavby, která zlepší podmínku jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu –
hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Jedná se o pozemek intravilánu (zastavěné území
k 1. 9. 1966) a proto je zahrnutý do zastavěného území vymezeného územním plánem Rybníky (2018).
Začátkem tohoto týdne jsme obdrželi rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 55 A 53/2019 - 110, který
se týká zrušení části opatření obecné povahy č. 1/2018 – územní plán Rybníky v rozsahu pozemku XA v k. ú.
R. (který s dotazovaným pozemkem sousedí). Po prostudování tohoto rozsudku konstatujeme, že pro pozemek
XB se s ohledem na funkční využití (vizte výše) nic nemění. Pozemek je nezastavitelný – jedná se o oplocený
trvalý travní porost (dle KN), tedy zcela v souladu s hlavním funkčním využitím plochy PZ – zemědělský půdní
fond. I podle oficiálního vyjádření Městského úřadu Dobříš je tedy zřejmé, že pozemek p. č. XB a
jeho využití dostalo zásadní změny a omezení. Takováto změna ale podle názoru stěžovatele, jde
přímo proti skutkovému a stavebnímu stavu a využití a rozhodnutím Městského úřadu Dobříš
ohledně pozemku p. č. XB. S ohledem na veškeré zjištěné skutečnosti je stěžovatel přesvědčen,
že se jedná o libovůli obce Rybníky.
[25] Stěžovatel krajskému soudu doložil, podle jeho názoru stěžejní skutečnosti a důkazy,
které hovoří pro nejednotnost a účelovost jednání odpůrce; doložil žádost o vydání společného
územního rozhodnutí a stavebního povolení, kterou podal dne 25. 9. 2013 na stavebním úřadě
Dobříš, kdy tímto požádal o vydání stavebního povolení na stavbu Skladová hala PILEG, trvalý
objekt, novostavba, sklad kovovýrobků ze sortimentu investora, obec Rybníky, č. p. XF, parc.
č. XC, XA, XD, XB, st. XE v k. ú. R. V této žádosti bylo mimo jiné uvedeno, že před navrženou
halou budou zpevněné, manipulační a parkovací plochy. Stejně tak bylo v této žádosti uvedeno,
že před halou je doplněna zpevněná plocha v rámci areálu o ploše 2281 m
2
s tím, že celý areál je
nově oplocen a délka nového plotu je 270 m a že vsakování dešťových vod je řešeno na
pozemku v zasakovací jámě a v rýhách. Výše uvedené žádosti o vydání společného územního
rozhodnutí a stavebního povolení bylo ze strany stavebního úřadu Dobříš plně vyhověno, když
stavební úřad Dobříš vydal dne 20. 1. 2014 rozhodnutí č. j. MDOB 1759/2014/Tes o umístění
stavby na stavbu „skladová hala, přípojky, terénní úpravy a oplocení Rybníky, na pozemcích parc. č. XC, XA
a XB v k. ú. R., v rámci tohoto rozhodnutí bylo rovněž vydáno stavební povolení na výše uvedenou stavbu.“
[26] V tomto rozhodnutí je mimo jiné uvedeno, že stavba obsahuje terénní úpravy. Dále je zde
výslovně uvedeno, že dešťové vody budou likvidovány na pozemku stavebníka. Rovněž zde jako
jedna z podmínek bylo uvedeno, že budou plně respektovány podmínky souhlasu s odnětím půdy
ze ZPF vydaným dne 8. 10. 2013, č. j. 137952/2013/KUSK podle §9 odst. 6 zák. č. 334/1192 Sb., který je závaznou součástí tohoto rozhodnutí. Stěžovatel rovněž předložil kolaudační souhlas
vydaný Městským úřadem Dobříš, odbor výstavby, stavební úřad dne 27. 03. 2015, č. j. MDOB
7854/2015/Tes; tímto kolaudačním souhlasem bylo povoleno užívání stavby skladové haly,
přípojek, terénních úprav a oplocení Rybníky na pozemcích parc. č. XC, XA a XB v k. ú. R. Ze
všech výše citovaných dokumentů je patrné, že stěžovateli byla v minulosti pravomocně povolena
stavba na pozemcích parc. č. XC, XA, XD a XB v k. ú. R., včetně zpevněných ploch, terénních
úprav a likvidace dešťových vod a zároveň mu bylo povoleno užívání této stavby. Stěžovatel tedy
nemůže být nyní bezprecedentně a účelově napadán v rámci změn druhu pozemku p. č. XB.
[27] Stěžovatel poukazuje na to, že nabyl vlastnické právo k pozemkům a okolním pozemkům
smlouvou kupní ze dne 10. 8. 2011 s právními účinky vkladu práva ke dni 10. 8. 2011 a smlouvou
kupní ze dne 26. 3. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 28. 3. 2012. Již od tohoto
okamžiku a také v minulosti docházelo na pozemcích k průmyslové výrobě a skladování
v souladu se zákonem, konstantní praxí odpůrce jako správního orgánu a územním plánem
odpůrce. Podle přesvědčení stěžovatele nelze v žádném ohledu pominout takto důležitou
průmyslovou historii pozemků, kdy bez přerušení nebyly pozemky již více než 8 let nikdy
využívány jinak, než právě k průmyslové výrobě a skladování. Pozemky a současně okolní
pozemky tvoří jeden souvislý průmyslový celek, který nemůže sloužit své funkci odděleně.
V současné době jsou tak pozemky vzhledně opraveny zámkovou dlažbou, tedy zpevněným
povrchem, zaplněny skladovaným zbožím a nemůže ani náznakem být uvažováno o tom,
že by se jednalo o zemědělskou půdu. Pozemky jsou svébytně spjaty s funkcí víceúčelových
budov umístěných na okolních pozemcích a také průmyslové haly v části pozemku parc. č. XC v
k. ú. R.
[28] Stěžovatel poukazuje na to, že změny územního plánu musejí probíhat v souladu
se zákonem stanovenými pravidly; pokud vyvstane potřeba územní plán změnit, mělo by se tak
dít po zhodnocení stávající situace, zvážení alternativ a zhodnocení dopadů navrhovaného řešení
v širších souvislostech a za účasti veřejnosti, která o to projeví zájem. Vlastnické právo
stěžovatele bylo postupem odpůrce významně zkráceno, kdy prakticky přes noc byly pozemky
znehodnoceny a veškerá průmyslová činnost zmařena. Stěžovatel se neztotožňuje s obsahem
územního plánu a není mu zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl odpůrce k přesvědčení,
že je možné a zároveň nezbytné změnit zařazení a druh pozemku stěžovatele ze zastavitelného
pozemku p. č. XB na pozemek zemědělský. Změna druhu pozemku ze stavebního na pozemek
zařazený jako zemědělský je významným zásahem, který na pozemku znemožňuje prakticky
jakoukoliv činnost.
[29] Stěžovatel se dále pozastavuje nad tím, z jakého důvodu mohlo dojít k zastavění okolních
pozemků, kdy je např. pozemek parc. č. XG v k. ú. R. zastavěn fotovoltaickou elektrárnou. K
omezení vlastnického práva tak došlo pouze na straně stěžovatele. Ze strany odpůrce dochází k
závažným změnám v druzích pozemků, aniž by svůj postup zdůvodnil. Stěžovatel uvádí, že
nemohl důvodně očekávat takovýto obrat ve správní praxi odpůrce a stavu území, a proto je
napadené opatření obecné povahy nutno posuzovat jako rozporné se zákonem, jelikož v řízení o
jeho přijetí byla porušena zásada legitimního očekávání; k této zásadě odkazuje na judikaturu
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, s níž je postup odpůrce zcela jednoznačně
v rozporu.
[30] Dle stěžovatele v rámci soudní kontroly procesu tvorby územního plánu v řízení podle
§101a a násl. s. ř. s. soud zkoumá, zda jsou vůbec dány podmínky k zásahu územního plánu
do vlastnických práv určité osoby. Soud tedy především zkoumá, zda dotyčný zásah
do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen
v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli,
nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu výroku č. II. a III. podle §110 odst. 2
písm. b) s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení; případně, aby Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že vyhoví návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2018 – územní plán Rybníky – vydané
usnesením Zastupitelstva obce Rybníky ze dne 4. 10. 2018, č. 3/7/2018, minimálně
co do rozsahu pozemku p. č. XB v k. ú. R.
Kasační stížnost stěžovatele b):
(dále v textu též „odpůrce“)
[31] Stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Dle stěžovatele krajský soud především nesprávně posoudil otázku aktivní a věcné legitimace.
Uvádí, že navrhovatel opřel svůj návrh o tvrzení, že byl na svých právech zkrácen v důsledku
změny územního plánu obce Rybníky z ledna 2013, ke kteréžto změně došlo přijetím územního
plánu. Tvrzené zkrácení jeho práv nastat nemohlo, neboť materiál, který navrhovatel ve svém
návrhu prezentuje jako „územní plán Rybníky leden 2013“ byl pouhým návrhem územního plánu
obce Rybníky, přičemž ke schválení a přijetí tohoto návrhu jako finálního územního plánu nikdy
nedošlo a ani Městský úřad Dobříš – Odbor výstavby, Úřad územního plánování jakožto
pořizovatel ani žádný jiný subjekt v roce 2013 územní plán obce Rybníky nevydal. Až do přijetí
územního plánu (v říjnu 2018) obec Rybníky žádným územním plánem nedisponovala. Váže-li
navrhovatel zkrácení svých práv na tvrzení, že údajně byla přijata jeho práva zkracující změna
takového územního plánu, který ve skutečnosti nikdy přijat nebyl, a tudíž ani nemohl být
změněn, aktivní legitimace tvrzená navrhovatelem v jeho návrhu postrádá jakýkoli reálný základ.
Stěžovatel nesouhlasí s úvahou krajského soudu: „Navrhovatel tedy mohl být zkrácen na svých právech
jen tím, že z do té doby neregulovaných pozemků se vydáním územního plánu staly nezastavitelné pozemky
v podobě zemědělské plochy.“ Navrhovatel sám však v návrhu takovéto zkrácení na svých právech
netvrdí a naopak zkrácení svých práv váže výlučně na změnu nikdy nevzniknuvšího „územního
plánu Rybníky leden 2013“. Dle názoru stěžovatele tak krajský soud ve své podstatě rozšířil
návrhovou argumentaci navrhovatele, a to nezákonně, neboť tím překročil zákonný rozsah
přezkumu; tím krajský soud naplnil důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když
zatížil výrok I. rozsudku tzv. jinou vadou řízení před soudem mající za následek nezákonnost
rozhodnutí.
[32] Byť krajský soud uvedl: „Je pravdou, že z některých rozsudků Nejvyššího správního soudu, na něž
odpůrkyně odkázala, se jeví, že soud by měl zkoumat při posuzování aktivní legitimace reálné dotčení práv
navrhovatele.“ (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 –
59, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 – 93, či ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85),
následně se však neřídil tím, že při zkoumání reálné pravděpodobnosti dotčení na právech
by neměl soud zabíhat příliš do hloubky, např. řešením pravdivosti tvrzení navrhovatele
na podkladě obsahu správního spisu či předložených důkazních prostředků. Stěžovatel
je přesvědčen, že právě v tomto případě se jedná o situaci, kdy je reálné „nedotčení“ práv
navrhovatele zjistitelné i bez onoho přílišného zabíhání do hloubky, když neexistenci jakéhokoli
územního plánu z roku 2013 lze ověřit i bez podrobné analýzy příslušného správního spisu a bez
složitého zjišťování skutkového stavu. Dle názoru stěžovatele ze shora uvedeného plyne,
že návrh navrhovatele měl být z důvodu absence jeho aktivní legitimace odmítnut, neboť chyběly
podmínky řízení.
[33] Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud musel při správném zjištění skutkového stavu
nutně dojít rovněž k závěru o absenci věcné legitimace předně z důvodu absolutní pasivity
navrhovatele v průběhu několikaletého procesu přijímání územního plánu, to vše i přesto,
že se jinak o činnost stěžovatele intenzivně zajímá a velmi často se na něj s různou
problematikou, mj. v souvislosti se svými pozemky na území obce Rybníky, obrací. Stěžovatel
připouští, že krajský soud sice v odůvodnění rozsudku konstatoval, že o pasivitě navrhovatele
není sporu; ve vztahu k důvodnosti návrhu se touto zásadní skutečností však nezabýval.
Z odůvodnění rozsudku se pouze podává, že pasivita navrhovatele v průběhu procesu přijímání
územního plánu zabraňuje toliko tomu, aby se soud mohl zabývat proporcionalitou řešení
obsaženého v územním plánu, nikoli však tomu, aby se krajský soud zabýval otázkou souladu
napadeného opatření obecné povahy s kogentními hmotněprávními ustanoveními stavebního
zákona a správností postupu při zjišťování skutkového stavu. Stěžovatel je však přesvědčen,
že takový závěr je bez řádného posouzení objektivních a subjektivních faktorů a důvodů pasivity
navrhovatele rozporný s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, ze které
jednoznačně vyplývá, že pasivita jakéhokoli účastníka (není-li tato z objektivních důvodů
akceptovatelná) nezabraňuje toliko možnosti zabývat se nejen proporcionalitou přijatého řešení,
ale i jeho případnými jinými myslitelnými vadami s výjimkou těch natolik závažných, že je nutno
se jimi zabývat z úřední povinnosti (žádné takové závažné vady však v předcházejícím řízení
netvrdil navrhovatel, ani je neshledal krajský soud). Stěžovatel je přesvědčen, že uzavřel-li krajský
soud v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, že pasivita navrhovatele
v průběhu procesu přijímání územního plánu brání tomu, aby se krajský soud mohl zabývat
proporcionalitou přijatého řešení, a učinil-li bez dalšího závěr, že tato stejná pasivita ale nebrání
tomu, aby se mohl zabývat otázkou souladu územního plánu s kogentními hmotněprávními
ustanoveními stavebního řádu, zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti způsobující jeho
nezákonnost.
[34] Stěžovatel dále podotýká, že navrhovatel při nerespektování právních předpisů,
nerespektování příslušného stavebního úřadu a jeho rozhodnutí, jakož i při nerespektování
zákazového rozhodnutí civilního soudu prováděl na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB v k. ú.
R. nelegální stavební práce, a to způsobem, který poškozoval nemovité věci ve vlastnictví třetích
osob, mj. i těch, které byly v procesu přijímání územního plánu aktivní a těmto je dle názoru
stěžovatele potřeba poskytnout vůči navrhovateli zvláštní ochranu. Tyto skutečnosti stěžovatel
uváděl již v řízení před krajským soudem, který však tyto aspekty věci nevzal při svém
rozhodování vůbec v potaz.
[35] K závěrům, které krajský soud učinil ve vztahu k pozemku parc. č. XA v k. ú. R.
stěžovatel uvádí, že územní rozhodnutí a stavební povolení vydané pro zmiňovanou stavbu
navrhovatele předpokládalo realizaci povolované stavby skladovací haly výlučně na pozemku
parc. č. XC v k. ú. R. Navrhovatel však stavbu zrealizoval tak, že tato přesahuje na pozemek XA,
byť celkově malou měrou; právě z tohoto důvodu stěžovatel vyslovil souhlas s umístěním
předmětné stavby na části pozemku XA, neboť tento postup vnímal jako řešení ekologičtější,
hospodárnější a efektivnější než například vyslovení nesouhlasu a snahu o odstranění té části
stavby, která byla v rozporu s původním územním rozhodnutím a stavebním povolením
postavena i na části pozemku parc. č. XA v k. ú. R. Stěžovatel tedy zvolil postup vyslovení
souhlasu v podstatě jako kompromisní řešení, kdy byl přesvědčen, že současně s tím je možné
naplnit i záměr stabilizovat stávající rozsah výrobních a skladovacích areálů na území obce
Rybníky.
[36] Stěžovatel na rozdíl od krajského soudu nevnímá částečný přesah stavby na pozemek XA
a schválení tohoto stavu stěžovatelem jako kolidující s o několik let později přijatým územním
řešením; vychází z přesvědčení, že územní plán nemůže působit retroaktivně a žádným způsobem
se tak nedotýká žádného z územních či jakýchkoli jiných rozhodnutí, která se stavby či pozemku
XA a/nebo pozemku XB týkají a která nabyla právní moci před účinností následně přijatého
územního plánu. Ostatně sám krajský soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že územně plánovací
dokumentace působí výlučně do budoucna a nemá žádný vliv na účinky pravomocných
rozhodnutí o umístění stavby, natož na pravomocná stavební povolení a kolaudační souhlasy (viz
bod 41, resp. bod 44 a též bod 35 odůvodnění rozsudku). Stěžovatel se domnívá, že i pokud by
obstál závěr krajského soudu o tom, že zpracovatel územního plánu v průběhu jeho pořizování
nezohlednil skutečnost existence povolené stavby, nečiní taková skutečnost územní plán nutně
vadným v rozsahu tohoto pozemku. Stěžovateli se zrušení části územního plánu jeví jako
nepřiměřené a zcela nehospodárné.
[37] Stěžovatel má rovněž za nepodložený závěr krajského soudu, že zpracovatel při přípravě
územního plánu vycházel toliko z údajů obsažených v katastru nemovitostí, a není mu zřejmé,
na základě jakých skutkových zjištění k němu soud dospěl. Dále poukazuje na povinnost
vlastníka ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí,
a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá. Nesplnil-li
navrhovatel tuto svou povinnost (a to po dobu delší než 5 let), je stěžovatel dle svého názoru
oprávněn považovat předmětnou stavbu za nikoli finálně plně legalizovanou (min. z hlediska
předpisů práva katastrálního).
[38] Stěžovatel závěrem zdůrazňuje, že návrh navrhovatele nelze posuzovat odtrženě
od kontextu celé věci. Stěžovatel podotýká, že navrhovatel se dlouhodobě vyznačuje naprostou
ignorací právních předpisů a práv a oprávněných zájmů třetích osob (viz popsaná stavební
činnost prováděná na pozemcích navrhovatele nejen bez příslušných povolovacích rozhodnutí
orgánů veřejné moci, zejm. stavebního úřadu, ale i v rozporu s tehdy v plném rozsahu platným
a účinným územním plánem a při nerespektování příslušných zákazových rozhodnutí civilních
soudů a při vědomí o poškozování práv a oprávněných zájmů třetích stran). Dle stěžovatele
se navrhovatel zcela vědomě a účelově dopouští takového obcházení právních předpisů (resp.
jednání majícího v mnoha případech protiprávní rozměr), kterému nemůže být v demokratickém
právním státě poskytována soudní (ani jiná) ochrana.
[39] Stěžovatel kasační stížností míří rovněž do výroku III napadeného rozsudku, jímž soud
určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel výrok soudu
považuje za nespravedlivý a neodpovídající ani skutkovému ani právnímu stavu věci. Stěžovatel
poukazuje na to, že navrhovatel se zcela šikanózně domáhal zrušení celého územního plánu; ten
přitom zahrnuje tisíce pozemků a staveb ve vlastnictví obrovského množství rozdílných subjektů.
Proces přijetí územního plánu trval cca 5 let, účastnily se ho desítky zainteresovaných osob,
a tomu logicky odpovídala i výše zdrojů (nejen finančních, ale i časových a lidských)
vynaložených stěžovatelem na obranu proti naprosto šikanóznímu návrhu navrhovatele. Dle
stěžovatele, pokud se navrhovatel domáhal zrušení celého územního plánu a bylo-li mu přitom
vyhověno toliko ve vztahu k jednomu z tisíců pozemků a staveb řešených územním plánem,
je jeho úspěch ve věci zcela nepatrný. Dle stěžovatele mu měl být přiznán nárok na náhradu
nákladů soudního řízení (byť případně ponížených poměrem odpovídajícím naprosto
zanedbatelné části úspěchu navrhovatele ve věci).
Vyjádření stěžovatele a) ke kasační stížnosti stěžovatele b)
[40] Stěžovatel se důrazně ohrazuje proti systematické snaze odpůrce pošpinit a poškodit jej,
odpůrce tvrdí úmyslné nepravdy či zavádějící skutečnosti pouze za účelem osobního boje
se stěžovatelem. Osoby stojící za odpůrcem využívají svého postavení v obci Rybníky pouze
za účelem osobního boje se stěžovatelem, o čemž svědčí také rétorika používaná v podáních
odpůrce. Podle názoru stěžovatele je více než zřejmé, jaké opatření obecné povahy, resp. územní
plán, od počátku napadá; námitky odpůrce ohledně nedostatků žalobní legitimace jsou tak liché
a nezakládají se na skutkovém stavu věci. Ze všech dokumentů, které byly před krajským soudem
provedeny k důkazu, je patrné, že stěžovateli byla v minulosti pravomocně povolena stavba
na pozemcích parc. č. XC, XA, XD a XB v k. ú. R. včetně zpevněných ploch, terénních úprav a
likvidace dešťových vod a zároveň mu bylo povoleno užívání této stavby, kdy tedy stěžovatel
nemůže být nyní bezprecedentně a účelově napadán v rámci změn druhu pozemku p. č. XB.
Stěžovatel stavbu na uvedených pozemcích užívá v souladu s vydaným kolaudačním souhlasem
na základě platného stavebního povolení a územního rozhodnutí. V roce 2019 byla řádně a včas
stavebnímu úřadu oznámena oprava havarijního stavu již vybudovaných zpevněných ploch.
Tvrzení odpůrce o jakési nelegálnosti stavební činnosti stěžovatele je čistě zavádějící a také
nepravdivé. Nejvyšší správní soud by tak neměl přistoupit na nepodloženou argumentaci
odpůrce, kterou nikterak nedokládá a upravuje pouze podle aktuální situace a výhodnosti pro
odpůrce. Stěžovatel soudí, že odpůrce ve vztahu k němu porušuje elementární zásady dobré
správy; postup jakéhokoliv úřadu musí být nejen v souladu se zákonem, ale zároveň mu nesmí
být možné vytknout svévoli, účelovost, vyhýbavost, neefektivnost, liknavost a jiné nežádoucí
znaky. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 1/2013 -
120, ze kterého se podává, že územní plán je veřejným příslibem daným politickou reprezentací
obce veřejnosti a nelze jej proto měnit jen tak podle toho, kdo je „na radnici“, neboť ta s ním
vždy spojuje své dlouhodobé záměry a svá legitimní očekávání; zásadní změny v účelovém určení
ploch v území, které přetrhávají jejich dosavadní vývoj, jsou proto možné jen zcela výjimečně, a
to v případech, vyskytnou-li se znenadání objektivní skutečnosti, mající fatální vliv na dosavadní
příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj či soudržnost společenství obyvatel území. Takové
změny musí být v územním plánu náležitým způsobem odůvodněny, jinak je územní plán
nepřezkoumatelný. Stěžovatel dále zrekapituloval vývoj celého sporu od r. 2011 a jednotlivé
kroky odpůrce až do současnosti.
Vyjádření stěžovatele b) ke kasační stížnosti stěžovatele a)
[41] Ve vyjádření stěžovatel fakticky setrvává na své argumentaci v kasační stížnosti,
polemizuje s názorem krajského soudu, zpochybňuje jeho kompetenci nahradit „samosprávnou“
vůli stěžovatele určit si regulaci ve svém území; opakovaně obsáhle popisuje skutkový stav
ohledně sporných pozemků a staveb, opakovně zdůrazňuje pasivitu navrhovatele v průběhu
přijímání územního plánu, popisuje stávající stav, změny, které navrhovatel provedl
na pozemcích v roce 2019 a poukazuje na nelegální jednání navrhovatele.
[42] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
[43] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti podaných kasačních stížností, jakož
i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, které jednotliví stěžovatelé uplatnili, současně se zabýval tím, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[44] Nejvyšší správní soud se nejprve k námitce stěžovatele b) zabýval tím, zda napadený
rozsudek obstojí z hlediska jeho přezkoumatelnosti. Vady rozsudku způsobující jeho
nepřezkoumatelnost stěžovatel b) spatřuje zejména v překročení rozsahu přezkumné činnosti
krajským soudem, konkrétně namítá, že se krajský soud zabýval dotčením práv, které stěžovatel
a) v návrhu netvrdí; zkrácení svých práv váže výlučně na změnu nikdy nevzniknuvšího „územního
plánu Rybníky leden 2013; dále namítá nedostatek aktivní legitimace navrhovatele z důvodu jeho
pasivity ve správním řízení, pročež měl soud návrh odmítnout. Krajský soud rovněž pochybil,
pokud přes tuto pasivitu navrhovatele se zabýval souladností opatření obecné povahy z hlediska
hmotněprávních předpisů.
[45] Nejvyšší správní soud námitce nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil. Jak vyplývá z konstantní
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry
účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení
za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As
28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Současně z rozsudku musí být patrné,
jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní
žalobní argumentací. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo
by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o kterou se opírá, mělo
by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[46] Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu kritéria přezkoumatelnosti napadený
rozsudek krajského soudu splňuje, námitku proto neshledal důvodnou. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu
návrhových bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl; v dané věci
se krajský soud vypořádal s námitkami v návaznosti na argumentaci, kterou navrhovatel v návrhu
předestřel a přihlížel k veškerým skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné, vycházel
z důkazů, které mají oporu ve spisech. Krajský soud nikterak nepřekročil rozsah přezkumné
činnosti, nezabýval se ničím, co by navrhovatel v návrhu neuplatnil; od samého počátku je zcela
zřejmé, za jakého důvodu navrhovatel proti opatření stěžovatele brojí, co od počátku namítá
a v čem zkrácení svých práv spatřuje - změnu účelového určení pozemků, konkr., jejich zařazení
mezi pozemky nezastavitelné (zemědělskou půdu), ačkoli dosud byly tyto pozemky zastavitelné,
resp. byly již zčásti zastavěné. Tyto skutečnosti navrhovatel v návrhu zcela jasně uvedl. Byť
je pravdou, jak krajský soud rovněž podotkl, že se navrhovatel nemůže dovolávat dotčení svých
práv ve vztahu k jím zmiňovanému územnímu plánu z roku 2013 (v němž byly pozemky vedeny
jako zastavitelné), který nebyl přijat a existoval pouze v návrhu, to však nic nemění na tom,
že navrhovatel v návrhu dotčení svých práv zcela konkrétně definoval. Krajský soud tudíž žádné
jiné dotčení práv za navrhovatele nedomýšlel.
[47] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud postupoval při posouzení procesní
legitimace navrhovatele zcela v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, a další judikatury, na kterou rovněž v podrobném
odůvodnění odkázal a nikterak se od ní neodchýlil; zcela srozumitelně vysvětlil, proč
navrhovateli, i přes skutečnost, že v průběhu řízení o návrhu územního plánu nepodal námitky,
mu právo podat návrh na zrušení opatření obecné povahy svědčí. Jak konstatoval Nejvyšší
správní soud např. v rozsudku ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 3 As 60/2014, „podmínka procesní aktivní
legitimace je splněna především v případě, kdy navrhovatel plausibilně tvrdí, že existuje vztah mezi jeho právní
sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a že je dotčení z povahy věci myslitelné právě danou formou
právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace.“ To bylo v dané věci
splněno; navrhovatel tvrdil, že opatřením obecné povahy došlo k vyřazení jeho pozemků
ze zastavitelné plochy a byla na nich vymezena plocha zemědělská, což mu brání pokračovat
v podnikatelské činnosti a znehodnocuje jeho nemovité věci; oprávněnost tohoto tvrzení je poté
již otázkou důvodnosti návrhu. Skutečnost, že stěžovatel b) se závěry krajského soudu nesouhlasí,
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro (namítanou) nepřezkoumatelnost.
[48] Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele podotýká, že nelze přípustnost návrhu
na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části v případě územního plánu nebo jeho změny
omezovat podáním námitek a připomínek jako opravných prostředků podle §5 s. ř. s. Námitky
a připomínky v procesu územního plánování totiž za řádné opravné prostředky proti přijatému
územnímu plánu nebo jeho změně považovat nelze. Nejsou-li námitky a připomínky řádnými
opravnými prostředky, pak ani jejich koncentrace obsažená v §52 odst. 3 a 4 stavebního zákona
z roku 2006 nemůže mít vliv na přípustnost návrhu podle §101a odst. 1 s. ř. s.
[49] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v dalších námitkách. Nejvyšší
správní soud předně neshledal, že by krajský soud vybočil z rámce judikatury, přistoupil-li
v rámci algoritmu, aniž by zkoumal objektivní důvody procesní pasivity navrhovatele,
k posouzení územního plánu, resp. jeho dotčené části, z hlediska materiálního kriteria zákonnosti
(bod 4 algoritmu – blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao
1/2005 - 98). Ze zmíněného usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Ao 2/2010 mimo jiné též
vyplývá, že okolnosti související s podáním nebo nepodáním námitek či připomínek soud
posuzuje ve fázi věcného projednání návrhu, přičemž se soud bude zabývat především tím,
zda má pasivita navrhovatele vůbec určující význam pro otázku úspěšnosti návrhu. Současně zde
Nejvyšší správní soud poukázal na to, že soud ve správním soudnictví nalézá vždy o právnosti
či protiprávnosti správního aktu či postupu, to znamená, že soud zkoumá přijaté opatření
pohledem zákona. Rozšířený senát rovněž konstatoval, že v případě prvních dvou otázek –
pravomoci a příslušnosti správního orgánu – je nerozhodné, zda navrhovatel uplatnil námitky
či připomínky ve fázi předcházející přijetí opatření obecné povahy. U zbývajících tří kroků
algoritmu pak nelze podle rozšířeného senátu stanovit obecné a jednoduché pravidlo o vztahu
mezi neuplatněním námitky a výsledkem řízení před soudem, nýbrž tato skutečnost a její důvody
musí být hodnoceny přísně podle okolností konkrétní věci.
[50] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012 – 139, zdůraznil,
že územní plán má především reflektovat reálný stav území. Je-li vlastník pozemku držitelem
pravomocného územního rozhodnutí, je přinejmenším vhodné, aby v nově pořizovaném
územním plánu byla na pozemku vymezena plocha odpovídající obsahu územního rozhodnutí
(rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 118/2017 – 60). Byť tyto závěry nejsou absolutní,
neboť nová územněplánovací dokumentace působí výlučně do budoucna a nemá žádný vliv
na účinky pravomocných rozhodnutí o umístění stavby, natož na pravomocná stavební povolení
a kolaudační souhlasy (k tomu viz rozsudky NSS ze dne 9. 12. 2010, č. j. 5 Ao 6/2010 – 65,
ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 Aos 3/2013 – 58, bod 35, ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 Aos 2/2013 – 83,
a ze dne 25. 6. 2014, č. j. 8 Aos 4/2013 – 50), měla by se obec při koncipování územního plánu
odchýlit od pravomocných územních rozhodnutí pouze ze závažných důvodů. Těmito závažnými
důvody, jak bylo předestřeno výše, nemůže být stávající stavební činnost navrhovatele, byť
by byla i „nelegální“. Za situace, kdy neexistoval, jak stěžovatel uvádí, žádný územní plán, je třeba
vycházet z takového účelového určení pozemku, k jakému byl fakticky přiřazen a využíván.
Navrhovatelovy pozemky byly zařazeny v celém rozsahu do stávající plochy smíšeného území
malých sídel (SMS) jako součást zastavěného území; tyto plochy byly určeny pro bydlení, veřejné
vybavení, nerušící výrobu a služby a drobnou zemědělskou výrobu. Bylo přípustné využít je pro
chovatelství v rámci zemědělské malovýroby, maloobchod, stravování, provozovny výrobních
služeb a skladů, pokud provozy v těchto stavbách nenaruší požadavky na bydlení nad přípustnou
míru a kapacita. Důvodně tudíž navrhovatel tvrdí, že došlo ke změně určení pozemku byt
ne stricto sensu oproti původnímu plánu, ale oproti jeho dosavadnímu využívání. Jak tvrdil
navrhovatel, přičemž stěžovatel to sám nepopřel, i v návrhu územního plánu z roku 2013, který
nebyl nakonec přijat, byly pozemky navrhovatele po celou dobu vedeny (již v roce 2011) jakožto
zastavitelné; z hlavního výkresu grafické části tohoto návrhu se podává, že pozemky byly
zahrnuty mezi zastavitelné plochy a označeny jako plocha VN1 – plochy výroby a skladování –
výroba nerušící.
[51] Krajský soud dospěl ke zcela správnému závěru, že pasivita navrhovatele nebrání tomu,
aby se krajský soud mohl zabývat souladem napadeného opatření obecné povahy s kogentními
hmotněprávními ustanoveními stavebního zákona a správností postupu při zjišťování
skutkového stavu (č. 4). Nikterak tedy nepochybil, pokud se zabýval otázkou, zda stěžovatel
v průběhu pořizování územního plánu zjistil skutkový stav úplně a správně. Dospěl-li k závěru,
že tomu tak v případě pozemku č. p. XA nebylo, nepochybil. Pokud stěžovatel nyní tvrdí, že část
stavby přesahující na tento pozemek je v rozporu se stavebním povolením, nelze pominout, že
rovněž sám uvedl, že tento stav dodatečně akceptoval. Jinými slovy, nelze se nyní ex post
dovolávat skutečností a pochybení, která v průběhu let stěžovatel akceptoval, či toleroval.
[52] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem dospěl k závěru, že zpracovatel
územního plánu vycházel z neúplně a v důsledku toho i nesprávně zjištěného skutkového stavu,
neboť neověřil právní stav pozemků navrhovatele z toho hlediska, zda k nim nebylo vydáno
pravomocné územní rozhodnutí, resp. stavební povolení (na což bylo možné usuzovat z toho,
že na části pozemku p. č. XA se nachází stavba a že oba pozemky jsou připloceny ke stavební
parcele č. XE) a zda nejsou součástí zastavěného území s ohledem na jejich souvislost s pozemky
zařazenými do zastavěného území. Toto pochybení je plně přičitatelné stěžovateli. Vady procesu
pořizování územního plánu se přitom může dovolávat i navrhovatel, který v jeho průběhu
neuplatnil námitky, neboť jde o porušení kogentních pravidel procesního charakteru (§3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, a §50 odst. 3 téhož zákona ve spojení s §174 odst. 1 – zjišťování
skutečností významných pro ochranu veřejného zájmu, jímž je implicite odůvodněna regulace
nepříznivá k právům navrhovatele).
[53] Na tomto místě však musí Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytknout, že pochybil,
pokud stejnou optikou hmotněprávního posouzení v rámci bodu 4 algoritmu nenahlížel rovněž
na pozemek p. č. XB; odůvodnění, že se na něm fakticky nenachází žádná stavba (budova), dle
Nejvyššího správního soudu neobstojí. Námitku stěžovatele a) v tomto směru shledal Nejvyšší
správní soud důvodnou.
[54] Územní plán, jak již bylo uvedeno, je opatřením směřujícím do budoucna, a je proto
normou pro budoucí vývoj oblasti. Určí-li územní plán přitom určité pozemky za zastavitelné,
resp. nezastavitelné, nelze toto samo o sobě ještě považovat za zásah do vlastnických práv jejich
vlastníků. Jejich vlastnická práva se totiž schválením územního plánu ještě nemění. Na druhé
straně ani vlastnictví k nim ještě nedává žádnému z jejich vlastníků subjektivní právo k tomu, aby
je zastavěl podle svých představ. Takové právo může vlastník pozemku nabýt teprve aktem
příslušného stavebního úřadu (viz např. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 7 As 57/2007).
Z územního rozhodnutí, resp. stavebního povolení, které bylo stěžovateli a) vydáno, jasně
vyplývá, že stavba, jakožto celý komplex (hala, skladovací plochy, zpevněné plochy vč. oplocení)
byla určena v rámci podnikatelské činnosti stěžovatele a) k „průmyslovému využití“ na tam
vymezených pozemcích, pozemek p. č. XB nevyjímaje.
[55] Pokud krajský soud vycházel ze skutečnosti, že na základě vydaného rozhodnutí byla
umístěna a následně povolena stavba „skladová hala, přípojky, terénní úpravy a oplocení Rybníky
na pozemcích parc. č. XC, parc. č. XA, parc. č. XB v katastrálním území R.“, skutečnost, že fakticky se
na pozemku p. č. XB v k. ú. R. nenachází žádná budova, není podstatná. Nepochybné totiž je, že
veškeré pozemky jsou součástí jednoho uceleného průmyslového areálu, jehož hospodářská
soudržnost je zjevná, stavba byla povolena v zastavitelném území jakožto celek a tak je tedy třeba
ji posuzovat. Nelze tvrdit, jakkoli je pravdou, že územní plán, resp. jeho změna nemá žádný vliv
na stávající povolenou stavbu (stěžovatel ji nepochybně není povinen odstranit, nebudou-li např.
zjištěny takové dodatečné stavební úpravy, které vybočují z povolení), že do budoucna by takové
omezení v podobě nové regulace zastavitelných pozemků nikterak neovlivnilo, resp.
neomezovalo stěžovatele a) v dalším možném nakládání s pozemkem p. č. XB v k. ú. R. v rámci
povolených činností.
[56] Krajský soud tedy dospěl správně k závěru, že stěžovatel b), resp. zpracovatel územního
plánu vycházel z neúplně a v důsledku toho i nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť
neověřil právní stav pozemků stěžovatele a) z toho hlediska, zda k nim nebylo vydáno
pravomocné územní rozhodnutí a zda nejsou součástí zastavěného území s ohledem na jejich
souvislost s pozemky zařazenými do zastavěného území, pročež pro tuto vadu územní plán
v rozsahu pozemku p. č. XA zrušil. Pochybil však, když tak, z důvodu výše uvedeného neučinil i
v rozsahu pozemku p. č. XB v katastrálním území R.
[57] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost stěžovatele a) shledal z důvodu
výše uvedeného důvodnou, pročež rozsudek krajského soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že pro
tuto vytýkanou vadu měl opatření obecné povahy v rozsahu pozemku p. č. XB v k. ú. R. zrušit již
krajský soud, přičemž tak neučinil, rozhodl Nejvyšší správní soud souladu s §110 odst. 2 s. ř. s.
tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku.
[58] Kasační stížnost stěžovatele b) neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou v žádné
z námitek mířících k meritu věci; důvodné neshledal ani námitky stran nepřiznání náhrady
nákladů řízení před krajským soudem; žádný důvod, pročež by bylo možno přiznání náhrady
nákladů řízení, které skončilo dílčím úspěchem stěžovatele a), stěžovateli b) ospravedlnit,
Nejvyšší správní soud neshledal. Skutečnost, že stěžovatel b) projednával návrh územního plánu
několik let, ale ani to, že vynaložil značné s tím spojené náklady, zcela zjevně nemůže odůvodnit
účelné vynaložení nákladů na soudní řízení. Nicméně s ohledem na výsledek řízení před
Nejvyšším správním soudem je tato námitka irelevantní, neboť výrok III rozsudku krajského
soudu musí být v každém případě zrušen.
[59] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl v soudním řízení s konečnou
platností, přísluší mu rovněž rozhodnout o celkových nákladech soudních řízení, a to dle
konečného výsledku řízení; v něm byl stěžovatel a) plně úspěšný. Nejvyšší správní soud rozhodl
v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.; stěžovateli a) je povinen stěžovatel b) uhradit
na nákladech řízení částku 14 800 Kč a to do 60ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud
přiznal stěžovateli a) náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za tři úkony právní
služby ve výši 3100 Kč [převzetí zastoupení, podání návrhu před krajským soudem a podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, v návaznosti na §7 bod 5 a §9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], k čemuž připočetl paušální náhradu 3 x 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Dále tvoří náhradu nákladů řízení zaplacené soudní poplatky v celkové výši
10 000 Kč; celkem tedy je povinen stěžovatel b) uhradit stěžovateli a) k rukám jeho zástupce
na celkových nákladech soudních řízení částku 20 200 Kč.
[60] Osoby zúčastněné na řízení mají podle §60 odst. 5 ve spojení s §12s. ř. s. právo
na náhradu jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
jim soud uložil. Soud v daném řízení žádné z osob zúčastněných na řízení neuložil jakoukoliv
povinnost, osoby zúčastněné na řízení nenavrhly, aby jim soud náhradu nákladů řízení přiznal.
Soud proto rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu