ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.369.2021:24
sp. zn. 5 Azs 369/2021 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: S. B., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Policie ČR
- Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 A 58/2021 -
23,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 A 58/2021 - 23,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2021, č. j. CPR-20049-2/ČJ-2021-930310-V241,
se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 7. 2021, č. j. CPR-20049-2/ČJ-2021-930310-V241. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního
města Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne
16. 6. 2021, č. j. KRPA-153417-18/ČJ-2021-000022-SV, jímž bylo stěžovateli dle §119 odst. 1
písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu není
umožněn vstup na území členských států Evropské unie, v délce trvání jednoho roku.
[2] Během policejní kontroly v souvislosti se spácháním dopravního přestupku dne
15. 6. 2021 stěžovatel předložil nejprve doklad PKP (HUN) č. 000816017; lustrací v dostupných
policejních evidencích bylo zjištěno, že doklad prochází evidencí SIS2 – veden jako hledaný,
který je třeba zajistit; pátrání po dokladu bylo vyhlášeno dne 11. 6. 2021, dožadující zemí
je Maďarsko; poté předložil biometrický cestovní doklad č. FH355149 vydaný Ukrajinou,
na základě kterého byl ztotožněn, ve kterém nebylo vyznačeno žádné platné oprávnění k pobytu.
Pro podezření z neoprávněného pobytu byl tudíž stěžovatel podle §27 odst. 1 písm. d) zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky zajištěn. Z cestovního dokladu stěžovatele vyplynulo,
že jako poslední přechodové razítko je v něm vyznačeno výstupní razítko ze dne 13. 11. 2020,
avšak není v něm již vyznačeno žádné pozdější vstupní přechodové razítko.
[3] Dne 16. června 2021 správní orgán prvního stupně zahájil správní řízení ve věci
správního vyhoštění stěžovatele. Ten do protokolu o výslechu uvedl, že naposledy vstoupil
na území schengenského prostoru v březnu 2021 a do České republiky přicestoval dne
14. 6. 2021 z Maďarska za účelem návštěvy kamaráda; svůj vstup na území schengenského
prostoru ani na území České republiky není schopen žádným způsobem prokázat. Doplnil
k tomu, že v Maďarsku bydlel nedaleko Budapešti na adrese, kterou si nepamatuje, s tím,
že si zde nepřebíral poštu; v České republice přespal v Praze u kamaráda. Ke svým osobním
a rodinným poměrům uvedl, že je ženatý a má dvě děti, manželka s dětmi je na Ukrajině
a on je s nimi v kontaktu. V České republice nemá žádné vazby ani aktivity, nepracuje zde, peníze
na pobyt má z Maďarska; veškeré blízké osoby má v zemi původu. V případě svého vyhoštění
se má kam vrátit a jeho případné vycestování nezasáhne do rodinného ani soukromého života
žádné osoby na území České republiky; ve vycestování mu nic nebrání a vycestuje dobrovolně.
[4] V žalobě stěžovatel vytýkal správním orgánům, že důkladně zjistily skutečnosti svědčící
v neprospěch stěžovatele, ale nezjišťovaly skutečnosti svědčící v jeho prospěch v souladu s §50
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Správní rozhodnutí
neobsahují odůvodnění, proč je vyloučena oprávněnost pobytu stěžovatele na bezvízový styk
po ukončení jeho pobytu v Maďarsku; zároveň neobsahují určení doby, po kterou byl oprávněn
pobývat v Maďarsku, pročež jsou stižena nepřezkoumatelností. Současně dle stěžovatele v době
zahájení správního řízení o jeho vyhoštění pobýval na území EU oprávněně, a pokud nikoli, měly
správní orgány určit, od kdy tento protiprávní stav nastal, a nespokojit se se zjednodušeným
odkazem na to, že stěžovatel neprokázal vstup na území schengenského prostoru, když ten navíc
prokázal výstupním razítkem ve svém pase, že k tomu došlo po 13. 11. 2021; důkazní břemeno
přitom leží na správních orgánech, které jej neunesly. Dále stěžovatel namítal nepřiměřenost
rozhodnutí o správním vyhoštění co do stanovené doby, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, když správní orgány nezohlednily stěžovatelovu
bezúhonnost a jinak řádně vedený život, ani dobu vzniku protiprávního stavu. Správní orgány
se také nevypořádaly s možnými důsledky vyhoštění pro budoucí život stěžovatele, správní
vyhoštění dle stěžovatele nelze stavět pouze na tom, že má stěžovatel v zemi svého původu
dostatečné zázemí.
[5] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že v případě stěžovatele došlo
k naplnění všech zákonných podmínek pro uložení správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 2 zákona o pobytu cizinců, pročež správní orgány postupovaly správně, když dospěly
ke stejnému závěru. Stěžovatel v době, kdy byl kontrolován policejní hlídkou, neprokázal,
že na území států EU pobývá po dobu, po kterou je na tomto území oprávněn pobývat
přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum, když maďarské povolení k pobytu, kterým
se původně vykázal, bylo neplatné (to bylo potvrzeno zprávou maďarské policie ze dne
15. 6. 2021), a žádným jiným povolením k pobytu nedisponoval, což vyplývá i z předloženého
cestovního dokladu, v němž není vyznačeno ani vstupní přechodové razítko do schengenského
prostoru, které by následovalo po datu posledního vycestování stěžovatele ze schengenského
prostoru, tj. po datu 13. 11. 2020. Neschopnost prokázat vstup do schengenského prostoru
na území České republiky pak stěžovatel přiznal sám i v rámci výslechu.
[6] K námitkám stěžovatele městský soud uvedl, že stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu jeho
neoprávněného pobytu na území České republiky či na území smluvních států, nýbrž pro
neschopnost prokázat, že na území smluvních států pobývá po dobu, po kterou je na tomto
území oprávněn pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum. K naplnění této
skutkové podstaty není nutno prokazovat neoprávněný pobyt na území smluvních států,
natož pak vymezovat jeho přesný časový rámec; postačí zjistit, že stěžovatel nedisponuje platným
vízem či krátkodobým vízem a že současně není schopen prokázat pobyt dle §119 odst. 1
písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. To se správním orgánům podařilo prokázat; stěžovatel
nemá z blíže nezjištěného důvodu vyznačeno v cestovním dokladu vstupní přechodové
razítko do schengenského prostoru, které by časově následovalo po dni vyznačení posledního
výstupního přechodového razítka ze dne 13. 11. 2020, což znemožňuje posouzení toho, zda
na území České republiky pobýval v době, kdy byl kontrolován, oprávněně či nikoli.
[7] Co se týče stanovené doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, městskému soudu se nejeví jako nepřiměřená. Správní orgán prvního stupně
nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení, stěžovateli stanovil délku správního
vyhoštění v trvání jednoho roku, tj. ve třetině zákonem stanovené sazby (nikoli v její polovině, jak
namítal stěžovatel), což žalovaný na str. 5 svého rozhodnutí také řádně a přezkoumatelně
odůvodnil; zabýval se dostatečně i přiměřeností dopadů jeho rozhodnutí do rodinného
a soukromého života stěžovatele (na str. 3 a 4), přičemž nelze stěžovateli přisvědčit, že by tato
úvaha stála pouze na tom, že stěžovatel má v zemi původu zázemí. Pokud jde o namítané
nesprávné vymezení doby neoprávněného pobytu a pochybnosti stěžovatele o řádném doručení
„zmiňovaného sdělení,“ k čemuž se chtěl vyjádřit v rámci jednání, městský soud konstatoval,
že během jednání stěžovatel k tomuto nic neuvedl.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že správní orgány vycházely z nedostatečně
zjištěného stavu věci, nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu a nešetřily oprávněné zájmy
stěžovatele v řízení z moci úřední, v němž mu byla uložena povinnost; městský soud pak své
rozhodnutí neodůvodnil přesvědčivě. Stěžovatel odůvodnění rozsudku považuje za věcně
nesprávné, nezákonné a formalistické; uvádí, že pobyt v Maďarsku byl zrušen dne 11. 6. 2021,
tudíž minimálně do tohoto data stěžovatel pobýval v EU oprávněně, přičemž po ukončení
pobytu je možnost zde pobývat v režimu bezvízového styku ještě dalších 90 dní. Stěžovatel
na území schengenského prostoru vstoupil naposledy v březnu 2021, tj. ještě za platnosti jeho
maďarského pobytu, a po jeho zrušení mu automaticky nastoupilo období bezvízového styku;
v den kontroly 15. 6. 2021 tedy na území pobýval zcela legálně. Dle stěžovatele rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů neobsahují dostatečné odůvodnění toho, proč vyloučily
oprávněnost pobytu stěžovatele v České republice ke dni 16. 6. 2021, kdy bylo zahájeno řízení
o jeho správním vyhoštění. Správní orgány rovněž nezjistily počátek platnosti maďarského
pobytu stěžovatele; rozhodnutí správních orgánů jsou proto nedůvodná a nepřezkoumatelná.
Skutková tvrzení soudu i správních orgánů jsou dle stěžovatele v rozporu s obsahem správního
spisu, jenž dle stěžovatele prokazuje neexistenci vytýkaného jednání, a jejich právní posouzení
je nesprávné. Stěžovatel popírá závěr soudu, dle něhož správní orgán nemohl přistoupit
ke smírnému řešení věci a umožnit stěžovateli dobrovolné opuštění republiky v situaci, kdy
se stěžovatel na území EU prokazatelně pohyboval legálně a uložení správního vyhoštění není
obligatorní, správní orgán jej nemusí uložit, pokud by jím bylo zasaženo do soukromého života
cizince, což v případě stěžovatele jednoznačně nastalo. Stěžovatel taktéž namítá, že délka jeho
správního vyhoštění nebyla přezkoumatelně odůvodněna; její zdůvodnění jednáním stěžovatele
není dostatečné, když pobýval na území České republiky oprávněně. Městský soud tento postup
správních orgánů nijak nevysvětlil, nezabýval se konkrétními okolnostmi a délku uloženého
vyhoštění zkoumal jen potud, aby bylo zjevné, že byla uložena přiměřeně. Sám městský soud tak
dle stěžovatele vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností a nedostatečně vypořádal žalobní
námitky, což mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí a učinilo jej nepřezkoumatelným.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje zamítnutí kasační stížnosti s tím,
že setrvává na závěrech uvedených ve svém rozhodnutí, správní řízení bylo dle jeho názoru
vedeno v souladu se zákonem a skutková podstata má oporu ve správním spisu. Ztotožňuje
se přitom s rozsudkem městského soudu a odkazuje na své vyjádření k žalobě a obsah správního
spisu.
[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů stěžovatelem
uplatněných, současně přihlížel k tomu, zda rozsudek městského soudu netrpí vadami, k nimž
by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud především připomíná, že kasační stížnost je mimořádným
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí městského soudu ve správním
soudnictví. Důvody kasační stížnosti se vztahují nikoli k napadenému správnímu rozhodnutí, ale
k rozhodnutí soudu. Stěžovatel však z převážné části pouze přeformulovává své žalobní námitky
směřující ke správnímu rozhodnutí, s nimiž se již v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně
vypořádal městský soud; nelze přitom pominout, že stěžovatel podal pouze blanketní odvolání,
které ani na výzvu nedoplnil, ponechal tedy odvolacímu orgánu napadené rozhodnutí
k obecnému přezkumu z hlediska jeho zákonnosti. Smyslem řízení před kasačním soudem však
není další přezkoumávání správního řízení (již ve třetím stupni).
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje stran meritorního posouzení věci, že neshledal napadený
rozsudek městského soudu ani nezákonný ani nepřezkoumatelný; při posouzení věci vycházel
městský soud z obsahu správního spisu, s nímž nejsou závěry městského soudu v rozporu.
Správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav, a ačkoli stěžovatel tvrdí opak, důkazní břemeno
k prokázání oprávněnosti pobytu dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců
v daném případě neleželo na správních orgánech, ale na něm.
[14] Nevyšší správní soud konstatuje, že městský soud nepochybil, pokud dospěl k závěru,
že stěžovatel naplnil podmínky §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, neboť
pobýval na území České republiky, aniž by byl schopen doložit oprávněnost tohoto pobytu. Dle
názoru Nejvyššího správního soudu byl v tomto směru naprosto dostatečně zjištěn a správně
posouzen i skutkový stav, neboť ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel
pobýval na území České republiky v době, kdy jeho maďarský pobyt již neplatil, a stěžovatel
současně nebyl schopen nijak doložit, jakým způsobem a kdy vstoupil do schengenského
prostoru. Stěžovatel si měl být vědom toho, že jeho pobyt již neplatí, a zároveň ve výslechu
výslovně uvedl, že nemá svůj vstup na toto území jak doložit. Neznalost zákona, konkrétně
povinnosti doložit vstup dle uvedeného ustanovení, stěžovatele neomlouvá, a proto musí nést
negativní důsledky svého protiprávního jednání.
[15] Stěžovatel se rovněž mýlí, má-li za to, že bylo povinností správních orgánů, potažmo
městského soudu ex offo zjišťovat další konkrétní skutečnosti, které měly mít vliv na posouzení
přiměřenosti délky uloženého správního vyhoštění. Je a priori povinností stěžovatele rozhodné
skutečnosti uvést a tvrdit, teprve poté je povinností správního orgánu se jimi důkladně zabývat,
popř. i ex offo zjišťovat další skutečnosti, jimiž tvrzené skutečnosti ověří, popř. vyvrátí. Stěžovatel
však nic konkrétního neuvedl ani v kasační stížnosti, omezil se pouze na tvrzení, že městský soud
věc posoudil cíleně tím způsobem, aby z něj vyplynul závěr o přiměřenosti délky vyhoštění. Toto
tvrzení však stěžovatel ničím nepodložil ani nekonkretizoval; navíc stěžovatel nikdy dříve netvrdil
žádné další podstatné skutečnosti, které by stály proti závěrům městského soudu. Stěžovatel
ve správním řízení uváděl, že v České republice nemá žádné příbuzné či blízké osoby, závazky
či vazby, je ženatý a má dvě děti, manželka s dětmi je na Ukrajině, v České republice nemá
ekonomické, společenské ani kulturní vazby, pouze zde byl za kamarádem, a není mu známa
žádná překážka, která by bránila jeho návratu na Ukrajinu, pročež dobrovolně odcestuje.
[16] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu byl vydán
na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, v souladu se zákonem, městský soud nikterak
nevybočil ani z konstantní judikatury.
[17] Nejvyšší správní soud přes výše uvedené, byť neshledal kasační námitky důvodné, však
nemůže pominout zásadní změnu poměrů v zemi, kam bylo stěžovateli uloženo vycestovat,
a judikaturu, z níž vyplývá, že nucený návrat cizince by v současné situaci na Ukrajině mohl být
v rozporu se zásadou non-refoulement. Byť v době rozhodování žalovaného byla situace
v Zakarpatské oblasti, odkud stěžovatel pochází, klidná, přičemž ani v době rozhodování
městského soudu nebyly známy indicie nasvědčující zásadnímu vyhrocení situace do stávajícího
válečného konfliktu na celé Ukrajině, nelze přehlížet, že to již zdaleka neplatí.
[18] Nejvyšší správní soud se otázkou, zda a za jakých okolností je třeba v soudním řízení
správním zohlednit válku na Ukrajině, opakovaně zabýval, byť se tyto případy týkaly především
věcí mezinárodní ochrany, ovšem za shodné procesní situace, kdy k vypuknutí tohoto
ozbrojeného konfliktu (dne 24. 2. 2022) došlo až v řízení před Nejvyšším správním soudem, tedy
po vydání kasační stížností napadeného rozhodnutí městského soudu. V prvním z těchto
případů, v rozsudku ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 – 31, přitom Nejvyšší správní soud
konstatoval:
„ [11] Základním pravidlem rozhodování správních soudů je přezkum rozhodnutí správního orgánu na základě
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Citované
pravidlo odráží přezkumný charakter správního soudnictví. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
(§65 a násl. s. ř. s.) správní soudy posuzují to, zda správní orgán na základě skutečností, v té době existujících
a řádně a v potřebném rozsahu zjištěných, a na základě právního stavu platného v době jeho rozhodování rozhodl
po právu. Rozhodování soudu není dalším stupněm správního řízení.
[12] Z tohoto obecného pravidla však existují výjimky, vyžadované ústavním pořádkem, mezinárodním
právem či právem EU, a t o i v situaci pozdějších změn skutkového stavu. K prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. však
soudy přistupují s obezřetností (srov. k tomu obecně rozsudek ze dne 9. 9. 2020, čj. 6 Afs 176/2019-31, body
20 až 24).
[13] Jedna z těchto výjimek plyne z práva EU, konkrétně ze směrnice 2013/32/EU (tzv. procedurální
směrnice). Podle čl. 43 [6] odst. 3 směrnice platí, že členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek
obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení
potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku
u soudu prvního stupně. Tento požadavek práva EU je tedy přímo použitelný na řízení před krajským
soudem, nestanoví však povinnost zajistit stejný procesní komfort též pro řízení před NSS [srov. k tomu např.
rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32, body 22 až 24, nález ze dne 12. 4. 2016,
sp. zn. I. ÚS 425/16 (N 66/81 SbNU 153), body 24 až 35, případně rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2021,
čj. 1 Azs 292/2021-51, body 28 až 30].
[14] Další výjimky plynou z práva na život a ochranu zdraví člověka, chráněných ústavou i mezinárodním
právem (např. v čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Rozšířený senát k tomu již před
jedenácti lety poznamenal, že soud nemůže přehlédnout (bez ohledu na obsah žaloby či kasační stížnosti), pokud
by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil
za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Pokud
má tedy například soud k dispozici poznatky o tom, že žadateli je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle
§14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze
poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být vůbec výslovně
namítána (usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009 - 84, č. 2288/2011 Sb. NSS,
bod 23).“
[19] Nejvyšší správní soud nutnost reflektovat nově vzniklou situaci a změnu poměrů
na Ukrajině potvrdil rovněž např. v rozhodnutích ze dne 25. 3. 2022, č. j. 8 Azs 336/2021 – 33,
ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022 – 31, ze dne 31. 3. 2022, č. j. 9 Azs 13/2022 - 32, ze dne
8. 4. 2022, č. j. 5 Azs 86/2021 -33, ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 - 24, či ze dne
7. 4. 2022, č. j. 8 Azs 55/2022 – 25, etc). Závěry vyplývající z citovaného rozsudku sp. zn. 10 Azs
537/2021 a na něj navazující judikatury lze mutatis mutandis uplatnit i ve věcech soudního
přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění, jelikož právě v těchto případech je klíčové,
aby byla dodržena zásada non-refoulement. Dopadají přitom i na situace, kdy k zásadní změně
situace na Ukrajině došlo v řízení před krajským soudem či Nejvyšším správním soudem.
Ve věcech mezinárodní ochrany nemůže být o postupu krajského soudu prolamujícím pravidlo
stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s. sporu, neboť imperativ posouzení věci ex nunc, tedy podle
skutkového stavu ke dni rozhodování soudu, explicitně vyplývá pro soud I. stupně z přímo
účinného čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. V řízeních ve věcech správního vyhoštění,
obdobně jako v řízeních ve věcech mezinárodní ochrany před Nejvyšším správním soudem,
ho lze dovodit právě z požadavku efektivního uplatňování zásady non-refoulement.
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vzhledem k bezprecedentní situaci na Ukrajině
není namístě odkazovat stěžovatele na možnost navrhnout správním orgánům vydání nového
rozhodnutí ve smyslu §120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců obdobně, jako soud neshledal
ve výše zmiňovaných věcech mezinárodní ochrany jako adekvátní řešení odkázat žadatele
na možnost podání nové žádosti o mezinárodní ochranu. Takový postup by neposkytoval
dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování do země původu, a bylo by navíc
v rozporu se zásadou hospodárnosti ve smyslu §6 odst. 2 správního řádu provádět nové řízení
a vydávat nové rozhodnutí podle §101 správního řádu ve věci, v níž již bylo řízení vedeno
a rozhodnutí vydáno, pokud mohou správní orgány (včetně Ministerstva vnitra příslušného pro
vydání závazného stanoviska k možnosti vycestování) v tomto probíhajícím řízení znovu
posoudit, zda v daném případě existují důvody znemožňující vycestování stěžovatele ve smyslu
§179 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 89/2022 – 24, ze dne 14. 4. 2022).
[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený
rozsudek městského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu,
a pokud již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že by městský
soud, vázán názorem Nejvyššího správního soudu, mohl žalobě pouze vyhovět, rozhodl Nejvyšší
správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak,
že současně zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný
postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[22] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení
vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Z tohoto hlediska byl úspěšný stěžovatel; soud nicméně rozhodl tak, že mu náhradu nákladů
řízení podle §60 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s. nepřiznal. Zvážil přitom, že stěžovatel
je v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný toliko z důvodu změny bezpečnostní situace
na Ukrajině, kterou v době rozhodování nemohli předvídat žalovaný ani městský soud (viz též
např. rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2022, č. j. 8 Azs 55/2022 - 25, či rozsudek ze dne 24. 3. 2022,
č. j. 1 Azs 36/2022 - 31).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 3. června 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu