ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.104.2022:28
sp. zn. 6 Azs 104/2022 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa
Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: T. M., zastoupený
Mgr. Bc. Michaelem Justice Kisem, advokátem, sídlem Kostnická 2916/16, Chomutov,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. ledna 2022 č. j. OAM-2309-27/ZR-2021, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2022
č. j. 57 A 16/2022-42,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný podle §87l odst. 1 písm. e)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost povolení žalobce k trvalému pobytu,
neboť byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle §87l odst. 3 téhož zákona žalovaný stanovil
žalobci lhůtu k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, resp. od propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce, občan Ruské federace, byl držitelem povolení
k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky od 18. ledna 2005.
[2] Žalovaný uvedl, že žalobce byl v České republice v letech 1999 až 2010 opakovaně
pravomocně odsouzen za úmyslné trestné činy, a to mj. za nedovolené ozbrojování, trestné činy
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a ublížení na zdraví. V poslední době byl žalobce
rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. dubna 2019 sp. zn. 6 T 69/2017, který
nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví,
pokusu přečinu ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví k trestu odnětí svobody v délce tří let
s podmíněným odkladem na 3 roky s dohledem. Skutkově šlo o násilnou trestnou činnost
z prosince 2016 na veřejně přístupném místě vůči více poškozeným. Naposledy byl žalobce
odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2021
sp. zn. 49 T 9/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2021
sp. zn. 10 To 49/2021, který nabyl právní moci dne 1. července 2021, za spáchání dvojnásobného
zločinu znásilnění, zločinu vydírání, přečinu ublížení na zdraví, přečinu krádeže a dvojnásobného
přečinu výtržnictví k trestu odnětí svobody v délce sedm let se zařazením do věznice s ostrahou
(předpokládané datum propuštění je 19. října 2026). Skutkově šlo o násilnou a majetkovou
trestnou činnost z období dubna až října 2019, páchanou z části se zbraní převážně vůči K. D.,
matce dvou synů žalobce. Trestných činů se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení,
která mu byla stanovena výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově.
[3] Z napadeného rozhodnutí se dále podává, že žalobce má rodinu zároveň v Ruské federaci
(několik sourozenců a dospělého syna, jehož matkou je bývalá manželka žalobce, rovněž
pobývající v Rusku) a České republice, kde dlouhodobě žije mj. jeho sestra L. O.. V roce 2005
žalobce uzavřel formální sňatek s J. S., na základě čehož mu bylo uděleno povolení k trvalému
pobytu. V době trvání manželství se J. S. narodily děti D. S. a E. S. – žalobce je sice zapsán
v jejich rodných listech jako otec, ale jejich biologickým otcem není, ani s nimi nežil ve společné
domácnosti. Před asi 11 lety žalobce poznal K. D., s níž má syna E. D. a D. D.. K. D. bydlí
s dětmi sama a žalobce je navštěvoval jen nepravidelně. Nezletilý E. byl svěřen do péče matky
a žalobci byla stanovena povinnost hradit mu výživné, které neplatí. Během roku 2019 byl
žalobce za trestnou činnost související s K. D. odsouzen k trestu odnětí svobody (viz výše).
Před nástupem do vazby a výkonu trestu žil žalobce ve společné domácnosti s L. B., s níž má
rovněž dvě děti – A. Š. M. a J. T. M.. Ve věznici žalobce pravidelně navštěvuje družka L. B.,
přičemž ve třech případech spolu s jedním z jejich synů. V České republice tedy žije současná
manželka žalobce, jeho bývalá a současná družka a šest žalobcových potomků.
[4] Žalovaný konstatoval, že žalobce páchal opakovaně a dlouhodobě (téměř po celou dobu
svého pobytu na území včetně doby po narození dětí) závažnou násilnou trestnou činnost,
z čehož dovodil, že mu na rodině nezáleželo a musel si být vědom, že ho může postihnout trest
odnětí svobody a zrušení povolení k trvalému pobytu či dokonce vyhoštění s následky na jeho
rodinný život. To, že se vzhledem k výkonu svého trestu až do roku 2026 nebude moci podílet
na výchově dětí, způsobil sám žalobce. Podle žalovaného rodinné a soukromé vazby na území
nepřeváží nad negativními okolnostmi chování žalobce, resp. s jeho trestnou činností, přičemž
vysoká intenzita porušení veřejného pořádku činí přiměřeným i značný dopad rozhodnutí
o zrušení povolení k pobytu do soukromého a rodinného života.
[5] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“), jenž rozsudkem označeným v návětí žalobu zamítl. Krajský soud okolnosti věci posoudil
s ohledem na relevantní judikaturu a rovněž dospěl k závěru, že zrušení trvalého pobytu
nezasahuje nepřiměřeným způsobem do soukromého a rodinného života žalobce. Uvedl,
že pobyt žalobce od roku 2005 je sice dlouhý, nicméně pobytové oprávnění bylo založeno
na formálním nenaplňovaném manželství a žalobce do domovského státu cestoval za obchodem
a má tam svého dospělého syna. Rovněž žalobce nemá na území České republiky žádné
významné vazby nerodinného charakteru, neboť před nástupem do vazby zde nepracoval,
nepodnikal ani nevlastnil nemovitost. Krajský soud dále podotkl, že žalobce sice má na území
šest dětí, ale u dvou z nich otcovství a vzájemný vztah vylučuje (D. a E. S.) a u dalších dvou (E.
a D. D.) autentický vztah a soužití netvrdí a ze zjištěných skutečností ani nevyplývá.
[6] S ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud konstatoval, že nejvýznamnější je
poměření veřejného zájmu se zájmem žalobce na vztahu se syny A. Š. a J. T. (8 a 11 let) a zájmem
těchto dvou synů. Žalobce se syny a jejich matkou před vzetím do vazby a výkonem trestu odnětí
svobody žil ve společné domácnosti a jejich vztahy odpovídají běžným vztahům mezi rodiči
a dětmi. Odnětím pobytového oprávnění tedy k zásahu do rodinného života žalobce a jeho dětí
nepochybně došlo, nicméně v tomto případě dle krajského soudu vzhledem k výjimečným
okolnostem převážil veřejný zájem na tom, aby žalobce pobytové oprávnění ztratil. Žalobce je
totiž osoba mimořádně nebezpečná pro společnost, neboť se dlouhodobě a opakovaně
dopouštěl velmi závažné trestné činnosti, což odůvodňuje ztrátu nejvyššího pobytového statusu.
Synové žalobce zároveň nejsou na jeho péči závislí a ztráta jeho pobytového oprávnění nepovede
k tomu, že by byli nuceni opustit Českou republiku.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že krajský soud pouze převzal argumentaci žalovaného a v kontextu Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nesprávně vyhodnotil (ne)přiměřenost
zásahu v podobě odnětí pobytového oprávnění do jeho soukromého a rodinného života.
Stěžovatel zrekapituloval své rodinné poměry a zopakoval, že na území České republiky pobývá
od roku 2005, tedy téměř dvacet let. Už z toho je dle jeho názoru patrné, že má značné sociální
a kulturní vazby na Českou republiku. Dále je s ohledem na válečný konflikt na Ukrajině a sankce
uvalené na Ruskou federaci zřejmé, že je pro rodinné příslušníky stěžovatele nemožné následovat
jej do země původu. Žalovaný zároveň nenašel žádné skutečnosti svědčící o tom, že stěžovatel
v minulosti porušil pravidla cizineckého práva. Stěžovatel uzavřel, že si je vědom závažnosti
trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že pro posouzení přiměřenosti zásahu mají význam
toliko dva nezletilí synové stěžovatele, s nimiž žil ve společné domácnosti. O děti nicméně pečuje
jejich matka, a to i finančně, takže na stěžovateli nejsou závislé, a kontakt stěžovatele s dětmi
lze v budoucnu zajistit jeho krátkodobými návštěvami. Žalovaný rovněž připomněl, že k narušení
svého rodinného života přispěl stěžovatel značnou měrou sám. Stěžovatel sice na území České
republiky žije již několik let, nicméně v zemi jeho původu žije jeho širší rodina a nejstarší syn,
přičemž stěžovatel do země původu též cestoval za obchodem. Sociální a kulturní vazby
na Českou republiku si stěžovatel jistě vytvořil, avšak na území České republiky současně
průběžně páchal trestnou činnost. Pokud jde o následování stěžovatele do Ruska jeho rodinnými
příslušníky, žalovaný upozornil, že nelze předjímat, jaká bude situace za několik let, až stěžovatel
opustí vězení. Porušení cizineckého práva stěžovatelem sice žalovaný nezjistil, nicméně
připomněl, že stěžovatel získal trvalý pobyt v návaznosti na uzavření fiktivního manželství.
[9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Na úvod Nejvyšší správní soud předesílá, že se ztotožňuje se zevrubným hodnocením
přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, které provedl krajský soud.
Zároveň je zapotřebí odmítnout stěžovatelovu kritiku, že krajský soud pouze převzal argumentaci
žalovaného. Krajský soud totiž k žalobní námitce stěžovatele, že zásah je nepřiměřený, věc znovu
důkladně posoudil a reflektoval také recentní soudní judikaturu. Z toho, že dospěl ke stejnému
závěru, nelze dovozovat, že pouze přejal argumenty žalovaného.
[12] Stěžovatel namítá nepřiměřenost zásahu v podobě zrušení povolení k trvalému pobytu
do svého soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Podmínku přiměřenosti
z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života stanoví na vnitrostátní úrovni i §87l odst. 1
in fine zákona o pobytu cizinců ve spojení s §174a téhož zákona.
[13] Relevantní kritéria k hodnocení nezbytnosti a přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy vymezil ESLP ve své judikatuře, kterou
pro tyto situace převzal též Nejvyšší správní soud. Zohlednit je proto zapotřebí především: (1)
rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz zejm. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. října 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne
31. ledna 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39,
ze dne 28. června 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70, nebo recentní ze dne
12. ledna 2021, Munir Johana proti Dánsku, stížnost č. 56803/18, bod 45; z judikatury Nejvyššího
správního soudu pak např. rozsudky ze dne 5. března 2013 č. j. 8 As 118/2012 - 45, bod 22,
nebo ze dne 14. července 2021 č. j. 10 Azs 356/2020 - 58, bod 15). Z citované judikatury též
zřetelně plyne, že právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a při zohlednění uvedených
kritérií poskytuje prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
[14] K bodu (1) argumentuje stěžovatel v kasační stížnosti svými šesti nezletilými dětmi,
manželkou, bývalou a současnou družkou, přičemž nijak nenapadá závěr krajského soudu, že jiné
relevantní vazby na území České republiky nemá. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je
tedy zásah do rodinného života. V případě manželky a jejích a stěžovatelových dětí je podstatné,
co stěžovatel uvádí i sám v kasační stížnosti, a sice že není biologickým otcem dětí, ač je zapsán
v rodných listech, a s dětmi nikdy nežil ve společné domácnosti. Pokud jde o bývalou družku,
vůči ní se stěžovatel dopustil násilné (mj. ji dvakrát znásilnil) a majetkové trestné činnosti
a k páchání této činnosti využil též jednoho ze dvou nezletilých synů, které s bývalou družkou
má. Ze správního spisu zároveň vyplývá, že druhý syn byl svěřen do výhradní péče matky
a stěžovateli byla stanovena povinnost platit výživné, což nečiní. Rodinných vazeb v těchto
případech se tedy stěžovatel buď sám vzdává, anebo je rozvrátil svým vlastním jednáním.
[15] Zbývají synové A. Š. M. (ročník 2010) a J. T. M. (ročník 2013), jež stěžovatel má se svou
současnou družkou L. B.. S těmi stěžovatel před vzetím do vazby a nástupem výkonu trestu
odnětí svobody žil ve společné domácnosti a družka i se syny navštívila stěžovatele ve věznici.
Do rodinných vazeb tak rozhodnutí žalovaného zasahuje, přičemž je nutné zohlednit rovněž čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli
činnosti týkající se dětí uskutečňované správními orgány i soudy. V tomto kontextu je stěžejní,
že syny materiálně zabezpečuje a pečuje o ně jejich matka a o styk s otcem nejsou připraveni
ani nyní, kdy je stěžovatel ve výkonu trestu, v němž ještě několik let bude. Po skončení výkonu
trestu stěžovatelem by synům mělo být 13 a 16 let, resp. 16 a 19 let, v případě přeměny trestu
z rozsudku sp. zn. 6 T 69/2017. Synové tedy velmi pravděpodobně nebudou vyžadovat
nepřetržitou péči stěžovatele, a i kdyby ji vyžadovali, stěžovatel přichází z důvodu svého
protiprávního jednání pouze o nejvýhodnější pobytový status. Zrušením stěžovatelova povolení
k trvalému pobytu na území České republiky tedy došlo k zásahu do jeho rodinných vazeb
a do zájmů jeho dětí, nicméně ty nezůstávají nezaopatřené a nejsou závislé na péči stěžovatele.
[16] K bodům (2) a (3) stěžovatel uvádí, že v České republice pobývá téměř dvacet let
a už z délky jeho pobytu a rodinných poměrů musí být patrné, že má na Českou republiku značné
sociální a kulturní vazby. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že kromě svých rodinných
poměrů, jež jsou rozebrány výše, stěžovatel ničím konkrétním neargumentuje a nijak nerozporuje
zjištění krajského soudu a žalovaného o tom, že na území České republiky nepracoval,
nepodnikal ani nevlastnil nemovitost a zároveň pravidelně obchodně cestoval do Ruské federace.
K tomu je ze správního spisu zřejmé, že téměř po celou dobu svého pobytu v České republice
páchal trestnou činnost, jež eskalovala do posledního odsouzení a uložení sedmiletého
nepodmíněného trestu odnětí svobody. Argumentovat v případě stěžovatele jakýmikoliv
sociálními a kulturními vazbami je tedy nanejvýš sporné, neboť žádné konkrétní netvrdí
a ze správního spisu nijak nevyplývají. Samotná délka pobytu stěžovatele tudíž v jeho případě
nestačí k závěru, že má na území České republiky takové vazby, které by bránily zrušení jeho
povolení k trvalému pobytu.
[17] Jde-li o argument stěžovatele k bodu (4), že je s ohledem na válečný konflikt na Ukrajině
a sankce uvalené na Ruskou federaci pro jeho rodinné příslušníky nemožné následovat jej
do země původu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že není relevantní. Předně je zapotřebí uvést,
že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody až za několik let, takže otázka jeho přesunu do Ruské
federace momentálně není aktuální a mezinárodní situaci nelze v takovém časovém horizontu
předjímat. Dále je podstatné, že žádné ze svých dětí nemá stěžovatel ve výlučné péči, a proto
nenastane nepřípustná situace, že by děti stěžovatele (občané České republiky a Evropské unie)
v návaznosti na jeho vycestování buď nuceně opustily území Evropské unie, anebo zde zůstaly
samotné a nezaopatřené, což by nebylo v jejich nejlepším zájmu (oproti tomu srov. rozsudek
ze dne 23. prosince 2019 č. j. 10 Azs 301/2019 - 40, č. 3988/2020 Sb. NSS).
[18] K bodu (5) stěžovatel poukazoval na to, že žalovaný v jeho případě žádné porušení
cizineckého práva nezjistil, což je pravda a žalovaný to potvrdil i ve svém vyjádření. Nelze
však odhlížet od toho, že stěžovatel získal v roce 2005 povolení k trvalému pobytu na základě
uzavření účelového manželství s občankou České republiky. Účelovost vyplývá z toho,
že v průběhu trvání manželství se stěžovatel stýkal se dvěma dalšími ženami, s nimiž má čtyři
děti, přičemž otcovství u dvou dětí, jež se narodily jeho manželce v době trvání manželství, sám
popírá. Takový přístup zjevně odporuje hlavnímu účelu manželství, jímž je založení rodiny, řádná
výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc (§655 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník),
resp. pouze založení rodiny a řádná výchova dětí dle §1 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině,
účinného do 31. prosince 2013.
[19] Na závěr k bodu (6) stěžovatel konstatoval, že si je vědom závažnosti trestné činnosti,
za kterou byl pravomocně odsouzen. S ohledem na uvedené prohlášení stěžovatele Nejvyšší
správní soud podotýká, že pokud si stěžovatel je vědom závažnosti své trestné činnosti, měl
a mohl si být zároveň vědom také toho, že takové zavrženíhodné jednání směřující proti právem
chráněným zájmům státu, v němž žije jako cizinec, může mít s velkou pravděpodobností
za následek zrušení jeho pobytového oprávnění, což bude mít dopad rovněž na jeho rodinu (viz
nález Ústavního soudu ze dne 18. února 1999 sp. zn. IV. ÚS 108/97, č. N 28/13 SbNU 207,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, bod 24).
Nejvyšší správní soud v tomto kontextu připomíná, co uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku
sp. zn. 10 To 49/2021, a sice že stěžovatel se své poslední závažné trestné činnosti dopustil i přes
svou trestní minulost (mj. krátký výkon trestu odnětí svobody) a zneužil šanci, již mu poskytlo
dřívější podmíněné odsouzení. Zároveň vrchní soud zdůraznil, že se stěžovatel trestné činnosti
dopustil jen několik hodin po vyhlášení rozsudku s podmíněným trestem, čímž k němu projevil
naprostý despekt. V případě stěžovatele se tedy zjevně nejedná o jedno šlápnutí vedle,
ale o soustavné páchání trestné činnosti bez jakékoliv sebereflexe a vůle využít šanci k nápravě,
kterou mu trestní soudy poskytly uložením podmíněného trestu. S ohledem na uvedené
a na celkovou trestnou činnost popsanou v bodu [2] tohoto rozsudku souhlasí Nejvyšší správní
soud s krajským soudem, že stěžovatel je osobou mimořádně nebezpečnou pro společnost.
Zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu se tudíž jeví jako vysoce žádoucí z pohledu
zájmu společnosti na zachování veřejného pořádku.
[20] Postaví-li Nejvyšší správní soud vedle sebe tento veřejný zájem na zrušení stěžovatelova
povolení k trvalému pobytu coby nejvýhodnějšího cizineckého pobytového statusu a zájem
stěžovatele a jeho rodiny na jeho zachování, jasně převáží zájem veřejný. Jak je rozebráno výše,
stěžovatel nemá na území České republiky takové vazby (rodinné ani jiné), aby odůvodnily
mírnější postup než zrušení povolení k trvalému pobytu. Daný postup sice znamená zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele, avšak nejedná se o zásah nepřiměřený, neboť je
zcela odůvodněn despektem stěžovatele k základním hodnotám chráněným právním řádem
České republiky, jenž se projevil jeho několikanásobným odsouzením za především násilnou
trestnou činnost. V celkovém souhrnu je tedy zjevné, že nepříznivou situaci, v níž se stěžovatel
nachází, si přivodil sám a je jen na něm, aby za své jednání přijal odpovědnost a po vykonání
trestu odnětí svobody upravil své poměry tak, aby eliminoval nepříznivé dopady svých činů
na vlastní rodinu.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
důvodnou, pročež ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl tak bez jednání podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné
úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
předseda senátu