ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.107.2021:38
sp. zn. 6 Azs 107/2021 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: F. K., zastoupeného Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36189-3/ČJ 2019-930310-V248, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021,
č. j. 43 A 8/2019 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor
cizinecké policie, oddělení pobytových agend rozhodnutím ze dne 23. 8. 2019 uložila žalobci
povinnost opustit území České republiky podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
účinném do 30. 7. 2019, a zároveň stanovila dobu k opuštění území 30 dnů od doručení
tohoto rozhodnutí.
[2] Žalobci byla povinnost opustit území České republiky uložena již rozhodnutím
ze dne 23. 5. 2018 a zároveň stanovena doba k opuštění území 60 dnů od doručení rozhodnutí.
Podle lhůty stanovené v rozhodnutí byl žalobci vydán výjezdní příkaz s platností do 27. 7. 2018
a na základě žalobcovy žádosti, které správní orgán vyhověl, byla stanovena nová doba k opuštění
území do 30 dnů ode dne skončení doby předcházející. Žalobci byl poté vydán výjezdní příkaz
s platností do 26. 8. 2018. Nové žádosti o prodloužení lhůty k vycestování nebylo vyhověno
usnesením ze dne 12. 9. 2018. Rozhodnutím ze dne 2. 11. 2018 bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění. Po zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění odvolacím orgánem byla zejména
s ohledem na udělení státního občanství nejstaršímu synovi stěžovatele změněna právní
kvalifikace a dne 23. 8. 2019 bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území.
[3] Žalobcovo odvolání žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 11. 2019 zamítl a prvostupňové
rozhodnutí potvrdila.
[4] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke krajskému soudu.
[5] K námitce, že vydané rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky představuje
nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život žalobce a dalších členů jeho rodiny,
krajský soud uvedl, že i v případě rozhodnutí o povinnosti opustit území podle §50a zákona
o pobytu cizinců je dána povinnost posoudit přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného
života cizince. Zároveň však platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území představuje
nejmírnější opatření ukládané cizincům neoprávněně pobývajícím na území České republiky.
[6] Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince proto bude v důsledku
tohoto rozhodnutí zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které budou
ospravedlňovat nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky. Správní orgány obou
stupňů se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí zabývaly a krajský soud se ztotožnil s jejich
závěrem, že tyto dopady nejsou nepřiměřené.
[7] Krajský soud při hodnocení přiměřenosti dopadů uvedl, že žalobce opakovaně pobýval
na území České republiky bez pobytového oprávnění (z tohoto důvodu mu byla uložena
povinnost opustit území již rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018). V důsledku opuštění území České
republiky sice do určité míry dojde k narušení rodinného a soukromého života žalobce, který
strávil v České republice více než 10 let, k narušení rodinného život avšak dojde jen v omezené
míře, neboť s výjimkou nejstaršího syna žalobce, který získal české státní občanství, bude muset
se žalobcem nejspíše vycestovat celá blízká rodina žalobce, tj. kromě žalobce také jeho manželka,
mladší syn a dvě dcery. Pokud starší syn žalobce zůstane v České republice, žalobce s ním bude
moci v budoucnu udržovat i osobní kontakt, neboť napadeným rozhodnutím není do budoucna
zamezen vstup na území České republiky. Žalobce stále má jisté zázemí i v Turecku.
[8] Krajský soud v případě žalobce neshledal natolik výjimečné okolnosti,
které by odůvodnily jeho přítomnost na území České republiky jako naprosto nezbytnou.
[9] Krajský soud neshledal žádnou zásadní překážku, která by žalobci bránila v návratu
do země původu, ani existenci natolik výjimečných okolností, pro které by jeho přítomnost
na území České republiky bylo možné považovat za nezbytnou.
[10] Námitce, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, krajský soud nepřisvědčil.
Správní orgány neopomenuly ani posouzení vlivu na ostatní členy rodiny. Vyjma nejstaršího syna
žalobce, byla povinnost opustit území České republiky uložena manželce žalobce i jeho ostatním
dětem.
[11] Žalobu proto krajský soud zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[12] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku.
[13] V kasační stížnosti stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů. Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě a ve svém rozsudku pouze odkazoval na závěry učiněné správním orgánem.
[14] Stěžovatel namítal, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je v daném případě
v rozporu se zaručenými základními právy a mezinárodními úmluvami. Z pohledu stěžovatele
nedošlo k náležitému posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle §174a zákona o pobytu
cizinců, ani k dostatečnému zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád. Stěžovatel měl za to, že správní orgány ani krajský soud nevycházely z aktuálních
informací.
[15] Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017,
č. j. 9 Azs 60/2017 - 37, podle nějž při posuzování situace, u níž lze reálně předpokládat právně
relevantní změny, jakou je právě rodinný život, musí správní orgán II. stupně učinit kroky
k ověření toho, zda nedošlo ke změně skutkového stavu.
[16] Dle stěžovatele na posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého
a rodinného života nelze rezignovat. Správní orgány i krajský soud zásah do rodinného
a soukromého života relativizovaly. Dle stěžovatele je i povinnost uložená dalším členům rodiny
důsledkem nezákonného postupu správních orgánů a krajského soudu a jejich nedostatečného
posouzení přiměřenosti dopadů.
[17] Už v žalobě stěžovatel namítal, že správní orgány posuzují možnost návratu do Turecka
zcela nerealisticky a jeho zázemí v Turecku hodnotí neobjektivně. Na území České republiky
žije rodina stěžovatele již od roku 2008. Stěžovatel zde strávil značnou část svého produktivního
věku. Za tuto dobu si zde vytvořil mimořádné vazby, má zde značnou část vzpomínek a s Českou
republikou ho pojí i značné sociální kontakty. Stěžovatel v České republice podnikal a snaží se být
nápomocný synovi v jeho podnikání. Syn stěžovatele získal české státní občanství. Dále
stěžovatel zdůraznil, že nezletilé dcery mají na území České republiky naplánované studijní
aktivity. Stěžovatel považuje za svou povinnost dcery ve studijních aktivitách podporovat
a poskytovat jim zázemí, které ke studiu potřebují. Těmito skutečnostmi se však správní orgány
nezabývaly a rozhodly paušálním způsobem.
[18] Dle stěžovatele vycestování bude mít za následek dlouhodobé odloučení od českého
zázemí, získání pobytového oprávnění je s ohledem na další vedená řízení značně problematické.
Povinnost opustit území se svými důsledky rovná správnímu vyhoštění.
[19] Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012 - 47, uvedl, že je třeba posuzovat i vliv rozhodnutí na ostatní členy rodiny.
[20] Stěžovatel dále uvedl, že v celkově neutěšené situaci je celá jeho rodina s výjimkou syna,
který je českým státním občanem. Neutěšená situace nastala v důsledku postupu správních
orgánů a rozhodnutími soudů nebyla zhojena.
[21] Stěžovatel zdůraznil, že zasaženy jsou i dvě nezletilé děti a že roztržení sourozeneckého
svazku je v rozporu se základními lidskoprávními zásadami a mezinárodními smlouvami. V této
souvislosti (stejně jako v žalobě) odkázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Rovněž namítal, že krajský soud
se uvedenými argumenty blíže nezabýval a nezohlednil ani odkaz stěžovatele na směrnici
Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, dle které mají členské státy
dbát při posuzování žádosti na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.
[22] Stěžovatel doplnil, že správní orgány ani krajský soud v předchozím řízení nereflektovaly,
že se pokoušel svou pobytovou situaci řešit. Proto mu nemůže být bez dalšího kladeno k tíži,
že se cizinci v důsledku průtahů ze strany správních orgánů ocitají na území České republiky
nelegálně. Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2019,
č. j. 4 Azs 235/2017 - 39, z nějž vyplývá, že žádat o stanovení nové doby vycestování lze
i opakovaně.
[23] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[24] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na předchozí vyjádření k žalobě
a plně se ztotožnila se závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[26] V obdobné věci stěžovatelova syna E. Nejvyšší správní soud již rozhodl rozsudkem
ze dne 23. 2. 2022, č. j. 6 Azs 108/2021 - 34, a to tak, že kasační stížnost proti rozsudku
krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ukládajícímu povinnost opustit
území České republiky podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
do 30. 7. 2019, zamítl.
[27] Ani kasační stížnost stěžovatele v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou.
[28] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu, neboť pouze v případě přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze posuzovat
důvodnost uplatněných námitek. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soud
však není povinen reagovat na každou dílčí námitku a obsáhle ji vyvracet. Jak v této souvislosti
uvedl již Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém“ (shodně k tomu
též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43,
nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 - 108).
[29] Krajský soud je povinen v soudním řízení náležitě zjistit skutkový stav a vyhodnotit
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a tyto právně posoudit, tj. uvést, podle jakých právních
předpisů byla (s ohledem na námitky obsažené ve správní žalobě) posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí a jakými úvahami byl krajský soud v tomto ohledu veden.
Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). Těmto požadavkům krajský soud
v nyní posuzované věci dostál. Odůvodnění rozsudku obsahuje úvahy, kterými byl soud veden
při hodnocení zjištěného skutkového stavu i při výkladu právních předpisů, včetně toho,
proč byly aplikovány způsobem, který soud vedl k výslednému rozhodnutí.
[30] Stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že krajský soud
nevypořádal jednotlivé žalobní námitky a pouze odkázal na závěry správních orgánů.
S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Z porovnání obsahu žaloby a odůvodnění
napadeného rozsudku vyplynulo, že se krajský soud zabýval důvodností všech žalobních bodů
a vyjádřil se k tomu, zda správní orgány náležitě posoudily dopad rozhodnutí do stěžovatelova
soukromého a rodinného života. Krajský soud rovněž hodnotil, zda jsou úvahy správních orgánů
přezkoumatelné a opírají se o řádně zjištěný skutkový stav. Skutečnost, že krajský soud
nehodnotil zjištěné okolnosti ke spokojenosti stěžovatele, nezakládá nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí.
[31] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k věcnému posouzení stěžovatelem
uplatněných námitek. Předmětem nyní projednávané věci je rozhodnutí, jímž byla stěžovateli
uložena povinnost opustit území České republiky. Podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu
cizinců v rozhodném znění policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci,
u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat
na území. Stěžovatel po celou dobu řízení namítá, že vydané rozhodnutí představuje nepřiměřený
zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. dalších členů jeho rodiny.
[32] Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, i při rozhodování
o povinnosti cizince opustit území České republiky je třeba posuzovat přiměřenost dopadů
rozhodnutí do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie
v případech, na které dopadá unijní úprava (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 - 29, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27,
nebo ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Azs 374/2018 - 28).
[33] Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se v této souvislosti zohledňuje
zejména (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délka pobytu
cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb
na tento stát, (4) existence nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi
původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu,
(5) „imigrační historie“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti,
(6) povaha a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem
(viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost
č. 46410/99, §57 - §58, rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, §39, nebo ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku,
stížnost č. 55597/09, §70).
[34] Krajský soud ovšem správně připomněl, že rozhodnutí o povinnosti opustit území
je ve své podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývajícího na území České
republiky. Na rozdíl od správního vyhoštění totiž nejsou tímto opatřením stanovena žádná
negativní omezení do budoucna. Dopad povinnosti opustit území do soukromého a rodinného
života je tak výrazně méně intenzivní. Jak v této souvislosti vyplývá též z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, samotná existence rodinných
vazeb cizince na území České republiky bez dalšího neznamená, že by stanovení povinnosti
opustit území představovalo zásah do jeho soukromého a rodinného života, který by byl svou
intenzitou nepřiměřený. Nepřiměřenost zásahu do této sféry bude zpravidla shledána
jen ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly „naprostou nezbytnost přítomnosti cizince
na území České republiky“.
[35] V projednávaném případě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele sice dojde, avšak tento zásah
nelze vzhledem ke zjištěným okolnostem považovat za nepřiměřený, resp. převažující
nad zájmem, aby na území České republiky pobývali lidé v souladu s právními předpisy.
[36] Krajský soud v této souvislosti správně zohlednil, že stěžovatel pobývá na území České
republiky bez platného pobytového oprávnění, a z tohoto důvodu mu již dříve byla uložena
povinnost opustit území České republiky, konkrétně rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 (viz bod [2]
výše tohoto rozsudku). Rozhodnutí o povinnosti opustit území, jak již napovídá samotný název,
stanovuje povinnost vycestovat z území, avšak na rozdíl od správního vyhoštění neukládá zákaz
opětovně do České republiky přicestovat. Umožňuje tudíž cizinci v domovském státě zařídit
vše potřebné pro legální pobyt na území České republiky a je prostředkem k tomu, aby cizinec
uvedl svůj budoucí pobyt na území České republiky do souladu se zákonem. Opuštění území
tak sice v souzené věci může představovat narušení dosavadního rodinného a soukromého života
stěžovatele, který se po významnou část života soustředil na území České republiky,
avšak tuto újmu nelze hodnotit jako natolik zásadní, že by ospravedlňovala naprosto nezbytnou
přítomnost stěžovatele na území ve smyslu shora citované judikatury.
[37] Případné odloučení od rodiny v projednávané věci nemusí znamenat odloučení trvalé,
nýbrž pouze přechodné na dobu nezbytně nutnou k vyřízení příslušného pobytového oprávnění.
Za tím účelem mohou stěžovateli potřebné zázemí v zemi původu poskytnout jeho příbuzní
(v Turecku žijící sourozenci). Stěžovatel je v produktivním věku, nemá vážné zdravotní
problémy.
[38] V rámci úvah o vlivu napadeného rozhodnutí na ostatní členy stěžovatelovy rodiny
správní orgány a krajský soud správně konstatovaly, že s výjimkou plnoletého syna stěžovatele,
který je státním příslušníkem České republiky, byla povinnost opustit území České republiky
uložena také manželce stěžovatele a zbývajícím třem dětem stěžovatele. Manželce stěžovatele
ani jeho zbývajícím třem dětem stěžovatele, stejně jako stěžovateli, nesvědčí žádné platné
oprávnění k pobytu na území České republiky, předpoklad krajského soudu vyslovený
v napadeném rozsudku, že do domovské země pravděpodobně vycestují všichni společně,
Nejvyšší správní soud shledal zcela racionálním. V takovém případě by tedy k odloučení
stěžovatele od rodiny vůbec nedošlo. V dané souvislosti je vhodné poukázat na to, že čl. 8
Úmluvy o ochraně základních práv a svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
dotčených osob stran místa pobytu.
[39] Argument stěžovatele, že považuje za svoji povinnost dcery osobně podporovat
v jejich studiu v České republice, nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní za situace,
kdy ani dcerám nesvědčí platné pobytové oprávnění.
[40] Odkaz stěžovatele na směrnici Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu
na sloučení rodiny je mimo předmět nyní projednávané, kterým je rozhodnutí o uložení
povinnosti opustit území (nikoli rozhodnutí ve věci pobytového oprávnění za účelem sloučení
rodiny).
[41] Stěžovatel uvádí, že ho s Českou republikou pojí značné sociální kontakty a mimořádné
vazby. Je přirozené, že za dobu, kdy stěžovatel v České republice pobývá, si vytvořil sociální
vazby. Mimořádnost těchto vazeb však stěžovatel nekonkretizuje ani neindividualizuje,
nezdůvodňuje jejich výjimečnou, mimořádnou povahu, rozsah či intenzitu. Nepřiměřenost
zásahu do těchto vazeb tedy soud nemůže relevantně posoudit. Totéž platí o argumentu
roztržením sourozeneckého vztahu dětí stěžovatele.
[42] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku týkající se
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V případě, že správní orgán ukládá povinnost,
je nad rámec obecného pravidla o zjišťování skutkového stavu věci (§3 správního řádu) povinen
zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení (§50 odst. 2 a 3 správního řádu). Správní
orgán v tomto typu řízení sice nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí
a případně odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, a ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 - 69, či ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 5 Azs 56/2017 - 34), vyšetřovací povinnost správního orgánu nicméně není bezbřehá.
Své meze nalézá zejména v konfrontaci se zásadou hospodárnosti řízení. Je to především cizinec,
kdo disponuje relevantními informacemi ze svého soukromého a rodinného života,
a kdo tedy může nejlépe vylíčit, proč by mělo právo na respektování soukromého a rodinného
života převážit nad jinými zájmy společnosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21, ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 Azs 322/2018 - 28,
nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34).
[43] V projednávané věci správní orgán vycházel z výslechu stěžovatele, protokolu o výslechu
jeho manželky a syna. Z výslechů zjistil dostatek informací k tomu, aby mohl adekvátně posoudit
přiměřenost dopadů vydaného rozhodnutí.
[44] Pokud stěžovatel v podané kasační stížnosti upozorňoval na povinnost správních orgánů
ověřovat, zda nedošlo k právně relevantním změnám v rodinném životě, není zřejmé,
o jaké konkrétní právně relevantní změny v rodinném životě se v jeho případě mělo jednat.
Sám stěžovatel takové změny ani v kasační stížnosti nijak konkrétně netvrdí. Správní orgány
při vydávání rozhodnutí vycházely z informací, které jim v předchozím řízení v rámci
provedených výslechů poskytl stěžovatel a další členové jeho rodiny. Nelze jim proto vytýkat
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, potažmo nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Správní orgány mohly zohlednit
pouze takové okolnosti, které jim předestřel stěžovatel, resp. jeho rodinní příslušníci.
[45] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že se pokoušel
svou pobytovou situaci řešit, což nebylo správními orgány ani krajským soudem zohledněno.
Krajský soud zcela přiléhavě poukázal na skutečnost, že stěžovatel se dostavil ke správnímu
orgánu dne 27. 8. 2018, kdy již pobýval na území České republiky neoprávněně,
neboť nevycestoval z území České republiky v době platnosti vydaného výjezdního příkazu
do 26. 8. 2018. Již také bylo uvedeno výše, že stěžovateli byla uložena povinnost opustit území
dřívějším rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018, neboť v období od 1. 11. 2017 do 16. 5. 2018 pobýval
na území České republiky neoprávněně (poté, co byla pravomocně zamítnuta jeho žádost
o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, přičemž novou žádost
dne 14. 12. 2017 podal v době, kdy na území České republiky pobýval již neoprávněně). Jak bylo
shora rekapitulováno, rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 správní orgán stanovil dobu k vycestování
v délce 60 dnů, a na základě žádosti, kterou stěžovatel odůvodnil tím, že ještě nestihl vyřídit
všechny záležitosti spojené s vycestováním, správní orgán tuto dobu prodloužil o dalších 30 dnů.
[46] Argumentace stěžovatele, že jeho neoprávněný pobyt na území České republiky zapříčinil
postup správních orgánů, je nemístná. Stěžovatel byl povinen lhůtu stanovenou k vycestování
ve výjezdním příkazu respektovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[47] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[48] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce (stěžovatel) neměl ve věci
úspěch a žalované žádné náklady řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalobce
(stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2022
JUDr. Filip Dienstbier Ph.D.
předseda senátu