ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.238.2021:35
sp. zn. 6 Azs 238/2021 – 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové,
soudkyně Lenky Matyášové a soudce Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyň: a) N. A., b)
nezl. S. S., obě zastoupené Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, sídlem náměstí 28. října
1898/9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2019, č. j. OAM-163/ZA-ZA11-ZA13-2019,
o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021,
č. j. 32 Az 44/2019 - 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č. j. 32 Az 44/2019 - 46, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobkyním mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Důvodem podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byla snaha žalobkyň o sloučení rodiny, neboť žalobkyně a) žije
v České republice s manželem [otcem žalobkyně b)] a dalšími dvěma nezletilými dětmi, kteří zde
mají povolen trvalý pobyt. V rámci pohovoru (viz protokol ze dne 19. 2. 2019) žalobkyně a)
uvedla, že o mezinárodní ochranu žádaly s žalobkyní b) již v roce 2017, neboť jí i dceři skončila
platnost víza. V průběhu tehdejšího azylového řízení vzala žádost zpět, neboť jim víza byla
prodloužena. Jednalo se o víza strpění pobytu za účelem sloučení rodiny. Žalobkyně a) uvedla,
že nyní (pozn. soudu: v roce 2019) správní orgán prodloužení víza zamítl. Celá rodina žije
společně na adrese v Ivančicích od roku 2016. Manžel žije v České republice přibližně 23 let, děti
od narození, sama stěžovatelka a) nejméně od roku 2010, přičemž v pohovoru uvedla,
že i před tím zde dlouhodobě žila. V zemi původu má sestry a otce. Do Arménie se vrátit
nemůže, neboť má v České republice celou svou rodinu. Rodina je zde plně integrována, manžel
má práci, děti chodí do školy, navštěvují kroužky, mají zde kamarády. Nový začátek v Arménii
by pro ně byl těžký. K dotazu žalovaného žalobkyně a) uvedla, že v Arménii by jim nebezpečí
nehrozilo, nicméně by nemohla počítat s pomocí příbuzných. Zástupce žalobkyň dále poukázal
na skutečnost, že jsou v posuzovaném případě dány důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť vytržení žalobkyň z jejich rodinného
prostředí a sociálního zázemí by bylo porušením mezinárodních závazků státu.
[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví
zamítl. K žalobní námitce směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci
ve vztahu k podmínkám udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) krajský soud
konstatoval, že snahy o společný pobyt s rodinnými příslušníky (majícími v České republice trvalý
pobyt) nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, a tedy za důvod pro udělení
humanitárního azylu. S ohledem na skutečnost, že tyto závěry krajského soudu nebyly kasační
stížností zpochybněny, nebudou dále podrobněji rekapitulovány.
[3] K namítanému nesprávnému právnímu posouzení otázky naplnění podmínek pro udělení
doplňkové ochrany z důvodu vymezeného v §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu krajský soud
konstatoval, že pro udělení doplňkové ochrany musí existovat skutečné nebezpečí vážné újmy
od původců vážné újmy a zároveň není dostupná ochrana v zemi původu. Tato podmínka platí
i pro případy, kdy je tvrzeno skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v tom, že vycestování
cizince by bylo v rozporu s mezinárodními závazky. Krajský soud poukázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, z níž dovodil, že mezinárodní závazky nemohou být jakékoliv
povahy, ale musejí se vztahovat k zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě skutečností
vyjmenovaných v §14a odst. 2 zákona o azylu. Rodinné vazby v České republice proto nemohou
být důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyň,
že neudělením doplňkové ochrany může dojít k porušení mezinárodních závazků České republiky
v oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život. V této souvislosti odkázal na možnost realizace
rodinného života jinde, popř. možnost dočasného rozdělení rodiny.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) podaly proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Přijatelnost kasační stížnosti odůvodňují tím, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
vzniku vážné újmy ve smyslu v §14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud se dle stěžovatelek
nedostatečně zabýval stupněm jejich integrace ve společnosti a dopadem žalobou napadeného
rozhodnutí na všechny tři nezletilé děti. Dle stěžovatelek se krajský soud dopustil takového
pochybení, které má zásadní dopad do jejich hmotněprávního postavení, a rozhodl v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, když nezohlednil rozsudek ze dne 29. 5. 2019,
č. j. 6 Azs 335/2018 - 35, nebo rozsudek ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 162/2020 - 47. Dle těchto
rozhodnutí může být udělení doplňkové ochrany výjimečně odůvodnitelné i v případech,
kdy cizinec vytvořil takové rodinné a osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem byla již nutnost
pouhého vycestování z území České republiky. Tato situace nastala u obou stěžovatelek.
[5] Stěžovatelky se dovolávají rovněž nejlepšího zájmu dítěte, které jsou orgány povinny
promítnout do svého rozhodování s ohledem na Úmluvu o právech dítěte. Vycestování
stěžovatelky a) se stěžovatelkou b) do země původu by znamenalo ponechat další dvě nezletilé
děti bez matky s jejich otcem v České republice, anebo by stěžovatelka a) musela vycestovat sama
se třemi dětmi do země původu a zpřetrhat tak jejich vazby s otcem. Vycestování do země
původu, kde stěžovatelky nemají žádné zázemí, by nadto bylo spojeno s vysokými finančními
náklady, které rodina nemá z čeho uhradit. Stěžovatelka a) vyslovila obavu, jak by jako
samoživitelka mohla v zemi původu vyžít se třemi malými dětmi bez příjmů po dobu nezbytnou
k vyřízení a získání nového pobytového oprávnění na zastupitelském úřadu, kdy není zřejmé,
jak dlouho by tato procedura trvala a zda vůbec by pobytové oprávnění s dcerou získaly.
Stěžovatelka b) je desetiletá dívka, která v České republice žije od narození, chodí zde do školy
a Arménie je pro ni cizí zemí. K překážce vycestování spočívající v nedostatku finančních
prostředků a v absenci sociálních a rodinných vazeb stěžovatelky odkázaly na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28. Stěžovatelky
se tak domnívaly, že jejich vycestování do země původu by znamenalo nepřiměřený zásah
do osobního a rodinného života a narušilo by nejlepší zájem všech tří nezletilých dětí.
[6] Dále doplnily, že v důsledku opomenutí [k němuž došlo v šestinedělí stěžovatelky a),
tedy v období velmi náročném pro každou ženu], nemohou již požádat o pobytové oprávnění
na území České republiky, přičemž jediný způsob, jak by mohly v České republice zůstat,
představuje udělení doplňkové ochrany. Rozhodnutí o neudělení víza za účelem strpění pobytu
nebylo a není možné soudně přezkoumat, přičemž žalovaný již jednou žádost o toto vízum
zamítl. Podáním nové žádosti o vízum stěžovatelkám nevzniká ani fikce oprávnění k pobytu.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že zákon o azylu neslouží
k legalizaci pobytu na území České republiky, ale jedná se o výjimečný institut určený k pomoci
uprchlíkům. Neudělení humanitárního azylu žalovaný dle svého přesvědčení podrobně
odůvodnil, stejně jako neudělení doplňkové ochrany. Opětovně poukázal na možnost dočasného
návratu do země původu za účelem legalizace dalšího pobytu v České republice. Existence
rodinných vazeb není důvodem pro udělení jakékoli formy mezinárodní ochrany.
[8] Stěžovatelky reagovaly na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž opětovně
zdůraznily, že i pouhé vycestování z České republiky do Arménie by pro ně a celou rodinu
představovalo vážnou újmu a byl by narušen nejlepší zájem dítěte. Žalovaný jejich situaci
zlehčuje, nezohledňuje faktické překážky vycestování, které popsaly v kasační stížnosti.
Upozornily, že řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu může trvat měsíce, po které
by musely zůstat bez zázemí v Arménii odloučené od zbytku rodiny.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[10] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je
státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu podle §14a odst. 2 zákona
o azylu se považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (pozn.: zvýraznění
podtržením provedl Nejvyšší správní soud).
[11] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již opakovaně konstatoval (viz např. usnesení
ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 Azs 201/2017 - 37, bod [26]), že důvod pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu „zavedla Česká republika nad rámec a v rozporu
s právní úpravou Evropské unie“, která je vtělena do čl. 15 směrnice 2011/95/EU o normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (přepracované znění) (dále
jen „kvalifikační směrnice“), jemuž v zásadě odpovídají pouze důvody udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu (rozsudek velkého senátu
Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, Mohamed M‘Bodj, C-542/13,
ECLI:EU:C:2014:2452), „nicméně k tomuto rozporu se směrnicí nemohou žalovaný ani soudy přihlížet
v neprospěch žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a musejí tedy naopak tuto zákonnou úpravu dle §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu aplikovat“ (viz citované usnesení č. j. 5 Azs 201/2017 - 37, bod [26],
nebo např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 - 36,
bod [63]). K otázkám ohledně vhodnosti takto koncipované právní úpravy viz např. KOSAŘ, D.,
MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., JURMAN, M., LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, str. 166 - 171).
[12] Sám žalovaný se v rozhodnutí opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, který se zabýval čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod [č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“)] jako důvodem pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Již v tomto rozsudku přitom Nejvyšší správní
soud uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné
vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky] (…), od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné
vyhoštění tohoto cizince“. Dále Nejvyšší správní soud pokračoval, že „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz
pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého
a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů
znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel
vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR“. Nejvyšší správní soud
tedy v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek
respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, nicméně v každém
jednotlivém případě je nutno zvažovat okolnosti konkrétní věci a posuzovat, zda se nejedná
o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území České republiky.
[13] Na citovaný rozsudek pak navazuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu.
Z pozdějších rozsudků lze zmínit např. rozsudek ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 212/2020 - 44,
bod [20], rozsudek ze dne 30. 9. 2021, č. j. 6 Azs 148/2021 - 44, bod [18], rozsudek
ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 162/2020 - 47, bod [27], rozsudek ze dne 7. 4. 2021,
č. j. 7 Azs 248/2020 - 27, bod [24], rozsudek ze dne 11. 2. 2021, č. j. 9 Azs 226/2020 - 60,
bod [20], rozsudek ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 258/2019 - 31, bod [26], nebo rozsudek ze dne
29. 5. 2019, č. j. 6 Azs 335/2018 - 35, bod [48]. V usnesení ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 2 Azs 66/2008 - 52, na které v souzené věci odkázal krajský soud, pak Nejvyšší správní soud
sice vyslovil, že „rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu
se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového
práva předpokládala jeho pobyt na území ČR“, to však nic nemění na závěrech plynoucích ze shora
vyjmenované judikatury, že doplňková ochrana podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu může
být udělena i v případech hrozícího porušení práva na soukromý a rodinný život, přičemž je
vyhrazena pro mimořádné případy, kdy by již samotné vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky.
[14] Při zohlednění výše podaného výkladu, který Nejvyšší správní soud dlouhodobě zastává,
tedy nemůže obstát východisko úvah krajského soudu založené na striktním pojetí, že existence
rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové
ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Krajský soud naopak byl povinen
přezkoumatelně reagovat na žalobní námitky, zda se vzhledem k popsaným skutkovým
okolnostem případu nejedná právě o onu výjimečnou situaci, kdy nepřiměřeným zásahem
do rodinného či soukromého života bude již nutnost pouhého vycestování stěžovatelek z území,
přestože jim nebylo uloženo správní vyhoštění, a s ním související zákaz pobytu na území České
republiky.
[15] Nejvyšší správní soud ve shodě se stěžovatelkami neshledává jako dostatečný způsob,
jakým se krajský soud vypořádal s jejich žalobním tvrzením, že se v důsledku administrativního
opomenutí způsobeného situací spojenou s porodem dítěte dostaly do situace, kdy musejí
vycestovat do země původu, v níž stěžovatelka b) nikdy nežila a kde má stěžovatelka a) minimální
vazby. To bude ve výsledku znamenat faktické opuštění zbývající části rodiny (manžela a dalších
dvou nezletilých synů), a nepochybně tedy zásah do soukromého a rodinného života. Pokud
krajský soud uvedl, že právo na rodinný život stěžovatelek není neudělením mezinárodní ochrany
popřeno, neboť celá rodina může pobývat společně se stěžovatelkami v místě, kde budou mít
možnost legálního pobytu (tedy patrně v zemi původu), neshledává Nejvyšší správní soud tento
stručný závěr přezkoumatelný. Krajský soud jej totiž učinil v situaci, kdy otec a dva synové
disponují oprávněním k trvalému pobytu a v České republice (stejně jako stěžovatelky)
dlouhodobě žijí, otec zde má stabilní zaměstnání a z jeho příjmu je vyživována celá pětičlenná
rodina; a dále v situaci, kdy starší syn a stěžovatelka b) plní v České republice povinnou školní
docházku a jsou výrazně integrováni do české společnosti. Za popsaných okolností není
Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, jakým způsobem se krajský soud vypořádal s faktickými
překážkami společného vycestování celé rodiny, které pokládá za bezproblémové (konkrétně
např. možnost obživy v zemi původu, finanční prostředky na přenesení bydliště do země původu,
byť bydliště dočasného), zejména pak otázku nejlepšího zájmu dítěte, v daném případě
stěžovatelky b) a jejího staršího bratra, kteří po většinu svého života žijí v České republice,
a lze tedy předpokládat, že jsou plně integrování do české společnosti, plní zde povinnou školní
docházku, mají zde sociální vazby, apod., když tyto překážky vůbec nehodnotil a nezabýval
se jimi.
[16] V rozsudku ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, č. 2836/2013 Sb. NSS,
pak Nejvyšší správní soud posuzoval totožnou otázku, zda již samotné vycestování žadatelky
o mezinárodní ochranu, která taktéž žila v České republice společně se svým nezletilým dítětem
a manželem, představuje nepřiměřený zásah do jejího rodinného a soukromého života,
a tedy důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Uvedl,
že se zpravidla nelze spokojit s pouhým konstatováním, že žadatelka i její rodinní příslušnicí mají
občanství země původu, a tedy tam mohou společně odcestovat a existenci rodiny tím zachovat.
V takovém případě je totiž třeba zabývat se nejen případnými právními, ale též faktickými
překážkami takového kroku, mezi něž může patřit např. nedostatek finančních prostředků rodiny
spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu. Případně je třeba zabývat
se rovněž tím, zda má žadatelka možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území České
republiky, než je mezinárodní ochrana.
[17] K závazkům plynoucím z Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), konkrétně
k zásadnosti kritéria nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1, se Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 - 33, č. 4034/2020 Sb. NSS.
Ačkoli se tento rozsudek vztahuje primárně k rozhodnutím správních orgánů vydaným
podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, uplatňují se jeho závěry přiměřeně i na posouzení skutečného nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (viz výše citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 212/2020 - 44, bod [20]).
[18] Krajský soud se však žádnou z uvedených otázek v napadeném rozsudku nezabýval,
námitky stran zásahu do rodinného života stěžovatelek (včetně celé jejich rodiny) vypořádal
jednak strohým poukazem na nemožnost získat z tohoto důvodu doplňkovou ochranu, jednak
nijak neodůvodněným poukazem krajského soudu na možnost společného vycestování.
Napadený rozsudek proto z těchto důvodů neobstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto ve smyslu §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud ve smyslu §110
odst. 4 s. ř. s. vázán závěry vyslovenými v tomto rozsudku.
[20] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu