ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.162.2020:47
sp. zn. 5 Azs 162/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyň: a) O. M., b) nezl. K.
M., obě zastoupeny Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Plynárenská 671,
Kolín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020,
č. j. 45 Az 24/2018 – 31,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 45 Az 24/2018 – 31,
se ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2018, č. j. OAM-428/ZA-ZA11-K02-2018,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyním se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ing. Martina Kopeckého
se ur č uj í částkou 12 729 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně a) a jejím prostřednictvím rovněž
žalobkyně b) podaly dne 18. 5. 2018 v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Dne 23. 5. 2018 poskytla žalobkyně a) údaje k jejich žádostem. Naposledy žily ve městě Chust
v Zakarpatské oblasti Ukrajiny, žalobkyně a) je vdaná (její manžel je také žadatelem
o mezinárodní ochranu) a má vedle dcery také zletilého syna, který se nachází na Krymu.
Do České republiky vycestovaly v září 2012 na turistické vízum, od té doby žijí v ČR u tchýně.
Požádaly sice po příjezdu o mezinárodní ochranu, protože jim na Ukrajině vyhrožovali, ale ta jim
nebyla udělena. Tchán nedávno zemřel, proto se žalobkyně a) obává nechat tchýni v ČR
samotnou. Obávají se také lidí, kteří jim kdysi vyhrožovali, nadále se na ně ptají. Ve zemi původu
nemají kde bydlet a nikoho tam nemají. Žalobkyně b) zde chodí do školy a mluví česky,
má tu kamarády.
[2] Při pohovoru dne 23. 5. 2018 žalobkyně a) rozvedla, že důvodem jejich předchozí žádosti
bylo to, že jim na Ukrajině tehdy vyhrožovali „mafiáni“, dokonce ji zbili. Chtěli po nich peníze,
protože manželovi žalobkyně a) vyhotovili falešné vízum. Ví od známých asi rok, že se na ně ptali
a že říkali, že kdyby se vrátili, něco jim udělají. Žalobkyně a) se obává, že by po návratu po nich
opět vyžadovali peníze. Před odjezdem ze země původu se žalobkyně a) obrátila na policii,
ta však případ uzavřela s tím, že se nic nestalo. Takový výsledek podle žalobkyně a) odráží vliv
rodičů vyděračů, mohli si ve městě dělat, co chtěli. Ačkoli se proti postupu policie žalobkyně a)
bránila stížností, řešení se nedočkala. Třebaže by podle svého tvrzení žalobkyně problémy
vyřešily i přestěhováním v rámci Ukrajiny, vycestovaly do České republiky. Měly povolený pobyt
v České republice do 27. 5. 2018, byla jim však uložena povinnost opustit Českou republiku
do 12. 1. 2018. V roce 2018 vycestovaly jednou na Slovensko a tentýž den se vrátily do České
republiky, aby si pobyt prodloužily o 3 měsíce. V České republice žijí u tchýně, ta je českou
občankou, pracuje, její zdravotní stav je dobrý, před měsícem však zemřel tchán, tak je na tom
tchýně psychicky špatně. Žalobkyně a) i její manžel v České republice pracovali, měli slušné
výplaty a našetřili si. Žalobkyně b) chodí do čtvrté třídy, mluví česky a rozumí rusky i ukrajinsky,
má zde kroužky i kamarády. Teoreticky by si mohli na Ukrajině vytvořit zázemí, i když tam teď
nic nemají, ale bylo by těžké najít práci, nikdo by jim nepomohl; vrátit se nechtějí. V místě jejich
posledního bydliště se neválčí, je tam dobrá bezpečnostní situace, podrobnosti však žalobkyně a)
nesleduje.
[3] Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 11. 2018, č. j. OAM-428/ZA-ZA11-K02-2018,
nebyla žalobkyním udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[4] Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že žalobkyně uváděly stejné
důvody podání žádosti jako v předcházejícím řízení s výjimkou úmrtí tchána žalobkyně a)
a z toho plynoucích důsledků pro její tchýni, odkázal proto též na odůvodnění své předchozího
rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013, č. j. OAM-274/ZA-ZA06-K01-2012, o první žádosti žalobkyň.
K přetrvávajícím obavám žalobkyň ze zmiňovaných osob v Chustu žalovaný uvedl, že se tímto
tvrzením žalobkyně snažily posílit svůj azylový příběh. Z výpovědi žalobkyně a) totiž vyplynulo,
že se na ně uvedené osoby ptaly naposledy minulý rok a nevěděly, kde se žalobkyně nacházejí,
od roku 2012 s žalobkyněmi nepřišly do kontaktu. Podle žalovaného uvedené vypovídá o nízké
intenzitě až nezájmu těchto osob o rodinu žalobkyň. Tvrzení žalobkyně a) pokládal žalovaný
za spekulativní a vágní, nadto v rozporu s její výpovědí v předcházejícím řízení. K absenci zázemí
na Ukrajině však žalovaný podotkl, že tato skutečnost je azylově irelevantní, žalovaný u žalobkyně
a) neshledal žádný důvod, který by jí bránil integrovat se na ukrajinský pracovní trh. Žalovaný
popsal ekonomickou situaci na Ukrajině s tím, že je možné čerpat různé formy sociální podpory,
v neposlední řadě se žalobkyním dostává podpory od manžela žalobkyně a). Žalovaný zdůraznil,
že žalobkyně mohly předvídat, že za určitých okolností budou muset vycestovat z České
republiky. Žalobkyně b) bude moci pokračovat v základním školním vzdělání na Ukrajině, což
jí nebude činit nepřekonatelné obtíže, jelikož rozumí rusky i ukrajinsky. Ani úmrtí tchána
žalobkyně a) není azylově relevantní, navíc tchýně žalobkyně a) by v ČR nezůstala sama, neboť
má mnoho přátel a známých. Ani zhoršená bezpečnostní situace na Ukrajině podle žalovaného
není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť Zakarpatská oblast Ukrajiny je pod
kontrolou ukrajinské ústřední vlády a bezpečnostní situace tam je stabilní. Žalovaný pokládá
žádost žalobkyň za účelovou, jelikož ji podaly společně s manželem žalobkyně a) v poslední den,
kdy měl povinnost vycestovat z České republiky. Nemožnost zajistit si jiným způsobem dočasné
legální setrvání na území České republiky pak žalovaný vyhodnotil jako pravý důvod podání
žádosti, k tomu však toto řízení neslouží.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podaly žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 45 Az 24/2018 – 31, zamítl.
[6] K námitce přetrvávajících obav z osob, které rodině žalobkyně a) v minulosti
vyhrožovaly, krajský soud uvedl, že vzhledem k obecné formulaci tvrzení žalobkyň soud nemá
k výše citovaným závěrům žalovaného k této otázce co dodat. Jelikož žalobkyně svou žalobní
argumentaci nikterak nerozvedly, nemohl se jí soud blíže zabývat, neboť soud nemůže
nahrazovat procesní aktivitu žalobkyň. K otázce, zda-li (by) byly ukrajinské státní orgány
schopny a ochotny proti jednání soukromých osob (vyděračů) směřujícímu proti rodině
žalobkyň poskytnout účinnou ochranu, se již zdejší soud věnoval v rozsudku ze dne 29. 6. 2015,
č. j. 49 Az 37/2013 - 61, k žalobě žalobkyň a manžela žalobkyně a) proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 15. 5. 2013, č. j. OAM-273/ZA-ZA06-K01-2012 a č. j. OAM-274/ZA-ZA06-
K01-2012. Tehdy žadatelé argumentovali tím, že neměli v zemi původu k ochraně státu fakticky
přístup, neboť se neúspěšně obrátili jak na policii, tak na prokuraturu. Krajský soud však dospěl
k závěru, že tato jejich argumentace neobstojí, neboť jednak je věrohodnost jejich tvrzení snížená
pro značné rozpory, jednak neposkytují dostatečný podklad pro závěr o nemožnosti využití
ochrany státu. Krajský soud v předcházejícím rozsudku konstatoval neochotu žadatelů řešit
své potíže standardní cestou přímo v zemi původu, neboť namísto toho dali přednost
vycestování do České republiky. Krajský soud proto tehdy uzavřel, že žadatelé nedoložili
a zároveň ze shromážděných podkladů o zemi původu nevyplývá, že by se se svými obtížemi
nemohli obrátit na státní orgány, resp. že by je tamní orgány nebyly schopny nebo ochotny
ochránit. Kasační stížnost žadatelů proti uvedenému rozsudku krajského soudu byla odmítnuta
pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 3 Azs
189/2015 - 22, s tím, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny jejich vznesené námitky.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž žalobkyním nehrozí nebezpečí
vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Ze zpráv shromážděných žalovaným
i z veřejně dostupných informací je nepochybné, že k ozbrojeným střetům vyznačujícím
se značným rizikem pro civilní obyvatelstvo dochází pouze na menší části území Ukrajiny
(Doněcká a Luhanská oblast). Situace ve zbytku země je dle dostupných informací bezpečná.
Žalobkyně přitom pocházejí ze Zakarpatské oblasti, kde konflikt vůbec neprobíhá, což potvrdila
dokonce sama žalobkyně a) i její manžel. Žalobkyně a) v průběhu řízení neuvedla žádné důvody,
pro které by žalovaný měl s ohledem na bezpečnostní situaci v zemi původu udělit žalobkyním
doplňkovou ochranu, žalovaný proto nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyním vážná
újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nehrozí.
[8] Pokud jde o posouzení žádosti žalobkyň z hlediska doplňkové ochrany podle §14a
odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, konkrétně námitky, že vycestováním žalobkyň by bylo
nepřiměřeně zasaženo do jejich práva na soukromý a rodinný život zakotvený v čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, uvedl krajský soud, že Nejvyšší správní soud
se předestřenou otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele
o mezinárodní ochranu zabýval opakovaně, její zodpovězení nicméně doznalo v jeho judikatuře
změn, jak správně poukázaly žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 – 35 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na ww.nssoud.cz). V tomto rozsudku totiž Nejvyšší správní soud
upozornil zejména na svůj předcházející rozsudek ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28,
publ. pod č. 2836/2013 Sb. NSS, jímž mělo dojít k dalšímu rozšíření toho, co je možno chápat
jako možné porušení čl. 8 Úmluvy odůvodňující udělení doplňkové ochrany, přičemž Nejvyšší
správní soud uzavřel, že ve věci žadatelky, která žila v České republice s manželem a dítětem,
bude na žalovaném, aby se v novém rozhodnutí vypořádal s otázkou, zda její tvrzení ohledně
délky pobytu v České republice, integrace do české společnosti, manželství a podnikání
nepředstavují skutečnosti relevantní pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2
písm. d) zákona o azylu. Krajský soud na základě této judikatury konstatoval, že překonaný
pohled žalovaného, zaujatý v žalobou napadeném rozhodnutí, ohledně irelevantnosti rodinného
života žalobkyň v České republice je nutno odmítnout. Bylo na žalovaném, aby se vazbami
žalobkyň v České republice zabýval. Tak však žalovaný, navzdory uvedenému nesprávnému
právnímu názoru, podle krajského soudu učinil.
[9] V žalobou napadeném rozhodnutí totiž žalovaný dospěl k závěru, že neudělením jakékoli
formy mezinárodní ochrany žalobkyním není v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky v oblasti ochrany rodiny a práva na soukromý a rodinný život, byť v ČR žije tchýně
žalobkyně a), která má české občanství a s níž žalobkyně sdílí domácnost. Žalovaný shledal,
že Česká republika není jedinou zemí, kde rodina žalobkyň může vést rodinný a soukromý život,
s tchýní žalobkyně a) se budou moci navštěvovat. Žalovaný zohlednil, že tchýně žalobkyně a)
není na rodině žalobkyň finančně závislá, pracuje a její zdravotní stav není komplikovaný.
Od smrti tchána žalobkyně a) uplynulo více než 6 měsíců, nadto tchýně je obklopena
kamarády a známými. Ačkoli žalobkyně pobývaly v České republice již od roku 2012, nepodařilo
se jim legalizovat si pobyt, musely tak počítat s možností nuceného vycestování a mohly
se na ně připravit. Využití institutu mezinárodní ochrany není primárně určeno k legalizaci
pobytu.
[10] Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování žadatele hraje podle krajského soudu
roli jeho skutkový příběh co do existence takových rodinných či osobních vazeb, že by již
nutnost pouhého vycestování z území České republiky mohla být považována za nepřiměřený
zásah do jeho života. Žalobkyně v průběhu správního řízení konkrétně uvedly, jak by jejich
případné vycestování zasáhlo do jejich soukromého a rodinného života, tyto skutečnosti částečně
tvrdily i v žalobě. Nadto uvedly, jak by bylo zasaženo do života tchýně žalobkyně a). Žalovaný
proto věnoval svou pozornost právě tomuto posouzení, přičemž proti těmto závěrům žalobkyně
ničeho nenamítaly, nezpochybňovaly zejména, že je tchýně žalobkyně a) finančně a v péči o sebe
zcela nezávislá, ani závěr o jejím zdravotním stavu. Žalovaný přihlédl též k délce pobytu žalobkyň
na území České republiky, k možnosti dalšího vzdělávání žalobkyně b) v zemi původu a její
znalosti jazyků, jakož i k jejímu přání zůstat v ČR.
[11] Právo na mezinárodní ochranu však v sobě podle krajského soudu nezahrnuje právo
žadatele vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám. Krajský
soud přisvědčil žalovanému, že snaha žalobkyň o legalizaci pobytu na území ČR není azylově
relevantním důvodem, neboť k tomu institut mezinárodní ochrany skutečně primárně neslouží.
K získání pobytového oprávnění je třeba využít prostředky zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), čehož si byla žalobkyně a) ostatně vědoma, jak vyplývá z její
výpovědi i kroků předcházejících podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podmínky
pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou podle názoru krajského soudu velmi
přísné (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 - 67).
Výjimečné okolnosti nebyly v případě žalobkyň prokázány.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Žalobkyně (stěžovatelky) napadly rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž odkazují na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., uvádějí však též důvody dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s . Mají za to, že kasační stížnost je přijatelná, neboť dle jejich názoru
v daném případě krajský soud zásadně pochybil v tom, že se při posuzování důvodů
znemožňujících vycestování stěžovatelek zcela nedostatečně zabýval stupněm integrace nezletilé
stěžovatelky b) do české společnosti a neřešil tento problém ve své komplexnosti, a přitom
se nikterak nezabýval dopady vycestování nezletilé do země původu. V takových případech
je přitom nutné, aby státní orgány rozhodující o mezinárodní ochraně nezletilých dětí a jejich
rodinných příslušníků vždy žádosti o udělení mezinárodní ochrany posuzovaly ve smyslu §14a
odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu v souladu s mezinárodními závazky České republiky,
konkrétně zejména s Úmluvou o právech dítěte.
[13] Stěžovatelky v této souvislosti připomínají, že dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte musí být
zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy
o právech dítěte smluvní strany zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj
dítěte. Dle čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte smluvní strany zajistí, aby dítě nemohlo být
odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte.
[14] Krajský soud podle názoru stěžovatelek jednal při svém rozhodování v zásadním rozporu
s uvedenými ustanoveními Úmluvy o právech dítěte, když při posuzování důvodů
znemožňujících vycestování stěžovatelek do země původu soustředil svou pozornost toliko
na jejich rodinný vztah s babičkou nezletilé. V daném případě je však zásadní posoudit, jaké
dopady může mít vycestování na Ukrajinu na celkový vývoj nezletilé. Žalovaný přitom
ve správním řízení zjistil, že nezletilá stěžovatelka b) žije na území České republiky od svých
tří let, navštěvovala tu jak mateřskou, tak základní školu, v době podání kasační stížnosti
docházela na druhý stupeň základní školy. Jak uvedla stěžovatelka a), stěžovatelka b) se „cítí
doma“ v České republice, s ohledem na nízký věk, ve kterém začala na území České republiky žít,
a délku pobytu na území ČR je logické, že se nezletilá identifikuje jako Češka, a ne jako Ukrajinka.
Mimořádný význam má v posuzované věci podle stěžovatelek také skutečnost, že nezletilá, byť
je schopna rozumět ukrajinsky, neovládá tamní písmo – cyrilici. Nucené vycestování nezletilé
na území Ukrajiny by mělo velmi negativní vliv na její vývoj, ať už tím, že by byla vytržena
ze svého sociálního prostředí, nebo tím, že by se ocitla ve státě, kde nemá žádné sociální vazby.
[15] Stěžovatelky namítají, že se krajský soud nikterak nezabýval nesprávným hodnocením
žalovaného, podle něhož je tvrzení stěžovatelky a), že dcera chodila v ČR do 4. třídy
a má tu známé a kamarády, z pohledu zákona o azylu zcela irelevantní. V souladu
s mezinárodními závazky České republiky jsou žalovaný i soud povinni komplexně zkoumat
dopady nuceného vycestování nezletilého do země původu. Není přijatelné, aby státní orgány
k tomuto uvedly jen tolik, že za nedostatečnou integraci nezletilého do společnosti země původu
nesou vinu jeho rodiče, a dále se tím blíže nezabývaly. S těmito závěry je podle názoru
stěžovatelek úzce spjato i udělení mezinárodní ochrany stěžovatelce a) jakožto matce stěžovatelky
b), neboť žalovaný musí velmi důsledně zvažovat dopad případného rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany matce na její nezletilou dceru.
[16] Stěžovatelky připomínají, že žijí v České republice již osmým rokem, mluví plynně česky,
stěžovatelka a) zde byla zaměstnána, stěžovatelky se plně integrovaly do české společnosti,
na území České republiky mají již řadu let těžiště svého života a také svou rodinu. Stěžovatelky
bydlí u tchýně, resp. babičky, která má české státní občanství a jejíž manžel nedávno zemřel.
Pokud by stěžovatelky musely opustit Českou republiku, zůstala by zcela sama. Krajský soud
podle stěžovatelek rodinné poměry tchýně stěžovatelky a) v podstatě nezohlednil. Na její dobrý
zdravotní stav přitom nelze do budoucna s ohledem na její věk bez dalšího spoléhat. Naopak lze
předpokládat, že tchýně stěžovatelky a) bude v následujících letech potřebovat určitou péči,
pomoc a podporu, kterou jí bude moci zajistit pouze její rodina, přičemž návrat rodiny
stěžovatelek zpět do ČR by pro nezletilou stěžovatelku b) znamenal další vytržení z jejího
dosavadního prostředí, tentokrát na Ukrajině.
[17] Stěžovatelky dále namítají, že i přes určité pozitivní kroky a mírný vzestup ekonomiky
Ukrajiny není možné tamní situaci označit za trvale stabilní a bezpečnou, a proto i nadále
pro stěžovatelky existuje v případě návratu do země původ nebezpečí vážné újmy. Krajský soud
měl tuto otázku prověřit v souladu se zásadou plné jurisdikce i nad rámec žalobních námitek
stěžovatelek.
[18] Žalovaný i krajský soud navíc podle stěžovatelek ve svých rozhodnutích bagatelizují jejich
tvrzení o hrozbě vážné újmy ze strany soukromých osob, které se vůči rodině stěžovatelek již
dopustily jednání naplňujícího znaky trestného činu. Stěžovatelky se domnívají, že vyhodnocení
nebezpečí vážné újmy nemůže být toliko předmětem správního uvážení žalovaného, přičemž
odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 35.
Z uvedeného rozsudku stejně jako z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 4 Azs 7/2011 – 117, podle názoru stěžovatelek také vyplývá, že dřívější negativní rozhodnutí
o žádosti o mezinárodní ochranu nebrání jejímu pozdějšímu udělení, neboť se mohou změnit
okolnosti a žalovaný je vždy povinen posoudit aktuální stav. Krajský soud ve svém rozhodnutí
několikrát argumentoval tím, že stěžovatelky podaly opětovnou žádost o udělení mezinárodní
ochrany z týchž důvodů, avšak stěžovatelky namítají, že po neudělení mezinárodní ochrany
na základě první žádosti nastaly nové okolnosti, které by mohly být důvodem pro její udělení
v dalším řízení. Zejména stěžovatelky spatřují důvod pro udělení mezinárodní ochrany v tom,
že nezletilá stěžovatelka b) je nyní plně integrována do českého prostředí, jejím hlavním jazykem
je čeština, přičemž ukrajinsky nehovoří vůbec, pouze rozumí mluvené řeči, ale její přesun
na Ukrajinu by znamenal nezbytnost osvojit si další jazyk jako mateřský a naučit se čtení a psaní
v novém písmu, což by značně zkomplikovalo její počáteční integraci do ukrajinské společnosti
a její vývoj by tak byl silně negativně ovlivněn a zpomalen.
[19] S ohledem na uvedené stěžovatelky navrhují, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil.
[20] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasačních námitek,
je přesvědčen o tom, že reagoval na veškeré důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany
podané stěžovatelkami, shromáždil k nim dostatečné podklady a své rozhodnutí též dostatečně
odůvodnil.
[21] Žalovaný odkázal na napadený rozsudek, s nímž se ztotožnil, na své rozhodnutí a na své
vyjádření k žalobě. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou, příp. aby ji jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatelky byly účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a jsou zastoupeny advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[24] Stěžovatelky v tomto případě namítají, byť v obecné rovině, zásadní pochybení krajského
soudu a žalovaného [zejména ve vztahu k nedostatečnému zhodnocení možných důvodů
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, tedy otázky, zda
by vycestování stěžovatelek nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR], které by mohlo mít
dopad do jejich hmotně právního postavení a které navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti
kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační
stížnost je přijatelná.
[25] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského
soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené
rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[26] Nejvyšší správní soud připomíná, že, jak již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval
(viz např. usnesení ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 Azs 201/2017 – 37), důvod pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu zavedla ČR nad rámec a v rozporu s právní
úpravou Evropské unie, která je vtělena do čl. 15 směrnice 2011/95/EU o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (přepracované znění) (dále jen
„kvalifikační směrnice“), jemuž v zásadě odpovídají pouze důvody udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 1 a 2 písm. a) až c) zákona o azylu (srov. rozsudek velk ého senátu Soudního dvora
Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, M‘Bodj, C-542/13, ECLI:EU:C:2014:2452), nicméně
k tomuto rozporu se směrnicí nemohou žalovaný ani soudy přihlížet v neprospěch žadatele
o udělení mezinárodní ochrany a musí tedy naopak tuto zákonnou úpravu dle §14a odst. 1 a 2
písm. d) zákona o azylu aplikovat.
[27] Jak již konstatoval krajský soud, Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a tedy případného udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu žadateli o mezinárodní ochranu opakovaně zabýval.
V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody,
pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky] (…),
od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince.“. Jak dále
Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých
případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu
svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl
výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné
či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území ČR.“ Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku dále vyjádřil v tom
smyslu, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob
ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov.
též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47). Při
stanovení rozsahu povinností státu je však v každém případě nutné zvážit okolnosti konkrétní
věci a posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
[28] Krajský soud v této souvislosti důvodně připomněl též navazující rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, a ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs
15/2013 - 35. Již z prvně jmenovaného rozsudku totiž vyplynulo, že při posuzování otázky, zda
by již vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu v uvedené věci, která rovněž žila v ČR
společně se svým nezletilým dítětem a manželem, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího
rodinného a soukromého života, a zda tedy jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, se zpravidla nelze spokojit s pouhým
konstatováním, že žadatelka i její rodinní příslušnicí mají občanství země původu, a mohou tam
tedy společně odcestovat a existenci rodiny tím zachovat. Žalovaný je v takovém případě povinen
se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového kroku, mezi něž
by mohl patřit např. nedostatek finančních prostředků žadatelky a jejích rodinných příslušníků
spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu. Není-li přestěhování rodiny
do země původu právně či fakticky možné, je žalovaný dále povinen se zabývat i tím, zda
má žadatelka možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana,
a zda by neudělení doplňkové ochrany dle uvedeného ustanovení nevedlo k takovému odloučení
žadatelky od jejího nezletilého dítěte, které by bylo třeba považovat za nepřiměřený zásah
do jejího rodinného života.
[29] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkami v tom ohledu, že v rámci uvedeného
posouzení je žalovaný povinen zohlednit i mezinárodní závazky, které pro ČR vyplývají z Úmluvy
o právech dítěte, zejména vzít v úvahu tzv. nejlepší zájem dítěte, tedy základní hledisko, které
jsou smluvní strany Úmluvy o právech dítěte povinny promítnout do veškerého rozhodování,
jež se přímo či nepřímo dotýká právě zájmů nezletilých dětí. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2020,
č. j. 5 Azs 404/2019 - 28, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při posuzování přiměřenosti
dopadů do soukromého a rodinného života cizince je třeba v případě, že se tyto dopady dotýkají
nezletilých dětí, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k výkladu čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z níž Nejvyšší správní soud v tomto
rozsudku obsáhle citoval, zohledňovat nejlepší zájem dítěte, tedy zabývat se pečlivě situací těchto
nezletilých dětí, brát v úvahu jejich věk, konkrétní okolnosti jejich pobytu či míru závislosti
na péči daného cizince. Nejlepší zájem dítěte nutně nemusí vždy převládnout nad konkurujícím
veřejným zájmem, nicméně je třeba ho považovat za středobod úvah, přiznat mu stěžejní význam
a dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi uvedenými konkurujícími zájmy (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 – 33, publ. pod
č. 4034/2020 Sb. NSS a tam citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn.
IV. ÚS 950/19, srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020,
č. j. 5 Azs 383/2019 – 40).
[30] Ačkoli se citovaná judikatura vztahuje primárně k rozhodnutím správních orgánů přijatým
podle zákona o pobytu cizinců, musí být za situace, kdy zákon o azylu ukládá žalovanému
povinnost udělit žadateli doplňkovou ochranu mj. v případě, kdy by jeho vycestování bylo
v rozporu s mezinárodními závazky ČR (tedy např. s čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv
a základních svobod, jak je interpretován v judikatuře ESLP, a s výše citovanými ustanoveními
Úmluvy o právech dítěte), přiměřeně uplatňována právě i na posouzení skutečného nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[31] V daném ohledu neshledal Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným, neboť krajský soud v rámci uplatněných žalobních bodů posuzoval, do jaké
míry se uvedenými hledisky zabýval žalovaný, a přestože korigoval jeho právní závěry, shledal
jeho úvahy ohledně souladu vycestování stěžovatelek s mezinárodními závazky ČR dostačujícími,
přičemž tento svůj názor krajský soud přezkoumatelně odůvodnil. Na straně druhé však musí
Nejvyšší správní soud konstatovat, že se s tímto názorem krajského soudu, jak byl výše
rekapitulován, neztotožnil.
[32] Na rozdíl od krajského soudu totiž Nejvyšší správní soud shledal úvahy žalovaného
k dané otázce zcela nedostatečnými. Žalovaný se v části svého rozhodnutí, v níž posuzoval
možné důvody udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu skutečně věnoval
výlučně vztahu stěžovatelky a) k její tchýni, která je českou občankou, obdobně žalovaný
postupoval ve svém rozhodnutí ze dne 1. 11. 2018, č. j. OAM-433/ZA-ZA11-K02-2018, jímž
neudělil mezinárodní ochranu L. M., manželi stěžovatelky a) a otci stěžovatelky b) (Žalobu proti
tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 45 Az
25/2018 – 30, řízení o kasační stížnost proti tomuto rozsudku je vedeno Nejvyšším správním
soudem pod sp. zn. 5 Azs 161/2020). Žalovaný v nyní posuzované věci stěžovatelek
poznamenal, že tchýně stěžovatelky a) je v předdůchodovém věku, nicméně stále pracuje, je tedy
finančně soběstačná, v ČR vlastní byt, kde rodina stěžovatelek pobývá, a její zdravotní stav není
komplikovaný, i přes tvrzený nepříznivý psychický stav od smrti jejího manžela v době
rozhodování žalovaného uplynulo již půl roku, navíc tchýně stěžovatelky a) má v ČR řadu přátel
a známých. Žalovaný tedy nevidí důvod, proč by tchýně stěžovatelky a) nemohla stěžovatelky
navštěvovat na Ukrajině, a naopak, proč by v rámci bezvízového styku stěžovatelky nemohly
navštěvovat ji v ČR, a to i vzhledem k tomu, že stěžovatelce a) nebylo uloženo správní vyhoštění,
ale pouze povinnost opustit území ČR. Aniž by Nejvyšší správní soud předjímal své závěry
ve věci sp. zn. 5 Azs 161/2020, kde jde o bližší vztah manžela stěžovatelky a) a jeho matky,
souhlasí Nejvyšší správní soud s žalovaným a krajským soudem, že vzhledem k uvedeným
skutečnostem nezakládá samotný vztah stěžovatelky a) k její tchýni důvod pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu.
[33] Žalovaný však pochybil, jestliže se vůbec nezabýval otázkou vztahu nezletilé stěžovatelky
b) k její babičce, s níž stěžovatelka b) od raného dětství sdílí společnou domácnost, a je tedy
otázkou, jak by nezletilá nesla přerušení tohoto soužití a jeho případné nahrazení pouze
krátkodobějšími vzájemnými návštěvami. Tento dílčí deficit je však pouze součástí širšího
a zásadnějšího pochybení žalovaného, který nejenže nedostatečně, ale vlastně vůbec neposuzoval
možné důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 písm. d) zákona o azylu
z pohledu osobních a rodinných vazeb nezletilé stěžovatelky b) na území ČR, a to jak pro účely
vlastní žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelky b), tak žádosti její matky, stěžovatelky
a), neboť je samozřejmě za daných okolností obtížně představitelné, že by každá z těchto žádostí
měla odlišný osud.
[34] Jak již bylo konstatováno, žalovaný se v části věnované posouzení důvodů pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu osobnímu a rodinnému životu
nezletilé stěžovatelky b), resp. otázce nejlepšího zájmu tohoto dítěte, nevěnoval vůbec, v rámci
posuzování důvodů pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, kam tato otázka zjevně
vůbec nepatří, žalovaný konstatoval, že tvrzení stěžovatelky a) o tom, že její dcera chodí
do 4. třídy základní školy a má v ČR známé a kamarády, je z pohledu azylového zákona zcela
irelevantní. Zjevnou nesprávnost tohoto závěru z pohledu §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona
o azylu již konstatoval krajský soud. Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka a) mohla přinejmenším
předvídat, že v případě neudělení mezinárodní ochrany ani jiného druhu pobytového oprávnění
v ČR bude nezbytné vycestování stěžovatelek z ČR a tedy i výuka nezletilé stěžovatelky b)
v jiném státě, pravděpodobně v zemi původu. Ovšem Nejvyšší správní soud má za to, že tato
skutečnost, tedy možnost stěžovatelky a) předvídat nucené vycestování své i své dcery, nic
nemění na tom, že stěžovatelka b) žije v ČR již od svých tří let, navštěvovala tu mateřskou školu
a již řadu let je žákyní základní školy a je podle všeho v českém prostředí plně integrována, neboť
jejím prvním jazykem je čeština, stěžovatelka sice rozumí, ale nemluví a tudíž pravděpodobně
ani nečte a nepíše v ukrajinštině či v ruštině.
[35] Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí s ničím nepodloženým závěrem žalovaného, podle
něhož budoucí návštěva školských zařízení na Ukrajině nebude nezletilé stěžovatelce b) klást
žádné nepřekonatelné překážky. Žalovaný k této otázce nedostatečně zjistil skutkový stav, resp.
nezjistil ho nad rámec pohovoru se stěžovatelkou a) vůbec, ačkoli se jeví jako nezbytné vyžádat
si k této otázce vedle základních informací o zemi původu týkajících se tamního školského
systému alespoň stanovisko příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, případně i posudek
dětského psychologa, na jejichž podkladě by bylo možné ve vztahu k věku, dosavadní výchově
a vzdělání, stupni rozumové a mravní vyspělosti, jakož i dalším individuálním charakteristikám
nezletilé stěžovatelky b) posoudit, zda by její nucené vycestování na Ukrajinu nebylo za daných
okolností natolik negativním zásahem do jejího duševního vývoje, že by toto vycestování bylo
v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
[36] Ani obecné konstatování žalovaného, že stěžovatelce a) dosud nebylo uloženo
správní vyhoštění a že si stěžovatelky mohou legalitu svého dalšího pobytu na území ČR
zajistit prostřednictvím příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců, byť by to pro ně
pravděpodobně znamenalo nutnost dočasně opustit území ČR, nemůže bez dalšího obstát.
I pokud Nejvyšší správní soud pomine zjevně negativní dopad opakovaného stěhování
na Ukrajinu a zpět na nezletilou stěžovatelku b), není vůbec zřejmé, zda skutečně mají
stěžovatelky možnost získat nějakou formu pobytového oprávnění na území ČR dle zákona
o pobytu cizinců, a žalovaný, ač by mu v tomto ohledu řada okolností měla být známa i z úřední
činnosti, se touto otázkou pro účely možných důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu vůbec nezabýval. Ze správního spisu, resp. z rozhodnutí
žalovaného ve věci žádosti manžela stěžovatelky a), pouze vyplývá, že manžel stěžovatelky a)
se opakovaně snažil získat v ČR povolení k trvalému pobytu, ale jeho žádost byla vždy zamítnuta,
a že ani stěžovatelkám nebyl po 27. 5. 2018 žádný druh pobytu povolen; více však o této otázce
není známo.
[37] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační námitky důvodnými v tom ohledu,
že žalovaný k otázce, zda by vycestování stěžovatelek z hlediska zájmů nezletilé stěžovatelky b)
nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR a zda tedy stěžovatelkám nepřísluší doplňková
ochrana dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, nezjistil dostatečně skutkový stav a výše
uvedenými hledisky se dostatečně ani přezkoumatelně nezabýval. Krajský soud měl pro tyto
důvodně vytýkané vady rozhodnutí žalovaného zrušit, jestliže tak neučinil, a namísto toho žalobu
zamítl, nemůže ani jeho rozhodnutí v této části obstát.
[38] Ostatní kasační námitky stěžovatelek naopak Nejvyšší správní soud důvodnými
neshledal.
[39] Pokud jde o tvrzené nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu, které stěžovatelkám má nadále hrozit ze strany soukromých osob v Chustu, odkud
rodina stěžovatelek pochází, krajský soud odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 29. 6. 2015,
č. j. 49 Az 37/2013 - 61, jímž zamítl žalobu stěžovatelek a manžela stěžovatelky a) proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 5. 2013, č. j. OAM-273/ZA-ZA06-K01-2012 a č. j. OAM-
274/ZA-ZA06-K01-2012, ve věci jejich prvních žádostí o udělení mezinárodní ochrany, přičemž
své závěry k dané otázce opřel zejména o nízkou hodnověrnost výpovědí stěžovatelky a) a jejího
manžela, které vykazovaly podle krajského soudu v tomto ohledu značné rozpory. Tyto závěry
stěžovatelky ani v nynější kasační stížnosti konkrétně nezpochybňují, jejich námitka, podle níž
posouzení nebezpečí vážné újmy nemůže být toliko předmětem správního uvážení žalovaného,
se zcela míjí s podstatou věci, neboť posouzení dané otázky nebylo ani v nyní posuzovaném
rozhodnutí žalovaného předmětem jeho správního uvážení.
[40] Pokud jde o důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona
o azylu, žalovaný shromáždil dostatečně aktuální a adresné informace o zemi původu ohledně
závěru, že ozbrojený konflikt na jihovýchodě Ukrajiny, byť jistě kolísavé intenzity, se teritoriálně
ustálil na linii dotyku obou znepřátelených stran a že bezpečnostní situace v Zakarpatské oblasti
na západě Ukrajiny, odkud stěžovatelky pocházejí a která je vzdálená od míst, kde se tento
konflikt odehrává, jak jen to je v rámci Ukrajiny možné, je klidná a stabilní, takže lze nepochybně
konstatovat, že stěžovatelkám v této oblasti uvedený typ vážné újmy nehrozí.
IV.
Závěr a náklady řízení
[41] Ve výše uvedeném rozsahu tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru
vysloveného v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[42] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek
a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelky byly na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšné. Stěžovatelky
ovšem byly ve smyslu §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
v relevantním znění, osvobozeny od placení soudního poplatku v řízení o žalobě i o kasační
stížnosti a z obsahu spisu krajského soudu je patrné, že v řízení před krajským soudem nebyly
zastoupeny a nedoložily, že by jim v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli jiné náklady.
V řízení o kasační stížnosti byly stěžovatelky zastoupeny advokátem, Mgr. Ing. Martinem
Kopeckým, kterého jim ustanovil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j. 5 Azs
162/2020 – 14. Stěžovatelky tedy nedoložily, že by v řízení o žalobě či v řízení o kasační stížnosti
vynaložily jakékoli náklady, proto jim Nejvyšší správní soud jejich náhradu nepřiznal.
[43] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený
advokát, Mgr. Ing. Martin Kopecký, učinil dva úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1
písm. b) a d) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, doplnění kasační stížnosti).
Vzhledem k tomu, že se jednalo o společné úkony při zastupování dvou osob, náleží advokátovi
za každý tento úkon a každou osobu odměna 3100 Kč snížená o 20 % [§9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5. a §12 odst. 4 advokátního tarifu], a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 10 520 Kč. Tato částka se dále
zvyšuje o DPH 21 %, celkem tedy přísluší zástupci stěžovatele částka 12 729 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. června 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu