ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.322.2019:41
sp. zn. 7 As 322/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: D. Č., zastoupená
Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, č. j. 11 Ad 15/2017 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2017, č. j. MZDR 20687/2017-2/PRO, ministr zdravotnictví
(dále jen „ministr“) zamítl rozklad žalobkyně podaný proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví
(dále jen „žalovaný“ či „ministerstvo“) ze dne 13. 3. 2017, č. j. MZDR 44912/2008-27/VLP,
kterým bylo rozhodnuto podle §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání
a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání
lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 95/2004 Sb.“), o žádosti žalobkyně tak, že žalobkyni se specializovaná způsobilost
k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru chirurgie nepřiznává.
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 11 Ad 15/2017 - 61.
[3] Městský soud konstatoval, že podstatou správního řízení o žádosti žalobkyně o přiznání
specializované způsobilosti v oboru chirurgie podle §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. byla
nutnost doplnění odborné praxe do pěti let od účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. ve smyslu
přechodného ustanovení §44 odst. 1 tohoto zákona. Pokud jde o odkaz žalobkyně na získané
osvědčení České lékařské komory (dále jen „ČLK“) z roku 2007, městský soud uvedl,
že k postupu podle §44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. by bylo nutné, aby bylo
osvědčení vydáno do 1. 4. 2004, jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 1. 4. 2014, č. j. 3 Ads 37/2012 - 30. Pokud jde o tvrzení žalobkyně o tom,
že získala dostatečnou praxi, jdoucí nad rámec vzdělávacího programu v oboru chirurgie, městský
soud shledal, že se jedná o obecné tvrzení žalobkyně, které nijak nedokládá. A nedoložila to
ani v průběhu správního řízení, ač byla vyzvána k odstranění nedostatků žádosti (tj. aby doplnila
doplňkovou praxi ve vyjmenovaných oborech, jakož i chybějící výkony). Městský soud se také
vyjádřil k námitce žalobkyně, že v důsledku určité nečinnosti ministerstva v průběhu
prvoinstančního správního řízení nebyla včas upozorněna (před skončením přechodného období
podle §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb.) na nedostatky své žádosti. Městský soud však shledal,
že ministerstvo sice nedodrželo lhůtu pro vydání rozhodnutí, ale přesto vzhledem k tomu, kolik
z doplňkové praxe žalobkyni zbývalo doložit, tak by na reálné možnosti žalobkyně doložit
chybějící praxi ve smyslu si ji doplnit nic nezměnilo, ani kdyby ji ministerstvo vyzvalo hned v den
podání žádosti. Městský soud připomněl, že samo ministerstvo (resp. ministr) pochybení stran
lhůty přiznalo, tudíž není důvodná ani námitka žalobkyně, že ministerstvo není ochotno svou
chybu přiznat. Za důvodnou nebyla shledána ani námitka žalobkyně, že nebyl správními orgány
respektován názor Nejvyššího správního soudu v předchozí věci této žalobkyně. I zde městský
soud zdůraznil, že důvodem zrušení dřívějšího rozhodnutí byla nepřezkoumatelnost.
K nesprávnosti posuzování žalobkyní doložených podkladů a přehledu praxe městský soud
uzavřel, že žalobkyně neuvádí ničeho konkrétního, z čehož by mělo vyplývat ono nesprávné
posouzení. Námitku nejasnosti podle jakého právního předpisu postupovalo ministerstvo
při posuzování otázky, zda splnila či nesplnila žalobkyně povinnou praxi v plném rozsahu,
městský soud odmítl s tím, že podmínky byly stanoveny ve vzdělávacím programu z roku 2005
ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Nová právní úprava v zákoně č. 95/2004 Sb. byla přijata
v zájmu zajištění souladu českého práva s právem Evropské unie, přičemž bylo stanoveno
poměrně dlouhé (pětileté) přechodné období k tomu, aby adresáti těchto norem (lékaři) na novou
úpravu mohli reagovat. Důvodnou není dále námitka, že se žalobkyně ocitla „na slepém bodě“,
neboť před platností zákona č. 95/2004 Sb. akreditovaná pracoviště, na nichž měla absolvovat
praxi, neexistovala. Podle městského soudu z výzvy ministerstva neplyne, že by bylo požadováno
doplnění praxe absolvované právě na tomto typu pracovišť. Podobně nedůvodnou je námitka
žalobkyně, že ministerstvo nevzalo v potaz praxi u renomovaných poskytovatelů (popáleninové
centrum v Praze - Vinohradech, praxe na ARO, praxe na chirurgii v Nemocnici u sv. Klimenta),
protože těmito odkazy není doloženo, že vykonávala konkrétní specializovanou praxi po dobu
konkrétního časového úseku. Městský soud dále nepřisvědčil ani námitce svévole nebo porušení
práva na spravedlivý proces. K tomu uvedl, že pro nic takového obsah spisu nesvědčí.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost, a to s odkazem na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] V kasační stížnosti namítala, že její žádost nebyla posouzena správně. Správní orgány
se opřely při svém rozhodování, zda doplněná praxe stěžovatelky je dostatečná, o stanoviska
prof. MUDr. F. A., CSc. z katedry chirurgie Institutu postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví. Podle stěžovatelky se jednalo o stanoviska formalistická, nikoliv věcná. Dále
stěžovatelka stejně jako v žalobě namítala, že ministerstvo se dopustilo prodlevy při vydání výzvy
k odstranění vad žádosti. Podle stěžovatelky nebylo jasné, z jakého právního předpisu správní
orgány vycházely při svém hodnocení o nesplnění praxe v potřebném rozsahu. Stěžovatelka
rovněž poukazovala na údajnou změnu praxe, když seznam požadovaných výkonů nebyl součástí
pokynů pro náležité vyplnění původní žádosti. V další části kasační stížnosti se stěžovatelka
věnovala problematice vydávání osvědčení ČLK a údajné diskriminační povaze §44 odst. 1
zákona č. 95/2004 Sb. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k porušení §47c zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“), neboť
diplom lze odejmout nejvíce 3 roky zpětně, a v této kauze jde údajně o odebrání atestačního
diplomu ze dne 23. 5. 1996. Stěžovatelka zdůraznila faktickou stránku věci, tj. že jí bylo vydáno
osvědčení ČLK dne 24. 11. 2007 a že 5 z posledních 6 let před podáním žádosti pracovala jako
lékařka a že věcně obsah její kvalifikace odpovídá požadavkům pro přiznání specializované
způsobilosti. Ve zbytku stěžovatelka rekapitulovala vady žádosti, k jejich odstranění byla
správními orgány vyzývána, a uváděla, co sama podle svých slov splňuje za praxi.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka opakuje polemiku
se správními orgány a v kasační stížnosti se nijak nevypořádává s rozsudkem městského soudu,
proti němuž kasační stížnost nominálně směřuje. Se všemi body žaloby se přitom městský soud
vypořádal a ostatně ani stěžovatelka neuvádí, v čem je snad napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, nesrozumitelný apod. Stěžovatelka sice v kasační stížnosti tvrdila, že odborná
stanoviska jsou formalistická, že požadavky na přiznání specializované způsobilosti splňuje,
že praxi předložila, že kdyby bývala byla včas ministerstvem vyzvána k odstranění žádosti,
že by mohla vady odstranit apod. Stěžovatelka však svá tvrzení nijak blíže nerozvíjí, resp.
nevyjadřuje se k tomu, jak městský soud tyto žalobní námitky zhodnotil. K údajné změně praxe
žalovaný uvedl, že tento stížní bod není důvodný, neboť postupoval v souladu
se zákonem č. 95/2004 Sb. a příslušným vzdělávacím programem z roku 2005. Pokud
stěžovatelka míní změnou praxe skutečnost, že konkrétní seznam požadovaných výkonů nebyl
součástí pokynů pro vyplnění žádosti, tak je třeba upozornit, že žádost je nepovinný formulář,
který se týká všech možných oborů a pokud by měl být součástí obecného formuláře seznam
všech výkonů všech jednotlivých oborů, měla by žádost patrně stovky stran a představovala
by fakticky jen opakovaní toho, co bylo uvedeno ve Věstnících Ministerstva zdravotnictví. Právě
ze vzdělávacích programů vydávaných na základě zákona č. 95/2004 Sb. ministerstvo
při hodnocení žádostí podaných podle §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. vychází, proto není
opodstatněná výtka stěžovatelky, že nebylo jasné, z jakého právního předpisu ministerstvo
vycházelo. Stěžovatelka nereflektuje na skutečnost, že použitelnost osvědčení ČLK na základní
obory (jakým je i obor chirurgie) byla již judikaturou Nejvyššího správního soudu vyřešena k datu
účinnosti zákona č. 95/2004 Sb., nikoliv k datu pozdějšímu. Argumentaci o rozporu posouzení
správních orgánů s §47c zákona o vysokých školách je podle žalovaného třeba odmítnout,
a to proto, že se zde vůbec nejedná o odnětí diplomu, nýbrž o otázku přiznání nebo nepřiznání
specializované způsobilosti lékaře v oboru chirurgie. Atestační diplom I. stupně stěžovatelky
zůstal nedotčen, pouze s ním právní předpisy spojují jiný rozsah způsobilosti k výkonu povolání
lékaře, než očekává stěžovatelka. Právě proto bylo stanoveno v §44 odst. 1
zákona č. 95/2004 Sb. poměrně dlouhé přechodné období k tomu, aby si stěžovatelka doplnila
odbornou praxi. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu také pro jeho
nepřezkoumatelnost, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože
by bylo předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený
rozsudek nepřezkoumatelný.
[11] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. V této
souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky
neznamená, že byl městský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou
stěžovatelkou a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace
a vypořádat se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Rovněž v tomto ohledu napadený rozsudek městského soudu plně
obstojí.
[12] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem správních orgánů, které
nevyhověly její žádosti o přiznání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání
lékaře v oboru chirurgie podle §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. V této souvislosti je nutné
poukázat na skutečnost, že ačkoliv se městský soud na základě žalobních námitek podrobně
zabýval otázkou zákonnosti rozhodnutí správních orgánů v předmětné věci, stěžovatelka
v kasační stížnosti jeho hodnocení nikterak konkrétně nerozporuje, ani částečně nezpochybňuje
jeho rozhodovací důvody a ani neuvádí, v čem mělo spočívat jeho pochybení. V kasační stížnosti
stěžovatelka mimo odkazu na konkrétní ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. pouze rekapituluje
dosavadní průběh správního řízení a opakuje svoji žalobní argumentaci (navíc uvádí toliko
nepřípustný důvod, který neuplatnila v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohla – viz
porušení s §47c zákona o vysokých školách), aniž ji jakkoli staví proti argumentaci předestřené
městským soudem v napadeném rozsudku. S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní
projednávané věci formulována kasační argumentace stěžovatelky, považuje Nejvyšší správní
soud proto za vhodné připomenout, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační
stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4, větě
za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich
odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54).
Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatelku. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[13] S ohledem na výše uvedené postačí, když Nejvyšší správní soud odkáže na podstatné části
odůvodnění rozsudku městského soudu, ve kterém stěžovatelka obdržela odpověď na jí
uplatněnou žalobní argumentaci.
[14] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem konstatuje, že stěžovatelka
požádala o přiznání specializované způsobilosti v oboru chirurgie podle zákona č. 95/2004 Sb.
Pro posouzení její žádosti tedy platí §44 odst. 1 uvedeného zákona, podle něhož lékaři, kteří
podle dosavadních právních předpisů získali specializaci 1. stupně v základních oborech, které
jsou zde vyjmenovány a mezi něž patří i obor chirurgie, v případě, pokud si doplní chybějící část
odborné praxe stanovené vzdělávacím programem příslušného specializačního oboru do pěti let
ode dne účinnosti tohoto zákona (věta prvá až pátá tohoto ustanovení), získávají specializovanou
způsobilost v obdobných oborech specializačního vzdělávání stanovených v příloze k tomuto
zákonu. Bez doplnění odborné praxe podle věty prvé až páté získávají specializovanou
způsobilost ti, kteří získali osvědčení ČLK k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně pět
z posledních šesti let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře (věta šestá tohoto
ustanovení).
[15] Stěžovatelka získala osvědčení ČLK k výkonu soukromé lékařské praxe v oboru chirurgie
dne 24. 11. 2007. K tomu, aby mohlo být postupováno podle věty šesté §44 odst. 1
zákona č. 95/2004 Sb., musela by stěžovatelka disponovat osvědčením ČLK, které bylo vydáno
do dne účinnosti tohoto zákona, tedy do dne 1. 4. 2004. Uvedený právní názor vyplývá
z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014,
č. j. 3 Ads 37/2012 - 30. Žalovaný proto nepochybil, pokud stěžovatelce neudělil specializovanou
způsobilost podle §44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb., když osvědčení ČLK bylo
vydáno až po 1. 4. 2004. Ke shodnému závěru dospěl ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 16. 3. 2015, č. j. 8 As 85/2014 - 34, kterým zrušil předcházející rozsudek městského soudu
ze dne 13. 5. 2014, č. j. 5 A 90/2010 - 45, včetně rozkladového rozhodnutí ministryně
zdravotnictví ze dne 19. 1. 2010, č. j. 58790/2009.
[16] Pokud stěžovatelka v obecné poloze uváděla, že pracovala jako lékařka a obsah její
kvalifikace odpovídá požadavkům pro přiznání specializované způsobilosti s tím, že absolvovala
praxi na odděleních, jež specifikovala, a to v rozsahu i místy širším, než je vzdělávací program
nastaven, je nutno v souladu s městským soudem konstatovat, že jde o obecné tvrzení
stěžovatelky, které žádným způsobem konkrétně nedoložila, a to ani v průběhu správního řízení.
Ze spisového materiálu, zejména z obsahu výzvy ze dne 25. 1. 2016, je přitom patrno,
že stěžovatelka byla vyzvána k odstranění nedostatků, a to jednak ve vztahu k potvrzení
o absolvování doplňkové praxe ve vyjmenovaných oborech, jednak k doložení potvrzení
o provedení stanovených výkonů, rovněž v uvedených oborech. K odstranění nedostatků byla
stěžovatelce stanovena šedesátidenní lhůta ode dne doručení výzvy. Stěžovatelka však nedoložila
žádná konkrétní potvrzení ani žádné jiné doklady o tom, že absolvovala požadovanou praxi
v oborech, které byly ve výzvě uvedeny. Nedoložila ani doklady o tom, že provedla
v předepsaném rozsahu lékařské výkony, jejichž výčet byl konkrétně ve výzvě rovněž uveden.
K tomu, aby stěžovatelka získala požadovanou specializaci, nestačí obecné tvrzení, je nutno
doložit příslušné doklady, prokazující konkrétně splnění předepsaných podmínek.
[17] K námitce stěžovatelky, že ministerstvo ji mělo neprodleně upozornit na to, že vzdělávací
program nebyl z její strany plně dodržen, neboť v rámci běhu zákonem stanovené lhůty
od prosince 2008 do dubna 2009 byl prostor pro splnění formálních náležitostí, lze ve shodě
s městským soudem uvést následující. Ze spisového materiálu skutečně vyplývá, že ministerstvo
nedodrželo při rozhodování o žádosti stěžovatelky zákonem stanovenou devadesátidenní lhůtu
pro vydání rozhodnutí, když teprve 7. 5. 2009 ji vyzvalo k doplnění žádosti. Tato samotná
skutečnost však neměla vliv na správnost či nesprávnost napadeného rozhodnutí, a to zejména
s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelka nedoložila doklady o povinné doplňkové praxi
v oborech, ve kterých měla být provedena praxe delší než lhůta, která byla zákonem stanovena
pro povinnou doplňkovou praxi. Konkrétně stěžovatelka podala žádost dne 1. 12. 2008 a bylo její
povinností doložit potvrzení o absolvování povinné doplňkové praxe absolvované nejpozději
do 2. 4. 2009. To znamená, že do konce zákonem stanovené lhůty zbývaly čtyři měsíce.
Stěžovatelka byla vyzvána, aby doložila kromě popáleninové medicíny i praxi na dalších pěti
úsecích po jednom měsíci, a to konkrétně v oboru dětské chirurgie, neurochirurgie, hrudní
chirurgie, urologie, cévní chirurgie, intenzívní péče a resuscitace. I kdyby stěžovatelka byla
vyzvána k doložení předepsané praxe ihned v den podání žádosti, nestačily by čtyři měsíce, které
zbývaly do konce zákonem stanovené lhůty, k tomu, aby stěžovatelka tuto praxi vykonala. Pokud
stěžovatelka tvrdí, že podmínky splňovala a praxi v uvedených oborech vykonala, bylo na ní,
aby tyto skutečnosti konkrétními doklady i prokázala a doložila. Stěžovatelka tak neučinila,
a neučinila tak ani v průběhu správního i soudního řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí
je pak zřejmé, že ministerstvo uznalo skutečnost, že rozhodovalo po uplynutí zákonem stanovené
devadesátidenní lhůty pro vydání rozhodnutí, touto otázkou se zabývalo a dospělo ke správnému
závěru, že samotná tato skutečnost nemá vliv na výrok rozhodnutí.
[18] V souladu s městským soudem lze dále konstatovat, že stěžovatelka neuvedla žádné
konkrétní skutečnosti, v čem spatřuje to, že její žádost byla nesprávně posuzována podle §44
odst. 1 věta první až pátá zákona č. 95/2004 Sb. Stěžovatelka setrvala na obecném tvrzení
o nesprávnosti posouzení její žádosti, když obecně tvrdila, že jde o posouzení doložených
podkladů a přehledu praxe v rámci vzdělávacího programu. Stěžovatelka neuvedla žádné
konkrétní údaje z předložených dokladů, které měly být nesprávně posouzeny či hodnoceny,
neuvedla ani žádné konkrétní skutečnosti, které by byly hodnoceny nesprávně v odborném
stanovisku prof. A.
[19] Pokud stěžovatelka tvrdila, že není zřejmé, z jakého právního předpisu žalovaný vycházel
při posuzování otázky, zda tato splnila či nesplnila povinnou praxi v plném rozsahu, je nutno
ve shodě s městským soudem konstatovat, že podmínky byly stanoveny ve Vzdělávacím
programu v oboru chirurgie z roku 2005, ze kterého vyplývá, jaké jsou minimální požadavky
na specializační vzdělávání, jsou stanoveny podmínky pro výkon požadované praxe
a požadovaných lékařských výkonů. Jak přitom vyplývá z podané žaloby, s existencí toho
vzdělávacího programu, který byl publikován v částce 5 Věstníku ministerstva zdravotnictví
z roku 2005, byla stěžovatelka seznámena.
[20] K odkazu na změnu podmínek v roce 2008, je nutno ve shodě s městským soudem
konstatovat, že žádost byla podána s odkazem na §44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb.,
podle tohoto právního předpisu byla žádost také posuzována, proto také bylo vyžadováno
předložení dokladů, které odpovídaly požadavkům vzdělávacího programu z roku 2005. Tvrzení
stěžovatelky, že vzhledem k přerušení řízení nemohla doklady předložit, neodpovídá obsahu
spisového materiálu, ze kterého je naopak patrno, že k přerušení řízení došlo právě proto, aby byl
vymezen časový prostor pro to, aby stěžovatelka doklady uvedené ve výzvě předložila.
Předmětná právní úprava byla přijata v zájmu souladu české právní úpravy s právní úpravou
v Evropské unii, přičemž je nutno zdůraznit, že bylo stanoveno přechodné poměrně dlouhé
pětileté období k tomu, aby subjekty, kterých se nová právní úprava týká, mohly na novou právní
úpravu reagovat a případně doplnit praxi či provést požadovaný počet lékařských výkonů.
[21] Pokud stěžovatelka namítala, že ministerstvo odmítá uznat praxi získanou u některých
zaměstnavatelů, jako je popáleninové centrum v Praze – Vinohradech, nebo praxi všeobecného
chirurga v Nemocnici u sv. Klimenta, která v sobě zahrnuje rámcovou praxi též v cévní chirurgii
a urologii, je nutno k této námitce v souladu s městským soudem konstatovat, že stěžovatelka
opět velmi obecně tvrdila splnění podmínek, a přestože uváděla zmíněná pracoviště, není tímto
způsobem doloženo, že vykonávala konkrétní specializovanou praxi po dobu konkrétního
časového úseku. Tím nebyla zpochybněna praxe stěžovatelky na uvedených pracovištích,
zpochybněna byla pouze skutečnost, že byla provedena v příslušném časovém rozsahu praxe
v oborech, jejichž nedoložení bylo stěžovatelce vytýkáno.
[22] Nejvyšší správní soud proto v souladu s městským soudem na závěr shrnuje, že v daném
případě byla stěžovatelka vyzvána k doložení konkrétních dokladů, resp. k doložení konkrétní
praxe, a to na základě odborného posouzení, které bylo provedeno prof. A. Stěžovatelka
neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit svévoli. Byla to právě
stěžovatelka, která měla sama doložit, jakou konkrétní praxi prováděla, aby bylo možno posoudit,
zda splňuje podmínky pro udělení specializace. Podle názoru soudu nedošlo ani k porušení práva
na spravedlivý proces. Stěžovatelka byla jako účastnice řízení vyrozuměna o tom, že poté,
kdy bylo předcházející rozhodnutí ministra zrušeno a bylo zrušeno i předcházející prvostupňové
správní rozhodnutí, bude pokračováno v řízení. Stěžovatelce byla doručena konkrétní výzva,
aby doložila chybějící doklady s uvedením konkrétních oborů, ve kterých správní orgán shledal
nedoložení praxe, a provedení konkrétně uvedených lékařských výkonů. Stěžovatelka byla
vyzvána i k tomu, aby se seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí. Pokud stěžovatelka
namítala narušení principu rovných příležitostí pro osoby, které jsou věcně stejně kvalifikované,
ale získaly kvalifikaci v rozdílném čase a z toho důvodu jsou i doklady o jejich kvalifikaci rozdílné,
soud uvádí, že není zřejmé, jaké konkrétní doklady a kvalifikaci měla stěžovatelka na mysli.
Nicméně je zřejmé, že stěžovatelka byla vyzvána k tomu, aby doložila doklady o tom, že vykonala
požadovanou praxi a provedla určité výkony Tuto praxi a provedení požadovaných výkonů musí
doložit všechny subjekty, které jsou ve shodném postavení jako stěžovatelka.
[23] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že správní orgány nepochybily, když nevyhověly
žádosti stěžovatelky ze dne 1. 12. 2008 o přiznání specializované způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře v oboru chirurgie. Městský soud tak postupoval správně, když
podanou žalobu zamítl.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu