ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.41.2022:10
sp. zn. 7 As 41/2022 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 6 A 95/2021 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „krajský soud“)
domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2021, č. j. 10.01-000415/21-002, kterým mu
nebyl určen advokát k poskytnutí bezplatné právní služby podle ustanovení §18c
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce v soudním řízení
požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud žádost zamítl shora označeným
usnesením. Jádro usnesení stojí na tom, že žalobce i přes výzvu soudu řádně nepřiznal a nedoložil
své majetkové poměry. Usnesení krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupné na www.nssoud.cz a soud na něj
na tomto místě pro stručnost odkazuje.
II.
[2] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností
z důvodu obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně namítal, že postup krajského soudu je
svévolný a paušální. Je názoru, že přiznal a doložil své poměry. Polemizoval s dílčími částmi
odůvodnění usnesení krajského soudu.
III.
[3] Soud předně konstatuje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí
krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká
stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Napadené usnesení, jímž městský soud
neosvobodil stěžovatele od placení soudních poplatků, nepochybně je právě takovým procesním
rozhodnutím. Stěžovatele tedy v projednávané věci netíží poplatková povinnost. Stejně tak platí,
že stěžovatel v tomto typu řízení nemusí být zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
(srov. opět usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19).
[4] Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[5] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
[6] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno, že [ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže
být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[7] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho
návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela přitom lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody
(srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 - 50).
[8] Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je ochrana práv účastníka řízení,
jemuž by mohla vzniknout vážná újma na jeho právech v důsledku nedostatku finančních
prostředků, které by mu v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek bránily účinně bránit
svá práva v řízení před soudem. Navrhovatel žádající o osvobození od soudních poplatků
proto musí v prvé řadě osvědčit, že jsou v jeho případě splněny zákonem stanovené
předpoklady (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 1 As 23/2009 - 95, č. 2163/2011 Sb. NSS, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, č. 537/2005 Sb. NSS). Je tedy na něm, aby dostatečně
konkrétně popsal své osobní a majetkové poměry a současně doložil listiny prokazující
nemajetnost (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50).
Právní úprava institutu individuálního osvobození od soudních poplatků neukládá soudu
povinnost, aby sám za účastníka vyhledával další skutečnosti, které mají jeho nedostatek
prostředků k uhrazení soudního poplatku dokládat (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Aps 2/2012 - 11). Stěžovatele jako žadatele o toto dobrodiní ze strany
státu tak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní (rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne
26. 7. 2017 č. j. 6 As 228/2017 - 9). Aby bylo možné žádosti vyhovět, je stěžovatel povinen nejen
tvrdit, že nemá dostatečné prostředky na zaplacení soudního poplatku, nýbrž musí tuto
skutečnost také soudu prokázat.
[9] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že stěžovatel řádně netvrdil
a nedoložil své majetkové poměry. Je pravdou, že stěžovatel zaslal soudu v návaznosti na výzvu
k zaplacení soudního poplatku prohlášení, ve kterém uváděl důvody pro přiznání osvobození
od soudních poplatků a dokládal některé údaje týkající se jeho majetkových poměrů. Toto
prohlášení však krajský soud nepovažoval za dostačující pro přiznání osvobození od soudních
poplatků. Stěžovatel byl proto krajským soudem vyzván (výzvou ze dne 29. 11. 2021) k vyplnění
a zaslání „Potvrzení o majetkových poměrech fyzické osoby pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení
zástupce soudem“ (dále též „formulář“), přičemž byl poučen, že pokud nevyhoví ve stanovené lhůtě
výzvě soudu, nebude moci být jeho žádosti vyhověno. Stěžovatel však na uvedenou výzvu
nikterak nereagoval. Za uvedené situace nelze krajskému soudu vytýkat, že dospěl k závěru,
že stěžovatel dostatečně netvrdil a neprokázal své osobní a majetkové poměry (vedle výše
uvedené judikatury srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 343/2004 - 50).
[10] Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani další stížní argumentace. Ta nemá
potenciál zvrátit nosný závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel řádně netvrdil a nedoložil své
majetkové poměry. Při tomto závěru (jakož i při dalších závěrech) postupoval krajský soud zcela
v mezích právní úpravy a judikatury a nelze tak jeho postup považovat za svévolný. Z důvodu,
že krajský soud zohlednil zcela konkrétní okolnosti věci, nelze souhlasit ani s výtkou
o šablonovitosti postupu krajského soudu. Nepřípadné je i obecné tvrzení o nerespektování
judikatury. Jak již bylo výše uvedeno, postup krajského soudu odpovídal konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu. Shora označené judikatuře konvenuje i recentní judikatura (srov.
např. rozsudky ze dne 4. 11. 2021, č. j. 3 As 305/2021 - 12, ze dne 3. 1. 2022,
č. j. 2 As 285/2021 - 23 atp., které se nadto týkají přímo stěžovatele). S ohledem na nedoložení
majetkových poměrů je irelevantní tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti o faktickém ne/pobírání
penze. Bylo na stěžovateli, aby vyplnil předmětný formulář, a do toho pravdivě uvedl a doložil
své příjmy a výdaje. Takto však nepostupoval. Nelze souhlasit ani s explicitní námitkou,
že vlastně „nežádal“ o osvobození od soudních poplatků. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel
v návaznosti na výzvu k zaplacení soudního poplatku, jejíž součástí bylo i poučení o možnosti být
osvobozen od soudních poplatků, zaslal soudu podání, ve kterém uvedl, že „očekává osvobození
od soudních poplatků“ z důvodu nedostatku finančních prostředků, k čemuž přiložil prohlášení
o svých majetkových poměrech. Za této situace nelze krajskému soudu vytýkat, že posuzoval
důvody pro osvobození. Postup krajského soudu vycházel z materiálního posouzení dané žádosti
a celkového kontextu věci. K tomu viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2022,
č. j. 2 As 285/2021 - 23, podle něhož stěžovatel soudu zaslal podání, v němž uvedl, že „očekává
osvobození od poplatků zčásti. (…) Z tohoto podání je jednoznačně zjevný úmysl stěžovatele domoci se (…)
osvobození od soudního poplatku (…). Není proto rozhodně pravdivé (a jeví se značně nelogické) tvrzení
stěžovatele, že předmětnou žádost o osvobození od soudního poplatku v řízení před městským soudem vůbec
neuplatnil.“ I další postup krajského soudu odpovídal právní úpravě a judikatuře Nejvyššího
správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021,
č. j. 10 As 371/2021 - 11, ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 As 207/2021 - 15, či ze dne 16. 9. 2021,
č. j. 9 As 199/2021 - 12). Obecná polemika se závěry krajského soudu nevyvolává nezákonnost
jeho usnesení. Podobně jako krajský soud i Nejvyšší správní soud musí akcentovat velké
množství sporů vedených stěžovatelem, ve kterých opakuje stále podobné argumenty, a odmítá
tak respektovat již dříve vydaná rozhodnutí soudů, které tyto argumenty již neuznaly
opodstatněnými. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66 vyplývá, že „osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím
chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti,“ nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly, jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně. Ani na základě žádného dalšího tvrzení neshledal soud
nezákonnost předmětného usnesení krajského soudu.
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[12] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému pak nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu