ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.283.2021:25
sp. zn. 7 Azs 283/2021 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. S., zastoupen
JUDr. Petrem Adámkem, advokátem se sídlem Jeseniova 837/10, Praha 3, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2021, č. j. 20 A 41/2021 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2021, č. j. CPR-6729-3/ČJ-2021-930310-V236, žalovaný
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
ze dne 3. 2. 2021, č. j. KRPA-30365-16/ČJ-2021-000022-SV. Tímto rozhodnutím bylo žalobci
podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 18 měsíců.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 4. 8. 2021, č. j. 20 A 41/2021 - 28.
[3] Městský soud úvodem předeslal, že v posuzované věci je nesporné, že žalobce pobýval
na území České republiky neoprávněně, a to přinejmenším ode dne 1. 11. 2020 (jak sám uvedl)
až do doby zajištění policií. Uvedená skutečnost vyplývá z lustrací v cizineckém informačním
systému, z cestovního pasu žalobce i z vlastní výpovědi žalobce.
[4] Pokud jde o polemiku žalobce v tom směru, zda vykonával či nevykonával na území
České republiky výdělečnou činnosti, městský soud konstatoval, že pro takové jednání žalobci
správní vyhoštění uloženo nebylo, takže tato skutečnost nebyla podstatná pro řízení. Jestliže
správní orgán I. stupně uvedl v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí mimo jiné, že žalobce
na území České republiky vykonával výdělečnou činnost, pak mu to nelze vytýkat, neboť žalobce
sám ve svém výslechu uvedl, že v Praze vykonává výdělečnou činnost v podobě pomocných
stavebních prací, ačkoli je mu známo, že nemůže v České republice bez povolení k zaměstnání
pracovat.
[5] Tvrzení žalobce, že nerozumí ruskému jazyku, do kterého mu bylo tlumočeno zejména
při jeho výslechu, považoval městský soud za účelové. Z protokolu o výslechu žalobce totiž
vyplývá, že sám požádal o tlumočení do jazyka ruského, když uvedl, že českému jazyku nerozumí.
Nikde v protokolu navíc není ani zmínka o tom, že by si žalobce stěžoval či jinak uplatňoval
neporozumění kladeným otázkám. Žalobce tedy před správním orgánem nijak neuplatňoval
neznalost ruského jazyka, přestože byl schopen uplatňovat neznalost jazyka českého. Neznalost
ruského jazyka pak žalobce neuplatňoval ani v rámci seznámení se s podklady rozhodnutí
před jeho vydáním. Účelovost této námitky ze strany žalobce pak podle názoru městského soudu
vyplývá i z toho, že žalobce v žalobě ani při svém účastnickém výslechu při ústním jednání
ve věci neuvedl ani jedinou nesprávnost, nevěrohodnost či neobjektivitu jeho výslechu
způsobenou v důsledku jím tvrzené neznalosti ruského jazyka. Žalobce nadto v žalobě
ani při ústním jednání před soudem obsah protokolu o svém výslechu prakticky nijak
nerozporoval. Městský soud proto shledal námitku žalobce spočívající v neznalosti ruského
jazyka jako účelovou, nevěrohodnou a tudíž nedůvodnou.
[6] Podle městského soudu se správní orgány také správně a dostatečně zabývaly
přiměřeností zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Závěry
a hodnocení správních orgánů jsou podle názoru městského soudu zcela přiléhavé a soud
se s těmi zcela ztotožnil. Přitom zdůraznil, že žalobce v žalobě neuplatnil žádnou konkrétní
okolnost, skutečnost či tvrzení, které by mohly založit nepřiměřenost zásahu rozhodnutí
o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Stejně tak z žalobních bodů
nebyla seznatelná žádná konkrétní překážka bránící ve vycestování žalobce do země původu
ani žádná konkrétní (relevantní) hrozba, pro kterou by mělo být vyhoštění žalobce zapovězeno.
[7] Pokud jde o otázku stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, městský soud neshledal, že by správní orgány při zvolení její délky
překročily zákonem stanovené meze správního uvážení či jej zneužily. Městský soud v této
souvislosti poukázal na to, že žalobci v daném případě byla délka správního vyhoštění v trvání
18 měsíců uložena zhruba v třetině zákonem stanovené sazby podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4
zákona o pobytu cizinců, přičemž dále poukázal na ne zcela zanedbatelnou dobu udržování
protiprávního stavu ze strany žalobce v situaci, kdy vědomě pobýval na území České republiky
neoprávněně s přiznaným úmyslem pobývat zde i nadále.
[8] Závěrem městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce ohledně stanovení krátké doby
k vycestování v délce 15 dní. Poukázal přitom jednak na to, že podle §118 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců lze tuto dobu stanovit i kratší, a dále na to, že žalobce měl možnost v průběhu
této doby požádat o stanovení nové doby k vycestování, čehož ale nevyužil.
III.
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
ve které namítal, že správní řízení neprobíhalo v souladu se zákonem, protože správní orgán
I. stupně porušil §2 odst. 1 a 3, §3, §4 odst. 2 a 4, §16 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatel zejména
poukazoval na to, že správní řízení neprobíhalo v jazyce uzbeckém, kterému rozumí, ale v jazyce
ruském, kterému nerozumí a není schopen se v něm aktivně vyjadřovat. V důsledku jazykové
bariery nebyl stěžovatel jako účastník řízení řádně poučen o svých právech, obsah sepsaného
výslechu mu byl nesrozumitelný a nemohl tak proti jeho obsahu vznést žádné námitky. Stěžovatel
tedy neměl možnost kontroly, zda výslech odpovídá tomu, co skutečně řekl. Stěžovatel je
přesvědčen, že právě skutečnost, že správní orgán I. stupně nevedl řízení v jazyce,
kterému stěžovatel dobře rozumí a je schopen jej aktivně používat, vedla k tomu, že správní
orgány nezjistily všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, což vedlo
k vydání rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Městský soud pak pochybil, když tento vadný
procesní postup správních orgánů aproboval.
[10] Stěžovatel dále namítal, že správní orgán I. stupně neprokázal a ani se touto otázkou
nezabýval, kdy stěžovatel přicestoval na území České republiky a jakou dobu se zde nacházel.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel na území
České republiky pobýval neoprávněně a že zde vykonával výdělečnou činnost. To, že na území
České republiky pobýval neoprávněně, stěžovatel přiznává, ale výdělečnou činnost zde
nevykonával. V této souvislosti uvedl, že takovouto skutečnost v řízení neuváděl a nebyl
ani zadržen při vykonávání výdělečné činnosti. Správní orgán I. stupně nepředložil jediný důkaz,
že by stěžovatel vykonával výdělečnou činnost na území České republiky.
[11] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí ve věci, na napadený
rozsudek městského soudu a dále na shromážděný spisový materiál. Vzhledem k tomu,
že žalovaný neshledal ve svém postupu pochybení a má za to, že postupoval v souladu s platnou
právní úpravou, navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že nepostupoval podle §104a odst. 1 s. ř. s., ve znění
účinném od 1. 4. 2021, podle něhož platí: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem
rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji
Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V nyní posuzované věci totiž městský soud rozhodl po nabytí
účinnosti příslušné novely s. ř. s. a současně rozhodoval specializovaný samosoudce (srov.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, ze dne
5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021 - 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021 - 36, ze dne
15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne
24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 - 34). Ve věci bylo třeba posoudit, zda správní orgán I. stupně
tím, že v řízení ustanovil k provádění tlumočnických úkonů tlumočníka do jazyka ruského
namísto jazyka uzbeckého, porušil procesní práva stěžovatele. Podstata věci tedy spočívala spíše
v rovině skutkové než právní. Městský soud však nevycházel při rozhodování z dosavadní
judikatury vztahující se k typově obdobným věcem a rovněž v rozhodnutí o kasační stížnosti
by nepostačovalo odkázat na dostatek existující judikatury, která se obdobnou problematikou
zabývá. Proto byla kasační stížnost posouzena meritorně.
[16] Podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že správní orgán I. stupně postupoval
v rozporu se zákonem, když ve správním řízení ustanovil k provádění tlumočnických úkonů
tlumočníka do jazyka ruského, tj. do jazyka, kterému stěžovatel podle svého tvrzení nerozumí
a není schopen se v něm aktivně vyjadřovat.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve správním spisu je založeno usnesení ze dne
3. 2. 2021, č. j. KRPA-30365-9/ČJ-2021-000022-SV, jímž podle §16 odst. 5 správního řádu
a §25 zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, ve znění
pozdějších předpisů, byla ustanovena paní T. B. tlumočníkem do jazyka ruského a zpět
k provádění tlumočnických úkonů spojených s řízením o správním vyhoštění stěžovatele.
Z připojeného poučení pak vyplývá, že ustanovená tlumočnice byla mimo jiné poučena o tom,
že je povinna vykonávat tlumočnickou činnost pouze v jazyce, pro který má oprávnění vykonávat
tlumočnickou činnost, s odbornou péčí, nezávisle a nestranně. Rovněž byla poučena o tom,
že pokud bude v řízení v před orgánem veřejné moci nesprávně, hrubě zkresleně nebo neúplně
tlumočit skutečnosti nebo okolnosti, které mají podstatný význam pro rozhodnutí orgánu veřejné
moci, bude potrestána podle §347 odst. 1 trestního zákoníku odnětím svobody až na dvě léta
nebo zákazem činnosti. Dále je ve správním spise založeno oznámení o zahájení správního řízení
ze dne 3. 2. 2021, č. j. KRPA-30365-10/ČJ-2021-000022-SV, ze kterého vyplývá, že stěžovatel
byl poučen o svých procesních právech, že tomuto poučení porozuměl a že žádá o tlumočení
do ruského jazyka, neboť česky nerozumí. Dále se ve správním spise nachází protokol o výslechu
stěžovatele ze dne 3. 2. 2021, č. j. KRPA-30365-11/ČJ-2021-000022-SV, kde na straně 2 se uvádí,
že stěžovatel požádal o tlumočení do jazyka ruského a zpět, neboť nerozumí českému jazyku.
Na straně 3 protokolu na přímou otázku, zda žádá v rámci řízení přítomnost tlumočníka,
stěžovatel uvedl, že žádá tlumočníka do ruského jazyka, nerozumí českému jazyku dobře,
a že přítomné tlumočnici rozumí dobře. Na straně 6 protokolu pak k výslovnému dotazu
stěžovatel uvedl, že rozuměl všem kladeným otázkám a že nežádá žádných dalších změn
ani doplnění své výpovědi. Na závěr stěžovatel označil protokol jako správný a úplný, což stvrdil
svým podpisem. Současně tento protokol podepsala i ustanovená tlumočnice. Konečně
ze záznamu o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 2. 2021,
č. j. KRPA-30365-15/ČJ-2021-000022-SV, se podává, že stěžovatel byl za přítomnosti
ustanovené tlumočnice seznámen se správním spisem, nechce se jakkoli vyjádřit k podkladům,
ani navrhnout žádné doplnění.
[18] Nejvyšší správní soud k věci především uvádí, že z žádného ustanovení správního řádu,
zákona o pobytu cizinců ani jiného platného obecně závazného právního předpisu nevyplývá,
že cizinec má právo na tlumočníka do jeho mateřského jazyka. S ohledem na ekonomii řízení
(zejména u jazyků méně rozšířených, kde by bylo velmi obtížné zajistit tlumočníka ovládajícího
daný jazyk) postačí, pokud je cizinci ustanoven tlumočník do jazyka, kterému rozumí a je
schopen se v něm vyjadřovat.
[19] S ohledem na skutečnosti uvedené v bodě 17 tohoto rozsudku dospěl Nejvyšší správní
soud k totožnému závěru jako městský soud, tj. že námitka stěžovatele, že ruskému jazyku
nerozumí a není schopen se v něm vyjadřovat, je účelová. V průběhu řízení před správním
orgánem I. stupně stěžovatel prokazatelně sám požádal, aby mu bylo tlumočeno do ruského
jazyka, a ani jednou neuvedl, že tlumočnici do ruského jazyka nerozumí (naopak na dotaz
správního orgánu výslovně uvedl, že jí rozumí dobře). Na veškeré otázky během výslechu
reagoval přesně a věcně, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by kladeným otázkám neporozuměl.
Je rovněž velice nepravděpodobné, že by ustanovená tlumočnice nepoznala, že stěžovatel
neovládá ruský jazyk a nerozumí jí, a navzdory poučení by hrubým způsobem porušila své
povinnosti při tlumočení, čímž by se vystavila trestněprávní odpovědnosti. V této souvislosti lze
v souladu s městským soudem poukázat i na skutečnost, stěžovatel sice na jednu stranu
zpochybňuje svou schopnost dorozumět se v ruském jazyce, ale na druhou stranu neuvádí
žádnou konkrétní nesprávnost či nepřesnost ve svých odpovědích tak, jak jsou zachyceny
v písemném vyhotovení protokolu.
[20] K námitce, že správní orgán I. stupně neprokázal a ani se touto otázkou nezabýval, kdy
stěžovatel přicestoval na území České republiky a jakou dobu se zde nacházel, Nejvyšší správní
soud uvádí následující. Je nesporné, že stěžovatel byl dne 2. 2. 2021 kontrolován hlídkou Policie
České republiky, přičemž bylo zjištěno lustrací v příslušných cizineckých informačních systémech,
že stěžovatel nemá platné vízum. Stěžovatel při kontrole nepředložil ani žádný jiný platný doklad,
ze kterého by vyplývalo jeho oprávnění k pobytu na území České republiky. Ostatně skutečnost,
že na území České republiky pobýval neoprávněně, uznal i sám stěžovatel v podané kasační
stížnosti. Pokud jde o délku neoprávněného pobytu, zde správní orgán I. stupně vycházel
z výpovědi stěžovatele, který uvedl, že na území České republiky přicestoval dne 1. 11. 2020
z Německa a až do svého zajištění zde pobýval nepřetržitě. Takto zjištěné skutečnosti následně
konstatoval správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí. Není tedy pravdou, že by se správní
orgán I. stupně předmětnou otázkou nezabýval.
[21] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že na území České republiky nevykonával výdělečnou
činnost, toto je pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění irelevantní. Jak
správně uvedl městský soud, stěžovateli bylo správní vyhoštění uloženo za neoprávněný pobyt
na území České republiky, nikoliv za nelegální výdělečnou činnost. Skutečnost, zda stěžovatel
v České republice vykonával výdělečnou činnost či nikoliv, je tedy nepodstatná. Správnímu
orgánu I. stupně přitom nelze vytýkat, že v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl,
že stěžovatel na území České republiky výdělečnou činnost vykonával, neboť vycházel z tvrzení
samotného stěžovatele, který při svém výslechu opakovaně uvedl, že od svého příjezdu do České
republiky zde pracuje jako pomocný stavební dělník a vydělává si tímto způsobem asi 15 000 Kč
měsíčně.
[22] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu
v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu