ECLI:CZ:NSS:2021:9.AZS.110.2021:30
sp. zn. 9 Azs 110/2021 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: I. K., zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem U Výstaviště
18, Přerov, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 3. 2021, č. j. KRPM-17119-39/ČJ-2021-
140022-UP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 4. 5. 2021, č. j. 72 A 16/2021 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova
787/6, Ostrava, se n ep ři zn áv á odměna za zastupování.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2021, č. j. KRPM-17119-39/ČJ-2021-140022-UP, rozhodla
žalovaná podle §129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), o prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho předání podle Nařízení
Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti
v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), a to o 33 dnů do 12. 4. 2021.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka
v Olomouci zamítl. V odůvodnění poukázal na hojnou judikaturu Nejvyššího správního
soudu, která se otázkou prodloužení zajištění za účelem předání do členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu zabývala. Konstatoval, že žalobce
nebrojil proti samotnému prodloužení ani proti době trvání zajištění, ale pouze proti účelu
zajištění. Žalobce ve správním řízení o zajištění neuvedl nic, co by systémovým nedostatkům
azylového řízení v Rumunsku mohlo jakkoli nasvědčovat. Z jeho jednání bylo zjevné,
že odmítal návrat do Rumunska (resp. předání) proto, že chtěl odcestovat dále do Německa,
kam původně směřoval. Žalobce sice požádal o azyl, ale ve správním řízení vypověděl, že jel
s bratry do Německa za lepším životem a o azyl v Rumunsku neměl zájem; požádal o něj
pouze kvůli ubytování. Ve skutečnosti chtěl žádat o azyl v Německu. Krajský soud
konstatoval, že zde byl důvodný předpoklad, že se žalobce do Rumunska nevrátí, neměl
ani dost prostředků, ani žádnou jinou možnost, jak si zajistit návrat do Rumunska sám.
Žalovaná podle něj odůvodnila srozumitelně, náležitě a dostatečně, proč nebylo možné
v případě žalobce užít mírnějších opatření, než jeho zajištění, resp. následně prodloužení
zajištění. Nesouhlasil ani s tím, že by žalovaná pochybila při hodnocení zpráv o zemi původu
žalobce.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal, že žalovaná měla komplexně zkoumat, zda v případě přemístění
podle nařízení Dublin III nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení, které souvisí
se systémovými nedostatky azylového řízení v Rumunsku. Poukázal na to, že situace žadatelů
o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní a pro nemajetné přináší neakceptovatelné
podmínky dosahující intenzity rizik nelidského a ponižujícího zacházení. Za problémové
považoval i čerpání sociální podpory, nedostatečnou participaci na integračních programech,
nekvalifikovanost tlumočníků a nedostatek nápomoci ze strany rumunských státních orgánů.
Domněnka, že státy dodržují základní práva žadatelů, je podle judikatury vyvratitelná;
posouzení soudu v tomto ohledu považoval za typizované bez ohledu na konkrétní
individuální okolnosti. To, že nedoložil relevantní podklady týkající se systémových
nedostatků, neznamená, že soud i žalovaná mohou rezignovat na posouzení aktuální situace
v Rumunsku. Odkázal na rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ve věci Tarakhel proti
Švýcarsku, a konstatoval, že skutečnost, že v Rumunsku požádají ročně o mezinárodní
ochranu desetitisíce uprchlíků, svědčí spíše o přetížení tamního azylového systému a vzbuzuje
obavy o dostatečně rychlém posouzení žádostí.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že dostatečně vyhodnotila
realizovatelnost účelu zajištění stěžovatele a možnost jeho předání do Rumunska. V době
vydání napadeného rozhodnutí jí nebyly známy žádné skutečnosti, které by bránily realizaci
předání cizince podle nařízení Dublin III nebo jiné skutečnosti svědčící o systémových
nedostatcích azylového řízení v Rumunsku. Poukázala na to, že stěžovatel požádal
v Rumunsku o mezinárodní ochranu a měl povinnost na tomto území setrvat až do skončení
řízení o jeho žádosti, což však neučinil, ale pokračoval dále ve své cestě do cílové země
(Německa). Na území České republiky vstoupil bez platného víza či oprávnění k pobytu a bez
tohoto oprávnění měl v úmyslu cestovat až do Německa. Stěžovatel tak dal najevo, že nebude
dobrovolně vyčkávat na území České republiky, než bude přemístěn do Rumunska. Rovněž
otázku uložení mírnějších opatření považovala žalovaná za dostatečně odůvodněnou.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§102 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud dále zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti.
[8] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že za podmínky, kdy před
krajským soudem rozhodoval o věci specializovaný samosoudce, a tato kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
jako nepřijatelnou (změna na základě novely soudního řádu správního zákonem
č. 77/2021 Sb.). Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jejím účelem je urychlení
soudního přezkumu rozhodnutí a dalších aktů správních orgánů, a to ve fázi před Nejvyšším
správním soudem. Věcné přezkoumání pravomocného rozhodnutí krajského soudu
Nejvyšším správním soudem má probíhat pouze v případech, kdy je to důležité nejen pro
samu posuzovanou věc, ale i pro plnění základní role Nejvyššího správního soudu jako
vrcholného soudního orgánu ve věcech správního soudnictví, kterou je sjednocování
judikatury správních soudů.
[9] Nejvyšší správní soud předně posoudil, zda se právní úprava na nyní projednávanou
věc užije, přičemž shledal, že krajský soud rozhodl dne 4. 5. 2021, tedy po nabytí účinnosti
novely s. ř. s. (srov. k tomu čl. II - Přechodné ustanovení zákona č. 77/2021 Sb.), a proto se
na nyní projednávanou věc nová právní úprava aplikuje.
[10] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k hodnocení toho, zda kasační stížnost splňuje
podmínky pro její přijetí k věcnému projednání a zkoumal, zda ve věci rozhodoval
specializovaný samosoudce a zda svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.
[11] Podle §31 odst. 2 s. ř. s. ve věcech rozhodnutí o zajištění cizince rozhoduje
specializovaný samosoudce. První podmínka tedy splněna byla.
[12] Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
odkazuje zdejší soud na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006
Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
Ačkoli se tak vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě nepřijatelnosti, která pamatovala
pouze na posuzování ve vztahu k mezinárodní ochraně, závěry plynoucí z této judikatury jsou
přiměřeně uplatnitelné také v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud přesah vlastních
zájmů stěžovatele neshledal. Kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] Stěžovateli bylo prodlouženo zajištění podle §129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců
za účelem předání podle nařízení Dublin III. Jediná kasační námitka stěžovatele spočívá
v tom, že jeho předání do Rumunska za účelem pokračování v řízení o udělení mezinárodní
ochrany je nepřípustné, a to s ohledem na čl. 3 bod 2 nařízení Dublin III, neboť azylové řízení
v Rumunsku vykazuje systémové vady, přičemž krajský soud, resp. i žalovaná, tuto skutečnost
chybně vyhodnotili.
[14] Nejvyšší správní soud se posouzením otázky systémových nedostatků zabýval ve své
judikatuře opakovaně. Uvádí, že společný evropský azylový systém byl koncipován
na předpokladu vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto pouze závažná porušení
ze strany příslušného státu mohou vést k vyvrácení domněnky o dodržování základních práv
žadatelů o mezinárodní ochranu v jiných členských státech. Existují-li však závažné důvody
se domnívat, že dochází k systémovým nedostatkům ve státě předání, které s sebou nesou
riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské
unie, je nutné pokračovat v posuzování kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III.,
tj. zjišťovat, jestli nemůže být určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
jiný členský stát. Jinými slovy, existují-li závažné důvody se domnívat, že k systémovým
nedostatkům ve státě předání skutečně dochází, nelze cizince do takového státu předat,
neboť nikdo nemůže být podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení (srov. čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie a čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III).
[15] Zabývat se otázkou existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění však
není automatickou povinností žalované, bez přihlédnutí k okolnostem dané věci. Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29,
č. 3773/2018 Sb. NSS, stanovil podmínky, za jejichž naplnění se žalovaná nemusí
v rozhodnutí o zajištění výslovně touto otázkou zabývat. Těmito podmínkami jsou:
(i) neuplatnění námitky systémových nedostatků v řízení před správním orgánem, (ii) správní
orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům
ve státě předání nedochází, a (iii) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné
pochybnosti (srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 - 26, nebo ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23).
Stěžovatel v nyní projednávané věci v řízení o zajištění neuvedl nic, co by mělo systémovým
nedostatkům nasvědčovat, ale naopak uvedl, že cestoval do Německa za prací společně
se svými příbuznými.
[16] S ohledem na závěry dřívější judikatury v obdobných věcech Nejvyšší správní soud
konstatuje, že žalovaná by byla povinna hodnotit v rozhodnutí o prodloužení zajištění otázku
systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti pouze tehdy,
pokud by sama dospěla k závěru, že k systémovým nedostatkům v Rumunsku dochází,
či pokud by byly o jejich neexistenci důvodné pochybnosti. K takovému závěru evidentně
nedospěla, neboť v rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem předání uvedla,
že Rumunsko je bezpečnou zemí, která respektuje základní práva žadatelů o azyl, a realizaci
předání stěžovatele do této země proto nic nebrání (srov. obdobně již citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 397/2020 - 26). Také z judikatury zdejšího soudu je zřejmé, že nelze dovozovat,
že by Rumunsko nebylo schopno zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl
(srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, již zmiňovaný rozsudek č. j. 7 Azs
72/2020 - 23, či rozsudek ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21, ale také usnesení ze
dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 - 37, či ze
dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 - 56). Krajský soud při posouzení otázky systémových
nedostatků z judikatury zdejšího soudu správně vycházel a Nejvyšší správní soud považuje
vypořádání uvedené námitky za dostatečné, jasné a srozumitelné. Nejvyšší správní soud v nyní
projednávané věci neshledal důvod se od shora citovaných dříve vyjádřených názorů odchýlit
a námitku stěžovatele proto považuje za nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání a konstatuje, že jsou naplněny podmínky §104a s. ř. s., jak je již shora uvedeno.
Kasační stížnost pro uvedené shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1,
větou první, s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů
řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
[19] Usnesením krajského soudu ze dne 16. 4. 2021, č. j. 72 A 16/2021 - 19, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava.
Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem,
je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož
ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[20] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci nepřiznal odměnu za žádný úkon,
neboť dospěl k závěru, že nemohl mít pro stěžovatele žádný přínos. Důvod, pro který zákon
umožňuje ustanovit účastníkovi zástupce, jehož odměnu hradí stát, je zajištění ochrany práv
a právem chráněných zájmů i těch účastníků, kteří by sami nebyli schopni hradit si zastoupení
právním profesionálem. Stát tedy ustanovenému zástupci hradí odměnu pouze za ty úkony
právní služby, které skutečně mohly ochraně těchto práv sloužit. Odporovalo by smyslu
a účelu právní úpravy, pokud by ustanovený zástupce mohl úspěšně nárokovat odměnu
za libovolný počet úkonů, aniž by byl zřejmý jejich přínos pro zastupovaného účastníka
řízení (srovnej také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 7 Afs 56/2010 - 59, nebo ze dne 12. 7. 2012, č. j. 1 As 98/2012 - 21).
[21] Ustanovený zástupce sepsal v projednávané věci kasační stížnost, jejíž odůvodnění
v jedné části pouze kopíruje odůvodnění napadeného rozsudku a v části druhé odpovídá
námitkám obsaženým již v podané žalobě; stěžovatel byl nadto již před podáním kasační
stížnosti propuštěn ze zajišťovacího střediska a zástupci též musela být známa judikatura
zdejšího soudu týkající se obdobných souzených věcí, v nichž zastupoval další cizince.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že argumentace uplatněná v kasační stížnosti nemohla
projednávané věci nic přinést a za takový úkon zástupci odměna nenáleží.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu