ECLI:CZ:NSS:2022:8.ADS.157.2020:41
sp. zn. 8 Ads 157/2020-41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: A. D., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou,
advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 2. 2019, čj. X,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2020, čj.
33 Ad 7/2019-46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 11. 2018, čj. X, zamítla žádost žalobce o invalidní
důchod s odkazem na čl. 33 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou
o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen „smlouva o sociálním zabezpečení“) z důvodu,
že žalobce je již od roku 1985 poživatelem invalidního důchodu, který je mu od rozdělení České
a Slovenské Federativní Republiky vyplácen Slovenskou republikou, neboť byla ke dni rozdělení
příslušnou k jeho výplatě. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce
a potvrdila své prvostupňové rozhodnutí. Dospěla k závěru, podle kterého přestože žalobce
po rozpadu ČSFR pracoval a byl pojištěn na území ČR, nevzniká mu tím souběžně nárok také
na český invalidní důchod. Dobu pojištění získanou na území ČR bude možné zohlednit
až při posouzení nároku na starobní důchod.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou. Tvrdil, že splňuje podmínky pro přiznání
nároku na invalidní důchod podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Nárok
na tento důchod mu vznikl až na základě získání potřebné doby pojištění (odvodů během
zaměstnání). Invalidní důchod vyplácený SR je invalidním důchodem z mládí. Jedná se o jiný typ
důchodu. Žalobce pracoval v ČR a veškeré jeho odvody připadly do českého sociálního systému.
Žalobce tak sice odvádí platby do pojistného systému, ale rozhodnutí žalované mu brání tento
systém využít. Rozhodnutí žalované porušuje právo žalobce na přiměřené hmotné zabezpečení
plynoucí z čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Vnímá jej také jako diskriminující, neboť
na rozdíl od občanů ČR nemá nárok na invalidní důchod, přestože splňuje podmínky §38 zákona
o důchodovém pojištění.
[3] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl.
Poukázal na genezi právní úpravy vzájemných vztahů ČR a SR po rozpadu federace, která byla
nejprve obsažena ve smlouvě o sociálním zabezpečení a následně inkorporována do přílohy II
nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů
sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení“). Žalovaná správně aplikovala čl. 33 smlouvy
o sociálním zabezpečení, podle kterého je invalidní důchod vyplácený žalobci slovenským
důchodem. Tento invalidní důchod je fixován z hlediska podmínek vzniku nároku do období
před rozpadem ČSFR, a proto se podmínky tohoto nároku řídí úpravou platnou a účinnou ke dni
jejich splnění, tj. zákony č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, a následnými přechodnými
ustanoveními zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v jejichž režimu přešel tento
nárok žalobce do statusu slovenského invalidního důchodu. K námitce týkající se zohlednění
doby pojištění (zaměstnání), které žalobce získal po vzniku invalidity, přitakal krajský soud
žalované, že tato doba byla slovenským nositelem pojištění zhodnocena v podobě tzv. přičtené
doby pojištění, která pokrývá období do 60 let věku. Tato fiktivní konstrukce nahrazující
zohlednění skutečných výdělků představuje právní překážku pro zhodnocení českých dob
pojištění získaných po 31. 12. 1992. Důvodem je princip zákazu dvojího hodnocení dob pojištění,
který je součástí evropského koordinačního mechanismu. Souběh dávek stejného druhu
je upraven v čl. 53 a 54 nařízení. Invalidní důchod byl žalobci přiznán a vypočten v souladu s tam
upravenou konstrukcí, a proto mu nesvědčí nárok na přiznání souběžného invalidního důchodu
v ČR. Zásadní odlišnost nepředstavuje skutečnost, že žalobce pobírá tzv. důchod z mládí.
Žalobce ani není nijak diskriminován oproti jiným pojištěncům, na které se vztahuje čl. 33
smlouvy o sociálním zabezpečení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítá, že interpretace čl. 33 smlouvy o sociálním zabezpečení provedená krajským
soudem a žalovanou nezohledňuje skutečnost, že stěžovatel doposud vykonával výdělečnou
činnost v ČR. Krajský soud přesto trvá na doslovném znění daného ustanovení, podle kterého
se za jediného nositele povinnosti považuje smluvní stát, který byl nositelem zabezpečení ke dni
rozdělení ČSFR.
[5] Způsob, jakým krajský soud jazykově dané ustanovení vyložil, diskriminuje osoby, které
po rozdělení ČSFR pracují a platí ze své práce odvody v jiné zemi, než je ta, která jim vyplácí
invalidní důchod. Stěžovatel si je vědom čl. 41 odst. 1 Listiny v souvislosti s nárokovatelností
sociálních práv, ale závěry krajského soudu přesto považuje za protiústavní. Stěžovateli nemůže
jít k tíži, že jeho invalidita vznikla v době ČSFR a on po rozpadu federace pracoval v ČR.
Odhlédnutí od této skutečnosti popírá smysl čl. 33 smlouvy o sociálním zabezpečení, který měl
nastolit právní jistotu v dané době, nikoli zakonzervovat stav fatálně se projevující po mnoha
desítkách let. Za neaplikovatelný na tuto věc považuje rozsudek NSS ze dne 5. 5. 2010,
čj. 3 Ads 20/2010-79, který se sice týkal výkladu daného článku, nicméně v kontextu změny
trvalého bydliště a ne zaměstnání na území ČR. Poukázal rovněž na to, že si krajský soud
ani žalovaná nevyžádali od Sociální pojišťovny Bratislava rozhodnutí o přiznání invalidního
důchodu.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Poukázala na to, že podmínky pro nabytí práv a povinností se posuzují podle právního stavu
platného v době, kdy nastala právem předvídaná rozhodná skutečnost. Stěžovatel se stal
invalidním a získal potřebnou dobu pojištění již za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb. Důchodový
nárok proto spadá do období existence ČSFR a následně na základě čl. 33 smlouvy o sociálním
zabezpečení přešel do statusu slovenského invalidního důchodu. Toto ustanovení zajišťuje
kontinuitu výplaty dávek důchodového pojištění, na které vznikl nárok před 31. 12. 1992 a tyto
dávky přiznal a vyplácel český nebo slovenský nositel pojištění na základě územního principu
v době vzniku nárok bez ohledu na to, ve které části federace byl poživatel důchodu zaměstnán.
Stěžovateli nevznikl nárok výlučně podle slovenských předpisů, ale podle československých [§25
odst. 3 písm. d) zákona č. 121/1975 Sb.]. Ačkoliv je k výplatě důchodu na základě čl. 33 smlouvy
o sociálním zabezpečení příslušná SR, jde stále o tentýž invalidní důchod vzniklý
podle společného právního předpisu a tehdejší právní předpisy v jeho případě stále aplikují. Nový
nárok na invalidní důchod podle §38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění tedy stěžovateli
nevznikl, neboť nárok, který mu byl přiznán v době ČSFR, nadále kontinuálně trvá. Při stanovení
výše důchodu byla hodnocena jako doba zaměstnání i tzv. přičtená (dopočtená) doba, tj. doba
od vzniku nároku do dovršení tehdejšího důchodového věku. Jejím cílem je zabránit tomu,
aby byli poživatelé invalidního důchodu poškozeni při stanovení výše důchodu sníženou
schopností výdělečné činnosti. Jestliže invalidní důchodce nadále vykonává výdělečnou činnost,
nedochází k přiznání „nového“ důchodu za nově získanou dobu pojištění. Ani pozdější právní
úprava (včetně nynějšího zákona o důchodovém pojištění), která na stěžovatele nedopadá, navíc
nepokládala invalidní důchod z mládí a „standardní“ invalidní důchod za rozdílné druhy
důchodů. K námitce týkající se zásahu ústavních práv stěžovatele odkázala na body 16 a 17
rozsudku NSS sp. zn. 3 Ads 20/2010. Daný rozsudek obstál i před Ústavním soudem, který
ústavní stížnost směřující proti němu odmítl usnesením ze dne 9. 12. 2010,
sp. zn. II. ÚS 2105/10. Přiměřené hmotné zabezpečení ve smyslu čl. 30 Listiny bylo stěžovateli
zajištěno již v době existence společného státu přiznáním nároku na invalidní důchod
podle tehdejšího zákona. I kdyby mu důchod vyplácela na základě čl. 33 smlouvy o sociálním
zabezpečení ČR, nemohl by mu být opětovně přiznán podle §38 zákona o důchodovém pojištění
za dobu pojištění po vzniku nároku na invalidní důchod. Stěžovatel tedy získal stejnou úroveň
zabezpečení jako ostatní osoby ve stejné situaci, kterým byl přiznán invalidní důchod v době
společného státu a k jehož výplatě je podle čl. 33 smlouvy o důchodovém pojištění příslušný
slovenský nositel pojištění. Přiznáním invalidního důchodu podle zákona o důchodovém
pojištění by došlo k porušení mezinárodněprávní zásady, podle které lze konkrétní dobu pojištění
zhodnotit pro tentýž druh důchodu pouze jednou. V případě stěžovatele bude možné dobu
pojištění zohlednit až v souvislosti s posouzením nároku na starobní důchod. Vyhovění
požadavku stěžovatele by ve svém důsledku nevedlo k přiznání invalidního důchodu
podle zákona o důchodovém pojištění, ale k přiznání identického důchodu, který pobírá, čímž
by došlo k naprostému popření čl. 33 smlouvy o důchodovém pojištění. Co se týče doložení
rozhodnutí o přiznání nároku na invalidní důchod, stěžovatel neuvádí, co by jím mělo být
doloženo a žádnou skutečnost týkající se data přiznání či výpočtu invalidního důchodu
nezpochybňuje.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel formálně označil kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ke kterému
namítá, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil ve světle čl. 33 smlouvy o sociálním
zabezpečení. Vedle toho nicméně vznáší i námitku podřaditelnou pod důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., kterou poukazuje na to, že součástí správního spisu nebylo původní rozhodnutí
o přiznání invalidního důchodu.
[10] Nejvyšší správní soud se předně zabýval druhou z výše uvedených námitek, tedy tím,
že součástí správního spisu nebylo rozhodnutí, kterým byl stěžovateli v roce 1985 přiznán nárok
na invalidní důchod. Stěžovatel v tomto směru v žalobě nevznášel žádné námitky a nečinil
tak ani při jednání v řízení před krajským soudem, kde se samosoudce nad touto skutečností
výslovně pozastavil a předestřel účastníkům své pochybnosti. Z vyjádření účastníků při jednání
naopak vyplynulo, že tato skutečnost mezi nimi není sporná. Krajský soud se touto otázkou
v napadeném rozsudku přezkoumatelně zabýval a dospěl k závěru, že tento nedostatek není
natolik závažný, aby představoval důvod pro zrušení rozhodnutí žalované podle §76 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Učinil tak z důvodu, že existence a vyplácení důchodu nejsou mezi účastníky
sporné a předmětem sporu není ani aplikace institutu dopočtené (resp. „přičtené“) doby, která
by z daného rozhodnutí mohla vyplynout.
[11] Stěžovatel nyní v kasační stížnosti v návaznosti na tyto závěry pouze obecně namítá,
že si krajský soud ani žalovaná nevyžádali rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu, které
je podle jeho názoru základní listinou. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem
připouští, že se jedná o pochybení žalované. Podstatné ovšem je, jestli se jedná o vadu, která
by mohla mí vliv na zákonnost rozhodnutí. Tak je tomu pouze v případě, pokud by žalovaná
vycházela z podkladů, které nebyly součástí správního spisu a její rozhodnutí by tak v něm
nemělo oporu (viz rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, čj. 8 As 236/2016-51). V této souvislosti
je třeba podotknout, že rozhodnutí žalované neodkazovalo na konkrétní rozhodnutí o přiznání
nároku na invalidní důchod, které by nebylo součástí spisu, ale žalovaná vycházela toliko z toho,
že invalidita vznikla v roce 1985, resp. že od daného roku stěžovatel pobírá invalidní důchod.
Ostatně sám stěžovatel tento údaj uvedl při podání žádosti a nikdy jej nezpochybňoval (a nečiní
tak ani nyní). Ze správního spisu rovněž plyne, že se žalovaná bezvýsledně pokoušela opatřit
si podklady od Slovenské pojišťovny ohledně pojištění stěžovatele před rokem 1993. Tedy zjevně
činila kroky k tomu, aby měla úplné podklady. V této souvislosti je nicméně klíčové,
že mezi účastníky nepanovaly neshody ohledně doby, kdy byl stěžovateli přiznán nárok
na invalidní důchod. Za této skutkové situace a v kontextu obecnosti vznesené kasační námitky,
která v tomto směru nijak nezpochybnila závěry krajského soudu, obstojí závěr, že uvedené
pochybení nemohlo mít v nyní posuzované věci vliv na zákonnost rozhodnutí žalované. Pouze
na okraj k tomu lze dodat, že žalované se ve spolupráci s Okresní správou sociálního zabezpečení
ve Zlíně podařilo po vydání napadeného rozsudku opatřit kopii rozhodnutí ze dne 4. 12. 1985,
kterým byl stěžovateli přiznán invalidní důchod, a tuto založila do správního spisu.
[12] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval jádrem kasační argumentace, podle které
krajský soud při výkladu čl. 33 smlouvy o sociálním zabezpečení nezohlednil, že stěžovatel
pracuje a platí odvody na důchodové pojištění, přičemž důsledkem toho je diskriminace osob,
které pobírají důchod v jiné zemi, než ve které po rozpadu ČSFR pracují. K tomu je potřeba
zdůraznit, že krajský soud se v napadeném rozsudku obdobnými žalobními námitkami konkrétně
zabýval a jeho závěry jsou založeny na zevrubné právní argumentaci. Krajský soud podrobně
zdůvodnil, že stěžovateli nemohl vzniknout nárok na invalidní důchod podle zákona
o důchodovém pojištění z důvodu, že daná doba pojištění již byla započtena při stanovení nároku
na invalidní důchod v roce 1985 (byť ve formě tzv. přičtení doby pojištění). Vedle toho
zdůvodnil, že přiznání „českého“ invalidního důchodu brání i právní úprava obsažená v nařízení,
které se zabývá i stěžovatelovým požadavkem na započtení dob pojištění po vzniku invalidity
(resp. po přiznání invalidního důchodu). Na tyto nosné důvody napadeného rozsudku stěžovatel
v kasační stížnosti nijak konkrétně nereaguje. Stěžovatel sice namítá, že na nyní posuzovanou věc
nejsou aplikovatelné závěry rozsudku NSS sp. zn. 3 Ads 20/2010, nicméně s tímto náhledem
se v zásadě ztotožnil i krajský soud, který v napadeném rozsudku uvedl, že závěry daného
rozsudku a jeho výklad čl. 33 smlouvy o sociálním zabezpečení na věc dopadá jen v obecné
rovině. Tato námitka proto nemůže nijak zpochybnit napadený rozsudek, jehož závěry na aplikaci
daného rozsudku v zásadě nestojí.
[13] Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 2. 12. 2011, čj. 2 Afs 11/2011-90,
„řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto
kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě
předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu. Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně je
stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Z kasační stížnosti je v dané věci patrno, že stěžovatel klade
větší důraz na popis průběhu předchozích řízení a vytýkaní možných vad těch řízení, ke kterým jeho kasační
stížnost nesměřuje, nežli na precizní vyjádření stížnostních důvodů. Tyto důvody vyjadřuje pouze velice obecně
a nepodporuje je žádnou přesvědčivou argumentací. Proto, chtěl-li stěžovatel dosáhnout podrobnějšího přezkoumání
věci kasačním soudem, měl dbát více na kvalitu jím podané kasační stížnosti“. Obdobně v rozsudku ze dne
22. 10. 2015, čj. 8 As 92/2015-29, Nejvyšší správní soud připomenul, že „je na stěžovateli,
aby upřesnil každý důvod, o který opírá svou kasační stížnost, a to po stránce právní i skutkové. Řízení
o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném
prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní
soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci
zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Dále soud doplňuje, že žalobní
či kasační bod je způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS)“ (pozn. zvýraznění doplnil
NSS).
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředestřel žádnou ucelenější argumentaci, která
by konkrétním způsobem reagovala na nosné závěry krajského soudu, nepovažuje Nejvyšší
správní soud za účelné na tomto místě znovu opakovat jeho (stěžovatelem nezpochybněné)
závěry a v podrobnostech na ně odkazuje (obdobně k přípustnosti takového postupu viz
rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130). Stěžovatel na několika místech kasační
stížnosti zopakoval, že je napadený rozsudek diskriminační, aniž by konkrétněji rozvedl bližší
argumentaci (z hlediska ústavní roviny či „jednoduchého“ práva). Ostatně neupřesnil ani, oproti
komu je diskriminován a jakým způsobem. Tuto svou argumentaci stěžovatel nerozvedl
ani v reakci na podrobnou argumentaci žalované uplatněnou ve vyjádření ke kasační stížnosti.
Jestliže stěžovatel diskriminaci spatřuje v nezohlednění doby pojištění v ČR při stanovení výše
invalidního důchodu, vysvětlil mu již krajský soud, že tato doba byla v jeho případě již
zohledněna formou přičtení doby pojištění. Jestliže ji spatřuje v tom, že výše českého invalidního
důchodu by v případě jeho přiznání podle zákona o důchodovém pojištění byla vyšší než jeho
nynější slovenský invalidní důchod přiznaný v době existence ČSFR, vysvětlil mu rovněž krajský
soud, že tato situace není řešitelná podáním žádosti o souběžné přiznání českého invalidního
důchodu podle §38 zákona o důchodovém pojištění vedle dosavadního invalidního důchodu,
který stěžovateli vyplácí na základě čl. 33 smlouvy o důchodovém pojištění SR, ale mohl
by situaci řešit jinými postupy, které obiter dictum v závěru napadeného rozsudku krajský soud
rovněž popsal. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by krajský soud od této skutečnosti
„naprosto odhlédl“. Byť Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud chápe, že stěžovatel může
vnímat jako nespravedlivou situaci, kdy jeho invalidní důchod nedosahuje takové výše, jaké
by dosahoval, kdyby nebyl zasažen přechodem z československého systému do důchodového
systému nástupnických států a pobíral český invalidní důchod přiznaný podle stávajících právních
předpisů, závěry krajského soudu jsou v tomto směru logické a přesvědčivé a stěžovatel
je nedokázal nijak relevantně zpochybnit.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelem uplatněné námitky jako nedůvodné,
a kasační stížnost proto dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Úspěšné žalované nevznikly náklady přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti, proto
jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. června 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu