ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.174.2020:50
sp. zn. 8 As 174/2020-50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Davida
Hipšra a Milana Podhrázkého, v právní věci žalobkyně: Z. S., zastoupená Mgr. Ing. Štěpánem
Dražkou, advokátem se sídlem Veselá 169/24, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna,
se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I)
MASADA, a.s., se sídlem Sportovní 586/2c, Brno, II) KOBE RESTAURANTS s.r.o., se sídlem
Václavské náměstí 837/11, Praha 1, zastoupená JUDr. Richardem Tomankem, se sídlem Hlinky
57/142a, Brno, III) Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 611/6, Brno, IV) J. V.,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2018, čj. MMB/0149039/2018,
sp. zn. OUSR/MMB/0116580/2018/2, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
II) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020, čj. 62 A 76/2018-178,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Osoba zúčastněná na řízení II) je po v i nn a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení ve výši 5.250 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce Mgr. Ing. Štěpána Dražky, advokáta.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoby zúčastněné na řízení I), III) a IV) n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městské části města Brno, Brno-střed (dále „stavební úřad“), poté co žalovaný jeho
původní rozhodnutí z 1. 6. 2017 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, rozhodnutím
z 5. 1. 2018, čj. MCBS/2017/0215201/VILD, sp. zn. 3200/MCBS/2017/0032115, povolil osobě
zúčastněné na řízení II) jako stavebníkovi změnu dokončené stavby stavebními úpravami
s názvem: „RESTAURACE K.“, náměstí Svobody X, č. p. X, pozemek parc. čís. X, k. ú. Město
Brno, obec Brno. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
(druhé) rozhodnutí stavebního úřadu.
[2] Žalobkyně podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně, jenž výše uvedeným rozsudkem
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel ze skutečnosti,
že stavební úpravy se týkají i společných částí domu, a proto byla osoba zúčastněná na řízení II)
povinna doložit souhlas vlastníků jednotek (a tedy spoluvlastníků společných částí domu) jako
doklad o právu ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017. Dále uvedl, že k provedení
stavebních úprav stačil souhlas nadpoloviční většiny spoluvlastníků, nebylo tedy třeba většiny
dvoutřetinové, jak namítala žalobkyně.
[3] Krajský soud však shledal napadené rozhodnutí nezákonným, neboť žalovaný posoudil
listiny předložené osobou zúčastněnou na řízení II) čistě formálně, aniž ověřil, zda se skutečně
jedná o souhlas většiny všech spoluvlastníků a zda byl získán postupem stanoveným v zákoně
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020. Tím odmítl věcně
přezkoumat existenci práva provést stavbu. Návazně dospěl krajský soud k závěru, že není-li
zřízeno společenství vlastníků jednotek, nelze použít pravidla pro přijímání rozhodnutí
mimo zasedání, a vlastníci tak mohou rozhodovat pouze při řádném svolaném shromáždění.
Uzavřel, že v důsledku neexistence skutečného rozhodnutí shromáždění neměla žalobkyně
možnost, jako přehlasovaný vlastník, podat žalobu na neplatnost rozhodnutí shromáždění.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Osoba zúčastněná na řízení II) (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského
soudu kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka předně poukazuje na nejasný odkaz krajského soudu na usnesení zvláštního
senátu z 27. 7. 2011, čj. Konf 10/2011-7. Zejména ale nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že správní orgány pochybily, pokud měly za to, že stěžovatelka doložením souhlasu nadpoloviční
většiny vlastníků nedoložila doklad o právu ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.
Krajský soud doslovně aplikoval ustanovení o shromáždění (§1206 a násl. občanského
zákoníku). Pominul ovšem, že na základě §1191 občanského zákoníku měla být tato ustanovení
pro rozhodování ve věcech správy bez vzniku společenství vlastníků použita pouze přiměřeně.
Proto krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že bez vzniku společenství vlastníků nelze
přijímat rozhodnutí mimo zasedání a vlastníci tak mohou rozhodovat pouze při řádně svolaném
shromáždění. I kdyby však způsob získání souhlasů neproběhl v souladu s pravidly občanského
zákoníku, šlo by pouze o formální nedostatek, jenž nezpůsobil nezákonnost stavebního povolení.
Proto zrušení rozhodnutí žalovaného neodpovídá požadavku racionality soudního řízení.
Jediným výsledkem opakovaného stavebního řízení totiž může být svolání formálního
shromáždění vlastníků jednotek, na němž bude se změnou dokončené stavby souhlasit jejich
nadpoloviční většina, jež již souhlas dala, neboť žádný z nich svůj souhlas neodvolal.
[6] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem krajského soudu, že žalobkyně jako
přehlasovaný vlastník neměla možnost podat žalobu na neplatnost rozhodnutí shromáždění
z důvodu, že žádné takové rozhodnutí neexistuje. Stěžovatelka má za to, že se žalobkyně mohla
obrátit na civilní soud na základě přiměřeného užití §1209 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž
by se vzhledem k případné neexistenci rozhodnutí shromáždění petitem nedomáhala vyslovení
neplatnosti takového rozhodnutí, nýbrž určení, že stěžovatelce jako stavebníkovi právo provést
stavbu nevzniklo. Podat takovou žalobu však bylo možné pouze v propadné lhůtě tří měsíců
ode dne, kdy se žalobkyně o „rozhodnutí“ (udělení souhlasů) dozvěděla nebo dozvědět mohla.
To však neučinila a nechala lhůtu marně uběhnout. Proto následně nemohla občanskoprávní spor
přenést před správní orgány potažmo správní soudy. Ohledně skutečnosti, že stavební úřad
ani žalovaný ji k takovému kroku nevyzvali a neurčili jí lhůtu, stěžovatelka uvedla, že žalobkyně
byla již v řízení před stavebním úřadem zastoupena advokátem, tedy právním profesionálem.
[7] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelka ke dni vydání prvního
stavebního povolení (1. 6. 2017) nedisponovala dostatečným počtem souhlasů, což nebylo možné
zhojit dodatečně sehnanými souhlasy. Stěžovatelka tak neprokázala právo provést stavbu.
Žalobkyně nesouhlasí s kasační námitkou, že mohla podat civilní žalobu. Nadto, tato námitka
je nepřípustná, neboť neuvádí, z jakých důvodů jsou nesprávné závěry krajského soudu,
jenž se touto otázkou podrobně zabýval. Není ani podstatné, že se ustanovení o shromáždění
mají použít pouze přiměřeně, neboť §1191 občanského zákoníku výslovně stanovil,
že nevzniklo-li společenství vlastníků, k rozhodnutí svolá vlastníky jednotek správce, k čemuž
však v projednávané věci nedošlo. Nesvolání řádného shromáždění vlastníků jednotek
dle žalobkyně není pouhým formálním nedostatkem, neboť tím bylo znemožněno, aby se všichni
vlastnící sešli v jeden čas na jednom místě, byli všichni seznámeni s případnými připomínkami
ostatních, znali všechna fakta, i ta negativní, a mohli se podle své vůle rozhodnout. Navrhla proto
zamítnutí kasační stížnosti.
[9] Žalovaný ani ostatní osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti ani vyjádření
žalobkyně nevyjádřili.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasačních námitek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona k žádosti o stavební povolení
stavebník připojí doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu
nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud nelze tato práva ověřit
v katastru nemovitostí dálkovým přístupem, a je-li stavebníkem společenství vlastníků jednotek, také smlouvu
o výstavbě nebo rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek přijaté podle zvláštního právního předpisu (dále
jen „doklad o právu“).
[12] Podle §1191 občanského zákoníku nevzniklo-li společenství vlastníků, použijí se na správu
pravidla určená v prohlášení a pro rozhodování ve věcech správy se přiměřeně použijí ustanovení o shromáždění;
k rozhodnutí svolá vlastníky jednotek správce (podtržení NSS). Ustanoveními o shromáždění byly
v rozhodném znění §1206 až §1209 občanského zákoníku.
[13] Podle §1209 odst. 1 občanského zákoníku je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník
jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl;
v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh
podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo
zaniká. A dle odst. 2 téhož ustanovení je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout
soudu, aby rozhodl o záležitosti, která byla shromáždění řádně předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo
rozhodnuto pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se.
[14] Podstatou kasační stížnosti je správnost postupu stavebního úřadu v návaznosti
na zpochybnění splnění podmínek plynoucích z §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.
V posuzované věci je podstatné, že v domě doposud nevzniklo společenství vlastníků.
Stěžovatelka získala souhlasy spoluvlastníků se stavebními úpravami v listinné podobě, a to
postupně od jednotlivých spoluvlastníků, jejichž podíl na spoluvlastnictví tvoří 53,6 %. Stavební
úřad uvedl, že získání potřebného počtu hlasů pouze formou hlasování na shromáždění
nepovažuje za nutnou podmínku pro vydání stavebního povolení. Žalovaný doplnil, že stavební
úřad posuzuje předloženou žádost z hlediska veřejnoprávního a není oprávněn posuzovat
soukromoprávní vztahy v rámci bytového spoluvlastnictví. Stavební úřad i žalovaný považovali
tyto listiny z pohledu §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona za dostačující. Krajský soud
však tyto závěry odmítl. Dospěl k závěru, že souhlas nebyl získán postupem stanoveným
v občanském zákoníku, neboť bez vzniku společenství vlastníků nelze přijímat rozhodnutí
mimo zasedání a vlastníci mohou rozhodovat pouze při řádně svolaném shromáždění.
Stěžovatelka tento závěr krajského soudu považuje za nesprávný z důvodu doslovného (nikoli
pouze přiměřeného) použití ustanovení o shromáždění. Stěžovatelka dále nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že žalobkyně neměla možnost podat žalobu na neplatnost
rozhodnutí shromáždění. Dle stěžovatelky se žalobkyně mohla obrátit na civilní soud na základě
přiměřeného užití §1209 odst. 1 občanského zákoníku. To však žalobkyně v zákonem dané
prekluzivní lhůtě neučinila, a proto následně nemohla občanskoprávní spor přenést před správní
orgány potažmo správní soudy.
[15] Než se Nejvyšší správní soud bude zabývat výkladem příslušných stanovení občanského
zákoníku, musí vyjasnit, zda se touto otázkou vůbec mají stavební úřady (potažmo soudy)
zabývat, tedy zda primárně nejde o občanskoprávní námitku, jejíž rozhodnutí překračuje
pravomoc stavebního úřadu (srov. například závěry usnesení zvláštního senátu
čj. Konf 10/2007-7, rozsudku NSS z 23. 4. 2008, čj. 9 As 61/2007-52, č. 1602/2008 Sb. NSS,
a rozsudku NSS z 10. 12. 2019, čj. 1 As 172/2019-31). I toto pochybení stěžovatelka v kasační
stížnosti naznačuje. Byť její úvahy v tomto směru nejsou zcela jednoznačné, lze z nich dovodit
(zejména z odkazu na §114 odst. 3 stavebního zákona a judikaturu zvláštního senátu vztahující
se k výkladu tohoto ustanovení), že v této otázce považuje rozsudek krajského soudu za nejasný.
Je pravdou, že krajský soud v závěru rozsudku poukázal na usnesení čj. Konf 10/2007-7 a citoval
z něho část, ve které zvláštní senát vymezoval, u kterého typu občanskoprávní námitky je
stavební úřad povinen odkázat účastníka řízení na civilní soud a řízení přerušit. Jen z tohoto
odkazu (s ohledem na zbývající argumentaci krajského soudu) však nelze dovozovat,
že by námitky žalobkyně uplatněné v dané věci považoval krajský soud za občanskoprávní
námitky ve smyslu §114 odst. 3 stavebního zákona. Žalobkyně totiž ve své námitce
nezpochybňovala vlastnické právo stěžovatelky ke stavbě či jeho rozsah, ale tvrdila, že nebyly
předloženy všechny povinné přílohy žádosti o stavební povolení, přičemž právě touto otázkou
se krajský soud zabýval. Režim plynoucí z §114 odst. 3 stavebního zákona (a judikatury, která
se výkladu toho ustanovení týká) se proto v dané věci neuplatní.
[16] Spor je tedy veden o výklad §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, konkrétně o to,
jak dalece se mají stavební úřady zabývat předloženými listinami. Podle citovaného ustanovení
stavebník, který nemá vlastnické právo nebo jiné právo zapisované do katastru nemovitostí
k pozemku či stavbě, na nichž chce uskutečnit stavební záměr, musí k žádosti o stavební povolení
připojit doklad o právu, tedy doložit oprávněnost stavby z hlediska soukromého práva. V rámci
bytového spoluvlastnictví, tedy hodlá-li stavebník provádět stavební úpravy i těch částí domu,
jež jsou ve spoluvlastnictví jiných osob, je takovým dokladem zpravidla rozhodnutí shromáždění
vlastníků jednotek přijaté při zasedání. Otázka platnosti takového dokladu je pak ve stavebním
řízení otázkou relevantní. Podle judikatury správních soudů vztahující se k právní úpravě účinné
do 31. 12. 2017 však do působnosti stavebních úřadů nespadá povinnost zabývat se námitkou
neplatnosti takového rozhodnutí, neboť přezkum rozhodnutí shromáždění náleží pouze civilním
soudům v řízení o návrhu podle §1209 (či případně §258) občanského zákoníku (rozsudek NSS
z 23. 2. 2021, čj. 9 As 262/2020-30, bod 20; rozsudek NSS ze 4. 3. 2021, čj. 10 As 336/2019-46,
bod 13; z judikatury Nejvyššího soudu např. již citovaný rozsudek z 30. 10. 2018,
sp. zn. 26 Cdo 287/2018). Pokud tedy jiný účastník stavebního řízení zpochybní platnost
rozhodnutí společenství vlastníků jednotek, správnímu orgánu nezbude, než vyzvat takového
účastníka k zahájení řízení u civilního soudu dle §57 odst. 1 písm. b) správního řádu a po dobu,
po kterou by řízení u civilních soudů probíhalo, stavební řízení přerušit dle §64 odst. 1 písm. c)
správního řádu.
[17] Ani tento režim se však v dané věci neuplatní, neboť spor ještě není veden o platnost
rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, ale o to, zda takové rozhodnutí bylo vůbec
předloženo. Posouzení této otázky patří do působnosti stavebního úřadu. Nic na tom nemůže
změnit skutečnost, že v některých případech může jít o otázku právně složitou. V dané věci
se tak stavební úřad měl zabývat právní úpravou plynoucí z občanského zákoníku a posoudit,
zda postupně předložené listiny obsahující souhlas jednotlivých spoluvlastníků, jejichž podíl
na spoluvlastnictví tvoří 53,6 %, lze považovat za rozhodnutí shromáždění ve smyslu §110
odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Nebylo přitom na místě, aby s touto otázkou žalobkyni
odkazoval na civilní soudy.
[18] Jde-li o výklad §1192 občanského zákoníku, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud
se závěrem krajského soudu, že v případě, kdy není zřízeno společenství vlastníků, nelze použít
pravidla pro přijímání rozhodnutí mimo zasedání (§1210 až 1214 občanského zákoníku)
a vlastníci mohou rozhodovat pouze při řádně svolaném shromáždění. Krajský soud tento závěr
opřel o komentářovou literaturu [Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 755]. Ta uvedený závěr dovozuje z toho,
že ustanovení §1210 a 1214 občanského zákoníku nejsou ustanoveními o shromáždění (upravují
rozhodování mimo zasedání v situacích, kdy svolané shromáždění není způsobilé se usnášet
nebo v jiných případech, kdy to připouští stanovy), a proto se tento způsob rozhodování
pro rozhodování ve věcech správy v situaci, kdy nevzniklo společenství vlastníků jednotek,
neuplatní, neboť podle daného ustanovení se přiměřeně použijí jen ustanovení o shromáždění.
Tento závěr podle autorů komentáře odpovídá i obecným zásadám o nutnosti informovanosti
spoluvlastníků. Stěžovatelka tuto argumentaci v kasační stížnosti relevantně nezpochybňuje,
neboť se argumentačně zaměřuje pouze na význam „přiměřeného“ použití, avšak pomíjí,
že argumentace krajského soudu byla založena na jiné části vykládaného ustanovení,
a to na výkladu pojmu „ustanovení o shromáždění“, kterými z hlediska systematiky jsou
ustanovení §1206 až 1209 občanského zákoníku a nikoli ustanovení §1210 až 1214 občanského
zákoníku upravující rozhodnutí mimo zasedání. Nad rámec lze poznamenat, že v dané věci
by nebyly splněny ani podmínky, za kterých lze ve věcech správy rozhodovat mimo zasedání,
neboť ani tento způsob rozhodování není zcela neformální, nýbrž je spojen s určitými pravidly
(mimo shromáždění je možno rozhodovat jen o otázkách, které byly na programu řádně
svolaného shromáždění, které následně nebylo usnášeníschopné; osobou oprávněnou navrhnout
rozhodnutí mimo zasedání je osoba, která svolala, resp. je oprávněna svolat shromáždění,
a to písemně a do jednoho měsíce ode dne, na který bylo zasedání svoláno; v jiných případech lze
mimo zasedání rozhodovat jen v případě, kdy to připustí stanovy). Postupné získání souhlasů
jednotlivých vlastníků jednotek těmto pravidlům neodpovídá. Nutnost projednat věci správy
na řádně svolaném shromáždění pak Nejvyšší správní soud nepovažuje za formalistickou
podmínku. Jejím smyslem je zajištění řádné informovanosti vlastníků jednotek. Ostatně možnost
rozhodovat mimo zasedání je koncipována jako mimořádný postup v praxi společenství a domu
[Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 830] a je také spojen s řadou pravidel, která mají uvedenou informovanost zajistit
(srov. §1211 občanského zákoníku stanovící náležitosti návrhu na rozhodnutí mimo zasedání
a §1213 občanského zákoníku, který stanoví způsob oznámení výsledku hlasování vlastníkům
jednotek).
[19] Ustanovení §1209 občanského zákoníku pak vskutku řeší ochranu přehlasovaného
vlastníka (nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky) v situaci, kdy nesouhlasí
s usnesením přijatým shromážděním vlastníků. Toto ustanovení Nejvyšší soud konstantně
vykládal tak, že postupem podle tohoto ustanovení se přehlasovaný vlastník může domáhat
pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním vlastníků (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, č. 58/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Neexistence rozhodnutí přijatého shromážděním, jak tomu bylo v nyní
projednávané věci, neboť stěžovatelka doložila pouze souhrn jednotlivých souhlasů, nikoli
rozhodnutí ve formě usnesení přijatého na řádně svolaném shromáždění, proto skutečně
vylučovala postup dle tohoto ustanovení občanského zákoníku. Dovolává-li se stěžovatelka
přiměřeného použití této úpravy s odkazem na §1191 občanského zákoníku, pomíjí,
že podle tohoto ustanovení lze ustanovení o shromáždění použít pouze pro rozhodování
ve věcech shromáždění, jak bylo vyloženo již výše. Přiměřené použití §1209 občanského
zákoníku (včetně prekluzívní lhůty) by tedy přicházelo do úvahy pouze v případě, kdy
by při neexistenci společenství vlastníků přijali vlastníci jednotek určité rozhodnutí v návaznosti
na řádné svolání správcem. Jen o takovém rozhodnutí by se stěžovatelka mohla dozvědět,
a tedy žalobu včas podat. Námitka stěžovatelky, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
možnosti podat žalobu na neplatnost rozhodnutí shromáždění, tak není důvodná. Nejsou
přiléhavé ani úvahy o tom, že se žalobkyně měla domáhat žalobou rozhodnutí civilního soudu,
že právo provést stavbu stěžovatelce nevzniklo. Jak již bylo vyloženo výše v bodě [17] tohoto
rozsudku, spor není veden o to, zda vzniklo právo, ale to to, zda byly předloženy odpovídající
přílohy žádosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka ani žalovaný neměli ve věci úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů
řízení.
[22] Žalobkyně naopak byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení. Její náklady spočívají v nákladech na zastoupení advokátem. Zástupce v řízení
o kasační stížnosti učinil dva úkony právní služby, vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] a vyjádření k návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti [§11 odst. 2 písm. a) ve spojení s odst. 3 advokátního tarifu,
per analogiam]. Za úkon spočívající ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti náleží mimosmluvní odměna pouze ve výši jedné poloviny. Odměna advokáta tak činí
1 x 3.100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] a 1 x 1.550 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 2 a 3 advokátního
tarifu], tedy 4.650 Kč. Odměna dále zahrnuje paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon
právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 2 x 300 Kč (600 Kč). Celková výše náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti činí 5.250 Kč. Zástupce žalobkyně není plátcem daně z přidané
hodnoty.
[23] Stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.250 Kč, a to ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Ing. Štěpána Dražky,
advokáta.
[24] Osoby zúčastněné na řízení I), III) a IV) nemají právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu pouze
těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, případně
jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů
řízení. V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. srpna 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu