ECLI:CZ:US:1995:3.US.176.95
sp. zn. III. ÚS 176/95
Usnesení
III. ÚS 176/95
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.Č., proti Krajskému soudu v Brně a vedlejšímu účastníkovi D., s. p., mimo ústní jednání dne 11. 10. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vyhovující jinak zákonným podmínkám (§74 odst. 1, 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), domáhá se stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (sp. zn. 21 Co 270/92 ze dne 31. 3. 1995), s odůvodněním, že označeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho základní právo, aniž by však blíže rozvedl, které z ústavně zaručených základních práv (svobod §72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), mělo být citovaným rozhodnutím porušeno; obecnému soudu vytýká, že zmíněným rozhodnutím, jímž bylo zastaveno řízení vedené před obecným soudem stěžovatelem proti vedlejšímu účastníkovi, byl zkrácen na svých procesních právech především tím, že obecný soud mu nesdělil po celou dobu řízení přesné označení odpůrce, a tvrdí, že obecný soud jednal v rozporu s ust. §5 o. s. ř., dle něhož prý měl stěžovatele poučit o tom, kdo je na straně odpůrce způsobilý být účastníkem řízení. Závěrem ve své ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právním názorem obecného soudu (na jehož základě bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §104 odst. 1 o. s. ř.) a na podporu svých tvrzení poukazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. II. ÚS 79/94.
Ústavní soud vyžádal si spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (sp. zn. 6 C 74/91), úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem, týkající se ČP, státní podnik, a takto zjistil, že stěžovatel návrhem na zahájení řízení, podaným Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 27. 3. 1991, domáhal se proti odpůrci, kterého označil jako U., k. p., v R., náhrady ztráty na výdělku s odůvodněním, že na základě zjištěné choroby z povolání byl mu přiznán plný invalidní důchod od 19. 1. 1989 (když předtím mu byl přiznán z důvodu zjištěné choroby z povolání částečný invalidní důchod), a že odpůrce mu hradil náhradu za ztrátu na výdělku od přiznání plného invalidního důchodu do 1. 5. 1989, zatím co po tomto datu do 1. 6. 1990 ztrátu na výdělku již nehradil.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda naznačeným postupem obecného soudu, jako orgánu veřejné moci, skutečně došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, v kladném případně kterých; jak již řečeno, stěžovatel svá tvrzení v tomto směru blíže nerozvedl a nekonkretizoval. S ohledem na jeho tvrzení, že obecný soud nepostupoval v souladu s ust. §5 o. s. ř., dle něhož obecné soudy jsou povinny poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, zaměřil Ústavní soud svou úvahu na otázku, zda postupem obecného soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, ve smyslu hlavy páté čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích (např. III. ÚS 23/93) již několikrát vyložil, za jakých okolností a podmínek se cítí oprávněn k zásahu do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takového zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a svým postupem porušily procesní ustanovení, daná příslušnou procesní normou (v tomto případě občanským soudním řádem). Obdobně Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že a proč, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83 a 91 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), že jako takový není proto další instancí obecného soudnictví, a kdy mu přísluší svými rozhodnutími zasahovat do jejich činnosti, případně, že z ústavního principu nezávislosti obecných soudů (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vyplývá též i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže tedy obecný soud při svém rozhodování respektuje kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit postup obecného soudu, a to ani v případě, kdyby se sám kupříkladu s hodnocením provedených důkazů neztotožňoval.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje, že obecné soudy jsou obecně a ve všech případech povinny (§5 o. s. ř.), poučovat účastníky řízení o tom, kdo je či není způsobilý být účastníkem soudního řízení, případně, zda ten který účastník řízení je v dané konkrétní věci pasivně legitimován.
Naznačený závěr stěžovatele však nemá oporu ani v platném procesním právu (občanském soudním řádu) ani v ustanoveních Listiny základních práv a svobod.
Návrhem na zahájení řízení, který byl podán, jak již byla o tom zmínka, Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 27. 3. 1991, domáhal se stěžovatel, tehdy jako navrhovatel, proti odpůrci, kterého označil jako U., k. p., R., náhrady za ztrátu na výdělku; způsob, jakým ve svém návrhu na zahájení řízení odpůrce označil, nevyvolával nijaké pochyby o tom, koho má jako odpůrce na mysli a proti komu návrh směřuje (§42 odst. 3 o. s. ř.), takže obecný soud neměl nijakého důvodu k postupu ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř., natož pak ve smyslu §5 o. s. ř.; je totiž zcela v souladu se zákonem (§90 o. s. ř.) a plně na vůli žalobce (navrhovatele), který (jaký) subjekt označí jako odpůrce, přičemž sám musí dbát na to, aby jím označený účastník řízení jako odpůrce měl pod následky §104 odst. 1 o. s. ř. způsobilost být účastníkem takovéhoto řízení, neboť nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je, ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů, takovým nedostatkem v podmínkách řízení, které nelze odstranit; proti této ustálené rozhodovací praxi obecných soudů nelze ani z hlediska ústavně právních zásad nic namítat.
Z toho, co vyloženo shora, vyplývá, že navrhovatel sám musí nést riziko, zda jím označený účastník řízení jako odpůrce je ve věci pasivně legitimován nebo nikoli; k tomu sluší dodat, že ustanovení §27 obch. zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., v platném znění), přiznává oprávnění komukoli nahlížet do obchodního rejstříku a pořizovat z něj výpisy, a to pro jakýkoliv účel. Před platností obchodního zákoníku (tedy v době, kdy stěžovatel zahájil před obecným soudem řízení příslušným návrhem) shodnou úpravu obsahoval tehdy platný hospodářský zákoník (zák. č. 109/1964 Sb., v platném znění). Navrhovateli tudíž nic nebránilo v tom, zvláště když byl zastoupen advokátem, aby si, v dostupném podnikovém či obchodním rejstříku, ověřil, zda subjekt, kterého v návrhu na zahájení řízení označil jako odpůrce, má způsobilost k právním úkonům, a zda je způsobilý být účastníkem řízení či nikoli.
Obdobně je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele o tom, že se až do doby vydaného usnesení Krajským soudem v Brně, které ústavní stížností napadá, nedozvěděl přesné označení vedlejšího účastníka; stěžovateli totiž nic nebránilo v tom, aby kdykoli v průběhu řízení nahlédl do spisu (§44 odst. 1 o.s.ř.), a tak ještě před tím kterým jednáním zjistil, či si objasnil, všechny skutečnosti v té době známé soudu, z nichž posléze tento soud ve svém rozhodování vycházel.
Pokud pak se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává dřívějšího nálezu Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS 79/94 z 26. 10. 1994), nelze pokládat tento nález za souměřitelný precedens, neboť - mimo jiné - v jím rozhodnuté restituční věci byla řešena otázka nepravé pasivní legitimace.
Protože tedy v posuzované věci nebylo v postupu obecného soudu shledáno pochybení, které by zraňovalo ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, nezbylo než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 11. 10. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR