Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.01.1997, sp. zn. I. ÚS 18/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 4/7 SbNU 27 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.18.96

sp. zn. I. ÚS 18/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j. 6 A 116/93-19, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j. 6 A 116/93-19, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, které rozhodnutím ze dne 3. 3. 1993, č.j. 393/92-R, sp. zn. 526/92-S, zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích ze dne 30. 6. 1992, č.j. KP 67/154/92. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli uložena podle ustanovení §16 zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění zákona č. 438/1991 Sb., pokuta ve výši 20 000,- Kčs. Tato pokuta byla uložena stěžovateli jako statutárnímu orgánu státní příspěvkové organizace Správa a údržba silnic Praha - západ pro nesplnění povinnosti uložené mu ust. §21 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění zákona č. 541/1990 Sb. a zákona č. 429/1991 Sb., neboť předložil Okresní privatizační komisi v Prachaticích nevyplněnou kartu provozní jednotky, B. č.p. 27. V ústavní stížnosti stěžovatel prohlásil, že odmítl vyplnit kartu provozní jednotky s odůvodněním, že se na něj tato povinnost nevztahuje, neboť zákon č. 427/1990 Sb. se netýká majetku Správy a údržby silnic Praha - západ. Tento názor stěžovatele plyne z výkladu ustanovení §2 odst. 1 cit. zákona (podle něhož předmětem převodu vlastnictví jsou movité a nemovité věci, které jako majetková podstata provozních organizací působících v oblasti služeb, obchodu a jiné zemědělské výroby tvoří nebo mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou) a dále z dopisu Správy silničního fondu České republiky ze dne 3. 4. 1991, zn. 972-SSF/BR-1991, podle něhož majetek státních organizací "Správa a údržba silnic" nemůže být předmětem malé privatizace. Uvedený dopis byl prý pro stěžovatele jako statutárního zástupce organizace Správa a údržba silnic Praha - západ závazný. Vzdor tomu Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR v rozhodnutí o odvolání uvedlo, že statutární orgán ani zakladatel nerozhodují o tom, zda provozní jednotka splňuje náležitosti uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., neboť o tom rozhoduje po projednání se zakladatelem uvedené ministerstvo, případně vláda České republiky. Vrchní soud v Praze sice v napadeném rozhodnutí připouští, že se Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR nedostatečně vyrovnalo s námitkou, že dotčený majetek, tj. rekreační chata B., není předmětem malé privatizace, přesto však stěžovatelovu žalobu zamítl. Tím prý bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatel poukázal na to, že povinnosti a z jejich neplnění vyplývající sankce mohou být podle jeho názoru ukládány na základě zákona, nikoli však každého zákona, ale pouze toho, který dané právní vztahy upravuje. Stěžovatel proto navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j. 6 A 116/93-19, zrušen. Z obsahu předložených správních a soudních spisů bylo zjištěno toto: Okresní úřad v Prachaticích rozhodnutím ze dne 30. 6. 1992, č.j. KP 67/154/92, uložil stěžovateli podle ust. §16 zákona č. 438/1991 Sb. pokutu ve výši 20 000,- Kčs za předložení nevyplněné karty provozní jednotky B. č.p. 27 Okresní privatizační komisi v Prachaticích. Okresní úřad se vypořádal s námitkou stěžovatele, že zákon č. 427/1990 Sb. se na Správu a údržbu silnic Praha - západ nevztahuje, poukazem na to, že "podle zřizovací listiny této organizace je jejím základním posláním a předmětem činnosti správa a údržba silniční sítě a vedle toho může poskytnout v rámci povolené komerční činnosti např. výrobu a prodej obalových směsí, projekční a inženýrskou činnost atd". Správa a údržba silnic Praha - západ proto jednoznačně pod zákon č. 427/1990 Sb. spadá. Úmysl stěžovatele nepředložit vyplněnou kartu provozní jednotky B. č.p. 27 je jeho dopisem ze dne 25. 3. 1992 jednoznačně doložen. Citované rozhodnutí okresního úřadu o uložení pokuty 20 000,-Kčs přezkoumalo k odvolání stěžovatele Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, které rozhodnutím ze dne 3. 3. 1993, č.j. 393/92-R, sp. zn. 526/92-S, odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Odvolací orgán dovodil, že statutární orgán organizace ani zakladatel nerozhodují o tom, zda provozní jednotka splňuje náležitosti dané zákonem č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O tom, zda provozní jednotka splňuje kritéria uvedená v ust. §2 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje po projednání se zakladatelem Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, případně vláda České republiky. Proti rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR podal stěžovatel žalobu, kterou napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zamítl, neboť se s právním názorem žalobce (stěžovatele), uplatněným již v předchozím řízení, neztotožnil. Vrchní soud dospěl k názoru, že povinnost, založená ustanovením §21 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkretizovaná a sankcionovaná příslušným orgánem podle §16 zákona č. 500/1990 Sb., zavazovala žalobce jako statutární orgán organizace vymezené ustanovením §1 zákona o malé privatizaci. Správní orgány obou stupňů nepostupovaly proto v rozporu se zákonem, jestliže vyvodily postih podle ust. §16 zákona č. 500/1990 Sb. za jednání v tomto ustanovení konkretizovaném, které je porušením povinnosti založené hmotněprávním ustanovením §21 zákona "o malé privatizaci". Ze skutkových zjištění plyne, že žalobce neposkytl okresní privatizační komisi požadované informace, neboť kartu provozní jednotky, o jejíž vyplnění byl požádán, vrátil nevyplněnou, i když byl ve výzvě na následky nesplnění povinnosti upozorněn. Úmyslné zavinění žalobce správní orgán správně dovodil; nesprávný výklad zákona žalobcem a jednání podle tohoto výkladu nemůže být důvodem vyviňujícím, ani dokladujícím zavinění z nedbalosti. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 22. 11. 1995. Ústavní stížnost je zřejmě omylem datována dnem 16. 1. 1995 a došla Ústavnímu soudu dne 17. 1. 1996, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Jiné formální nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takovou stížnost však stěžovatel podle názoru vrchního soudu nepodal. Tvrzené porušení článku 4 odst. 1 Listiny, který uvádí, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, "nelze chápat jako porušení základních práv a svobod". Ta jsou v Listině konkretizována v hlavě druhé a násl., zatímco článek 4 odst. 1, kterého se stěžovatel dovolává, je systematicky řazen do hlavy první jako obecné interpretační ustanovení, vyjadřující základní zásady uplatňované v právním státě. Z těchto důvodů vrchní soud navrhl, aby soudce zpravodaj usnesením podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost odmítl, příp. aby Ústavní soud podle ust. §82 odst. 1 téhož zákona podanou stížnost zamítl. Ve věci samé odkázal Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku. Vrchní soud konečně souhlasil s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ve svém vyjádření uvedlo, že je pouze v jeho pravomoci posoudit a určit rozsah majetku státu, který bude (či nebude) nabídnut k prodeji podle zákona č. 427/1990 Sb. Aby ministerstvo mohlo tuto svoji kompetenci naplnit, musí nezbytně potřebné informace znát. K získání těchto informací disponuje ustanovením §21 zákona č. 427/1990 Sb. Posouzení věci a rozhodnutí o takovém majetku nepřísluší ani zakladateli či zřizovateli, "natož statutárnímu orgánu organizace s právem hospodaření k takovému majetku státu". Z těchto důvodů má ministerstvo za to, že postupem stěžovatele došlo k vědomému zásahu do pravomoci ministerstva a k bránění rozhodování o otázkách svěřených tomuto ministerstvu zákonem. Pokud v důsledku porušení povinnosti dané zákonem byla uplatněna sankce na základě zákona (§16 zákona č. 500/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v jeho mezích, pak nedošlo k omezení práv stěžovatele garantovaných Listinou, jak se stěžovatel mylně domnívá. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a souhlasilo s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Okresní úřad Prachatice zaujal ve svém vyjádření názor, že stěžovatel si nesprávně vykládá ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. tak, že se tento zákon na majetek Správy a údržby silnic Praha - západ nevztahuje. Okresní úřad zastává opačné stanovisko a uvádí, že předmětná provozní jednotka, tj. rekreační zařízení B. č.p. 27, do majetkové podstaty provozní části organizace spadala. Organizace nabyla provozní jednotku kupní smlouvou v roce 1974 (viz výpis z evidence nemovitostí bývalého Střediska geodézie Prachatice ze dne 11. 2. 1992) a to ve smyslu tehdy platných předpisů jako státní organizace do vlastnictví státního. To vyplývá z §8 odst. 2 hospodářského zákoníku (dále jen "HZ"), který rozeznával vlastnictví státní, družstevní, vlastnictví společenských organizací a vlastnictví jiných - nestátních - socialistických organizací. Provozní jednotka se tedy stala národním majetkem (§64 odst. 1 HZ) a organizace k němu vykonávala správu, resp. dnes právo hospodaření (§64 odst. 2 HZ, obdobně §3 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, resp. dnes §4 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem). Okresní úřad dále dovodil, že provozní část organizace ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. nemusí mít nutně vazbu na organizační členění, o němž se zmiňuje odst. 6 zřizovací listiny organizace. Proto Okresní úřad Prachatice nepovažoval ústavní stížnost za důvodnou a souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel dopisem ze dne 12. 8. 1996 rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Soudce zpravodaj zvážil návrh vrchního soudu a Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Na rozdíl od názoru vrchního soudu nedospěl k závěru, že by ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným a nemá rovněž za to, že by byla zjevně neopodstatněná [ust. §42 odst. 1 písm. d), c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost neodmítl a věc předložil senátu Ústavního soudu k rozhodnutí. Ústavní soud usuzuje, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci. Proto se souhlasem účastníků od ústního jednání upustil (§44 odst. 2 citovaného zákona). Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vrchního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž argumenty, které uplatňoval v řízení o uložení pokuty za nesplnění povinnosti uložené mu ustanovením §21 zákona č. 427/1990 Sb. ve znění zákona č. 541/1990 Sb. a zákona č. 429/1991 Sb. I po provedeném správním řízení a řízení soudním je stále toho názoru, že nebyl povinen vyplnit kartu provozní jednotky B. čp. 27, neboť zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, se prý na majetek organizace - Správa a údržba silnic Praha - západ - nevztahuje. Argumentuje - jak již bylo uvedeno - tím, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Proto se domnívá, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo zaručené v článku 4 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. v rozhodnutích I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (článek 81, článek 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Z předložených spisů vyplývá, že se vrchní soud neztotožnil s námitkami stěžovatele a s jeho právním názorem, který uplatňoval již v předcházejícím řízení. Vrchní soud se zevrubně a pečlivě zabýval otázkou uložení pokuty statutárnímu orgánu organizace za porušení povinnosti, jež je normováno v ustanovení §21 zákona o malé privatizaci a v ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 500/1990 Sb. (ve znění zákona č. 438/1991 Sb.) tak, že statutárnímu orgánu organizace, který z nedbalosti zaviní, že organizace předloží opožděně nebo chybně či neúplně zpracovanou kartu provozní jednotky navržené do privatizace, uloží okresní úřad pokutu až do výše 20 000,- Kčs, a učiní-li tak úmyslně, uloží mu pokutu až do výše 200 000 Kčs. Zákon o malé privatizaci upravil podmínky pro převod vlastnictví státu k některým věcem, k nimž ke dni 1. 11. 1990 měly právo hospodaření státní podniky, rozpočtové a příspěvkové organizace a národní výbory. Takto vymezené organizace měly provést prodej jednotek ve veřejné dražbě, kterou ze zákona organizuje Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a jím řízené komise pro privatizaci. Tyto orgány jsou příslušné k tomu, aby vyhotovily a potvrdily seznamy provozních jednotek, které budou nabídnuty k prodeji. Komise jsou orgány, které zabezpečují podklady pro tvorbu seznamů a zabezpečují tak rozhodnutí ministerstva o zařazení jednotky do nabídky k prodeji nebo rozhodnutí, že jednotka nemůže být předmětem převodu vůbec (je vyloučena podle §§2, 3 zákona o malé privatizaci), popř. pouze dočasně po dobu, po kterou trvá nárok oprávněné osoby podle restitučních předpisů. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci správně poukázalo na to, že statutárnímu orgánu organizace nedává zákon pravomoc posuzovat, zda provozní jednotka bude převedena podle tohoto zákona, zda pod zákon spadá a zda je vhodná k zařazení do nabídky k prodeji. Jde o kompetence svěřené uvedenému ministerstvu, které k jejich realizaci musí nezbytně potřebné informace znát. Jejich získání je zajištěno ustanovením §21 zákona č. 427/1990 Sb., jež stanoví, že na požádání příslušných orgánů republik jsou pracovníci organizací a provozních jednotek povinni jim poskytnout požadované informace, podklady a doklady a umožnit jim vstup do provozních jednotek. Podle názoru Ústavního soudu poskytuje odůvodnění napadeného rozsudku dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v ústavní stížnosti, neboť základní premisou, ze které je třeba vycházet, je skutečnost, že stěžovatel nebyl sám oprávněn posuzovat, zda navržená provozní jednotka má být zařazena do privatizace či nikoli, ale jeho povinností bylo předložit příslušné privatizační komisi vyplněnou kartu provozní jednotky a event. v příloze k ní zaujmout stanovisko, z jakého důvodu se domnívá, že se tak stát nemá. Jinými slovy řečeno: nesouhlas pracovníka organizace s privatizací určitého majetku jej nezbavuje povinnosti poskytnout příslušnému orgánu republiky zákonem požadovanou součinnost ve smyslu ust. §21 citovaného zákona, byť se domnívá, že se podmínky tohoto ustanovení organizace, popř. jejího majetku, netýkají. Takový nesouhlas může organizace vyjádřit jinou formou. Přiznat názoru stěžovatele oprávněnost by ve svých důsledcích mohlo vést k brzdění či "blokování" procesu privatizace, neboť kterákoli organizace by mohla in eventum odmítnout součinnost podle ust. §21 citovaného zákona s poukazem na to, že se jí podle jejího názoru privatizace netýká. Skutečnost, že vrchní soud po provedeném řízení zamítl návrh stěžovatele a vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přirozeně nezakládá - sama o sobě - oprávněný důvod k ústavní stížnosti a nelze ipso facto argumentovat namítaným porušením ústavních záruk. Tak rozhodoval Ústavní soud např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (ÚS ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3 č. 39, str. 284), byť připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. To lze dovozovat zejména tehdy, bude-li jejich výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva a tím poruší článek 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. K takové situaci však v souzené věci nedošlo. Obecný soud při rozhodování o žalobě stěžovatele zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že stěžovatel (v řízení před soudem žalobce) byl povinen zákonem uloženou povinnost plnit. Základem rozhodnutí vrchního soudu - jak již bylo uvedeno - je skutečnost, že stěžovatel nebyl sám oprávněn posuzovat, zda navržená provozní jednotka má být zařazena do privatizace či nikoli, a proto bylo jeho povinností předložit příslušné privatizační komisi vyplněnou kartu provozní jednotky a event. v příloze k ní zaujmout stanovisko, z jakého důvodu se domnívá, že by k privatizaci v tomto případě dojít nemělo. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základního práva stěžovatele, zaručeného v článku 4 odst. 1 Listiny, ani k porušení jiných článků Listiny či ustanovení mezinárodních smluv ve smyslu článku 10 Ústavy, napadeným rozsudkem vrchního soudu nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud závěrem konstatuje, že podle čl. I odst. 1 zákona č. 135/1996 Sb. se ke dni 1. 7. 1996 zrušuje Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Podle čl. I odst. 2 citovaného zákona dosavadní působnost Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci stanovená zvláštními zákony přechází k témuž dni na Ministerstvo financí, jemuž se jako vedlejšímu účastníku tento nález doručuje. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. ledna 1997