ECLI:CZ:US:1997:2.US.229.95
sp. zn. II. ÚS 229/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti G. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 29 Ca 327/95, a proti rozhodnutí rektora Vysokého učení technického v Brně ze dne 14. 8. 1995, čj. 1538/9120/95, ve věci odvolání proti rozhodnutí děkana Fakulty podnikatelské Vysokého učení technického v Brně ze dne 3. 7. 1995, čj. 16910/95, ve spojení s rozhodnutím děkana ze dne 31. 7. 1995, čj. 038/7900/St, o nepřijetí ke studiu na vysoké škole, takto:
Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.
9. 1995, sp. zn. 29 Ca 327/95,
se zamítá .
Návrh na zrušení rozhodnutí rektora Vysokého učení
technického v Brně ze dne 14. 8. 1995, čj. 1538/9120/95,
se zamítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným Ústavnímu soudu České republiky se
stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Krajského
soudu v Brně, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu, jakož i shora uvedeného rozhodnutí rektora
Vysokého učení technického v Brně, kterým byla vzhledem
k formálním i věcným nejasnostem zrušena přijímací zkouška
stěžovatelky ze dne 10. července 1995, a tím i rozhodnutí děkana
ze dne 31. července 1995 o nepřijetí ke studiu a současně byl
stěžovatelce stanoven nový termín přijímací zkoušky na den 29.
srpna 1995 před komisí jmenovanou rektorem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení základních
práv a svobod vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst.
1, čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 odst.
2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních
a kulturních právech a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka
byla dopisem děkana Fakulty podnikatelské Vysokého učení
technického v Brně ze dne 24. května 1995 pozvána k přijímací
zkoušce na den 29. 6. 1995 s možností náhradního termínu dne 10.
července 1995 pro případ neúčasti na přijímací zkoušce v řádném
termínu ze závažných zdravotních důvodů. Protože se stěžovatelka
z přijímací zkoušky v řádném termínu omluvila doložením lékařské
zprávy, vykonala přijímací zkoušku v náhradním termínu dne 10. 7.
1995. Den po přijímací zkoušce vykonané v písemné formě, tj. 11.
7. 1995, byla stěžovatelka spolu s R. K. telegramem vyzvána
k ústnímu pohovoru na den 14. 7. 1995. V zápisu z jednání, které
proběhlo dne 14. 7. 1995 za účasti děkana doc. K., dále doc. J.,
doc. R., G. K. a R. K., plyne odmítnutí obou uchazečů vykonat
ústní zkoušku. Rozhodnutím děkana ze dne 3. 7. 1995, čj.
16910/95, bylo stěžovatelce sděleno, že nebyla přijata ke studiu
z důvodu neprospění u přijímací zkoušky. Proti tomuto rozhodnutí
podala dne 24. 7. 1995 odvolání k rektorovi Vysokého učení
technického v Brně, jehož výsledkem bylo nové rozhodnutí děkana ze
dne 31. 7. 1995, čj. 038/7900/St, taktéž o nepřijetí ke studiu.
Také proti tomuto rozhodnutí děkana ze dne 31. 7. 1995 se
stěžovatelka odvolala. Rozhodnutím napadeným ústavní stížností pak
rektor Vysokého učení technického dne 14. 8. 1995, čj.
1538/9120/95, vzhledem k formálním i věcným nejasnostem zrušil
její přijímací zkoušku ze dne 10. 7. 1995, a tím i rozhodnutí
děkana ze dne 31. 7. 1995 a současně jí stanovil nový termín
přijímací zkoušky na den 29. 8. 1995 před komisí jmenovanou
rektorem.
Toto rozhodnutí rektora Vysokého učení technického v Brně
napadla stěžovatelka též dne 25. 8. 1995 žalobou u Krajského soudu
v Brně, který usnesením ze dne 5. 9. 1995, čj. 29 Ca 327/95-13,
řízení zastavil s poukazem na ustanovení §248 odst. 3 a přílohu
A o.s.ř., podle níž je vyloučena možnost domáhat se, aby
rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana
o otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole bylo
přezkoumáváno soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje zejména na obsah
"Pokynů pro přijímací řízení na Fakultu podnikatelskou Vysokého
učení technického v Brně na školní rok 1995/1996" (dále jen
"Pokyny") schválených akademickým senátem fakulty podle §18 odst.
1 zák. č. 172/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedenými
Pokyny byla dle stěžovatelky stanovena písemná forma přijímacích
zkoušek, eventuálně i ústních, v případě, že by na základě
výsledků písemné zkoušky nebylo možno rozhodnout o přijetí
potřebného počtu uchazečů, přičemž podle Pokynů jsou uchazeči
přijímáni podle pořadí obdržených bodů do stanoveného počtu
přijatých studentů s tím, že z pořadníku jsou vyřazeni ti
uchazeči, kteří v některé dílčí zkoušce nedosáhli stanoveného
minimálního počtu bodů. S poukazem na uvedená ustanovení Pokynů
a skutečnost, že nebyla stěžovatelka pro nedosažení stanoveného
minimálního počtu bodů v některé dílčí zkoušce vyřazena
z pořadníku, a na to, že se počtem získaných bodů zařadila do
stanoveného počtu uchazečů pro přijetí ke studiu, namítala
porušení ústavní zásady rovnosti, a to ve spojení s čl. 33 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 odst. 2 písm. c)
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Spolu s ústavní stížností byl stěžovatelkou podán i návrh na
zrušení ustanovení přílohy A o.s.ř., která vylučuje možnost
domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do
rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na
vysoké škole podle §18 odst. 2 zákona o vysokých školách bylo
přezkoumáváno soudem. Ústavní soud dne 20. 11. 1995 usnesením, čj.
II. ÚS 229/95-12, tento návrh odmítl jako nepřípustný vzhledem
k ustanovení §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelce
však bylo zachováno právo účastnit se jednání o dříve podaném
návrhu na zrušení zákona R. K. jako vedlejší účastník.
Nálezem ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95, Ústavní soud
návrh na zrušení uvedeného ustanovení přílohy A o.s.ř. zamítl.
Poté bylo možno pokračovat v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od Krajského soudu v Brně
a rektora Vysokého učení technického v Brně vyjádření k předmětné
ústavní stížnosti.
Ve svém vyjádření ze dne 24. 5. 1996 předseda senátu
Krajského soudu v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta. Odkázal na platnou právní úpravu obsaženou v ustanovení
§248 odst. 3 a v příloze A o.s.ř., podle níž je vyloučena možnost
domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do
rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na
vysoké škole bylo přezkoumáváno soudem. V této souvislosti se
zcela ztotožnil se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4.
1996, pod sp. zn. Pl. ÚS 32/95, kterým byl zamítnut návrh na
zrušení uvedeného ustanovení přílohy A o.s.ř.
Rektor Vysokého učení technického v Brně ve vyjádření ze dne
4. 6. 1996 zdůraznil, že rozhodnutím ze dne 14. 8. 1995, čj.
1538/9120/95, nebylo rozhodnuto o nepřijetí stěžovatelky ke studiu
na vysokého škole, nýbrž "vzhledem k velké nevyváženosti" v úrovni
písemného testu z jazyka a obecných znalostí ekonomiky a s ohledem
na odmítnutí uchazeče akceptovat požadavek děkana na doplňující
ústní zkoušku mu bylo pouze stanoveno nové datum přijímací
zkoušky. Rektor Vysokého učení technického v Brně ve svém
vyjádření následně konstatoval, že uchazeč se k nové přijímací
zkoušce nedostavil a nevyužil tím možnosti pokračovat v zahájeném
přijímacím řízení.
Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 29 Ca 327/95, o zastavení
řízení, které je odůvodněno poukazem na ustanovení §248 odst.
3 a na přílohu A o.s.ř., Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95, kterým byla
potvrzena ústavnost aplikovaných ustanovení krajským soudem
v napadeném usnesení, v důsledku čehož nezbylo, než ústavní
stížnost, opírající se o protiústavnost aplikovaných ustanovení,
zamítnout.
Vzhledem k tomu, že při posuzování ústavnosti napadeného
rozhodnutí rektora ze dne 14. 8. 1995, čj. 1538/9120/95, II. senát
dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který vyslovil v nálezu
III. senát, pod sp. zn. III. ÚS 226/95, a v němž bylo taktéž
rozhodováno o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí rektora
ze dne 14. 8. 1995, čj. 1537/9120/95, totožného obsahu, ale
ohledně R. K., totiž kterým byla taktéž vzhledem k formálním
i věcným nejasnostem zrušena přijímací zkouška R. K. ze dne 10.
7. 1995 a tím i rozhodnutí děkana ze dne 31. 7. 1995 o nepřijetí
ke studiu a současně byl R. K. stanoven nový termín pro přijímací
zkoušku na 29. 8. 1995 před komisí jmenovanou rektorem, bylo
v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 25. 9.
1996 jednání odročeno na neurčito za účelem předložení odchylného
názoru plénu Ústavního soudu. Dle ustanovení §23 in fine zák. č.
182/1993 Sb. je senát stanoviskem pléna v dalším řízení vázán.
Ústavní soud pak poté, co se seznámil s obsahem spisu III. ÚS
226/95, zejména výpovědí svědka doc. ing. M. K., děkana
Podnikatelské fakulty VUT v Brně, a obsahem výpovědi účastníka
řízení, tj. rektora VUT v Brně, prof. P. V., a dalšími listinnými
důkazy, vzal z hlediska skutkového za prokázáno, že oba
stěžovatelé v důsledku předložených lékařských potvrzení vykonali
přijímací zkoušku v náhradním termínu 10. 7. 1995. V této písemné
zkoušce dosáhli oba diametrálně odlišných výsledků, neboť pokud
jde o zkoušku jazykovou, kde dosáhli nejnižšího počtu bodů ve
srovnání s jinými uchazeči, se ve zkoušce všeobecné prezentovali
jako geniální, když jako jediní dosáhli maxima bodů, ačkoliv
stěžovatelka dosahovala průměrných a R. K. podprůměrných
předchozích studijních výsledků. Dále bylo zjištěno, že během této
přijímací zkoušky v náhradním termínu seděli oba stěžovatelé vedle
sebe, přičemž předseda přijímací komise byl pracovníkem soukromé
agentury, kde oba stěžovatelé před přijímacími zkouškami
studovali.
Dále Ústavní soud zjistil, že III. senát v řízení vedeném pod
sp. zn. III. ÚS 226/96 dospěl k závěru, že rozhodnutí rektora,
kterým byla vzhledem k formálním a věcným nejasnostem zrušena
přijímací zkouška R. K. a rozhodnutí děkana o nepřijetí a současně
stanoven nový termín pro zkoušku před komisí jmenovanou rektorem,
je vzhledem k tomu, že Statut Fakulty podnikatelské Vysokého učení
technického v Brně neobsahuje stanovení postupů při rozhodování
o přijetí na vysokou školu rozhodnutím porušujícím čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, který garantuje každému právo
domáhat se stanovenými postupy svého práva. Dále III. senát dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí porušilo i princip rovnosti,
neboť přijímací řízení je dle §18 odst. 2 zák. č. 172/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vysokoškolský zákon"),
svěřeno fakultám a nikoliv rektorovi.
Plénum Ústavního soudu pak se zřetelem na úpravu obsaženou ve
vysokoškolském zákoně, Statutu VUT v Brně, Statutu Fakulty
podnikatelské při VUT v Brně, Pravidlech pro přijímání ke studiu
na Fakultě podnikatelské, Pokynech děkana pro přijímací řízení na
Fakultu podnikatelskou pro školní rok 1995/1996 a při dodržování
zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen
o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem
chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami, zaujalo
k návrhu II. senátu stanovisko, že za situace, kdy rektor ústavní
stížností napadeným rozhodnutím neučinil nic víc, než že na
základě skutkových nejasností založených diametrální rozdílností
výsledků mezi zkouškou jazykovou, kde stěžovatelka i R. K. dosáhli
v podstatě jednoho z nejnižších počtů bodů, a mimořádně náročnou
zkouškou všeobecnou, kterou se jako jediní prezentovali v podstatě
geniálními dosažením maxima bodů, při předchozích průměrných
studijních výsledcích u stěžovatelky a u R. K. dokonce
podprůměrných, a navíc, kdy bylo zjištěno, že předseda přijímací
komise působil ve stejné agentuře, kde stěžovatelka i R. K.
studovali, přičemž při vlastní zkoušce konané v náhradním termínu
seděli vedle sebe, vydal opatření, kterým usiloval o odstranění
těchto nejasností, a současně se tak snažil postavit na jisto
otázku zjištění předpokladů ke studiu, resp. otázku zákonem
postulované způsobilosti ke studiu, kterou mu umožňuje Statut
Podnikatelské fakulty VUT v Brně zkoumat z hlediska znalostí,
schopností a zájmů, neboť dle §18 odst. 2 vysokoškolského zákona
se výslovně s rektorem v řízení o přijetí na vysokou školu počítá,
nelze napadenému rozhodnutí rektora nic vytknout, a to tím spíše,
že se pohyboval v mezích vysokoškolského zákona, který mu ukládá
dokonce zvýšenou odpovědnost za rozvoj vzdělanosti a zvyšování
vědecké úrovně společnosti (srov. preambuli). Ze stejných důvodů
nelze na straně rektora konstatovat ani libovůli zakládající
dokonce protiústavnost.
Ústavní soud má dále za to, že na uvedeném nic nemůže změnit
neexistence procesních pravidel ve smyslu rozhodnutí III. senátu,
neboť takový přístup by svědčil o upřednostňování formálních
přístupů před obsahovými a navíc si lze představit i situaci, kdy
právě procesní pravidla, detailně obsažená ve statutu, vytvoří
prostor pro libovůli, a přesto budou v konkrétním případě
interpretována a aplikována s vyloučením této libovůle. Jiná věc
je, že stanovení postupu ve statutu je zajisté významným
příspěvkem k vytvoření předpokladů pro kvalitu přijímacího řízení
právě z hlediska jeho obsahu, nelze je však povyšovat nad
podstatu, kterou zůstávají schopnosti, resp. způsobilost ke
studiu. Uvedenému odpovídá i to, že tyto postupy nalézají prostor
až v podzákonné právní sféře.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti stěžovatelky, opírající
se taktéž o procesní pravidla a postupy obsažené v Pokynech děkana
pro přijímací řízení na Fakultu podnikatelskou VUT v Brně pro
školní rok 1995/1996, Ústavní soud znovu výslovně zdůrazňuje
upřednostnění obsahových kritérií, resp. na jím zastávanou zásadu
materiálního nazírání na právo, z níž jasně plyne, že procesní
námitky stěžovatelky jsou s ohledem na skutková zjištění nejen
neopodstatněné, ale navíc zcela nezpůsobilé založit porušení
základních práv, tak jak tvrdí stěžovatelka.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 1. 1997