Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.06.1997, sp. zn. IV. ÚS 190/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 72/8 SbNU 203 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.190.96

sp. zn. IV. ÚS 190/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci stěžovatelů MUDr.F.V. a H.R. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.1996, sp. zn. 3 Cdon 232/96, takto: Rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92, ze dne 28.1.1993, Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 182/93, ze dne 27.5.1993, a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze dne 28.3.1996, se z r u š u j í . Právo na náhradu nákladů řízení se stěžovatelům n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: Stěžovatelé se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud Plzeň -sever svým usnesením ze dne 28.1.1993, sp. zn. 7 C 1/92, zastavil řízení o návrhu, jímž se stěžovatelé podle zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhali vydání nemovitostí v obci K., a to rodinného domku čp. 118 se st.p. č. 253, o výměře 1432 m2, a v němž jako žalovaného označili Městský úřad v K.. Soud I. stupně řízení zastavil pro podle jeho názoru neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného Městského úřadu v K. podle §103 a 104 o. s. ř. Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 27.5.1993, sp. zn. 14 Co 182/93, usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení potvrdil jako věcně správné, přitom ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí připustil dovolání ve smyslu §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, který pak o dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu rozhodoval rozsudkem, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze dne 28.3.1996, rozhodl tak, že dovolání stěžovatelů zamítl, když se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. i II. stupně pokud jde o důvody zastavení řízení. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje v úvodu na to, že pokud je žaloba podána proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř., nemůže mezi ním a žalobcem vzniknout žádný procesní vztah a stejně tak nemůže v takovém případě vzniknout procesní vztah ani mezi ním a soudem. Občanské soudní řízení nelze proto pro absenci základního procesního subjektu vést a soud proto musí řízení zastavit. Uvádí dále, že není přípustné, aby žalobce dodatečně namísto subjektu nezpůsobilého být účastníkem řízení uvedl subjekt, který tuto způsobilost má. Výslovné ustanovení o výměně osoby, která není způsobilá být účastníkem řízení, za osobu, která tuto způsobilost má, občanský soudní řád neobsahuje a neobsahuje ani žádné ustanovení, z něhož by takovou možnost mohl soud dovodit výkladem. Není proto podle Nejvyššího soudu ČR důvodná námitka stěžovatelů, že jim soud I. stupně neumožnil, ani s přihlédnutím k tomu, že jde o věc restituční, po potřebném poučení změnit označení žalovaného (které ve svých důsledcích nelze chápat jinak, než jako výměnu Městského úřadu v K. na místě žalovaného za město K.), protože takovou možnost občanský soudní řád soudu nedává. Nedává mu ji ani žádný jiný zákon, který by v tomto směru pro restituční věci stanovil výjimku. Jakkoliv uvedený soud, jak dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, souhlasí s tím, že by oprávněným osobám v restitučních věcech měla být přiznána, rozšířením poučovací povinnosti soudu nad rámec §5 o.s.ř., zvýšená ochrana při uplatňování jejich práv, nemůže jim ji soud jen s ohledem na specifickou povahu restitučních sporů poskytnout, aniž by porušil zákon. Ustanovení §5 o.s.ř., kterým je vymezen rozsah poučovací povinnosti soudu, je totiž kogentní a žádným právním předpisem z něj není stanovena výjimka. Protože nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení znamená pro soud povinnost řízení bez dalšího zastavit, porušil by soud zákon i v ustanovení §104 o.s.ř., pokud by řízení nezastavil, a namísto toho poučoval oprávněnou osobu o tom, jak má neodstranitelný nedostatek podmínky odstranit. Za této situace není tedy zjevně oprávněnou osobu o čem poučovat. K námitce stěžovatelů, že v označení žalovaného šlo o pouhý omyl, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že kategorie omylu je kategorií občanského práva hmotného a občanským právem procesním není upravena. Podle převládající právní teorie i praxe nelze proto v procesu ustanovení občanského práva hmotného o omylu použít. Procesní úkony se posuzují podle skutečně vyjádřeného projevu účastníka a nelze tedy přihlížet k tomu, co účastník zamýšlel. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, kteří v důvodech uvádějí, že již v dovolání poukazovali na to, že výzvu k vydání nemovitosti doručili k rukám starosty města K., který je zástupcem města i členem městského úřadu. Před podáním žaloby s nimi jednal Městský úřad v K. a ani ten je neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu. Stěžovatelé jako laici mohli těžko rozlišovat Městský úřad a město K., když ani tento městský úřad o své právní subjektivitě nevyslovil pochybnosti. Po podání žaloby jednal s Městským úřadem v K. i soud, který nepochybně právní předpisy zná,a mohl tedy navrhovatele poučit o nesprávném označení žalovaného, zejména s ohledem na to, že navrhovatelé nebyli v soudním řízení právně zastoupeni. Soud zastavil řízení až poté, co proběhla dvě ústní jednání. S ohledem na uplynutí lhůt k uplatnění svého restitučního nároku u soudu byli tak navrhovatelé zbaveni možnosti znovu svůj restituční nárok uplatnit. To, že řízení bylo soudem bez předchozího poučení a výzvy k úpravě žaloby zastaveno, považují navrhovatelé za nespravedlivé, neboť v jiných restitučních případech byla soudem dána žalobcům možnost své podání opravit. Domnívají se proto, že jim shora uvedeným postupem byla odňata možnost domáhat se svého práva daného jim příslušným restitučním zákonem u nezávislého a nestranného soudu, a to z ryze formálních důvodů. Navrhují proto, aby Ústavní soud po provedeném řízení nálezem usnesení Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92, ze dne 28.1.1993, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 182/93, ze dne 27.5.1993, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze dne 28.3.1996, zrušil. Předsedkyně senátu, který napadené rozhodnutí vydal, zastupující v této věci účastníka řízení - Nejvyšší soud ČR, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že soudní ochrana stěžovatelům odepřena nebyla, neboť soud o jejich žalobě řádně jednal. Argumentem, že stěžovatelům byla odepřena soudní ochrana, nemůže být ani skutečnost, že soud nerozhodl ve věci samé a že řízení zastavil pro nedostatek právní subjektivity žalovaného, neboť pro tento případ platný a nezrušený procesní zákon takový postup stanoví. I když sama předsedkyně senátu, jak uvádí, pokládá z hlediska smyslu a účelu daného restitučního zákona za opodstatněné, aby osobám,podle něj oprávněným, mohla být poskytována zvýšená ochrana rozšířením poučovací povinnosti soudu nad rámec kogentně stanovený v §5 o.s.ř., je přesvědčena, že bez výslovného zákonného zmocnění není oprávněna postupovat ve vztahu k oprávněným osobám jiným způsobem, než stanoví kogentní ustanovení procesního předpisu, a jakým by musela postupovat v obdobných případech v jiných právních věcech než v restitučních. V dalším pak poukázala na podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR dotčeného ústavní stížností s tím, že z důvodů uvedených ve vyjádření i v napadeném rozhodnutí považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník řízení Městský úřad v K. se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Především je třeba zdůraznit, že z obsahu připojeného spisu plyne, že stěžovatelé předtím, než se obrátili na soud, podali bezúspěšně výzvu podle §5 odst.l zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou adresovali k rukám starosty obce K.. Na tuto výzvu reagoval Městský úřad v K., který požádal stěžovatele o předložení dokladů osvědčujících jejich restituční nárok, aniž dal v této korespondenci jakkoliv najevo, že sám nemá právní subjektivitu. Návrh na zahájení řízení u soudu ve své restituční věci podali u soudu stěžovatelé sami, aniž byli právně zastoupeni, a to v březnu 1992, tedy v době, kdy i mnohé soudy samotné s obecními či městskými úřady jako s účastníky řízení jednaly. Nasvědčuje tomu ostatně i postup soudu I. stupně v dané věci, který po podání návrhu na zahájení řízení s městským úřadem jednal, provedl dvě jednání, při kterých prováděl dokazování k věci samé. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení žalovaného si soud I. stupně uvědomil teprve v době, kdy lhůty k uplatnění restitučního nároku stěžovatelů již uplynuly. Za tohoto stavu věci Ústavní soud ani v tomto případě nemá důvodu odchylovat se od názorů, které vyjádřil ve svých dřívějších nálezech ve věcech obdobných, v nálezech, vydaných pod sp. zn. II. ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95, III. ÚS 74/94, II. ÚS 108/93, IV. ÚS 41/95 a III. ÚS 127/96, na které zde pro stručnost odkazuje. I v této věci považuje Ústavní soud za potřebné opětovně zdůraznit, že řízení o restitučních nárocích jsou specifická právě tím, že v jejich průběhu jde o posouzení oprávněnosti nároků uplatněných podle restitučních zákonů, sledujících odstranění křivd způsobených v minulosti státem, a právě proto by stát a jeho orgány - tedy i soudy - v těchto věcech neměly lpět na ryze formálním přístupu - tak jak tomu bylo v daném případě. Za správnou je proto v případech jako je tento, kdy z obsahu návrhu na zahájení řízení stěžovatelů bylo zcela zřejmé, že uplatňují restituční nárok, opírající se o ustanovení §6 odst. l písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.,třeba považovat praxi, vycházející v uvedených případech z aplikace ustanovení §43 o.s.ř., které je v poměru k ustanovení §5 o.s.ř. ustanovením speciálním, kterou ostatně i Nejvyšší soud ČR uznal za správnou tím, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, která je vydávána za účelem sjednocování judikatury soudů, uveřejnil pod č. 29/1995 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.10.1993, podle něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje podle ustanovení §43 odst. l a 2 o.s.ř. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatku. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.). S ohledem na uvedené je proto třeba učinit závěr, že v daném případě došlo postupem obecných soudů k porušení práva na soudní ochranu stěžovatelů, zaručeného čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a proto z těchto důvodů byla ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. Návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení nebylo vyhověno, neboť okolnosti případu nebyly natolik mimořádné, aby odůvodňovaly použití ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. června 1997