ECLI:CZ:US:1997:4.US.324.96
sp. zn. IV. ÚS 324/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. února 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. I. A., k. s., P. proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1996, čj. 10 Cm 34/95-81, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1996, čj. 10 Cmo 396/96-93, takto:
Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 5.
1996, čj. 10 Cm 34/95-81, a Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8.
1996, čj. 10 Cmo 396/96-93, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu již citované
usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, jímž řízení bylo
podle §9 odst. 2 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku a stěžovateli bylo uloženo zaplatit
na nákladech řízení prvému vedlejšímu účastníkovi Kč 3 270 650,--
a druhému vedlejšímu účastníkovi Kč 1 962 390,--, stěžovatel
v podstatě uvádí, že mezi základní demokratické principy patří
právo na soudní ochranu, což je vyjádřeno nejen v článku 4 Ústavy
ČR, ale také v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). V projednávané věci domáhal se stěžovatel
zaplacení vysoké finanční částky, přičemž rozhodnutí v této věci
má mimořádný význam pro tisíce fyzických a právnických osob, které
do jeho společnosti vložily svoje prostředky. Obecné soudy
vyložily však ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích
v neprospěch stěžovatele, když zpochybnily skutečnost, že
poplatková povinnost, kterou měl stěžovatel jako žalobce, byla
zaplacena jeho jménem jinou právnickou osobou. Podle názoru
stěžovatele je takový výklad v rozporu s ustanovením §534
občanského zákoníku, neboť povinnost k zaplacení soudního poplatku
je nesporně závazkovým právním vztahem. Obecné soudy při svém
rozhodování nevzaly v úvahu ani ustanovení §9 odst. 4 zákona
o soudních poplatcích, na jehož podkladě mohl krajský obchodní
soud sám zrušit vydané rozhodnutí. Postupem obecných soudů došlo
tedy k porušení zejména článku 9 odst. 3 Ústavy ČR a článku 36
odst. 1 Listiny, a proto stěžovatel navrhuje zrušení napadených
rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 4. 2. 1997
uvedl, že v otázkách placení soudních poplatků, včetně stanovení,
kdo je poplatníkem, kdy vzniká a je splněna poplatková povinnost,
jaké jsou následky nezaplacení soudního poplatku, jakož i evidence
a řízení ve věcech soudních poplatků, je nutno aplikovat příslušná
ustanovení zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů. Právní názor stěžovatele, že soudní
poplatek může místo něj zaplatit jiná právnická osoba, nelze
považovat za správný vzhledem k ustanovení §13a zákona. Podle
ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona je v projednávané věci
poplatníkem stěžovatel, ten však ani v odvolacím řízení
neprokázal, že svoji poplatkovou povinnost splnil, resp. že byl
jeho jménem na účet soudu prvého stupně soudní poplatek zaplacen.
Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje proto Vrchní
soud v Praze zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník Česká spořitelna, a. s., P., uvedl ve svém
vyjádření ze dne 27. 1. 1997, že zastavení řízení pro nesplnění
poplatkové povinnosti nelze interpretovat nejen jako ohrožení
základů demokratického státu, ale ani jako zásah do práva na
spravedlivý soud. Navíc údajný zásah do práva na soudní ochranu
spočívá nikoli v meritorním rozhodnutí s hmotněprávními účinky,
ale pouze v procesním opatření. Ústavní soud není oprávněn
zasahovat do běžné jurisdikční činnosti obecných soudů
a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti
kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je pouze
zjistit, zda napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně
zaručených základních práv a svobod. K těmto závěrům Ústavní soud
opakovaně dospěl např. ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 23/93,
sp. zn. IV. ÚS 23/93 a sp. zn. I. ÚS 68/93. Z těchto důvodů
navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník AB Banka, a. s. v likvidaci, se sídlem v M.
B. uvedl ve svém vyjádření, že napadená usnesení o zastavení
řízení se jej, jako druhého vedlejšího účastníka, netýkají. Týká
se jej pouze konstatování v úvodu ústavní stížnosti, že AB Banka,
a. s., funkci kontrolora vůbec nevykonávala, a to potud, že ji ani
vykonávat neměla.
Z obsahu spisu 10 Cm 34/95 Krajského obchodního soudu v Praze
Ústavní soud zjistil, že na základě výzvy soudu, ukládající
stěžovateli předložit doklad prokazující zaplacení soudního
poplatku ve výši Kč 500 000,--, stěžovatel současně s podáním ze
dne 13. 5. 1996, v tento den osobně doručeným soudu, předložil fax
platebního příkazu V., a. s., na zaplacení částky Kč 500 000,--.
V záhlaví tohoto faxu bylo uvedeno, že jde o soudní poplatek k čj.
10 Cm 34/95, tedy o soudní poplatek v projednávané věci. Originál
zmíněného dokladu byl Krajskému obchodnímu soudu v Praze předložen
k nahlédnutí při jednání dne 14. 5. 1996. Z dopisu s. r. o. B. B.
ze dne 12. 6. 1996, adresovaného stěžovateli, je patrno, že
uvedeným platebním příkazem byl z účtu uvedené společnosti uhrazen
soudní poplatek ve výši Kč 500 000,-- za stěžovatele, a to na
podkladě uzavřené dohody. Současně se v tomto dopise konstatuje,
že kopie potvrzeného platebního příkazu byla dne 13. 5. 1996
odeslána k čj. 10 Cm 34/95 k rukám JUDr. E. H. na číslo faxu. Za
tohoto stavu věci mohl tedy Krajský obchodní soud v Praze stěží
rozhodnout o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
jen na podkladě blíže neoznačeného záznamu ze 14. 5. 1996, v němž
se konstatuje, že soudní poplatek ve výši Kč 500 000,-- od
stěžovatele nebyl k tomuto dni na účet soudu dosud připsán,
případně když již řízení zastavil, měl tento soud po ověření
rozhodných okolností možnost postupu podle ustanovení §9 odst.
4 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, tedy již vydané usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku zrušit. Pokud pak jde o závěry
vrchního soudu, že ani v odvolacím řízení stěžovatel neprokázal,
že jde o splnění poplatkové povinnosti stěžovatele na základě
právního vztahu existujícího mezi žalobcem a plátcem, má Ústavní
soud za to, že tyto závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem
citovaného dopisu z 12. 6. 1996, obsahujícího údaj o uzavřené
dohodě mezi stěžovatelem a plátcem soudního poplatku ve výši Kč
500 000,--.
Podle článku 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle
názoru Ústavního soudu jednaly obecné soudy v rozporu s uvedeným
článkem, neboť při vynaložení i jen minima úsilí o zjištění
skutečného stavu mohly zaplacení soudního poplatku v projednávané
věci včas a bezpečně ověřit. Výsledek tohoto ověření měl pak být
promítnut i do evidence poplatkové povinnosti podle ustanovení §13a zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, jejíž jednou ze základních fukcí je právě
vědomost o tom, zda poplatková povinnost byla uhrazena. I když
v každém takovém případě jde nepochybně o rozhodnutí procesní
povahy, může implikovat i významné hmotněprávní aspekty, jako
např. promlčení uplatněného nároku. Právě tato úzká spojitost
s hmotněprávními důsledky posunuje i v projednávané věci
rozhodnutí obecných soudů do roviny, kterou již možno
kvalifikovati jako odepření ústavně zaručeného práva na soudní
ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení uvedených článků Ústavy ČR a Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. února 1997