ECLI:CZ:US:1998:3.US.240.97
sp. zn. III. ÚS 240/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele D. N. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 1997, sp. zn. Nt 131/97, o prodloužení vazby, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn.
44 To 662/97 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4.
1997, sp. zn. Nt 131/97, se z r u š u j í .
II. V části týkající se návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4.
1997 a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze
dne 30. 5. 1997, se řízení z a s t a v u j e .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
obdržel dne 8. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97
a také proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4.
1997, sp. zn. Nt 131/97.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze
dne 18. 4. 1997, byla podle §71 odst. 2 trestního řádu (dále
tr.ř.) vazební lhůta v přípravném řízení u navrhovatele
prodloužena do 24. 5. 1997 (o jeden měsíc) s tím, že nadále trvají
důvody vazby z hlediska ustanovení §67 písm. a), b) tr. ř.
Z odůvodnění uvedeného usnesení plyne, že obvodní státní
zástupkyně pro Prahu 7 podala návrh na prodloužení vazební lhůty
o jeden měsíc s tím, že dosud neproběhla všechna seznámení
s výsledky vyšetřování a je nutno vypracovat obžalobu. Soud potom
dospěl k závěru, že návrh státní zástupkyně je důvodný s tím, že
provedení nutných úkonů (neuvádí kterých) nebylo prodlužováno či
mařeno orgány činnými v tr. řízení, ale postojem obhájců. Dospěl
také k závěru, že k nastudování spisu, který je vzhledem k počtu
obviněných rozsáhlejší, je objektivně zapotřebí více času, a to
pro řádné zpracování obžaloby, což nelze ve lhůtě prodloužení
vazby stihnout. Důvody vedoucí k prodloužení vazby považuje tak za
opodstatněné znovu s tím, že řádné a bezchybné zpracování spisu
a obžaloby před jejím podáním u soudu je zcela žádoucí i z pohledu
vyloučení možnosti vrácení věci soudem. K důvodům vazby uvedl, že
ty nadále trvají proto, že se jedná o cizince a je dána a trvá
obava, že by mohl vycestovat do své vlasti či se skrývat ve snaze
vyhnout se trestnímu stíhání. Tuto úvahu dle názoru soudu
neoslabuje ani to, že v České republice podniká a zdržoval se
v místě bydliště, když tyto skutečnosti nepředstavují potřebnou
vazbu k místu, která by snižovala reálnou možnost odcestovat. Soud
v odůvodnění uvedeného rozhodnutí také uvedl, že trvají i důvody
koluzní vazby s tím, že se jedná o větší počet obviněných, jejichž
výpovědi se v přípravném řízení liší, jedná se o skupinu více osob
provázaných osobními i podnikatelskými vztahy. Soud dospěl
k závěru, že obava z možného ovlivňování či domlouvání
spoluobviněných navzájem je přítomna minimálně do výslechu
obviněných v hlavním líčení před soudem I. stupně, kdy bude úkolem
dokazování objasnit míru účasti jednotlivých obviněných na
jednání, které je jim kladeno za vinu.
Proti zmíněnému rozhodnutí podal navrhovatel (obviněný)
stížnost k Městskému soudu v Praze, kterou odůvodnil tím, že
trestní řízení trpí neodůvodněnými průtahy a laxním přístupem
vyšetřovatele, jakož i procesními vadami (odmítnutí otázek obhájce
obviněnému při jeho výslechu, odmítnutí protokolace, nerozhodnutí
o návrhu na vyloučení vyšetřovatele pro jeho podjatost). Konečně
také namítal porušení zásady zákonného soudu a soudce tím, že
o vzetí do vazby navrhovatele rozhodoval Obvodní soud pro Prahu
6 a o prodloužení vazby potom Obvodní soud pro Prahu 7 (§26 tr.
ř.), v důsledku čehož potom rozhodoval takto jiný nežli zákonný
soud a přirozeně i jiný nežli zákonný soudce. O podané stížnosti
následně rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne
30. 5. 1997, sp. zn. 44 To 662/97, podle §148 odst. 1 písm.c) tr.
ř. stížnost obviněného zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že se nadále soud obává, že obvinění na svobodě by se mezi
sebou domlouvali, měnili své výpovědi a vyšetřování tak zmařili
a uzavírá, že důvody koluzní vazby tak potrvají až do doby
projednání věci soudem I. stupně. Dovozuje i trvání tzv. vazby
útěkové s tím, že obviněný (stejně jako další dva) je cizinec,
jeho vazby na Českou republiku nejsou závažné natolik, aby
nehrozilo, že odcestuje z České republiky. Stran důvodnosti
prodloužení vazby potom konstatuje, že vyšetřování ve věci bylo
již skončeno a probíhalo seznámení s jeho výsledky. Obžalobu ve
věci potom nebylo možno podat (ve lhůtě naposledy prodloužené
vazby) pro nekorektní postup obhájců (spočívající v tom, že se
nedostavili k seznámení s výsledky vyšetřování) a vyšetřování tak
nemohlo být ukončeno. Tvrzení obhájce, že lhůtu vazby nelze
prodloužit proto, aby mohla být zpracována (vyhotovena) obžaloba,
potom soud odmítl s tím, že pokud trvají vazební důvody, je i toto
úkon (vypracování obžaloby), kvůli němuž je třeba lhůtu vazby
prodloužit. Tvrzením obviněného obsaženého v podané stížnosti
stran soudu, který měl rozhodovat jako místně nepříslušný
(poukázáno na §26 tr. ř. - Obvodní soud pro Prahu 7), se Městský
soud v Praze vůbec nezabýval a napadené usnesení na výhrady
stěžovatele ohledně místně nepříslušného rozhodování vlastně ani
nereaguje a jeho výhrady v tomto směru přechází bez povšimnutí.
Uzavírá s tím, že v době rozhodování stížnostního soudu (stran
tohoto rozhodnutí) byla lhůta vazby znovu prodloužena, a to do
24. 6. 1997, neboť se znovu nepodařilo uskutečnit seznámení
s výsledky vyšetřování u některých obviněných.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To
662/97, ze dne 30. 5. 1997 (stejně jako proti rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4. 1997) podal
navrhovatel ústavní stížnost. V rámci jejího odůvodnění poukazuje
stěžovatel na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž
dovozuje, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence
zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,
v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možné řízení dokončit.
V těchto souvislostech poukazuje na nedůvodné průtahy v řízení
(hraničící s nečinností), dále potom má za to, že sdělení obvinění
neobsahuje subjektivní stránku trestného činu, nevyhovuje tak
požadavkům ust. §160 odst. 1 tr. ř. a lze tedy mít za to, že
nedošlo řádně ke sdělení obvinění a tudíž i platnému zahájení
trestního stíhání. Konečně poukazuje na to, že stěžovatel byl vzat
do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8.
1996, sp. zn. 6 Nt 347/96, a stal se tak příslušným k provádění
všech úkonů soudu po celé přípravné řízení (§26 odst. 1, 2 tr.
ř.). Návrh na prodloužení vazby v této věci však státní zástupce
předložil k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a tedy soudu
místně nepříslušnému a ten, aniž by žádost postoupil soudu místně
příslušnému, o ní rozhodl. V uvedeném potom spatřuje porušení
svých práv obsažených v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky
a navrhuje tak obě napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní stížnost navrhovatel doplnil podáním, které Ústavní
obdržel dne 15. 2. 1998. V tomto podání poukazuje na nález
Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 347/96, ze dne 10. 12. 1997,
kterým bylo jako protiústavní zrušeno usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 6, sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8. 1996 a také usnesení
Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 1371/96, ze dne 18. 10.
1996, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby. Dovozuje potom, že za
této situace byla vazba stěžovatele od samého počátku (tedy ex
tunc) protizákonná a tudíž protizákonná jsou i následná rozhodnutí
obecných soudů týkající se jejího prodlužování. Dále potom vzal
zpět svůj návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí,
když v mezidobí byl navrhovatel propuštěn z vazby.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze, které si Ústavní soud
vyžádal, se praví, že napadené rozhodnutí je odůvodněno
konkrétními skutečnostmi ohledně důvodů vazby, neboť obviněný
nebyl v České republice vázán natolik, aby nevznikla obava
z následků předpokládaných v ust. §67 písm. a) tr. ř., když se
jedná o cizího státního příslušníka a výpovědi obviněných byly
natolik rozdílné, že obava z jejich domluvy přetrvávala i v tom
stádiu řízení, ve kterém stížnostní soud rozhodoval. K namítaným
průtahům poukázal na velký rozsah projednávané trestní věci (větší
množství obviněných) a z toho plynoucí těžkosti (účast tlumočníků,
obesílání obhájců), s poukazem na nevstřícný postoj obhájců
- konkrétně obhájce navrhovatele se nedostavil k seznámení
s výsledky vyšetřování. K otázce zákonného soudu a soudce odkázal
Městský soud v Praze ve svém vyjádření stručně na ustanovení §26
odst. 2 tr. ř. s tím, že k porušení zákona v tomto směru nedošlo.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.
zn. Nt 131/97, a stejně tak i dozorový spis Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. Kzv 5444/96.
Předně nutno
připomenout, že navrhovatel v rámci rozhodování o vazbě podal
nejdříve ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 18. 10. 1996, sp. zn. 44 To 1371/96, ve spojení s usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 1996, sp. zn. 6 Nt
347/96. Zmíněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 byl totiž
navrhovatel jako obviněný vzat do vazby a jeho stížnost směřující
proti tomuto rozhodnutí byla shora uvedeným rozhodnutím Městského
soudu v Praze zamítnuta. O takto podané ústavní stížnosti potom
rozhodoval v ústním jednání dne 10. 12. 1997 II. senát Ústavního
soudu a rozhodl nálezem tak, že usnesení Městského soudu v Praze,
sp. zn. 44 To 1371, ze dne 18. 10. 1996, stejně jako usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8.
1996, zrušil. V odůvodnění tohoto nálezu potom II. senát Ústavního
soudu po přezkoumání spisového materiálu zjistil (a také to ve
svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 347/96 konstatoval), že trestní
stíhání stěžovatele nebylo provedeno řádným procesním postupem.
V této souvislosti uvedl, že samotné trestní stíhání obviněného
- stěžovatele se v daném případě opíralo o nezákonné opatření
důkazů (vykonaná domovní prohlídka, kterou byly opatřeny důkazy
proti stěžovateli, byla vykonána protiústavním postupem - jak bylo
zjištěno a konstatováno jiným rozhodnutím Ústavního soudu - sp.
zn. III. ÚS 287/96). Takovýto protiústavní (a tedy i procesně
neúčinný) postup měl vést Obvodní soud pro Prahu 6 k tomu, aby
stěžovatele do vazby nebral a následně Městský soud v Praze
k tomu, aby stěžovatele z vazby propustil. Ve svém rozhodnutí
konečně Ústavní soud poukázal i na to, že v dané fázi trestního
řízení, tedy rozhodnutí o vazbě, bylo toto rozhodnutí založeno
převážně na dohadech a hypotetických soudech, jak ostatně plyne
i z odůvodnění shora uvedených a stěžovatelem napadnutých
rozhodnutí. V uvedeném postupu obecných soudů potom Ústavní soud
shledal porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 a čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod a jak již uvedeno zmíněná rozhodnutí
zrušil.
V dále probíhajícím trestním řízení podal navrhovatel také
ústavní stížnost, kterou směřoval proti rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne 18. 4. 1997 (kterým byla
prodloužena vazební lhůta v přípravném řízení u navrhovatele
o jeden měsíc - do 24. 5. 1997) a zejména proti rozhodnutí
Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze dne 30. 5. 1997
(kterým byla zamítnuta jeho stížnost podaná proti zmíněnému
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7). Na tomto místě je
samozřejmě nutno poukázat na závěry obsažené v již citovaném
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 347/96 s tím, že na
těchto nelze nic měnit a že skutečnosti z nich plynoucí dopadají
i na nyní projednávaná rozhodnutí a tedy i na postup porušující
ústavnost, užitý již v době, kdy stěžovatel byl vzat do vazby.
V těchto souvislostech nutno odkázat znovu v podrobnostech na již
zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu (jeho II. senátu). Takto, a to
i z důvodů dalších nejsou obě napadená rozhodnutí v souladu s čl.
8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod. V době kdy
došlo k rozhodnutí o prodloužení vazby dospělo vyšetřování
v trestní věci stěžovatele do stadia, kdy bylo přikročeno
k seznamování s výsledky vyšetřování. V této souvislosti
(s ohledem na již řečené) nutno zmínit, že obviněný a obhájce mají
možnost (nikoli povinnost) prostudovat spis. Jestliže této
možnosti nevyužijí, postupuje vyšetřovatel tak, jak uvedeno
v ustanovení §166 odst. 2 tr. ř. Tvrzení soudu (v dané fázi
řízení), že není dostatek času k vypracování a podání obžaloby je
potom již zcela irelevantní (ohledně trvání vazby) a nemůže a ani
nesmí být přičítáno k tíži obviněného s poukazem na rozsah věci
(to v době kdy je vyšetřování již skončeno). Vztahovat naznačenou
skutečnost k nutnosti dalšího prodloužení vazby (její další
důvodnosti) je jak protizákonné tak i protiústavní. K samotnému
trvání důvodů vazby spatřovaných v naplnění ust. §67 písm. a) tr.
ř., soud I. stupně v podstatě (a bez dalšího) konstatuje, že jde
o cizince (a z toho plynoucí nebezpečí jeho vycestování
z republiky), když zároveň uvádí, že v České republice podniká
a zdržuje se ve svém bydlišti. Bez další (nebo bližší) úvahy pak
dovozuje jeho reálnou možnost (nikoli však předpokládané úsilí)
republiku opustit. Soud stížnostní potom v odůvodnění svého
rozhodnutí pouze konstatuje, že jde o cizince s tím, že jeho vazba
v České republice není natolik závažná, aby soud zcela nezbavovala
obavy, že z republiky vycestuje. Takové úvahy v dané fázi řízení
jsou úvahami v podstatě hypotetickými bez vyjádření oné konkrétní
skutečnosti odůvodňující obavu z předpokládaného následku
uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Konečně ohledně důvodů
označujících trvání koluzní vazby je snad na tomto místě uvést, že
současné znění §67 písm. b) tr. ř. vede v některých případech
část orgánů činných v trestním řízení k výkladu, že je-li obviněný
v koluzní vazbě a je-li obava, že bude působit na svědky nebo
spoluobviněné, nelze jej (za této situace) propustit z vazby
dříve, než bude věc projednána před soudem, nikoliv tedy dříve
(např. v průběhu vyšetřování nebo dokonce jeho skončení). Takový
postup však podle přesvědčení Ústavního soudu na mysli
novelizované znění §67 písm. b) tr. ř. nemělo. Vazba je v každém
trestním řízení skutečně a pouze výjimečným opatřením, a to jen
tehdy, pokud stejného účelu nelze dosíci jinak. Nelze tedy ust.
§67 pím. b) tr. ř. chápat jako mechanický pokyn pro obligatorní
trvání koluzní vazby, do níž byl obviněný vzat v přípravném
řízení, až do doby, než budou soudem vyslechnuti všichni svědci
příp. spoluobvinění. Koluzní vazba tak smí trvat i v řízení
přípravném pouze nezbytnou dobu. Skončené vyšetřování (i když
z hlediska vazby na to nelze mechanicky poukazovat) je přece jenom
skončení určité fáze trestního řízení a je tak namístě v této době
zvlášť pečlivě zkoumat trvání dalších důvodů vazby (a to
i koluzní). Proto také důvody vazby ve vztahu k výpovědím svědků
nebo spoluobviněných (již učiněným) mohou skončit již v přípravném
řízení.
Za podstatné v projednávané věci však nutno míti rozhodnutí
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 347/96, jímž bylo zrušeno usnesení
Městského sodu v Praze, sp. zn. 44 To 1371/96, ze dne 18. 10.
1996 i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6,
sp. zn. 6 Nt 347/96, ze dne 25. 8. 1996. Se současným zjištěním
jejich protiústavnosti (porušení čl. 8 odst. 2, 3, 5 Listiny
základních práv a svobod) kasací zmíněného usnesení Městského
soudu v Praze, jakož i uvedeného usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 7, byla tak procesně vytvořena eventuální možnost přijetí
rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby s účinky ex tunc.
Proto také neobstojí existence dalších časově na zmíněné usnesení
Městského soudu v Praze navazujících pravomocných rozhodnutí
o vazbě (jejím prodloužení), a proto také Ústavní soud tato
rozhodnutí zrušil, aniž by se byl zabýval zásadně ústavnosti
z pohledu jeho obsahu. Takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí
Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 662/97, ze dne 30. 5. 1997
a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, sp zn. Nt 131/97, ze dne
18. 4. 1997, o prodloužení vazby. Nutno uzavřít s tím, že
důvodnost a opodstatnění podané ústavní stížnosti spočívá
především v nesprávném (a také konečném důsledku) protiústavním
postupu obecných soudů, jehož protiústavnost byla již založena
v době vzetí navrhovatele do vazby, kdy již v této fázi došlo
k porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod
právě způsobem popsaným v již uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu
(sp. zn. II. ÚS 347/96). Zmíněný postup obecných soudů se promítl
i do nyní projednávané věci, byť odůvodnění podané ústavní
stížnosti přímo na takto Ústavním soudem zjištěná pochybení
nepoukazuje.
K námitkám stěžovatele ohledně postupu trestních orgánů
v přípravném řízení je však namístě uvést, že mohl být zřejmě
soustředěnější a rychlejší, přesto však tento postup s poukazem na
objektivní skutečnosti (rozsáhlejší věc, větší počet cizinců)
nelze označit za protiústavní z hledisek naznačených v namítaných
článcích Listiny základních práv a svobod či Ústavy. Konečně ani
v otázce zákonného soudu či soudce nemohl dát Ústavní soud
navrhovateli za pravdu. V této souvislosti je zapotřebí poukázat
na úplné znění §26 odst. 2 tr. ř., které uvádí, že "soud, u něhož
státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným
k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud
nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního
zástupce činného mimo obvod tohoto soudu". Ze spisu Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. Kzv 5444/96, totiž
Ústavní soud zjistil, že Obvodnímu soudu pro Prahu 6 byl dne 25.
8. 1996 předán návrh městského státního zástupce v Praze, aby
obviněný byl podle §68 tr. ř. vzat do vazby, přičemž v odůvodnění
tohoto návrhu je výslovně uvedeno, že dozor nad přípravným řízením
bude nadále (rozuměj do budoucna) vykonáván Obvodním státním
zastupitelstvím pro Prahu 7. Takto bylo postupováno v souladu se
shora uvedeným ustanovením trestního řádu a namítaný čl. 38 odst.
1 Listiny základních práv a svobod tak nebyl zasažen.
Jak již uvedeno, v doplnění ústavní stížnosti podáním ze dne
15. 2. 1998 navrhovatel uvádí, že v mezidobí byl usnesením ze dne
4. 7. 1997, sp. zn. 2 T 41/97 Obvodního soudu pro Prahu 7
propuštěn z vazby na svobodu. S ohledem na uvedené proto
navrhovatel vzal zpět svůj návrh a odložení vykonatelnosti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 131/97, ze dne
18. 4. 1997 a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To
662/97, ze dne 30. 5. 1997 a navrhl proto v této části podané
ústavní stížnosti řízení zastavit. Protože byly naplněny podmínky
stanovené §77 zák. č. 182/1993 Sb., Ústavní soud v této části
řízení o ústavní stížnosti zastavil.
S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než
rozhodnout jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 9. dubna 1998