ECLI:CZ:US:1998:3.US.79.98
sp. zn. III. ÚS 79/98
Usnesení
III. US 79/98-19
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.J., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 1997, č. j. 30 Ca 381/95-25, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí O.c.ú. ze dne 18. srpna 1995, č. j. 1083/95, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti platebního výměru C.ú., ze dne 3. května 1995, č. 57/95, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 18. února 1998, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 1997, č. j. 30 Ca 381/95-25, rozhodnutí O. c. ú. ze dne 18. srpna 1995, č. j. 1083/95, platebního výměru C.ú. ze dne 3. května 1995 č. 57/95, a navrhuje odložení vykonatelnosti platebního výměru C.ú. ze dne 3. května 1995, č. 57/95. Napadenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu sp. zn. 30 Ca 381/95, jenž si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně, a dále ze spisu CŘ č. j. 1889-0101-01/98 bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. dubna 1995, č. j. 30 Ca 152/94-13, zamítl žalobu stěžovatele o zrušení rozhodnutí C.ú. ze dne 8. prosince 1993, č.j. 11/61/1326/93, ve znění rozhodnutí O.c.ú. ze dne 11. března 1994, č. j. 38/94, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o bezcelní dovoz osobního automobilu Mercedes-Benz , jakož i dalších přesně určených věcí.
III. ÚS 79/98-20
Platebním výměrem C.ú. ze dne 3. května 1995, č. 57/95, bylo stěžovateli vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty na dovezený osobní automobil Mercedes-Benz ve výši 750.749,-Kč a na další věci v celkové výši 1.255.244,-Kč, přičemž se v jeho odůvodnění odkazuje na uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla potvrzena rozhodnutí celních orgánů, zamítající žádost o bezcelní dovoz osobního automobilu Mercedes-Benz, jakož i dalších přesně určených věcí.
O.c.ú. v rozhodnutí ze dne 18. srpna 1995, č. j.1083/95, odvolání stěžovatele do platebního výměru C.ú. ze dne 3. května 1995, č. 57/95, zamítl. V odůvodnění nad rámec argumentace C.ú. zejména konstatoval, že provedeným šetřením bylo zjištěno, že firma A.H, od které stěžovatel předmětný osobní automobil koupil, za tento clo a daň z přidané hodnoty nezaplatila. O.c.ú. dále ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel uvedený automobil dodal jako zboží pod celním dohledem C.ú., což považoval za prokázané celní průvodkou č. A2-6800/93, ze dne 20. října 1993. Dále poukázal na předložení faktury za dodání uvedeného osobního auta, ze dne 4. října 1993, na částku 2.974.729,-Kč (včetně cla) firmě A., jakož i účtu firmy A., stěžovateli, datovaného dne 12. října 1993, na částku 155.427,20 DM (na úhradu ceny předmětného osobního auta bez cla). K důkazu fakturou č. 439022 však odmítl přihlédnout, jelikož nebyla předložena při celním řízení.
V žalobě o přezkoumání uvedeného rozhodnutí O.c.ú. stěžovatel zejména tvrdí, že dovozcem byla firma A., že tato musela být i celním deklarantem, že tedy předmětný automobil musel být propuštěn do volného oběhu, což dokazuje i technickým průkazem na daný automobil. V postupu správních orgánů pak spatřuje porušení §32 odst. 1 a §46 správního řádu, a to v návaznosti na ustanovení §320 celního zákona.
Ve vyjádření ze dne 27. prosince 1995 k žalobě stěžovatele oblastní celní úřad kromě jiného uvádí, že v celní průvodce je uvedeno datum vstupu zboží (automobilu) na území České republiky dne 5. října 1993 (přes C.ú. (č. 1822)). Z toho dovozuje, že dne 4. října 1993 nemohlo být z předmětného automobilu zaplaceno clo. Dále se konstatuje, že automobil byl dodán C.ú., dne 20. října 1993 byla celním úřadem vystavena celní průvodka, na základě které bylo zboží dodáno C.ú. K argumentu stěžovatele, týkajícímu se přidělení státní poznávací značky, se ve vyjádření konstatuje, že tato skutečnost se netýká vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Dále O.c.ú. poukazuje na skutečnost, že dovozcem předmětného automobilu byla fa A., a to pro stěžovatele, clo však nezaplatila, protože zboží nebylo firmou propuštěno ve smyslu §128 celního zákona do volného oběhu, nýbrž mělo být pod celním dohledem dodáno na základě celní průvodky C.ú. k provedení celního řízení. Jelikož celní dluh vznikne dle 238 odst. 1 písm. a) celního zákona propuštěním do volného oběhu, to však podle §238 odst. 2 celního zákona v okamžiku přijetí celního prohlášení, v daném případě se tak stalo dne 27. října 1993, kdy stěžovatel, jako deklarant, podal celní prohlášení na propuštění automobilu do volného oběhu a zároveň žádal o osvobození od cla. Dle názoru správního orgánu stěžovatel splňoval podmínky
III. ÚS 79/98-21
deklaranta ve smyslu §107 odst. 1 celního zákona. Konečně se ve vyjádření upozorňuje i na skutečnost, že ani dle faktury, ze dne 4. října 1993, nebyla stěžovatelem zaplacena daň z přidané hodnoty.
Krajský soud v Brně v zamítavém rozhodnutí ze dne 5. prosince 1997, č. j. 30 Ca 381/95-25, považuje za nepochybné zjištění, plynoucí z celní průvodky, ze dne 20. října 1993, že účastníkem celního řízení je stěžovatel, když v souladu s ustanovením §105 odst. 1 písm. c) celního zákona čestným prohlášením ze dne 27. října 1993, doložením faktury, ze dne 12. října 1993, vyjádřil svou vůli, aby automobil byl propuštěn do volného oběhu. Za takové situace, jak dále konstatuje Krajský soud v Brně, nelze přisvědčit tvrzení žalobce, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, že nebyl dlužníkem a nebyl deklarantem, a nutno souhlasit s názorem celního orgánu, že stěžovatel byl deklarantem ve smyslu §107 odst. 1 a dlužníkem ve smyslu §238 odst. 3 celního zákona. Ohledně námitky, dle níž bylo clo obsaženo v ceně zaplacené fakturou ze dne 4. října 1993, soud upozorňuje na nemožnost zaplacení cla před vznikem povinnosti jej uhradit, jakož i na skutečnost, že pokud byl stěžovatel s dovozcem dohodnut, že ten clo zaplatí a neučinil tak, a pokud žalobce skutečně plnil kupní cenu v částce, která zahrnovala rovněž clo (doposud nevyměřené), pak je věcí stěžovatele, aby cestou občanskoprávní se domáhal dohodnutého plnění u dovozce.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumenty uplatněné ve správním řízení, jakož i v řízení před Krajským soudem v Brně. Nad jejich rámec uvádí, že ve vztahu k předmětnému automobilu nebyl deklarantem a odmítá možnost interpretace své žádosti o prominutí cla za celní prohlášení ve smyslu §100 celního zákona. Dále stěžovatel namítá, že zboží, čili automobil Mercedes-Benz, bylo propuštěno do volného oběhu již dovozcům, tedy firmě A. Poukazuje v této souvislosti opakovaně na přidělení státní poznávací značky dne 25. října 1993. Dle přesvědčení stěžovatele celní prohlášení dle §105 odst. 5 celního zákona musí mít celnice, která zboží propustila, toto však nebylo předloženo soudu celními orgány. Pokud správní i soudní rozhodnutí argumentují celní průvodkou, jedná se, dle jeho názoru, o pomocný a evidenční doklad, který není nikým podepsán a nelze jej považovat za doklad o tom, že stěžovatel byl dovozcem uvedeného automobilu, deklarantem nebo osobou, v jejíž prospěch bylo celní prohlášení učiněno. Stěžovatel dále tvrdí, že žádal o prominutí cla u automobilu, který bude zakoupen v České republice, ačkoliv byl objednán v zahraničí, a jestliže mu tato žádost byla zamítnuta, smířil se s tím, že automobil zakoupí včetně cla (což stvrzuje fakturou prodejce). Domnívá se, že okolnost, že osobou, které celní dluh vznikl, nebyl tento dluh uhrazen, nemůže být kladena k tíži osobě jiné, která o prominutí cla a potažmo později navrácení části kupní ceny v dobré víře požádala. Jak již bylo uvedeno, v rozhodnutí soudu i správních orgánů spatřuje stěžovatel porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Krajského soudu v Brně a od CŘ vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Ve vyjádření Krajského soudu v Brně, doručeném Ústavnímu soudu dne 6. května 1998, se uvádí, že ani argumenty v ústavní stížnosti navrhovatele nic nemění na závěrech soudu. Dle jeho názoru byla provedená zjištění dostatečná
III. ÚS 79/98-22
pro závěr, že stěžovatel byl deklarantem ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a dlužníkem ve smyslu §238 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Krajský soud v Brně navrhuje proto ústavní stížnost navrhovatele Ing. J.J. zamítnout.
CŘ ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 6. května 1998, se nad rámec odůvodnění rozhodnutí vydaných celními orgány, jakož i nad rámec vyjádření CŘ jako účastníka řízení před Krajským soudem v Brně, uvádí, že předmětný automobil byl dovezen deklarantem v režimu tranzitu pro příjemce zboží G. Tento však nepodal celní prohlášení na propuštění zboží do celního režimu volného oběhu, zboží bylo pouze uskladněno v celním skladu a na základě celní průvodky č. 6800, ze dne 20. října 1993, kterou vystavila fa A., bylo zboží v režimu vnitrozemského tranzitu dodáno celnímu úřadu určení, tj. C.ú., a to stěžovatelem zároveň s předložením celního prohlášení, čímž se stal deklarantem, navrhujícím propustit zboží do celního režimu volný oběh. Ohledně formy podání celního prohlášení stěžovatelem se ve vyjádření konstatuje, že toto u neobchodního zboží může být i ústní. Závěrem vedlejší účastník vyjadřuje přesvědčení, že v celním řízení v předmětné věci postupoval v souladu celními předpisy na základě zjištěného skutkového stavu.
II.
Stěžovatel své dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 odst. 5 a z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, odvíjí z odlišného náhledu na hodnocení důkazů ve správním řízení a následně v řízení soudním, jakož i od tvrzené protiústavní interpretace a aplikace celního zákona.
Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře opakovaně zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93 a další). Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného procesu. Pokud soud na základě provedených důkazů shledal v osobě stěžovatele deklaranta, nedostal se ani do rozporu s celními předpisy, a to zejména s ustanovením §105 odst. 1 písm. a) a §105 odst. 5 celního zákona a §21 vyhl. č. 92/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nad rámec uvedeného konstatování nutno dále poukázat na nemožnost podřadit nesprávnou interpretaci, resp. aplikaci hmotného práva soudem pod porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V nálezu sp. zn. III. ÚS 31/97 Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním, soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace (resp. aplikace) může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, jestliže je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv.
III. ÚS 79/98-23
Jelikož Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu porušení ústavních principů řádného procesu a neztotožnil se s názorem stěžovatele, jenž takovéto porušení spatřuje v tvrzené nesprávné interpretaci a aplikaci hmotného práva, neshledal tudíž v posuzované věci porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále konstatuje, že postupem Krajského soudu v Brně nebyl stěžovatel dotčen na svém základním právu, plynoucím z čl. 36 odst. 2 Listiny, když byla jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu soudem řádně projednána a meritorně posouzena a rozhodnuta.
V tvrzené nesprávné interpretaci a aplikaci celních předpisů stěžovatel spatřuje porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Ústavní soud neshledal v právním posouzení rozhodované věci ze strany Krajského soudu v Brně, tj. v kvalifikaci stěžovatele jako deklaranta ve smyslu celních předpisů, rozpor s aplikovaným hmotným právem. V této souvislosti od samého počátku trpí argumentace stěžovatele vnitřní nekonzistentností. Žádost o osvobození cla u subjektu, jenž není deklarantem, je contradictio in adiecto (§2 a násl. vyhl. č. 93/1993 Sb.).
Z hlediska všech uvedených důvodů Ústavní soud kvalifikoval návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 1997, č.j. 30 Ca 381/95-25, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí O.c.ú. ze dne 18. srpna 1995, č. j. 1083/95, za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Důsledkem odmítnutí ústavní stížnosti je i odmítnutí návrhu na odložení vykonatelnosti platebního výměru C.ú., ze dne 3. května 1995, č. 57/95.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 2. června 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda III. senátu Ústavního soudu