ECLI:CZ:US:1999:3.US.207.98
sp. zn. III. ÚS 207/98
Usnesení
III. ÚS 207/98
Ústavní soud rozhodl dne 15. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.P., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 26 Co 70/98, a usnesení Okresního soudu Prahu-západ ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. P 173/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 6. 1997 (sp. zn. P 173/92), kterým mu byla uložena pořádková pokuta podle
§53 odst. 1 o. s. ř., a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1998 (sp. zn. 26 Co 70/98), jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno; tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, a to svoboda projevu
(čl. 17 Listiny základních práv a svobod), ústavně zaručené právo na soudní a ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) s tím, že postupem soudu jako orgánu veřejné moci došlo rovněž k porušení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že mu byla uložena pořádková pokuta za to, že ve svých podáních, adresovaných Okresnímu soudu Praha-západ, označil svoji manželku jako "psychopatickou alkoholičku a kriminální recidivistku", ačkoli toto označení vychází důsledně ze skutečností objasněných státními orgány. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvádí, na základě jakých skutečností v podání adresovaném soudu použil inkriminované označení své manželky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a za jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedenému před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (např. srov.
III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
vydání 1., č. 10, Praha 1995); Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí, která vycházejí ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí.
Stěžovatelovo podání je již několikerým podáním Ústavnímu soudu (kupř.
I. ÚS 75/98, III. ÚS 128/94, II. ÚS 279/95), jimiž jako ústavními stížnostmi usiluje
o zrušení rozhodnutí obecných soudů, týkajících se mimo jiné rovněž již dříve uložené pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř. - IV. ÚS 150/98), a to za obdobné jednání, jak toto se jeví v této ústavní stížnosti.
V naznačených souvislostech není však důvodu odchýlit se od závěrů již dříve vyslovených (v označených rozhodnutích) Ústavním soudem, a proto zcela postačí i pro posouzení této ústavní stížnosti stěžovatele na ně odkázat a k nim jen dodat, že stěžovatel vede pouhou právní polemiku se závěry obecných soudů, když stále je přesvědčen, že je oprávněn označovat třetí osobu tak, jak ve svém podání obecnému soudu učinil, což však je pokládáno těmito soudy za podání hrubě urážlivé, a proto je v rámci oprávnění daných obecně platnými právními předpisy (občanským soudním řádem) trestán pořádkovou pokutou. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, případně na svém právu na svobodu vyjadřování, jíž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává. Pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, vybudovanými na správných skutkových zjištěních, byť odlišných od závěrů stěžovatele, nelze považovat za zkrácení nebo porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní stížnost stěžovatele je tak zjevně neopodstatněná a tato zjevná neopodstatněnost plyne jak ze samotné povahy důvodů podané ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ).
V Brně dne 15. dubna 1999