ECLI:CZ:US:1999:3.US.417.98
sp. zn. III. ÚS 417/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.B., zastoupeného JUDr. T.Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998, sp. zn. 22 Ca 395/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která po odstranění formálních vad (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) k výzvě Ústavního soudu splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [§34, §72 odst. 1 písm. a), 2 a 4 zákona], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998
(22 Ca 394/97-35), kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 20. května 1997 (FŘ 2067/130/97), jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru F.ú. ze dne 17. března 1997 (19946/97/920), kterým byla stěžovateli vyměřena daň z přidané hodnoty; dále byl tímtéž rozhodnutím soudu zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 5. června 1997 (FŘ 2657/130/97), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru F.ú., ze dne 27. února 1997 (14758/97/364921/6152), kterým byla stěžovateli vyměřena daň z přidané hodnoty a rovněž proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998 (22 Ca 395/97-22), kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 26. května 1997 (FŘ 2656/130/97), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 17. března 1997 (17241/97/364921/6152), kterým byla stěžovateli vyměřena spotřební daň, a tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i k porušení čl. 5 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nedodržel zásady stanovené v citovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR a zatížil svá rozhodnutí "nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale též v postupu, který je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku toho i v rozporu
s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR". V další části své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ani postup F.ú. ve věci platebního výměru čj. 6172/97/364921/6152 není v souladu se zákonem. Na podporu svých tvrzení o protiústavnosti označených rozhodnutí pak stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález
IV. ÚS 210/96, I. ÚS 332/96, IV. ÚS 332/96, III. ÚS 94/97).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předloženou ústavní stížnost lze z hlediska obsažených důvodů rozdělit do dvou částí. V prvé části stěžovatel vede polemiku s právními závěry obecného soudu a nesouhlasí s jeho rozhodnutím, které považuje za porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod zaručených hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, zejména jejího čl. 36. V druhé části pak stěžovatel vede skutkovou a právní polemiku se závěry správních orgánů, správce daně a odvolacího orgánu a jejich rozhodnutí považuje za rozhodnutí v rozporu s platným zákonem o správě daní a poplatků (zák. č. 337/1992 Sb.), zákonem o dani z přidané hodnoty (zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákonem o spotřebních daních (zák. č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), když tvrdí jejich nesprávnou aplikaci a v této souvislosti pak, že správce daně postupoval kontra legem.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, a jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito orgány, a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito orgány veřejné moci, a to i v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů
(k tomu srov. např. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995). Pokud jde o tvrzené porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2) a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces v podstatě tím, že obecný soud nevyhověl jeho žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a neuvádí-li takové skutečnosti, které by z ústavního hlediska byly významné a svědčily by o porušení uvedených článků Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a i zde stěžovatele postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).
V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelem tvrzených dalších článků Listiny základních práv a svobod, neboť postup ať již správce daně nebo odvolacího orgánu, případně obecného soudu, je postupem na základě zákona a v jeho mezích, a to i ve vztahu k použití pomůcek v rámci vyměření daně v daňovém řízení.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na výstižné a vyčerpávající odůvodnění jak napadených rozhodnutí správních orgánů, tak rozhodnutí obecného soudu, ze kterých zcela zřetelně a jednoznačně plynou jak skutková zjištění, k nimž orgány veřejné moci dospěly, tak i právní závěry, jimiž věcně i procesně správně zjištěný skutkový stav byl posouzen. Nelze proto orgánům veřejné moci z hlediska ústavně-právních vytknout nic podstatného, když odkazy stěžovatele na označenou judikaturu Ústavního soudu nejsou na místě, neboť tato řeší skutkově i právně případy zcela odlišné.
Ústavní stížnost je tak založena výhradně na polemice s právními závěry obecného soudu a správních orgánů především v otázce hodnocení provedených důkazů a aplikace zákonných ustanovení pro vyměření daně za pomoci pomůcek a přehlíží, že se jedná o totožná tvrzení, která byla uplatněna již v rámci původního návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a s nimiž se obecný soud, jak již bylo uvedeno, zcela vypořádal (§157
odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2
písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. září 1999