ECLI:CZ:US:1999:3.US.467.98
sp. zn. III. ÚS 467/98
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 25. února 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů D. M., a Mgr. J. K., obou zastoupených JUDr. R. J., advokátem, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, o zastavení řízení, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž se odkládá vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12. srpna 1997, č. j. 283/97, takto:
1. Postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení ve věci sp.
zn. 16 Ca 551/97 bylo porušeno základní právo na soudní ochranu
dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a byla
porušena závaznost vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu
č. j. III. ÚS 142/98-32 dle čl. 89 odst. 2 Ústavy, pročež se
Krajskému soudu v Ústí nad Labem zakazuje pokračovat
v porušování práva na soudní ochranu ve věci sp. zn. 16 Ca
551/97.
2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července
1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, byla porušena základní práva
a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, v důsledku čehož se zrušuje.
3. Návrh na vydání předběžného opatření, jímž se odkládá
vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12.
srpna 1997, č. j. 283/97, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 5.
listopadu 1998, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé
navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
17. července 1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, o zastavení řízení, dále
se domáhají uložení povinnosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
aby ve věci vedené pod sp. zn. 16 Ca 551/97 jednal a rozhodl
a zároveň žádají vydání předběžného opatření, jímž se odkládá
vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12.
srpna 1997, č. j. 283/97. Uvedeným rozhodnutím, jakož i postupem
obecného soudu, se cítí být dotčeni ve svých základních právech
a svobodách vyplývajících z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny).
Z obsahu spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca
551/97 a 16 Ca 220/98, které si Ústavní soud vyžádal, jakož i ze
spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 142/98, bylo zjištěno
následující.
Stěžovatelé se žalobou, podanou u Krajského soudu v Ústí nad
Labem, domáhali přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci
ze dne 12. srpna 1997, č. j. 283/97, jímž byla potvrzena
rozhodnutí Městského úřadu v Chrastavě ze dne 13. května 1997, č.
j. 915/359/97 a 916/360/97, vydaná dle §5 občanského zákoníku.
Ve věci samé Městský úřad v Chrastavě uvedenými rozhodnutími
uložil stěžovatelům, aby se zdrželi všech kroků, jimiž by mohlo
být bráněno navrhovatelům ve správním řízení ve volném odběru vody
z vodního zdroje (studánky) na p. p. č.904 v k. ú. Fojtka, obec
Mníšek, a dále, aby se zdrželi všech kroků, jimiž by mohlo být
bráněno rodině navrhovatelů, jakož i osobám jim blízkým, ve volném
přístupu a příjezdu k vlastnímu domu a pozemku přes pozemky ve
spoluvlastnictví stěžovatelů.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí ze dne 22.
ledna 1998, sp. zn. 16 Ca 551/97, kvalifikoval rozhodnutí
správních orgánů dle §5 občanského zákoníku ve smyslu rozhodnutí
předběžné povahy dle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., pročež
řízení dle §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil.
V nálezu ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98, ve
věci ústavní stížnosti navrhovatelů do uvedeného rozhodnutí
obecného soudu a do jemu předcházejících správních rozhodnutí
Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož bylo extenzivní
interpretací pojmu správního rozhodnutí předběžné povahy dle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno přezkoumání rozhodnutí,
týkajícího se základního práva domáhat se stanoveným postupem
svého hmotného práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny. Z uvedeného důvodu Ústavní soud usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 16 Ca 551/97,
zrušil. V nálezu zejména konstatoval, že rozhodování dle §5
občanského zákoníku je příkladem svěření pravomoci správním
orgánům (v dané věci obcím v rámci přenesené působnosti)
rozhodovat ve věcech občanskoprávních. Předběžnost rozhodnutí
podle §5 občanského zákoníku proto nespočívá v předběžné povaze
v rámci správního řízení, nýbrž ve vymezení jejich vztahu
k možnému rozhodování soudnímu. Naproti tomu správními
rozhodnutími předběžné povahy dle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
nutno, dle názoru Ústavního soudu, chápat, a to vycházeje ze
smyslu a účelu správního soudnictví, ta rozhodnutí, jež mají
předběžnou povahu ve správním řízení, čili ve vztahu k dalšímu
správnímu a nikoli soudnímu rozhodnutí.
Ústavní soud v uvedeném nálezu odůvodnil i výrok, zamítající
návrh na zrušení rozhodnutí správních orgánů a na vydání
předběžného opatření. Uvedl, že v situaci, kdy dospěl k závěru,
dle něhož v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy
řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, zrušením
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem vytvořil prostor pro
opětovné posouzení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne
12. srpna 1997, č. j. 283/97, a zároveň tím stěžovateli otevřel
možnost slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění
jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované
věci. Opakovaně, v návaznosti na svou konstantní judikaturu,
zdůraznil, že pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním
procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje,
vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy
obecných soudů, pro posuzování zákonnosti rozhodnutí, která
zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip subsidiarity
obsažený v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh
stěžovatele na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne
12. srpna 1997, č. j. 283/97, a návrh na vydání předběžného
opatření, jímž se odkládá vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu
v Liberci ze dne 12. srpna 1997, č. j. 283/97, zamítl.
Uvedený nález byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen
dne 10. června 1998 (spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn.
16 Ca 551/97, č. l. 30), následujícího dne 11. června 1998 je na
něm vyznačen pokyn předsedkyně senátu 16 Ca "založ po vyznačení
zrušení rozhodnutí v rejstříku" (tamtéž, č. l. 32).
Dne 15. června 1998, neprodleně po obdržení nálezu Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 142/98, stěžovatelé podali Krajskému soudu
v Ústí nad Labem návrh na přiznání odkladného účinku napadených
správních rozhodnutí ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97. Krajský soud
výzvou ze dne 3. července 1998, č. j. 16 Ca 220/98-5, vyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za návrh na přezkumné
řízení ve výši 1.000.-Kč, když podání stěžovatelů kvalifikoval
jako novou věc. Usnesením ze dne 17. července 1998, sp. zn. 16 Ca
220/98, Krajský soud v Ústí nad Labem řízení zastavil. Svoje
rozhodnutí odůvodnil tvrzením, dle něhož není v pravomoci soudu,
aby, aniž by byla podána žaloba ve smyslu ustanovení §249
o. s. ř., tedy mimo rámec řízení podle části páté, hlavy druhé o.
s. ř., rozhodl o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí.
Nedostatek pravomoci pak soud považoval za neodstranitelnou
podmínku řízení, což, dle jeho názoru, opodstatnilo postup dle §104 odst. 1 věty prvé o. s. ř.
V ústavní stížnosti navrhovatelé, kromě rekapitulace věci,
konstatují uplatnění stížnosti proti postupu krajského soudu,
kterým jim bylo odepřeno právo na soudní ochranu, když tento po
doručení nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 142/98
nepokračoval dále v řízení ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97 a návrh na
přiznání odkladného účinku napadených správních rozhodnutí
kvalifikoval jako novou věc sp. zn. 16 Ca 220/98, ve které řízení
zastavil. Reprodukují dále způsob vyřízení této své stížnosti
v písemném stanovisku místopředsedy Krajského soudu v Ústí nad
Labem, jež obdrželi dne 7. října 1998, ve kterém se uvádí, že
v situaci, kdy Ústavní soud věcně případ rozhodl a návrh na
zrušení ústavní stížností napadených správních rozhodnutí zamítl,
krajský soud již dále jednat a rozhodovat nemůže. Dle názoru
stěžovatelů tímto postupem došlo k porušení základních práv
plynoucích z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, když jim
byla odňata možnost být slyšeni před obecným soudem, a tím
i možnost uplatnění jejich argumentace ohledně skutkové a právní
stránky rozhodované věci. V ústavní stížnosti poukazují dále na
skutečnost, že krajský soud přes výrok Ústavního soudu, zrušující
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 551/97
o zastavení řízení, ponechal řízení v uvedené věci bez rozhodnutí
ve věci samé. Poukaz soudu na výrok nálezu Ústavního soudu, jímž
byl zamítnut návrh na zrušení rozhodnutí správních orgánů, proti
nimž pak směřovala správní žaloba, dle názoru stěžovatelů, nemůže
obstát, když toto rozhodnutí bylo Ústavním soudem učiněno
s odkazem na ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a jedná se tak o rozhodnutí
ústavněprávního charakteru a nikoliv o rozhodnutí ve věci.
V souvislosti s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku
napadených správních rozhodnutí, dle přesvědčení stěžovatelů,
nebylo lze ani z obsahu tohoto podání, resp. jeho formulace
dovodit, že se jednalo o návrh na zahájení řízení, když zejména
bylo v záhlaví zřetelně adresováno ke sp. zn. 16 Ca 551/97. Pokud
však soud uvedené podání považoval za projev úmyslu zahájit nové
řízení, měl, dle jejich názoru, postupovat dle §43 odst. 1 o. s.
ř. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července
1998, sp.zn. 16 Ca 220/98 se proto cítí být dotčeni na svých
základních právech a svobodách plynoucích z čl. 36 odst. 1, 2
a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhují zrušení
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července
1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, o zastavení řízení, dále se domáhají
uložení povinnosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ve věci
vedené pod sp. zn. 16 Ca 551/97 jednal a rozhodl a zároveň žádají
vydání předběžného opatření, jímž se odkládá vykonatelnost
rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12. srpna 1997, č. j.
283/97.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 3. listopadu 1998 Krajský soud v Ústí nad Labem
vyjádření, v němž předsedkyně senátu 16 Ca odkazuje na odůvodnění
ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a uvádí, že
nadále zastává názor, dle kterého o návrhu na odklad
vykonatelnosti správního rozhodnutí nelze rozhodovat samostatně,
ale jen ve spojení s podanou žalobou na přezkoumání správního
rozhodnutí. Na základě uvedeného ve vyjádření navrhuje, aby
ústavní stížnost byla zamítnuta. K opakované výzvě Ústavního
soudu, upozorňující na absenci reakce účastníka řízení na výtku
stěžovatelů, týkající se porušení základního práva na soudní
ochranu, v doplnění svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8.
února 1998 krajský soud uvedl, že s ohledem na nález Ústavního
soudu č. j. III. ÚS 142/98-32, ze dne 4. června 1998, nebylo ve
věci 16 Ca 551/97 zdejším soudem dále jednáno, neboť návrh na
zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12. srpna
1997 a návrh na vydání předběžného opatření, jímž se odkládá
vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12.
srpna 1997, byl zamítnut. K doplnění vyjádření na základě vyžádání
Ústavním soudem krajský soud předložil kopii odpovědi
místopředsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. M. F. ze dne
7. října 1998, sp. zn. Spr. 15.182/98, jíž reaguje na stížnost
jednoho z navrhovatelů Mgr. J. K. na nečinnost soudu ve věci 16 Ca
551/97. Uvádí v ní, že stížnost na průtahy v řízení před krajským
soudem není důvodná, když Ústavní soud nálezem č. j. III. ÚS
142/98-32, ze dne 4. června 1998, usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 22. ledna 1998, č. j. 16 Ca 551/97-14,
o zastavení řízení, zrušil, ale současně věcně rozhodl o návrhu na
zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12. srpna
1997 tak, že jej zamítl. Za toho stavu se pak v odpovědi na
stížnost na nečinnost soudu považuje za nepochybné, že krajský
soud o věci, která již byla rozhodnuta, dále jednat a rozhodovat
nemůže, v důsledku čehož ze strany krajského soudu k průtahům
nedochází.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 205/97, III. ÚS 142/98,
III. ÚS 139/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti
aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních
práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace
hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Ve své první části směřuje ústavní stížnost proti postupu
Krajského soudu v Ústí nad Labem, když tento po doručení nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 142/98 ve věci sp. zn. 16 Ca
551/97 dále již nejednal s poukazem na to, že zamítnutí návrhu
stěžovatelů na zrušení správní žalobou napadených správních
rozhodnutí ze strany Ústavního soudu je v dalším řízení před
soudem obecným již překážkou rozsouzené věci.
Ústavní soud posuzoval v této souvislosti v první řadě
splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti dle §75 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V předmětné
věci uplatnili stěžovatelé jako procesní prostředek k ochraně
práva na soudní ochranu stížnost dle §31 písm. a) zákona č.
436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž nevyužili
další procesní prostředek k ochraně svého práva dle §35 odst. 1
písm. a) uvedeného zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzovaná
ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, dotýkaje se otázky závaznosti rozhodnutí Ústavního
soudu, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti,
která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, Ústavní soud ji dle
ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, neodmítl a meritorně projednal.
Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko k závaznosti
odůvodnění svých nálezů pro další řízení v konkrétní věci.
Konstatoval v něm, že rozhodnutí Ústavního soudu je podle
ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány
a osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším
orgánem ochrany ústavnosti, jsou obecné soudy per analogiam vázány
názorem Ústavního soudu taktéž dle §226 o. s. ř., ve spojení
s §63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz
nález sp. zn. II. ÚS 156/95, jenž byl pro svou důležitost pro
obecné soudy publikován i ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, sešit 8/1997). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS
425/98 Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecného soudu, když tento
v řízení následujícím po předchozím kasačním nálezu Ústavního
soudu "nedbal vývodů a závěrů z tohoto nálezu plynoucích".
Ústavní soud je si dobře vědom deficitu procesních řádů,
pokud tyto neupravují procesní postup v řízením následujícím po
kasačním nálezu Ústavního soudu, a z tohoto důvodu považuje za
důležité zdůraznit, že závaznost právního názoru, obsaženého
v odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu, pro další soudní
řízení v téže věci vyplývá nejenom z čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž
i ze samotného pojmu kasace. Pakliže by tomu tak nebylo, kasační
pravomoc vyšších soudů (v daném případě Ústavního soudu) by neměla
rozumný smysl a musela by být nahrazena pravomocí apelační.
Ústavní soud dále opakovaně zdůraznil princip spojení ochrany
ústavnosti s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak
řečeno, princip, dle něhož za účelem dosažení ochrany ústavnosti
je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp.
derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do
pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz nález sp. zn. III. ÚS
49/96). V dalším nálezu k uvedenému tématu (III. ÚS 253/96), jenž
nota bene byl z důvodů jeho dopadu pro obecnou justici publikován
i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (sešit 7/1997),
Ústavní soud zdůraznil rozsah svého přezkumu rozhodnutí obecných
soudů (a dalších orgánů veřejné moci) pouze z hlediska jejich
souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10
Ústavy, přičemž svůj postup doplnil o princip subsidiarity
obsažený v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dle kterého v situaci, kdy je nálezem,
zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který
zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro
ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, je posuzování
zákonnosti rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela,
a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu, věcí
obecného soudu a není důvodné jejich zrušení Ústavním soudem.
Výjimkou může být zpravidla případ, když je protiústavnost
založena již postupem, resp. rozhodnutím soudu, resp. orgánu
veřejné správy prvního stupně.
V případě kasace rozhodnutí správního soudu (resp. soudu
vyšší instance) v řízení o ústavní stížnosti tudíž zamítnutí
návrhu na zrušení jemu předcházejících správních rozhodnutí (resp.
rozhodnutí soudů prvního stupně) nepředstavuje pro další řízení
před obecnými soudy překážku rei iudicatae, je pouze vyjádřením
rozdílu mezi ochranou ústavnosti a zákonnosti, principu
minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů ze strany Ústavního
soudu a principu subsidiarity dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ve věci sp. zn. III. ÚS 142/97 předmětem ústavní stížnosti
byla jednak námitka dotčení na základním právu na soudní ochranu,
směřující proti usnesení obecného soudu o zastavení řízení
o přezkum správního rozhodnutí, a jednak námitka dotčení na
základním právu na spravedlivý proces, směřující proti rozhodnutí
správních orgánů. Ústavní soud ve svém kasačním rozhodnutí přiznal
právo na soudní ochranu ze strany obecného soudu, v důsledku
čehož, vycházeje ze zmíněného principu minimalizace zásahů do
pravomoci jiných orgánů, otevřel možnost meritorní ochrany
principů spravedlivého procesu ve správním řízení obecným soudem.
Princip subsidiarity by pak umožnil stěžovatelům domáhat se jejich
ochrany u Ústavního soudu toliko po věcném rozhodnutí obecného
soudu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem
Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení ve věci sp. zn. 16 Ca
551/97 bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36
odst. 1, 2 Listiny a byla porušena závaznost vykonatelného
rozhodnutí Ústavního soudu č. j. III. ÚS 142/98-32 dle čl. 89
odst. 2 Ústavy, pročež Krajskému soudu v Ústí nad Labem ve výroku
tohoto nálezu dle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, zakázal pokračovat v porušování práva
na soudní ochranu ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97.
Další část ústavní stížnosti pak směřuje proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 1998, sp. zn.
16 Ca 220/98, o zastavení řízení. Tím, že obecný soud návrh na
přiznání odkladného účinku napadených správních rozhodnutí,
označený v záhlaví ke sp. zn. 16 Ca 551/97, v rozporu s jeho
obsahem i zněním interpretoval ve smyslu projevu úmyslu zahájit
nové řízení, jež vzápětí pro rozpor s §104 odst. 1 o. s. ř.
zastavil a nerozhodl o něm v rámci řízení ve věci 16 Ca 551/97,
porušil základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2
a čl. 38 odst. 2 Listiny, v důsledku čehož Ústavní soud usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 1998, sp. zn.
16 Ca 220/98, zrušil.
Pokud se stěžovatelé dále domáhají vydání předběžného
opatření, jímž se odkládá vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu
v Liberci ze dne 12. srpna 1997, č. j. 283/97, nezbývá Ústavnímu
soudu, než opakovaně poukázat na rozsah přezkumné pravomoci
Ústavního soudu, vymezený ochranou ústavnosti, na princip
minimalizace zásahu do pravomoci obecné justice a na princip
subsidiarity, s ohledem na něž byl uvedený návrh zamítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 25. února 1999