Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.03.1999, sp. zn. IV. ÚS 221/98 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 34/13 SbNU 247 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.221.98

sp. zn. IV. ÚS 221/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. G., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem se sídlem v K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j. 13 Co 1137/97-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j. 13 Co 1137/97-30, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22, se zrušují. Odůvodnění: Dne 14. 5.1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j. 13 Co 1137/97-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22. Uvedenými rozhodnutími bylo pravomocně zastaveno řízení, kterým se stěžovatel domáhal vůči žalované Vězeňské službě ČR, Vazební věznici Ostrava 1, náhrady škody ve výši 254.500,- Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná nemá právní subjektivitu a tudíž není způsobilá být účastníkem soudního řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zaručující právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedl, že soudy obou stupňů shodně dospěly k právnímu názoru, že Vězeňská služba ČR nemá právní subjektivitu a není tedy způsobilá být účastníkem řízení před soudem. Na rozdíl od obecných soudů je toho názoru, že Vězeňská služba ČR je právnickou osobou a má způsobilost k právům a povinnostem, jakož i procesní způsobilost. Odkázal na zákon č. 555/92, podle něhož Vězeňská služba ČR je rozpočtovou organizací, přičemž jako organizace se obecně označují právnické osoby, a poukázal na skutečnost, že např. občanští pracovníci jsou k uvedené organizaci v pracovním poměru. Dále uvedl, že obecné soudy s Vězeňskou službou ČR jako s právnickou osobou v několika soudních řízeních jednaly, stejně jako Ústavní soud ČR ve věci III. ÚS 213/97. Pokud soudy obou stupňů zastavily řízení o jeho žalobě, pak jej zbavily jeho shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel včas dovolání, neboť krajský soud výslovně dovolání připustil. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. září 1998, č.j. 20 Cdo 1373/98-41 dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání je nepřípustné. Usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, nemůže být založena úvahou odvolacího soudu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř., ani rozhodnutím odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a dále uvedl, že setrvává na svém stanovisku, podle něhož Vězeňská služba ČR (obdobně jako Policie ČR) není způsobilou být účastníkem řízení pro absenci těch vlastností, jimiž se právnické osoby charakterizují, a k nimž patří i v případě Vězeňské služby ČR absence vlastního sídla, vymezení orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat jejím jménem v právních vztazích (statutární orgán), vymezení vlastního majetku sloužícího k plnění jejích úkolů a absence vlastní odpovědnosti za majetkovou újmu způsobenou jinému. Závěrem vyslovil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k zásahu do práv navrhovatele zajištěných Ústavou či Listinou. Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že okolnosti, které vedly k vydání napadeného usnesení, jsou podrobně rozvedeny v jeho odůvodnění. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu a navrhl, aby Ústavní soud, pokud neshledá důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti, vydal nález, kterým se ústavní stížnost zamítá. Vězeňská služba České republiky, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními závěry obecných soudů, podle nichž není právnickou osobou a tudíž nemá právní subjektivitu, a proto účastníkem způsobilým řízení před soudem ve věcech Vězeňské služby České republiky může být pouze stát, tj. Česká republika. Vyjádřila přesvědčení, že právní subjektivitu má, protože je rozpočtovou organizací a jiným správním úřadem ve smyslu čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), neboť byla zřízena zvláštním zákonem ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. K námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti pak uvedla, že stěžovatel opakovaně nesprávně označoval odpůrce jako "Vězeňská služba ČR, Vazební věznice, se sídlem na adrese: Ostrava 1, Kratochvílova 4" a tedy nešlo o chybné označení odpůrce z hlediska §79 odst. 1 o.s.ř., s možným postupem soudu podle §43 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel označil za odpůrce útvar bez právní subjektivity, jež není způsobilý být účastníkem občanského soudního řízení, čímž byla způsobena procesní situace, kdy řízení od svého počátku trpělo vadou, tj. nedostatkem procesní podmínky řízení, která nemohla být odstraněna ani poučením navrhovatele dle §5 o.s.ř. o tom, koho má podle hmotného práva stěžovatel žalovat a kde má tato osoba sídlo, neboť by tím obecné soudy překročily rámec poučení o procesních právech a povinnostech, a tím i zásadu rovnosti účastníků řízení. Řízení u okresního soudu, popř. u krajského soudu měla být zastavena dle §104 o.s.ř., anebo zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace odpůrce. Vedlejší účastník dále předložil ověřenou kopii výpisu z registrace ekonomických subjektů Českého statistického úřadu ze dne 3. 2. 1998, z něhož vyplývá, že Vězeňská služba České republiky je statisticky vedena jako ekonomický subjekt s vlastním identifikačním číslem, sídlem a právní formou rozpočtové organizace. Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 156/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadenými rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy namítané porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 90 Ústavy. Právo na soudní (a jinou) právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), ctící jako všelidské hodnoty práva a svobody člověka a občana. Ochrana těchto práv je ústavně svěřena především obecným soudům (čl. 90 Ústavy), které při výkonu své jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy), a to jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny), jímž je vázán nejen účastník soudního řízení, ale i obecný soud sám. Aplikace těchto procesních předpisů obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální (procesní) předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být vždy s ústavními principy ve shodě. Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu). Ve smyslu §103 o.s.ř. soud je povinen kdykoliv za řízení zkoumat, zda ten, kdo v řízení vystupuje jako účastník řízení, má způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek této způsobilosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který je třeba řízení zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.) Podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. lze ovšem postupovat jen tehdy, byl-li účastník řádně označen, takže není důvod k postupu podle §43 o.s.ř., tj. zejména k úpravě nesprávného podání na výzvu předsedy senátu. Z tohoto pohledu se Ústavní soud nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda Vězeňská služba ČR je právnickou osobou a tudíž zda má právní subjektivitu, tedy způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. Právnickými osobami jsou podle §18 odst. 2 obč. zák. mj. též subjekty, o nichž to stanoví zákon. Takové stanovení nemusí být výslovné. Postačí, pokud zákon stanoví, že určitý subjekt má atributy právní subjektivity (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 52/95). Vězeňská služba České republiky byla zřízena jako rozpočtová organizace zákonem č. 555/1992 Sb., s účinností od 1. ledna 1993. V čele Vězeňské služby ČR je generální ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti (§4 odst. 1 cit. zákona). Příslušníci Vězeňské služby ČR jsou ve služebním poměru a občanští pracovníci Vězeňské služby ČR v pracovním poměru k Vězeňské službě ČR (§4 odst. 2 cit. zákona). Základními články organizace Vězeňské služby jsou vazební věznice a věznice, které zřizuje a zrušuje ministr spravedlnosti (§4 odst. 3 cit. zákona). Podle ust. §29 odst. 1 cit. zákona práva a závazky zrušeného Sboru nápravné výchovy ČR přešly dnem účinnosti tohoto zákona na Vězeňskou službu. Zřízení Vězeňské služby ČR bylo oznámeno v částce 1/1997 Ústředního věstníku ČR, včetně názvu organizace, způsobu zřízení, sídla, statutárního orgánu, IČO, předmětu činnosti a dalších skutečností. Z uvedeného nezbývá Ústavnímu soudu než dovodit, že Vězeňská služba ČR je právnickou osobou ve smyslu §18 odst. 2 písm. d) obč. zák., a tudíž má i způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. Dále je nutno konstatovat, že vazební věznice a věznice právní subjektivitu nemají, neboť jsou pouhými organizačními součástmi Vězeňské služby ČR. Ústavní soud současně podotýká, že při řešení otázky právní subjektivity nelze abstrahovat od toho, zda se jedná o oblast práva veřejného či soukromého a pouze konstatuje, že z tohoto hlediska se soudy věcí nezabývaly vůbec. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud proto při posuzování právní subjektivity Vězeňské služby ČR zastává stanovisko zcela opačné, než jak je vyslovily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda v žalobě uvedené označení odpůrce jako "Vězeňská služba ČR, Vazební věznice Ostrava 1, Kratochvílova 4, Ostrava 1" je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který bylo třeba řízení dle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit, či zda v daném případě bylo na místě postupovat dle §43 odst. 1 o.s.ř., tj. v rámci poučovací povinnosti soudu podle §5 o.s.ř. vyzvat stěžovatele (žalobce) k opravě nesprávného podání v tom smyslu, že je třeba žalovat právní subjekt, nikoliv jeho organizační složku. K otázce poučovací povinnosti soudů v občanském soudním řízení již existuje ustálená a četná judikatura Ústavního soudu. Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův (viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 41/95, uveřejněný pod č. 70 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podle názoru Ústavního soudu v daném případě však možnost a povinnost postupovat dle §43 odst. 1 o.s.ř. nepochybně dána byla. Je ovšem skutečností, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, že jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu nebyla již jasná samotná základní otázka, tj. zda Vězeňská služba ČR má či nemá právní subjektivitu (tudíž uvažovat o postupu dle §43 odst. 1 o.s.ř. v daném případě lze jen v rovině teoretické). Uvedená skutečnost vyplývá i z toho, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Ostravě vyslovil, že " . proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí v dané věci, jež je založeno na názoru, že Vězeňská služba ČR není subjektem způsobilým mít práva a povinnosti, je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.". Stěžovatel v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu dovolání podal, Nejvyšší soud ČR však svým usnesením ze dne 10. 9. 1998, č.j. 20 Cdo 1373/98-41 dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl s odůvodněním, že usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím soudu "ve věci samé" a tudíž "přípustnost dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, proto objektivně nemůže být založena úvahou odvolacího soudu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř., ani rozhodnutím odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř.". Takový postup ovšem znamená, že ke sporným otázkám právní subjektivity nelze dosáhnout zásadního stanoviska vrcholného orgánu soustavy obecných soudů, a to ani za situace, kdy nižší soudy o takový judikát de facto žádají, jak tomu bylo i v tomto případě. Při takové právní úpravě či interpretaci pak Nejvyšší soud ČR ovšem neplní roli orgánu, který rozhodováním konkrétních případů sjednocuje judikaturu. Za této situace pak Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit a současně vyjádřit závazný právní názor. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů, jimiž řízení ve stěžovatelově věci vedené před Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 17 C 156/97-22 bylo zastaveno, jsou zásahem orgánu veřejné moci do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože obě rozhodnutí obecných soudů trpí v důsledku protiústavního zásahu totožnými vadami, nezbylo než - též s přihlédnutím k zásadám procesní ekonomie - je obě zrušit (§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. března 1999