ECLI:CZ:US:2000:1.US.21.99
sp. zn. I. ÚS 21/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti Klubu právní podpory, nadace, zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, č.j. 14 Nc 684/98-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze o návrhu stěžovatele na vyloučení soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. K. z řízení vedeného pod sp.zn. 6 C 178/94 tak, že JUDr. I. K., předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatel vznesl v průběhu řízení námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. I. K. s odůvodněním, že stěžovatel navrhl provedení výslechu jmenovaného soudce jako svědka v této věci, čemuž nebylo vyhověno. JUDr. I. K. k tomu sdělil, že ke stěžovateli ani k projednávané věci nemá žádný vztah a nejsou mu známy žádné skutečnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že nebyly shledány zákonné podmínky pro vyloučení soudce stanovené v ust. §14 odst. 1 o.s.ř., podle něhož jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Toto usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, jakož i zákonným soudcem, zaručené čl. 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Před uvedením konkrétních důvodů svého tvrzení stěžovatel předesílal, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 C 178/94 se domáhal ochrany své dobré pověsti proti vedlejším účastníkům JUDr. J. K., České republice-Městskému státnímu zastupitelství v Praze a České republice-Ministerstvu spravedlnosti z titulu jejich odpovědnosti za uveřejnění nepravdivých údajů o činnosti stěžovatele v tisku (bývalém deníku E.). Jmenovaný JUDr. J. K. je pak jako státní zástupce očividně v dobrém přátelském a kolegiálním poměru k soudcům jak "obvodního, tak i městského soudu", s nimiž přichází do styku. Za této situace pak výmluvně charakterizují postup soudu vůči stěžovateli a k celé právní věci např. skutečnosti, že stěžovatel byl vyzýván k zaplacení soudního poplatku v době, kdy byl ze zákona od soudních poplatků osvobozen, nebo že řízení bylo soudem zastaveno s odůvodněním, že "stěžovatel byl údajně zrušen" a nemá právní subjektivitu.
K vlastním důvodům ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že předmětnou věc, která byla původně přidělena soudci JUDr. K. V., převzal po úmrtí tohoto soudce předseda senátu JUDr. I. K., který je zároveň předsedou Obvodního soudu pro Prahu 2. Tuto věc tedy JUDr. K. přidělil sám sobě. Již na prvním jednání dával podle tvrzení stěžovatele tento soudce najevo svou nadřazenost a povýšenost, takže nezaprotokoloval několik námitek stěžovatele k nesprávné a neúplné protokolaci, ani o nich nerozhodl, jak mu ukládá §40 odst. 3 o.s.ř.. Dále prý Dr. K. odmítl provést důkaz čtením rozvrhu práce soudu, který stěžovatel navrhl (neboť měl za to, že věc nesoudí zákonný soudce), aniž by tento návrh či své zamítavé stanovisko zaprotokoloval. Zamítavě pak reagoval i na návrh stěžovatele na výslech své osoby jako svědka k otázce, zda věc soudí zákonný nebo zastupující soudce v souladu s rozvrhem práce. Také tentokrát nic z toho nezaprotokoloval, a teprve po několikrát opakovaných námitkách do protokolu uvedl, že stěžovatelův zástupce má námitky vůči protokolaci, neprotokoloval však konkrétně jaké, ani o nich nerozhodl. Proto stěžovatel navrhl, aby byl předseda senátu JUDr. I. K. z projednávání a rozhodování věci vyloučen, neboť o jeho nepodjatosti lze mít pochybnosti pro nevhodný a urážlivý způsob, jakým se stěžovatelem jedná a kterým nerespektuje pravidla stanovená pro vedení jednání a pro protokolaci, a rovněž proto, že se - za situace, kdy byl učiněn návrh na jeho výslech - neslučuje jeho postavení předsedy senátu s postavením osoby, jejíž výslech jako svědka byl navržen.
Dle názoru stěžovatele je přesně tato situace předvídána v §14 odst. 1 o.s.ř., neboť již pouhé reálné pochybnosti o nepodjatosti jsou důvodem pro vyloučení soudce. Stěžovatel k tomu doplnil, že jeho návrh byl protokolován teprve po prohlášení usnesení o odročení jednání a po žádosti zástupce vedlejšího účastníka tak, že v protokolu o jednání bylo uvedeno následující: "Statutární zástupce žalobce...opětovně poukazuje na skutečnost, že navrhl, aby předseda senátu byl ve věci slyšen jako svědek, v tomto směru mu vyhověno nebylo a tato skutečnost nebyla ani protokolována. ...Jestliže je ze strany žalobce podán návrh na výslech svědka, pak o tomto procesním návrhu nemůže z důvodu podjatosti rozhodovat osoba, která má býti tímto svědkem, neboť by rozhodovala sama o sobě, což se v tomto případě již stalo."
Stěžovatel dále uvedl, že o jeho návrhu na vyloučení předsedy senátu JUDr. I. K. rozhodl napadeným usnesením Městský soud v Praze, který je odůvodnil pěti větami, a to bezobsažnými frázemi, které vůbec nereagují na důvody, pro které bylo vyloučení navrženo. Mimo to stěžovatel napadl skutečnost, že o jeho návrhu rozhodl Městský soud v Praze, přestože žalovanými jsou mimo jiné vedlejší účastníci, a to Městské státní zastupitelství v Praze a JUDr. J. K., který je státním zástupcem činným u tohoto orgánu, "s nimiž pojí soudce Městského soudu v Praze přátelské a kolegiální vztahy, pramenící z každodenního úředního i společenského styku".
Podle názoru stěžovatele je tedy zřejmé, že ve věci sp. zn. 6 C 178/94 jednal a rozhodoval soudce, jehož svědecký výslech stěžovatel navrhl, a Městský soud v Praze nezkoumal, zda se slučuje s ústavní zásadou nezávislosti a nestrannosti soudního rozhodování, aby soudce rozhodoval sám o sobě, tedy o tom, zda bude nebo nebude proveden důkaz jeho výslechem jako svědka. Byť se podle názoru stěžovatele jedná o věc zvláštní, nejedná se o případ zákonem nepřipuštěný nebo nepředvídaný, neboť podle §126 odst. 1 o.s.ř. je každý občan povinen dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. O takovém návrhu musí soud - ať už jakkoliv - rozhodnout (§120 odst. 1 o.s.ř.), leč rozhodnutí musí učinit soudce nezávislý a nestranný, stěží tedy týž, o jehož svědeckém výslechu má býti rozhodnuto a jehož výslech (v kladném případě) má být proveden. Stěžovatel k tomu dodal, že se Městský soud v Praze při svém rozhodování nezabýval ani zbývajícími námitkami, přičemž v tomto směru není jeho rozhodnutí dostatečně, resp. vůbec odůvodněno a je nepřezkoumatelné, což samo o sobě nasvědčuje jeho protiústavnosti.
Závěrem stěžovatel odkázal na judikaturu Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), podle níž lze na podjatost soudce usuzovat mimo jiné i z jeho chování a postojů, které dává najevo během řízení. Za vyloučeného se musí považovat každý soudce, u něhož se lze důvodně obávat, že mu chybí nestrannost (rozsudek ESLP ve věci Sramek z roku 1984, A-84, rozsudek ESLP ve věci Hausschildt z roku 1989, A-154, §46, §48). Stěžovatel konečně uvedl, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze, vedlejší účastníci - Ministerstvo spravedlnosti, Městské státní zastupitelství, JUDr. J. K. a rovněž JUDr. I. K. - předseda Obvodního soudu pro Prahu 2.
Městský soud v Praze zejména uvedl, že svým usnesením ze dne 16. 10. 1998 rozhodl na základě skutečností obsažených v návrhu stěžovatele a ve vyjádření soudce, jehož vyloučení bylo navrženo. Povinností stěžovatele bylo uvedení konkrétních skutečností, pro něž má za to, že je soudce z projednávání a rozhodování vyloučen, což stěžovatel v daném případě učinil. V rámci posouzení oprávněnosti tvrzeného důvodu vyloučení bylo možné provést potřebná šetření. To však nebyla povinnost Městského soudu v Praze, který je oprávněn zvážit, zda je v konkrétním případě takového šetření třeba či zda postačí obsah spisu. O tento druhý případ v dané věci šlo, neboť (pozn.: prvním) tvrzeným důvodem vyloučení soudce byl jeho postup v průběhu ústního jednání, který bylo možno posoudit právě z obsahu spisu a z vyjádření soudce. I v případě druhého uplatněného důvodu vznesené námitky podjatosti byl postačujícím podkladem pro rozhodnutí o ní obsah spisu a vyjádření soudce, když navíc stěžovatel navrhoval výslech jmenovaného soudce jako svědka nikoli k meritu projednávané věci, ale k otázce organizace soudu a rozvrhu práce soudu, neboť "jmenovaný soudce si projednávání dané věci po předchozím soudci přidělil z titulu funkce předsedy soudu". Na ústním jednání před Ústavním soudem Městský soud v Praze netrvá.
Ministerstvo spravedlnosti pouze sdělilo, že v napadeném rozhodnutí namítané porušení základních práv stěžovatele neshledává, a že na konání ústního jednání netrvá.
Městské státní zastupitelství v Praze prohlásilo, že obsah předložené ústavní stížnosti nepovažuje za důvodný a že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Vedlejší účastník JUDr. J. K. ve svém vyjádření zejména uvedl, že tvrzení o jeho pracovních a společenských stycích se soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze je naprosto nepravdivé a neopodstatněné. Zesnulého dr. V. a dr. K. prý poznal až při ústním jednání, mimo tato jednání se s nimi nesetkal ani s nimi nejednal. Stejně tak prý nezná ani dr. H. Dále prohlásil, že řízení ve věci probíhalo vždy naprosto seriozně a s plným respektováním práv účastníků, čehož zejména stěžovatel do krajnosti využíval až zneužíval. Práv vedlejšího účastníka se JUDr. J. K. vzdal.
JUDr. I. K. ve svém vyjádření (podaném podle ust. §49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) zejména uvedl, že projednávaný spor vedený pod sp. zn. 6 C 178/94 převzal po JUDr. K. V., který věc vyřizoval dle rozvrhu práce. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 2 nedostal za zemřelého občanskoprávního soudce náhradu, bylo třeba, aby spisy jmenovaného byly rozděleny mezi soudce ostatní. Protože Dr. K. je kromě funkce předsedy soudu i občanskoprávním soudcem, podílel se spolu s ostatními soudci na rozdělení neskončených věcí po zemřelém JUDr. K. V. Tyto věci byly ve smyslu ust. §2 odst. 2) jednacího řádu pro okresní a krajské soudy stejnoměrně rozděleny mezi zbývající občanskoprávní soudce včetně předsedy soudu. Záznam o přidělení věci je ve spise řádně uveden. Tento postup je prý zcela standardní. JUDr. I. K. dále uvedl, že na přesný průběh jednání tak, jak jej popisuje stěžovatel, si již nepamatuje. Je však přesvědčen, že všechna jednání, která vede, jsou slušná a korektní. Je pravda, že stěžovatel podal proti jeho chování stížnosti, včetně ústní stížnosti sepsané dne 23.9.1998 vedoucí správy Obvodního soudu pro Prahu 2. Tyto stížnosti byly ve smyslu ust. §31 písm. b) zákona č. 436/1991 Sb. v platném znění, postoupeny k vyřízení předsedovi Městského soudu v Praze a shledány nedůvodnými.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost se zřetelem na tvrzené porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu a na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, jakož i zákonným soudcem, zaručeného článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení tohoto práva došlo podle tvrzení stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že JUDr. I. K. není vyloučen z projednávaní věci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 C 178/94, ačkoliv existovaly pochyby o jeho nepodjatosti; nevedl prý jednání v souladu s pravidly stanovenými občanským soudním řádem, zejména neprotokoloval návrhy stěžovatele a svá rozhodnutí o nich, a byl soudcem, který měl rozhodnout o výslechu své vlastní osoby, neboť jej stěžovatel navrhl jako svědka. Tvrzené porušení svého základního práva dále stěžovatel odůvodňoval poukazem na to, že ve věci vůbec rozhodoval Městský soud v Praze, neboť první žalovaný - vedlejší účastník JUDr. J. K. je jako státní zástupce v přátelském poměru k soudcům Obvodního soudu pro Prahu 2 i Městského soudu v Praze; rovněž soudci Městského soudu v Praze jsou prý v kolegiálním a přátelském poměru ke státnímu zástupci JUDr. J. K. a Městskému státnímu zastupitelství. Mimoto rozhodnutí Městského soudu v Praze není dle názoru stěžovatele vůbec odůvodněno a je nepřezkoumatelné. Jako důkaz pro svá tvrzení navrhl spis ve věci sp. zn. 6 C 178/94, obsah napadeného usnesení Městského soudu v Praze, protokol o jednání v této věci ze dne 23. 9. 1998 a stížnost na nedůstojné chování předsedy senátu sepsanou u správy soudu dne 23. 9. 1998.
Ústavní soud proto zvážil obsah navrhovaných důkazů, z nichž - ve vztahu k důvodům stěžovatele - zjistil rozhodující skutečnosti, ze kterých nadále vycházel. Těmi jsou důvody návrhu na vyloučení předsedy senátu JUDr. K. z projednávání věci pro jeho podjatost (tedy výhrady proti jeho protokolaci, neumožnění nahlédnutí do spisu a námitka nepřípustnosti jeho rozhodování o výslechu své vlastní osoby jako svědka tak, jak jsou obsaženy v protokolu z jednání uskutečněného dne 23. 9.1998) a závěry napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti stěžovatele nelze vyhovět. Je tomu tak v prvé řadě proto, že hlavní argumenty stěžovatele jsou ve vztahu k ochraně jeho základního práva (údajně porušeného) předčasné. Této ochrany se totiž stěžovatel domáhá za stavu, kdy řízení ve věci teprve probíhá. Proto má stále k dispozici řádné opravné prostředky, a to jak vůči výsledku řízení jako celku, tak i vůči jednotlivým rozhodnutím a opatřením soudu prvního stupně, která řízení provází. Na tomto místě Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatelem uváděná (a údajně porušená) základní práva jsou součástí širšího ústavního práva na spravedlivý proces jako celek. Dodržení či porušení tohoto práva účastníka řízení je zpravidla možné posoudit teprve tehdy, pokud došlo k úplnému projednání věci a tedy i ke konečnému výsledku (k vydání vlastního soudního rozhodnutí). Právě proto a rovněž se zřetelem na zásady subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti státních orgánů (zastávané konstantní judikaturou Ústavního soudu) se - v zásadě - nelze domáhat ochrany práva na spravedlivý proces proti dílčímu rozhodnutí či zásahu státního orgánu tehdy, jestliže řízení není skončeno a nápravy se lze domoci opravným prostředkem po vlastním soudním rozhodnutí. Právě o takový případ se v souzené věci jedná.
Za tohoto stavu považuje Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. za nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Proto se již dále nezabýval tím, zda měl být předseda senátu JUDr. I. K. z projednávání a rozhodování věci vyloučen, jestliže byl navržen jako svědek, ať již k věci samotné či z jiných důvodů.
K dalším skutečnostem uváděným stěžovatelem Ústavní soud nepřihlédl, neboť se nevztahují k meritu projednávané věci. Vylíčení postupu soudu na straně 2 bod I. ústavní stížnosti, ze kterého má být patrná podjatost Obvodního soudu pro Prahu 2, se totiž nijak netýká osoby JUDr. K., se kterou stěžovatel spojuje tvrzené porušení svého základního práva; ostatně i tuto argumentaci sám stěžovatel uvedl - podle svých slov - mimo vlastní rámec ústavní stížnosti. Stížnost na nedůstojné chování předsedy senátu (sepsaná rovněž dne 23. 9. 1998) je pak samostatným prostředkem stěžovatele ke sjednání nápravy, nikoliv podáním či jinou součástí řízení o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. Konečně ani námitka, že JUDr. K. není zákonným soudcem (věc projednávajícím), nebyla předmětem napadeného rozhodnutí jako skutečnost rozhodná pro posouzení jeho podjatosti, takže se jí Ústavní soud zabývat nemohl. K této námitce Ústavní soud navíc odkazuje na předchozí argumentaci, v níž objasňuje, že stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod, včetně porušení práva na "zákonného soudce" ani v průběhu řízení náležitě posoudit nelze ( k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 295/99).
Pokud stěžovatel dovozuje neodůvodněnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Porušení práva na spravedlivý proces, včetně práva na soudní ochranu, totiž zpravidla způsobují nedostatky odůvodnění v míře takové, že z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. např. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha C. H. Beck, str. 257). Takové nedostatky však Ústavní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal, neboť v kontextu s námitkami stěžovatele a se zřetelem na obsah zákonných podmínek ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. (vyloučení soudců) se jeví být jako dostačující.
Proto Ústavní soud návrh na zahájení řízení jako zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu