ECLI:CZ:US:2000:1.US.230.2000
sp. zn. I. ÚS 230/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. V. A., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 7 To 905/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým tento soud po odvolání okresního státního zástupce a obžalovaného (nyní stěžovatele) zrušil ve výroku o vině v bodě 1) a ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 2 T 165/99, a nově uznal obžalovaného (stěžovatele) vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zákona (rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zákona) a při nezměněném výroku o vině v bodu 2) (rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zákona) ho odsoudil podle §213 odst. 3 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně a podle §196 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně.
Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že rozsudek krajského soudu je nepřesvědčivý, soud se v něm nezabývá podrobně skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral, nevypořádal se odpovídajícím způsobem s důvody, proč nevyhověl všem návrhům obhajoby na provedení důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele a má za to, že neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu a v této souvislosti cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/97. Dále dovozuje, že neprokázáním úmyslu je napadený rozsudek rovněž v nesouladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 36/98.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje tím, že vytýká soudům hodnocení důkazů, zejména nesouhlasí se zprávami svých bývalých zaměstnavatelů a dále vytýká krajskému soudu pochybení v tom směru, že své rozhodnutí opírá o výpověď jeho manželky, jejíž výpověď z přípravného řízení je v řízení před soudem nepoužitelná s ohledem na §211 odst. 3 tr. řádu, neboť obviněný ani jeho obhájce neměl možnost se jejího výslechu zúčastnit.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z toho, že ho uznal vinným shora uvedenými trestnými činy a odsoudil ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně , sp. zn. 2 T 165/99, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Krajský soud správně při posuzování plnění vyživovací povinnosti stěžovatelem zohlednil i otázku doby, po kterou byl stěžovatel na léčení, a v tomto směru změnil rozsudek soudu prvního stupně a toto jednání hodnotil i změnou právní kvalifikace trestného jednání stěžovatele. Je možno přisvědčit argumentaci stěžovatele k vytýkanému odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, když použil ke zdůvodnění svého rozhodnutí i výpověď manželky stěžovatele, i když její výpověď z přípravného řízení s ohledem na ustanovení §211 odst. 3 tr. řádu je neúčinná. Je však je nutno vzít v úvahu, že tento skutek byl popsán a správně odůvodněn již okresním soudem (včetně odůvodnění, že výpověď manželky je neúčinná, ale stěžovatel je usvědčován výpověďmi svých nevlastních dětí, jejichž výpovědi byly provedeny zákonným způsobem) a krajský soud tento výrok okresního soudu o vině při svém rozhodování v odvolacím řízení neměnil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného rozhodnutí krajského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež mu předcházelo, však nevyplývají.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu), kdy význam jednotlivých důkazů orgány činné v trestním řízení hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Je zde vyloučena libovůle, když vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí. Vzhledem ke skutečnosti, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, odvolací soud v odvolacím řízení zkoumá pouze to, zda soud při vytváření svého názoru postupoval správně - přezkoumává zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně a předchozího řízení.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele shora uvedenými nálezy Ústavního soudu, je třeba uvést, že nález sp. zn. I. ÚS 425/97 konstatuje, že "soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout." Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 36/98 pak vyplývá, že závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být prokázán a musí vyplynout logicky z výsledků provedeného dokazování. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadený rozsudek byl v rozporu s jeho nálezy shora citovanými a jeho judikaturou.
Ústavní soud dospěl k závěru, že námitkami stěžovatele, které uplatnil jak ve své ústavní stížnosti, tak i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Vzhledem k tomu, že nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k nerespektování stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani k porušení ostatních ústavních procesních práv stěžovatele, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu