ECLI:CZ:US:2000:1.US.302.2000
sp. zn. I. ÚS 302/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 5 To 497/99, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. 3 T 502/93, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně shora citovaný, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 4 trestního zákona č. 175/1990 Sb. k trestu odnětí svobody, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem rovněž shora citovaný, kterým byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel je toho názoru, že okresní i krajský soud svým postupem a svými rozsudky porušily jeho právo na nestranný a spravedlivý proces, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 Ústavy, neboť žádným z provedených důkazů nebyla stěžovateli prokázána vina a nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, jehož vypracování navrhl.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že mu žádným z provedených důkazů nebyl prokázán úmysl ublížit jinému na zdraví s tím, že pachateli musí být zavinění prokázáno a z výsledků provedeného dokazování musí logicky vyplynout. Namítá, že z výsledků rozsáhlého dokazování jakékoliv jeho zavinění nevyplývá, když nebylo zjištěno žádné jeho jednání, které by mělo souvislost se zraněním nezletilé. Dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. I. ÚS 401/98), z nichž vyplývá, že zásada Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Má za to, že tato pochybení učinily oba obecné soudy v jeho trestní věci.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 3T 502/93, zjistil, že v předmětné trestní věci bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno rozsáhlé a vyčerpávající dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, na základě něhož obecné soudy rozhodovaly. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. 3T 502/93, Okresní soud v Děčíně zhodnotil důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu a dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, kdo způsobil těžké zranění poškozené nezletilé, následkem kterých přes veškerou lékařskou pomoc zemřela, když vycházel ze zjištění, že stěžovatel byl v inkriminované době s nezletilou sám v bytě, stěžovatel vyloučil možnost, že by nezletilá spadla například z nábytkové stěny či na ni část nábytku spadla nebo že by vypadla z okna a podle znalců byl mechanismem vzniku zranění tupý úder tupého předmětu. Podle soudu naplnil potrestaný všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 4 tr. zákona, když smrtelný následek byl způsoben z nedbalosti, neboť stěžovatel v době, kdy nezletilou napadl, nevěděl, že svým jednáním jí způsobí takové zranění, které se přes veškerou lékařskou péči nebude slučovat se životem. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 5 To 497/99, který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu, vyplynulo, že ve věci byly provedeny veškeré dostupné důkazy a byť žádný z nich není důkazem přímým, souhrn všech důkazů nepřímých tvoří souvislý řetězec, na jehož podkladě soud prvního stupně správně a bez jakýchkoli pochybností zavinění stěžovatele dovodil. Navíc za stavu, kdy se v kritickou dobu na místě nenacházel nikdo jiný než stěžovatel a nezletilá, nelze se dožadovat přímého svědectví.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením trestního řádu ohledně hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu, když při konečném zhodnocení důkazního materiálu vyložily své vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti a pečlivě uvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dostály i zásadě, že vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem a tomu, že při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že by v daném případě byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci odůvodnění z nich nevyplývaly. Naopak byl nucen opětovně konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže být další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu