ECLI:CZ:US:2000:1.US.303.2000
sp. zn. I. ÚS 303/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a V. B., zastoupených advokátem JUDr. V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 29 Co 765/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. 6. 1996, sp. zn. 8 C 422/94, Okresní soud v Liberci rozhodl ve věci stěžovatelů (žalobci) proti žalovaným 1) Bytovému podniku města L., s.p. v likvidaci (dále jen "BP"), 2) Z. V. a 3) ing. Fr. T. tak, že I. zastavil řízení ohledně návrhu na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti č. 679 se stavební parcelou č. 3121 a zahradou č. 3120/1 a II. určil, že dohoda o vydání věci uzavřená dne 17. 2. 1992 podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "předmětná dohoda"), mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) je neplatná, pokud jí byla vydána též nemovitost č. 3120/2 v kat. území L. Tento pozemek je ve vlastnictví 1. žalovaného.
V odůvodnění rozsudku okresní soud především konstatoval, že BP města L. uzavřel se Z. V. předmětnou dohodu o vydání uvedených nemovitostí a Z. V. smlouvou ze dne 29. 4. 1993 tyto pozemky prodala Ing. T. Nespornou je rovněž skutečnost, že stěžovatelé na pozemku č. 3120/2 (dále jen "předmětný pozemek") postavili v roce 1986 zděnou garáž. Spornou otázkou proto bylo to, zda tato garáž bránila či nikoliv vydání předmětného pozemku oprávněné osobě dle ustanovení §8 zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud shledal, že garáž byla na předmětném pozemku postavena až po jeho převzetí státem a že se jednalo o stavbu nemovitou, takže uvedená dohoda byla uzavřena v rozporu s ustanovením §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., což podle §39 občanského zákoníku zakládá její absolutní neplatnost. Proto okresní soud dospěl k závěru, že předmětná dohoda je neplatná.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 29 Co 694/96, citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil a zrušil tu část výroku, podle níž je vlastníkem předmětného pozemku BP města L..
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud akceptoval skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně a shledal, že v daném případě se na předmětném pozemku nacházela stavba, takže se jednalo o zastavěný pozemek ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.; pojem "stavba" definoval za pomoci vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. Tento pozemek proto neměl být předmětem restitučního nároku a předmětná dohoda je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Část výroku, podle něhož vlastníkem předmětného pozemku je BP města L., však krajský soud zrušil s poukazem na to, že uvedený výrok nebyl předmětem řízení.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1803/97, citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zrušil v části potvrzující uvedený výrok rozsudku Okresního soudu v Liberci, jímž byla určena neplatnost předmětné dohody o vydání věci.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud ČR především konstatoval, že dle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se oprávněné osobě nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Za stavbu je prý proto nutno považovat "takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný. To však platí za předpokladu, že jde o stavbu hlavní, tedy takovou, k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou." Posouzení stavby proto nemůže být paušální a je třeba především respektovat účel a smysl zákona č. 87/1991 Sb., kterým je zmírnění následků majetkových a jiných křivd vzniklých v rozhodném období. Zároveň se jedná o zákon, vytvářející podmínky pro privatizaci a transformaci ekonomiky s důrazem na obnovení vlastnických práv původních vlastníků. Zákon č. 87/1991 Sb. je svojí podstatou občanskoprávní povahy a proto také pojem "stavba" je zapotřebí hodnotit jako věc v občanskoprávním smyslu z hlediska její dokončenosti do té míry, aby byla jako předmět občanskoprávního vztahu identifikovatelná a tedy nikoliv podle stavebněprávních kritérií. Občanskoprávnímu hodnocení existence stavby proto "přiléhavěji odpovídá hodnocení takové stavby z hlediska jejího účelu, zamýšleného či povoleného trvání, souvislosti zřízené stavby s právem zajišťujícím oprávnění stavebníka používat pozemek na němž je stavba zřízena, hlediska účelnosti perspektivního využití věci z hlediska její dostupnosti a další". V souzené věci prý však v době povolení a zahájení stavby garáže jakož i v době její kolaudace šlo o stavbu zřizovanou na dobu 10 let a s vědomím této skutečnosti byla garáž jako věc v občanskoprávním smyslu realizována a užívána. Okolnost vynětí části předmětného pozemku z půdního fondu je proto bezvýznamná, neboť "jde o rozhodnutí navazující na platnou úpravu podle normy veřejnoprávní povahy". Ke zřízení a užívání stavby se navíc úzce pojil i právní důvod užívání předmětného pozemku, který byl rovněž časově limitován na 10 let.
Proto Nejvyšší soud ČR dovodil, že v době uzavírání předmětné dohody o vydání věci sice byl předmětný pozemek dotčen zřízením stavby, tato však byla zřízena na dobu určitou, což odpovídalo také právu užívat pozemek a o těchto skutečnostech stavebníci věděli. Stavba garáže je umístěna samostatně od hlavní budovy domu č.p. 679. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že "okolnost existence" uvedené stavby nelze podřadit pod překážku vydání předmětného pozemku podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a zahrnutí pozemku do rozsahu vydaných věcí proto nezpůsobila neplatnost dohody v uvedeném rozsahu.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 1996 tak, že ve výroku II., jímž bylo určeno, že předmětná dohoda o vydání věci je neplatná, pokud jí byl vydán též pozemek č. 3120/2 v katastrálním území L., žalobu zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud konstatoval, že byl vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu ČR a protože se podle něj na předmětném pozemku nenachází stálá stavba, nic nebrání jeho vydání oprávněné restituentce (druhé žalované Z. V.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Liberci porušil jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost citovaného rozsudku spatřují stěžovatelé v údajné libovůli při interpretaci a aplikaci ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jelikož toto ustanovení nerozlišuje stavby na drobné, vedlejší, hlavní, dočasné či trvalé. I z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR totiž vyplývá, že v daném případě je předmětný pozemek zastavěn stavbou, byť prý existence této stavby není překážkou vydání pozemku. Za rozhodující označili stěžovatelé skutečnost, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí veden jako stavba zastavěná a je zastavěn stavbou, která je se zemí spojena pevným základem, takže se jedná o stavbu samostatnou a trvalou a nikoliv o stavbu časově omezenou. Tato stavba byla vždy ve vlastnictví stěžovatelů a není to stavba drobná ani doplňková. Proto stěžovatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Liberci zrušen.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou procesních náležitostí a předpokladů ústavní stížnosti. V tomto směru konstatoval, že stěžovatelé nevyužili možnosti podat proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, přestože jim svědčil dovolací důvod podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Zároveň však Ústavní soud dovodil, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze od stěžovatelů spravedlivě požadovat, aby využili možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání - za situace, kdy by bylo jeho podání zjevně neefektivní a neúčinné (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 240/95, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 298). Rovněž v daném případě Ústavní soud usoudil, že podání dovolání by bylo zjevně neefektivní, neboť Nejvyšší soud ČR již v této věci jednou rozhodoval a krajský soud byl při svém rozhodování vázán jeho výše uvedeným právním názorem.
Proto se Ústavní soud dále zabýval ústavní stížností meritorně.
Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud shledá, že intenzita porušení základních práv nebo svobod zjevně nedosahuje ústavně právní roviny. V souzené věci Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé nezpochybňují skutkové závěry obecných soudů, nýbrž pouze závěry právní, neboť se domnívají, že ve svých důsledcích porušují jejich základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že podle své ustálené judikatury se v řízení o ústavní stížnosti hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci (v daném případě napadeného rozsudku krajského soudu) skládá ze tří komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu, z posouzení ústavnosti jeho interpretace a aplikace a konečně z posouzení dodržení ústavním pořádkem chráněných procesních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 260). V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelé nenamítají protiústavnost aplikovaného ustanovení právního předpisu (§8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) ani porušení svých procesních práv, nýbrž protiústavnost spatřují v údajné "libovůli" při interpretaci a aplikaci ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Proto se také Ústavní soud dále koncentroval toliko na tento komponent hodnocení ústavnosti napadeného rozsudku krajského soudu a nezabýval se uvedenými komponenty ostatními; sám neshledal, že by citované ustanovení uvedeného restitučního zákona bylo protiústavní, popř. že by v soudním řízení byla porušena některá ústavně zaručená procesní práva stěžovatelů. Ústavní soud - se zřetelem k tomu - předmět svého přezkumu vymezil tak, že napadený rozsudek krajského soudu by bylo možno jako protiústavní zrušit pouze tehdy, pokud by jím krajský soud protiústavním způsobem interpretoval a aplikoval citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Podstatou polemiky stěžovatelů s právním názorem krajského soudu (který však v podstatě jen reprodukuje výše zmíněný závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR) je rozdílnost výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení "pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává." Při interpretaci tohoto ustanovení dospěl Nejvyšší soud ČR (jehož právní názor převzal v napadeném rozsudku krajský soud) -v souladu se svojí ustálenou judikaturou - k závěru, že pojem "stavba" je zapotřebí hodnotit jako věc v občanskoprávním smyslu a nikoliv podle stavebněprávních kritérií, jak to učinily obecné soudy v některých rozhodnutích předchozích (viz výše). V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že uvedený právní názor je konformní i s právním názorem Ústavního soudu, který rovněž judikoval, že "pojmy z tzv. restitučních zákonů je nutno vždy vykládat občanskoprávně, což znamená, že ani pomocně nelze pro vymezení pojmu "stavba" použít terminologie stavebního zákona. V občanskoprávní oblasti, a tedy rovněž v oblasti působnosti restitučních zákonů, je zapotřebí pojem "stavba" vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 336/96, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 62).
Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že při posuzování konkrétní stavby jako překážky vydání pozemku podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. není možno postupovat mechanicky a "paušálně", nýbrž je nutno nespouštět ze zřetele účel a smysl tohoto restitučního zákona, kterým je zmírnění následků majetkových a jiných křivd vzniklých v rozhodném období. Proto také překážky ve vydání pozemků podle ustanovení §8 citovaného zákona je nutno interpretovat restriktivně a nikoliv extenzivně. Jestliže tedy v souzené věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, veden právním názorem Nejvyššího soudu ČR, napadeným rozsudkem interpretoval ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. restriktivním způsobem, neboť shledal, že se jedná o stavbu zřizovanou na omezenou dobu a tedy o stavbu dočasnou, nemůže v tomto postupu a v následném rozhodnutí spatřovat Ústavní soud interpretaci protiústavní.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že - s přihlédnutím ke svému výše uvedenému ústavnímu vymezení - v daném případě zjevně nedošlo k tomu, že by byl Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozsudku vyložil ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. způsobem protiústavním. Poněvadž úkolem Ústavního soudu není hodnotit prostou zákonnost, nýbrž toliko ústavnost napadených zásahů orgánů veřejné moci, usoudil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 19. 10. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu