ECLI:CZ:US:2000:1.US.521.98
sp. zn. I. ÚS 521/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelů L. S., L. K., M. J., a A. S. ml., všech zastoupených advokátem JUDr. J. O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1998, č.j. 30 Ca 109/96-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 21. 2. 1996 vydal Okresní úřad ve Znojmě - okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutí č.j. PÚ 1155/91-Pa. V jeho výroku vyslovil podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že L. S. (k id. 5/8), M. J. (k id. 1/8), L. K. (k id. 1/8) a A. S. (k id. 1/8) [dále jen "stěžovatelé"] nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území S. - bývalé zemědělské usedlosti čp. 76 se st. příd. pozemkem pův. par. č. 135 a příd. pozemku pův. par. č. 398 zahrada, nyní dům čp. 67 se st. par. č. 72 o výměře 0.0686 ha, par. č. 73 o výměře 0.0499 ha zahrada (v KN u KÚ Z., zapsané na LV č. 4 obce a kat. území S.) [dále jen "nemovitosti"].
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že uvedené nemovitosti, jež v rámci osídlování pohraničí podle dekretu č. 28/1945 Sb. nabyli do vlastnictví jako příděl ke dni 1. 6. 1949 manželé A. a L. S., přešly - na základě trhové smlouvy, kterou uzavřeli dne 2. 11. 1956 manželé A. a L. S. - do vlastnictví Jednoty, lidového spotřebního družstva ve Znojmě (dále jen "Jednota Znojmo"), za smluvenou trhovou cenu 20.430,80 Kčs. Ke dni účinnosti zákona o půdě byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví Jednoty, spotřebního družstva v Moravském Krumlově (dále jen "Jednota Moravský Krumlov"), která se stěžovateli neuzavřela podle §9 odst. 1 zákona o půdě dohodu o vydání nemovitosti, neboť - dle jejího názoru - uvedená trhová smlouva nebyla ze strany prodávajících manželů A. a L. S. uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Podle názoru pozemkového úřadu v předmětné věci není naplněn zákonný důvod pro vydání nemovitostí, které přešly v rozhodném období na stát nebo na jinou právnickou osobu, podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemkový úřad především konstatoval, že již v roce 1955 (jak je patrno z přípisu Krajskému svazu spotřebních družstev ze dne 26. 6. 1956 ve věci koupě domu čp. 76) A. S. projevil úmysl dům prodat. Následně oba manželé S. - jak vyplývá ze zápisu ze dne 10. 10. 1956 (podepsaného oběma manželi) - potvrzují, že jsou ochotni po sdělení odhadní ceny uzavřít s Jednotou v J. kupní smlouvu týkající se čp. 76 v kat. území S., pokud bude vzat v úvahu znalcem provedený odhad ceny nemovitostí a prokázané investice na základě jimi předložených dokladů (částka vyšší než 100.000 Kčs staré měny). Pozemkový úřad dále uvedl, že kupní smlouvou o prodeji předmětných nemovitostí (pozn.: tj. kupní - trhovou - smlouvou uzavřenou mezi manželi A. a L. S. a Jednotou Znojmo dne 2. 11. 1956) si manželé "vyřešili majetkoprávní vztahy k býv. zemědělské usedlosti čp. 76, jelikož při prodeji jim býv. zemědělský odbor ONV ve Znojmě potvrdil vlastnické právo k prodávaným nemovitostem". Stěžovatelé totiž do té doby nebyli sami schopni vlastnické právo k nemovitostem doložit, jelikož se jednalo o příděl, z přídělové ceny nebyla do roku 1956 uhrazena žádná finanční částka a nemovitosti nadále byly v pozemkové knize (kn. vl. č. 1035 kat. území S.) vedeny na původní vlastníky. V době prodeje nemovitosti byl pan A. S. vedoucím prodejny Jednoty v obci S. a pani L. S. byla zaměstnána jako prodavačka v prodejně umístěné v jejich objektu čp. 76. Oba však bydleli v obci S. v domě čp. 13, který později koupili (prý dle odhadního znaleckého posudku ze dne 24. 10. 1956) za cenu 19.600 Kčs, tj. za přibližně stejnou cenu za jakou prodali dům čp. 76. Pozemkový úřad v odůvodnění dále uvedl, že za stav tísně nelze považovat ani tvrzení stěžovatelů, že pokud by nedošlo k uzavření kupní smlouvy, byly by jim nemovitosti vyvlastněny, což dokladují přípisem ze dne 26. 6. 1956. Pozemkový úřad v této souvislosti konstatoval, že samotná skutečnost, že vlastník nemovitosti je upozorněn na možnost postupu podle předpisů o vyvlastnění, nedojde-li k uzavření kupní smlouvy, stav tísně neodůvodňuje, a to za situace, když "zákon samotný pokus o převod vlastnictví dohodou (smlouvou) učinil součástí vyvlastňovacího řízení a tato právní úprava (institut vyvlastnění) je ponechán i v dnešní době ve stejné formě".
Pozemkový úřad dále konstatoval, že je neopodstatněné spatřovat nápadně nevýhodné podmínky v tom, že při odhadu v roce 1956 nebyly vzaty na zřetel investice manželů S. ve výši 30.000 Kčs (pozn. nové měny), ačkoli tento postup byl sjednán mezi smluvními stranami, jak o tom svědčí zápis o jednání ze dne 10. 10. 1956, ve kterém se manželé S. zavázali, že nejpozději do 12. 10. 1956 předloží veškeré doklady o investicích a že po sdělení odhadní ceny jsou ochotni přistoupit k uzavření kupní smlouvy. Pozemkový úřad v odůvodnění dovodil, že manželé S. s kupní cenou souhlasili. Pozemkový úřad dále uvedl, že šetřením v účetním kontě bylo zjištěno, že manželům S. byla předepsána v roce 1954 přídělová cena za přídělový majetek v kat. území S. ("bývalá zemědělská usedlost čp. 76 o výměře pozemků 0,8806 ha") ve výši 29.300 Kčs staré měny, tj. 5.860 Kčs nové měny a ti "do roku 1956 neuhradili státu za přídělový majetek žádnou finanční částku ... Lze konstatovat, že vynaložené investice manželů S.m kupní cenou byly uhrazeny".
Pozemkový úřad v odůvodnění konečně uvedl, že se při posuzování nápadně nevýhodných podmínek zabýval nejen tím, zda nedošlo k rozporu s tehdy platným cenovým předpisem - přičemž dle znaleckého odhadu ze dne 12. 10. 1956 a z revizního znaleckého posudku ze dne 15. 2. 1995 lze konstatovat, že nebyl porušen tehdy platný cenový předpis, protože podle původního ocenění (20.430,80 Kčs) a podle revizního posudku (23.921,10 Kčs) není rozdíl natolik velký, aby sám o sobě mohl být posuzován jako nápadná nevýhodnost - ale zabýval se i dalšími okolnostmi, např. tím, zda se nejedná o případ, kdy vlastník nemovitosti se po nuceném vystěhování z obce přestěhoval do jiné obce, v níž žil v podstatně horších podmínkách. V případě manželů S., kteří v době prodeje v domě čp. 76 nebydleli (obývali dům čp. 13, který později odkoupili) se o nuceném vystěhování hovořit nedá.
Pozemkový úřad proto dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 21. 2. 1996, č.j. PÚ 1155/91-Pa, potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud především zabýval posouzením toho, zda v souzené věci nedošlo při uzavírání kupní smlouvy k naplnění zákonné podmínky stavu tísně. Krajský soud v této souvislosti - poté co vyslovil souhlas s názorem pozemkového úřadu, že za stav tísně nelze považovat tvrzení stěžovatelů, že pokud by k prodeji nedošlo, byly by jim nemovitosti vyvlastněny - reflektuje tvrzení stěžovatelů, které uvedli v opravném prostředku. Podle stěžovatelů prý Jednota začala svémocně upravovat prodejnu domu čp. 76 tak, že zbourala zeď průjezdu přiléhajícího k prodejně, čímž došlo k narušení stropu v prvním patře a původní vlastníci (pozn.: manželé S.) byli donuceni se přestěhovat do zemědělské usedlosti čp. 13. Trhovou smlouvu pak podepisovali s vědomím, že se do domu již nemohou nastěhovat a že jim bude stejně vyvlastněn. Podle názoru krajského soudu by proto ve skutečnosti, že nemovitost byla již před prodejem užívána Jednotou LSD takovým způsobem, že znemožnila její užívání původními vlastníky, bylo možno spatřovat tíseň. Vzhledem k tomu, že na tuto okolnost stěžovatelé v průběhu předcházejícího správního řízení nepoukázali, nebyla ani pozemkovým úřadem zjištěna a ten se jí proto ani nezabýval. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že k nedostatečně zjištěnému stavu v otázce tísně by soud přihlédl, pokud by zůstal sporný také předpoklad nápadně nevýhodných podmínek.
Při posuzování tohoto předpokladu souhlasil krajský soud s názorem pozemkového úřadu, že při uzavření kupní smlouvy nelze nápadně nevýhodné podmínky spatřovat v prvé řadě v tom - jak tvrdí stěžovatelé - že odhadce K. K. nevzal ve znaleckém posudku zřetel na investice manželů S., ačkoliv tento postup byl sjednán mezi smluvními stranami. Krajský soud v této souvislosti odkázal na neopodstatněnost tohoto důvodu, což konstatoval již pozemkový úřad, "neboť původní vlastníci se zavázali, že nejpozději do 12. 10. 1956 předloží doklady o investicích". Z obsahu spisu však nevyplývá, že by tak původní vlastníci učinili a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Navíc odhadce K. K. a také revizní znalec Ing. J. V. ve vypracovaných odhadech, resp. ve znaleckém posudku vycházeli ze stavu nemovitosti v době prodeje a nepochybně tedy zohledňovali technický stav nemovitosti po zhodnocení.
Krajský soud dále uvedl, že nelze souhlasit s tím, že by kupní cena, která byla stanovena jako tzv. stopcena podle vl. nař. č. 175/1939 Sb. (za použití přepočítacího koeficientu vyplývajícího z měnové reformy provedené k 1. 6. 1953), znevýhodňovala převod nemovitostí v soukromém vlastnictví, neboť obecný zákoník občanský č. 946/1811 Sb., za jehož platnosti bylo vydáno uvedené vládní nařízení, nerozlišoval - a tedy ani citované vládní nařízení nemohlo rozlišovat - osobní a soukromé vlastnictví.
Odvolací soud dále konstatoval, že nesouhlasí ani s dalšími námitkami stěžovatelů, které uvedli v opravném prostředku. S nápadně nevýhodnými podmínkami nemá podle názoru krajského soudu nic společného skutečnost, že Jednota za více jak tři roky výlučného užívání domu čp. 76 nic nezaplatila, neboť se jedná o zcela odlišný občanskoprávní vztah - vztah nájemní - který nemá souvislost s prodejem nemovitosti, resp. s jeho nápadnou nevýhodností; mohlo by jít toliko "o jednu z okolností tísně při prodeji". Stejně tak krajský soud uvedl, že nebyla zjištěna existence nevýhodných smluvních podmínek či vedlejších ujednání v předmětné věci. Je proto správný závěr, že nebyl naplněn restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, "neboť nepochybně nebyla splněna jedna ze dvou ... nutných podmínek, a to nápadně nevýhodné podmínky".
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé především poukázali na nesprávnost té části odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž krajský soud sice připustil možnost tísně - v důsledku toho, "že nemovitost již před prodejem byla užívána Jednotou LSD takovým způsobem, že znemožnila její užívání původními vlastníky (jak správně zní text odůvodnění) - avšak současně uvedl, že tato okolnost doposud nebyla zjištěna, neboť navrhovatelé na ni nepoukázali a pozemkový úřad se jí proto ani nezabýval. Podle názoru stěžovatelů je toto konstatování krajského soudu v přímém rozporu s (bodem 3.) jejich podání ze dne 9. 12. 1992. V tomto podání se výslovně uvádí, že " k spravedlivému posouzení okolností, za kterých k převodu domu došlo, je třeba také poukázat na to, že spotřební družstvo již od léta 1953 dům užívalo, ovšem manželům S.m, kteří se museli přestěhovat do jiného domu (č.p. 13 ve S.), nic za užívání neplatilo. Po tříletém 'nuceném pachtu' tedy původní vlastníci uzavřením trhové smlouvy proti své vůli napomohli jen uvést do souladu stav faktický se stavem právním". V uvedené souvislosti stěžovatelé mají za to, že - i když krajský soud, který ve smyslu ust. §250q o.s.ř., ve spojení s ust. §250i o.s.ř., vychází ze skutkového stavu, jako ho zjistil správní orgán - jejich důkazní situace nemůže být oslabena, jestliže pozemkový úřad v rozporu se základními pravidly správního řízení (§3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení; správní řád) k jejich tvrzení v rozhodnutí nepřihlédne anebo jej považuje za nepravdivé, aniž by ho prověřil výslechem stěžovatelky (původní vlastnice) L. S. Stěžovatelé navíc podotýkají, že "nucený pacht" před uzavřením trhové smlouvy nepopíralo ani spotřební družstvo.
Argumentace krajského soudu týkající se neprokázání druhého hmotněprávního předpokladu restitučního důvodu podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tj. nápadně nevýhodných podmínek, spočívala v prvé řadě v tom, že z materiálů založených ve spise nevyplývá, že by původní vlastníci - kteří se zavázali, že nejpozději do 12. 10. 1956 předloží doklady o investicích - tak učinili. V tomto směru první stěžovatelka (tj. L. S.) prohlásila, že původní vlastníci tuto povinnost splnili a navíc poukázal na prý obecně známou skutečností, že "materiály založené ve spise" nemusí být (po tolika letech od převodu vlastnictví) úplné a navíc není vyloučeno, že "odhadce K. K. si tyto doklady ponechal ve svém archivu a spotřebnímu družstvu je nepředal".
Stěžovatelé se dále domnívají, že je nesprávná argumentace krajského soudu týkající se použití obecného zákona občanského z roku 1811 a nařízení vlády č. 175/1939 Sb. - jež nerozlišovaly osobní a soukromé vlastnictví - neboť citované nařízení bylo zrušeno nařízením vlády č. 235/1949 Sb. s účinností od 15. 11. 1949. V důsledku neurčitých formulací přechodných a závěrečných ustanovení nařízení vlády č. 235/1949 Sb., však platnost a použitelnost (mimo jiných) nařízení vlády č. 175/1939 Sb. trvala i nadále, "pokud postup podle jeho ustanovení nebyl v rozporu s nařízením vlády č. 235/1939 Sb." (správně zřejmě má být 175/1939 Sb.) [pozn.: ust. §13 odst. 2 věta první nařízení vlády č. 235/1949 však zní: "Předpisy vydané podle ustanovení jejichž platnost (použivatelnost) se podle odstavce 1 zrušuje, jsou nadále platné (použivatelné), pokud neodporují tomuto nařízení" tj. nařízení č. 235/1949]. V návaznosti na své tvrzení stěžovatelé následně poukazují na to, že Ing. J. V. ve svém posudku nevysvětlil, proč bylo ocenění podle nařízení vlády č. 175/1939 Sb. "jedinou možností" a proč nemohlo být použito nařízení vlády č. 235/1949 Sb., když podle jeho vyjádření (na str. 7 posudku) [pozn.: které stěžovatelé ne zcela přesně citují] "oceňování stopcenami se používalo pro určité druhy převodů (soukromé vlastnictví) až do roku 1985 (účinnost vyhl. č. 128/1984 Sb.) a vždy bylo zdrojem problémů ve znalecké činnosti". Vedle toho stěžovatelé ještě odkazují na odbornou publikaci Kol.: Oceňování nemovitostí. První vydání, Praha, SNTL 1978 (na níž se odvolává i ing. J. V.), která ve vztahu k nařízení vlády č. 175/1939 na s. 55 podle stěžovatelů uvádí, že tento "právní předpis nestanovil oceňovací pravidla ani metodiku, na podkladě kterých by bylo možno dojít k úsudku o výši stopceny. Šlo pouze o zastavení vývoje kupních cen, a tím, i obecné ceny věcí, směrem nahoru ... stopcena nemovitosti tak představuje umělou, od skutečnosti odtrženou hranici nejvýš přípustných cen". Stěžovatelé se proto domnívají, že původní vlastníci byli aplikací tohoto předpisu znevýhodněni v takovém rozsahu, že to odpovídá pojmu nápadně nevýhodných podmínek.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (příkladmo uvádějí nález sp. zn. I. ÚS 168/95 ze dne 17. 9. 1996 a nález sp. zn. IV ÚS 97/96 ze dne 14. 11. 1998) stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, týkající se nájemního vztahu mezi původními vlastníky a družstvem, jež nemá souvislost s prodejem nemovitosti, resp. s nápadnou nevýhodností prodeje. Toto právní hodnocení provedené krajským soudem stěžovatelé považují za nespravedlivé, neboť prý odhlíží od celkové právně-politické situace v době uzavření předmětné trhové smlouvy, a dovolávají se citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/96, podle něhož při hodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mohou zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody, je třeba mít na zřeteli, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví.
Ze všech těchto důvodů se stěžovatelé domnívají, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ve znění protokolu č. 3, 5 a 8, ve spojení s ust. §3 odst. 1, 2, 3 a 4, §21 odst. 1 a 2, §34 odst. 1 a §46 správního řádu a ust. §250j odst. 2 o.s.ř.
Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1998, č.j. 30 Ca 109/96-18, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě - okresního pozemkového úřadu ze dne 21. 2. 1996, č.j. PÚ 1155/91-Pa, zrušil. Současně navrhli, aby byla podle ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložena vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť u pozemkového úřadu je pokračováno v jiném řízení o vydání nemovitosti (čj. PÚ 809/91-Pa).
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatelé v podstatě namítají, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu, bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, které je zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ve znění protokolu č. 3, 5 a 8 (ostatní námitky se týkají výše citovaných ustanovení správního řádu a občanského soudního řádu).
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dopouštějí se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo jim nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Brně domáhali. Podle obsahu soudního spisu postupoval krajský soud způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Stěžovatelé nesprávnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně o potvrzení rozhodnutí pozemkového úřadu spatřují - jak již bylo dříve uvedeno - především v tom, že krajský soud prý nesprávně a v přímém rozporu s jejich podáním ze dne 9. 12. 1992 posoudil stav tísně, ve kterém "po tříletém nuceném pachtu" (který prý ani spotřební družstvo před uzavřením trhové smlouvy nepopíralo) původní vlastníci manželé S. podepisovali trhovou smlouvu. Tuto námitku nelze přijmout, neboť jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud výslovně uvedl, že "k nedostatečně zjištěnému stavu v otázce tísně by soud přihlédl, pokud by zůstala sporná také otázka nápadně nevýhodných podmínek". Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy ČR, neshledal, že by uvedenou interpretací krajského soudu - která je ostatně pro stěžovatele příznivá - bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. V této souvislosti lze odkázat na dřívější judikaturu Ústavního soudu, podle níž "pokud jde o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody ... je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví" (viz sp. zn. č. IV. ÚS 97/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6. Vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997, str. 365, 367-368), leč i to, že naplněny "musí být oba zákonné předpoklady: jak stav tísně, tak i existence nápadně nevýhodné podmínky" (viz sp. zn. č. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5. Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 429, 433).
Právě tak Ústavní soud neshledal nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně týkajícími se chybějících dokladů o investicích (učiněných původními vlastníky manželi S.) a provedenými skutkovými zjištěními (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3., Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4., Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 255). Ústavnímu soudu - ze stejného (jako výše uvedeného) důvodu - nepřísluší ani posuzovat v ústavní stížnosti uvedené prohlášení první stěžovatelky o tom, že původní vlastníci svoji povinnost doložit investice splnili. Jde o přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, což Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury zpravidla nepřísluší. Další stěžovatelčino tvrzení, že je obecně známou skutečností, že 'materiály založené ve spise' nemusejí být po tolika letech od převodu vlastnictví úplné" a že "navíc není vyloučeno, že odhadce K. K. si tyto doklady ponechal ve svém archivu a spotřebnímu družstvu je nepředal", je pak úvahou v podstatě hypotetickou.
Stěžovatelům nelze přisvědčit ani co do jejich námitky, která se týká použití cenového předpisu - nařízení předsedy vlády č. 175/1939 Sb., zákaz zvyšování cen (dále jen "vl. nař. č. 175/1939 Sb.") - jímž byly stanoveny tzv. stopceny. Stěžovatel poukazuje na ustanovení přechodná a závěrečná (v úvahu přicházejí především ust. §§13 a 14) vládního nařízení č. 235/1949 Sb., o plánování a jiné tvorbě cen (dále jen "vl. nař. č. 235/1949 Sb.") a na jejich neurčitou formulaci, v jejichž důsledku platnost (použivatelnost) vl. nař. č. 175/1939 Sb. podle jeho názoru "trvala i nadále, pokud postup podle jeho ustanovení nebyl v rozporu s nařízením vlády č. 235/1939 Sb." (správně má být uvedeno č. 235/1949 Sb. - srov. výše). Ústavní soud se ve vztahu k tvrzené souvislosti domnívá, že předmětem právní úpravy provedené vl. nař. č. 235/1949 Sb. - a to především s ohledem na ust. jeho §2, §4 písm. a) a §5 odst. 1, které vymezovaly cenotvornou působnost vlády, Státního úřadu plánovacího, ústředních úřadů (a případně pověřených jim podřízených orgánů) v oblastech uvedených v §4 písm. d) a §5 odst. 1) - nebyla úprava cen nemovitostí, resp. zrušení jejich tzv. stopcen zavedených vl. nař. č. 175/1939. Tomu nasvědčuje také ust. §13 odst. 1 vl. nař. č. 235/1949 Sb., kterým se rušila "platnost, po případě použivatelnost, všech ustanovení o věcech, které jsou upraveny v tomto nařízení" a příkladmo uvádí vládní nařízení č. 121/1939 Sb., o zřízení nejvyššího úřadu cenového ve znění pozdějších předpisů. Nerušila se tedy platnost (použivatelnost) těch ustanovení o věcech, které nejsou (resp. nebyly) upraveny "v tomto nařízení" (roz. vl. nař. č. 235/1949 Sb.). Bylo by lze jen těžko očekávat, že by právotvůrce neuvedl expressis verbis vládní nařízení č. 175/1939 Sb., pokud by chtěl zrušit obecný zákaz tzv. stopcen, tedy včetně cen nemovitostí. Z tohoto důvodu tedy - podle názoru Ústavního soudu - nebylo možno v souzené věci vycházet z vl. nař. č. 235/1949 Sb. a nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelů týkající se toho, že Ing. J. V. ve svém revizním znaleckém posudku přesvědčivě nevysvětlil, proč bylo ocenění podle vl. nař. č. 175/1939 Sb. "jedinou možností". Ústavní soud se dále nedomnívá, že by původní (soukromí) vlastníci byli aplikací vl. nař. č. 121/1939 cenově znevýhodněni, neboť institut tzv. stopcen zavedený tímto právním předpisem (a nezrušený vl. nař. č. 235/1949 sb.) byl v rozhodném období používán i v ostatních případech převodu nemovitostí a nelze se proto domnívat, že by jeho aplikace vůči původním vlastníkům měla diskriminační charakter.
Při hodnocení nápadně nevýhodných podmínek se Ústavní soud rovněž zabýval stěžovateli namítanou nespravedlností právní kvalifikace vztahu mezi družstvem a původními vlastníky - vzniklého v důsledku více jak tříletého výlučného užívání domu č.p. 76 (za něž družstvo nezaplatilo) - jako vztahu nájemního, jenž podle názoru krajského soudu nemá souvislost s prodejem nemovitosti, resp. s nápadnou nevýhodností tohoto prodeje. Podle názoru stěžovatelů nespravedlnost takové právní kvalifikace spočívá v tom, že se odhlíží od celkové právně politické situace v době, kdy daná trhová smlouva byla uzavřena. Stěžovatelé svůj nesouhlas s uvedeným právním závěrem krajského soudu podporují také poukazem na judikaturu Ústavního soudu (příkladmo uvádějí sp. zn. I. ÚS 168/95 a IV. ÚS 97/96) a pod jejím vlivem blíže nekonkretizovanou judikaturu obecných soudů. Ústavní soud však v prvém z citovaných nálezů konstatoval, že "pojem - 'za nápadně nevýhodných podmínek' - je typickým výrazem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje interpretaci podle svého smyslu a tím i určitou variabilitu podle konkrétních podmínek případu" a odkázal i na v něm konkrétně uvedená stanoviska Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, která upozorňují na nutnost interpretace týkající se například posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění nebo zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný nebo na jiné okolnosti spočívající příkladmo v nuceném vystěhování z obce (viz sp. zn. č. I. ÚS 168/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6. Vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997, str. 63, 65 a násl.). Uvedené konstatování o nutnosti interpretace a variability pojmu nápadně nevýhodných podmínek se podle názoru Ústavního soudu vztahuje také na obsah druhého nálezu stěžovatelem citovaného (sp. zn. č. IV. ÚS 97/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6. Vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997, str. 365). Ústavní soud dodává - obdobně jak bylo již konstatováno - že při posuzování těchto otázek je povinen respektovat, že není součástí soustavy soudů obecných a nemůže (za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s procesními principy podle hlavy páté Listiny) vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by působil jako třetí instance v systému všeobecného soudnictví. Neposoudil-li proto Krajský soud v Brně konkrétní okolnosti prodeje nemovitostí jako naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek - a Ústavní soud se domnívá, že nemá v souzené věci vzhledem k okolnostem zjištěným z obsahu spisu (včetně zjištění toho, že původní vlastníci manželé S. nezaplatili přídělovou cenu) důvod s ním nesouhlasit - nezakládá to (i se zřetelem na ochranu základních práv a svobod stěžovatelů) příčinu, která by vedla Ústavní soud k tomu, aby uvedenou otázku sám přehodnocoval.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1998, č.j. 30 Ca 109/96-18.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu