ECLI:CZ:US:2000:1.US.599.99
sp. zn. I. ÚS 599/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stížnosti stěžovatelů A. B., a ing. F. B., obou zastoupených JUDr. J. O., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 1999, sp. zn.. 12 Co 203/99, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 4 C 541/91, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem napadá rozhodnutí Krajského soudu v Brně, i instančně mu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči, o povinnosti vytýčení hranic pozemku a náhradu škody ve výši Kč 9.000,-. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Navrhuje, aby oba rozsudky byly zrušeny a žádá o přiznání nároku na náhradu nákladů řízení.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v návrhu (a jeho doplnění) především polemizuje se závěry, výklady a právními názory obecných soudů a v podstatné části odůvodnění toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení. Jak vyplývá i z výše uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Pouhá skutečnost, že obecné soudy svoje rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Ústavní soud neshledal v procesním postupu soudů - z hlediska ústavnosti - žádné pochybení. Samotné žalobě stěžovatele pak bylo částečně vyhověno, když byla uznána povinnost žalovaného nahradit škodu ve výši 4.000 Kč, což oba soudy řádně argumentačně odůvodnily.
Pokud jde o námitku nepřipuštění rozšíření návrhu v odvolacím řízení, kterou stěžovatelé nově uplatňují, daná problematika je upravena v ustanovení §95 o. s. ř. (změna žaloby). Ústavní soud konstatuje, že připuštění změny (rozšíření) žaloby předpokládá samostatnou úvahu (a závěr) obecného soudu, kterou - jak vyplývá i z výše uvedeného - nepřezkoumává. Ústavní soud by takový závěr mohl zpochybnit pouze tehdy, jestliže by nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn. Odvolací soud nicméně řádně, v souladu s §95 odst. 2 o. s. ř., své rozhodnutí odůvodnil, když uvedl, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněné žalobě (str. 2 rozsudku). Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení, soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že co se týče námitky porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, i tu shledává Ústavní soud nepřípadnou. K principu rovnosti, resp. rovnosti účastníků řízení, lze obecně poznamenat, jak již ostatně Ústavní soud v četných případech judikoval, že princip rovnosti nemá absolutní charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Pokud jde o rovnost v řízení, resp. rovná práva účastníků řízení před soudem, můžeme ji chápat jako (zvláštní) konkretizaci rovnosti obecné. Není ovšem možné ji vykládat tak, že by např. soud byl povinen vždy připustit "protidůkaz" druhé strany, když má určitou věc za dostatečně prokázanou (a neakceptování navrženého důkazu řádně odůvodní), nebo že by soud nemohl na základě své úvahy požadovat např. jen důkaz od jedné strany. Rovnost účastníků řízení je procesní zásadou, která vyjadřuje nutnost stejných "pravidel hry" pro všechny účastníky řízení, resp. že v právním řízení nemá mít žádný účastník lepší postavení než druhý; tato pravidla pro občanské soudní řízení podrobněji stanovuje občanský soudní řád (např. §24, §115, §113 a §158, k tomu srov. též sp. zn. II. ÚS 74/93, resp. č. 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1). K tomu Ústavní soud dodává, že obecný soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, navíc se důkazy před odvolacím soudem zpravidla neprovádějí. Je-li rozsudek odvolacího soudu přesvědčivý, zabývá-li se v něm soud podrobně skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral a vypořádal-li se odpovídajícím způsobem s důvody, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, nebyl neprovedením navrhovaných důkazů porušen zákon a zásady spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 425/97, resp. č. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13).
Ke zkrácení ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba obecně konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť věc stěžovatelů byla projednána nezávislým a nestranným soudem. Pokud v rámci námitky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé poukazují na porušení poučovací povinnosti soudu podle
§5 o. s. ř., k tomu Ústavní soud opětovně konstatuje, že tato povinnost nezahrnuje návod, co by účastník řízení měl nebo mohl v daném případě dělat, ale má jen napomoci k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení činit (srov. sp. zn.
I. ÚS 63/96, resp. nález publikovaný pod č. 82, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť tento článek je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Pokud pak stěžovatelé namítají porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, je si třeba především uvědomit, že právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (srov. §488 a násl. občanského zákoníku), a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému. Uvedený závěr ostatně potvrzuje i návrh k soudu, kterým se stěžovatelé (v postavení žalobců) domáhali zaplacení náhrady škody, a jež tedy nesměřoval proti samotnému omezení vlastnického práva. Ostatně i za předpokladu, že by Ústavní soud akceptoval možnost námitky porušení vlastnického práva, musel by konstatovat - jako již v řadě svých rozhodnutí - že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná (srov. např. III. ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Především s ohledem na skutečnost, že věc nebyla meritorně projednávána, Ústavní soud v souladu s ustanovením §76 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřiznal ing. F. B. postavení vedlejšího účastníka řízení.
Jelikož byla ústavní stížnosti odmítnuta, nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení (ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu