ECLI:CZ:US:2000:3.US.254.2000
sp. zn. III. ÚS 254/2000
Usnesení
III. ÚS 254/2000
Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L. a, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2000, sp. zn. 2 To 43/2000, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999, sp. zn. 1 Nt 30/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel ve své trestní věci proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2000 (2 To 43/2000) a spolu s ním také proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999
(1 Nt 30/99) a tvrdí, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy v pravomocně skončené stěžovatelově věci (5 T 48/96 Krajského soudu v Praze) zamítly stěžovatelův návrh na povolení obnovy, ačkoli "hlavní svědek a zpracovatel znaleckého posudku" je sám v současné době stíhán pro obdobný trestný čin, pro jaký byl stěžovatel odsouzen. S odkazem na tuto, z hlediska jeho odsouzení, novou skutečnost a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 271/96 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení byl zamítnut proto, že skutečnost, že jeden ze svědků vyslechnutých ve stěžovatelově trestní věci je nyní sám trestně stíhán, je z hlediska podmínek obnovy řízení (§278 odst. 1 tr. ř.) sama o sobě, s ohledem na celkový kontext v původním řízení provedených důkazů, nerozhodná, neboť není s to ovlivnit dříve učiněné závěry ať již ve skutkové stránce věci nebo v jejím právním posouzení, zejména když výrok o stěžovatelově vině je opřen také o jiné důkazy.
Naznačený závěr stěžovatel nepokládá za odpovídající stavu věci, polemizuje s odůvodněními odsuzujících rozsudků a opakuje své tvrzení, "že pokud by (sc. v původním řízení) bylo dodržováno jeho právo na spravedlivý proces, nemohly by takové důkazy postačit k jeho odsouzení", avšak ani v odůvodnění ústavní stížnosti nerozvádí, jak ona nová skutečnost, tj. současné trestní stíhání uvažovaného svědka, by se měla či mohla projevit na celkové důkazní situaci, za niž byl pravomocně odsouzen. Má tedy za to, na rozdíl od závěrů obecných soudů, že zmíněná skutečnost sama o sobě bez dalšího je takovou skutečností, která splňuje zákonné podmínky obnovy řízení.
Protože obecné soudy svá zamítavá stanoviska ke stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení odůvodnily způsobem zákonem vyžadovaným (§125 tr. ř.), nelze jim z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout a odkaz stěžovatele na nález ve věci III. ÚS 271/96 je za těchto okolností nepřípadný, nehledě již ani k tomu, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přezkum hodnocení důkazů provedený obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,
č. 5, Praha 1994), stejně jako je nerozhodné stěžovatelovo tvrzení, že byl - v původním
řízení - odsouzen bez jediného důkazu; ostatně toto jeho tvrzení bylo předmětem samostatné ústavní stížnosti, stran níž řízení (II. ÚS 400/97) skončilo usnesením, jímž i tato ústavní stížnost stěžovatele byla dne 20. července 1998 odmítnuta.
Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. června 2000