ECLI:CZ:US:2000:3.US.500.2000
sp. zn. III. ÚS 500/2000
Usnesení
III. ÚS 500/2000
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2000, sp. zn. 10 Ca 113/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2000 (10 Ca 113/2000-18) a tvrdila, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod) a současně také porušil čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; s odkazem na nález Ústavního soudu vydaný ve věci
III. ÚS 594/99 (dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soud České republiky nepublikován) proto navrhla, aby Ústavní soud vpředu označené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že tento soud stěžovatelkou napadeným rozhodnutím zastavil řízení o její žalobě a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (ze dne 10. února 2000 čj. 137/150/2000), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti výzvě správce daně k zaplacení daňového nedoplatku, k jehož úhradě je stěžovatelka jako ručitel (§157 odst. 2 zák. ČNR č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ex lege povinna; podle odůvodnění posuzovaného usnesení rozhodl obecný soud o zastavení řízení proto, že - stručně řečeno - dospěl k závěru, též v intencích usnesení Ústavního soudu
(IV. ÚS 21/99 ze dne 7. dubna 1999), že v posuzované věci by šlo o přezkum rozhodnutí procesní povahy, který je však ex lege vyloučen. Protože toto rozhodnutí je podrobně a výstižně odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze mu z tohoto hlediska, stejně jako pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nic vytknout.
Podle zjištění všech orgánů veřejné moci v této věci činných skutkový základ posuzované věci, který stěžovatelka ani nezpochybňuje, spočívá v tom, že stěžovatelka jako kupující (blíže označené a popsané) nemovitosti a tedy jako ručitel daně z převodu nemovitosti [§8 odst. 1 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb.] byla k zaplacení této daně vyzvána poté, co nebyla po jejím vyměření zaplacena dlužníkem (prodávajícím).
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti, obdobně jak to učinila v opravném prostředku a v žalobě, správním orgánům a obecnému soudu vytýká, že nepřihlédly k nesprávnému postupu správce daně, jehož změněním nebyla jinak nesporná daň zaplacena dlužníkem, že liknavým postupem stěžovatelce znemožnil aplikovat daň jako svou pohledávku za dlužníkem v konkurzním řízení, které mezitím bylo vůči dlužníkovi daně zavedeno a s odkazem na ust. §548 o. z. dovodila, že v důsledku těchto okolností jí "nevznikla povinnost správci daně jako věřiteli dluh na dani z převodu nemovitosti plnit".
Již povaha těchto výhrad jako odůvodnění ústavní stížnosti, odhlédnuto od toho, že se všemi se obecný soud dostatečným způsobem vypořádal, svědčí o tom, že stěžovatelka svou ústavní stížností, formou opakované polemiky s rozhodovacími důvody obecného soudu, usiluje o přezkum legality jí napadeného rozhodnutí a zcela tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž do jeho pravomoci jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nespadá (k tomu srov. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), když zvláštní podmínky, které by ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu umožnily, v posuzované věci zjištěny nebyly a jejich existenci ostatně stěžovatelka ani netvrdila.
Za této situace je odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 594/99 zcela nepřípadný, neboť ten se dotýká ochrany domnělého ručitele, který však své ručitelství popírá, zatímco u posuzované ústavní stížnosti je postavení stěžovatelky jako ručitele daňového nedoplatku nepochybné; obdobně liché jeví se tvrzení stěžovatelky, že obecný soud "porušil její právo na řádný a spravedlivý proces, neboť, jak podrobně ve svém rozhodnutí vyložil, jeho rozhodnutí zcela odpovídá zákonu a je také ve shodě se zásadami vyloženými Ústavním soudem v usnesení IV. ÚS 21/99".
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. listopadu 2000