ECLI:CZ:US:2001:1.US.250.2000
sp. zn. I. ÚS 250/2000
Usnesení
I. ÚS 250/2000
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Ing. M. F. zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 315/99-39, ze dne 2. 2. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 18. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 315/99-39, ze dne 2. 2. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, č. j. 6214/110/1998, ze dne 19. 7. 1999. Uvedeným rozhodnutím Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Milevsku, č. j. 18693/98/098970, ze dne 4. 9. 1998, kterým byl vydán dodatečný platební výměr č. 980000137, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1994, ve výši 128 160 Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl vypuštění slova "pomůcek" v §23 odst. 2 a vypuštění §50 odst. 5 ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Návrh byl podán včas.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo podle jeho názoru porušeno základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení uvedeného základního práva spatřuje v tom, že mu bylo znemožněno účinně se bránit v řízení před správními orgány i před soudem, když mu byly rozhodující skutečnosti řízení utajeny. Neměl možnost právně či skutkově argumentovat k úvaze správního orgánu, zejména k druhu pomůcek použitých v daňovém řízení, ke způsobu jejich výběru a použití, k jejich vhodnosti a k výpočtu, kterým byla podle nich stanovena daňová povinnost. Dále stěžovatel namítá, že nebyla dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, když správní orgán druhého stupně nepřezkoumal vhodnost použitých pomůcek ani správnost výpočtu podle nich. Dále namítá, že ani v řízení před soudem nebyla přezkoumána vhodnost volby a správnost použitých pomůcek, ani způsob výpočtu. Správní orgán druhého stupně se přidržel procesní normy, která vylučuje z přezkoumání výběr a vhodnost použití pomůcek, stejně tak procesní norma neumožňuje soudu po věcné stránce přezkoumat meze správního uvážení, čímž došlo také k porušení jeho základních práv. Stěžovatel proto rovněž navrhoval zrušení části zákona o správě daní a poplatků, a to vypuštění §50 odst. 5 a vypuštění slova "pomůcek" v §23 odst. 2 citovaného zákona.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k návrhu Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že nelze přisvědčit navrhovateli, že se nemohl účinně bránit, protože mu bylo procesními prostředky v průběhu daňové kontroly umožněno, aby svá práva, daná zákonem, využil. Skutečnost, že navrhovatel nebyl schopen prokázat správnost jím uvedených údajů v daňovém přiznání a údajů podle výzvy správce daně, neznamená, že se navrhovatel nemohl v řízení účinně bránit. Zásada dvojinstančnosti dodržena byla, a to v souladu s procesním postupem. Soud shledal, že finanční orgány obou stupňů předepsané podmínky pro dodatečné doměření daně podle pomůcek dodržely. Soud dále uvedl, že nesdílí názor, že napadené části zákona o správě daní a poplatků jsou neústavní, protože v podstatě dopadají na důkazní situaci zapříčiněnou samotným daňovým subjektem, který nedodržel některé své zákonné povinnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl. Vedlejší účastník řízení Finanční ředitelství v Českých Budějovicích k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že dle §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků není daňový subjekt oprávněn nahlížet do pomůcek. Vyloučit pomůcky z nahlížení je jak povinností správce daně s ohledem na jeho povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů, tak i jeho právem z hlediska nutnosti pro další průběh daňového řízení. K námitce podjatosti odvolacího orgánu vedlejší účastník uvedl, že v průběhu celého daňového řízení ani v průběhu přezkumného řízení stěžovatel tuto námitku nevznesl. Finanční úřad v Milevsku k obsahu ústavní stížnosti uvedl, při vyměření daně podle pomůcek postupoval plně v souladu s platnými právními předpisy.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a povinnosti chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se domáhal ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Zkoumáním daňové problematiky se Ústavní soud zabýval ve svých rozhodnutích již vícekrát, např. v rozhodnutí pod sp. zn. Pl. ÚS 38/95, I. ÚS 285/96, či III. ÚS 645/99. Je třeba proto připomenout, že daňové řízení obecně je v naší právní úpravě, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit (tedy břemeno důkazní). Pro dokazování v daňovém řízení je třeba nejprve vyjít ze skutečnosti, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt o všech skutečnostech, které je povinen ze zákona uvádět v povinných podáních (např. přiznání k dani), nebo u nichž k tomu byl správcem daně vyzván. V případě, že vzniknou pochybnosti o správnosti a pravdivosti daňového přiznání, potom správce daně ve smyslu §43 zákona o správě daní a poplatků zahájí vytýkací řízení, v jehož průběhu s daňovým subjektem jedná a vyzývá jej k doplnění dokladů, event. k podání písemného vysvětlení zjištěných rozporů. Správce daně pak přebírá roli hodnotitele důkazních prostředků a důkazů. Přitom postupuje ve shodě s ustanovením §2 odst. 3 citovaného zákona podle své úvahy s tím, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží přitom ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení základu daně a daně samotné byly zjištěny co nejúplněji. V zájmu daňového subjektu je, aby věrohodným způsobem prokázal všechny skutečnosti, které jsou nutné pro stanovení daně. Pokud tak neučiní, může správce daně přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek. Pokud je daň stanovena podle pomůcek, pak při užití opravných prostředků se již nezkoumá takto stanovená výše daně, ale pouze ta okolnost, zda byly splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek. Podmínky jsou vymezeny zejména v §31 odst. 5 citovaného zákona. Taková úprava důkazního břemena v daňovém řízení není v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami.
Pokud jde o posuzování ústavní stížnosti v předmětné věci, Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pokud tím není porušeno některé ústavně zaručené základní právo. Tak tomu v předmětné věci nebylo a doměření daně z příjmu fyzických osob bylo jen důsledkem postupu a posuzování, při němž se daňová povinnost stanoví dokazováním a kdy za použití pomůcek, což je hmotněprávně upraveno zákonem o správě daní a poplatků. Pokud pak obecný soud vyšel z toho, že důkazní břemeno své daňové povinnosti nese jednoznačně daňový subjekt a pokud toto důkazní břemeno neunesl, může správce daně stanovit daň podle pomůcek a nelze jeho postupu nic vytýkat. Obecným soudem byla odpovídajícím způsobem přezkoumána rozhodnutí finančních orgánů z hlediska posouzení, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro vyměření daňové povinnosti podle dokazování či podle pomůcek, přičemž závěru soudu, že správce daně může stanovit daň podle pomůcek, pokud daňový subjekt neunese důkazní břemeno, nelze nic vytýkat. Ústavní soud neposuzoval z obecného pohledu údajná nesprávná posouzení orgánů či soudu k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis a zkoumá jen otázky eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů. Na základě výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci nebylo rozhodnutím obecného soudu porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení slova "pomůcek" v §23 odst. 2 a zrušení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, protože nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu