ECLI:CZ:US:2001:1.US.255.01
sp. zn. I. ÚS 255/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupené advokátem JUDr. J. S., proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 9. 2000, sp. zn. 11 C 611/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 29 Co 592/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovaným 1) Českému státu - Ministerstvu vnitra ČR, 2) K. L., 3) K. K., 4) J. K. a 5) K. L. (dále jen "žalovaní") o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí zamítl žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. Jablonec nad Nisou (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění rozsudku obvodní soud především konstatoval, že stěžovatelka uplatnila shora uvedený nárok jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když předtím (dopisem z března 1995) vyzvala žalované k vydání předmětných nemovitostí. Dle ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona je nutno vyzvat povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona (tedy od 1. 4. 1991), jinak její nárok zanikne; pokud povinná osoba této výzvě nevyhoví, může své nároky uplatnit u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona, tzn. do 1. 4. 1992. Tato lhůta je lhůtou objektivní a propadnou. Nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. sice byly posunuty lhůty k uplatnění restitučního nároku až do roku 1996, nicméně v daném případě prý stěžovatelka - pokud by řádně vyzvala povinné osoby - měla svůj nárok u soudu uplatnit nejpozději do 31. 10. 1995. Jelikož tak však učinila až dne 11. 2. 1999, tzn. po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty, její nárok zanikl.
Nad rámec předchozí argumentace okresní soud uvedl, že restitučnímu nároku stěžovatelky nebylo možno vyhovět ani z toho důvodu, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány jejímu otci A. R. dekretem presidenta republiky č. 108/1945 Sb. - tzn. před rozhodným obdobím ve smyslu restitučního zákona - a v roce 1950 byla do pozemkových knih zanesena již toliko poznámka o konfiskaci. Tato poznámka však představovala pouze deklaratorní akt, který nemohl mít vliv na rozhodný okamžik přechodu konfiskovaných nemovitostí na stát.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu. V daném případě sice nárok stěžovatelky zůstal zachován, neboť povinné osoby (žalované) vyzvala k vydání předmětných nemovitostí dopisem z března 1995, nicméně žalobu na vydání předmětných nemovitostí podala až dne 11. 2. 1999, tedy opožděně - po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Tvrzení stěžovatelky, že již před uplatněním žaloby zahájila řízení o finanční náhradu u Ministerstva spravedlnosti a že tedy žalobu nepodala opožděně, krajský soud odmítl, neboť ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví jako podmínku uplatnění nároku u soudu. Oprávněná osoba má pak právo volby, zda se bude zmírnění následků majetkové křivdy domáhat formou vydání věci nebo poskytnutí finanční náhrady.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v roce 1994 požádala Ministerstvo financí ČR o poskytnutí finanční náhrady za předmětné nemovitosti a že toto ministerstvo její žádost zamítlo teprve dopisem datovaným ke dni 7. 8. 1996. Ještě předtím "z opatrnosti" vyzvala žalované k vydání nemovitostí. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že napadený rozsudek okresního soudu byl jejímu zástupci (obecnému zmocněnci) doručen až v průběhu odvolacího řízení, protože však proti tomuto rozsudku bylo včas podáno odvolání a její zmocněnec výslovně navrhl projednání věci (jelikož byl obeznámen s obsahem rozsudku z referátu v rámci odvolacího jednání), neshledal odvolací soud důvod pro odročení jednání. Stěžovatelka tvrdí, že restituční věci jsou složité po stránce skutkové i právní a že v daném případě jí nebylo postupem odvolacího soudu umožněno náležitě se seznámit s rozhodnutím okresního soudu, a to za situace, kdy jejím zmocněncem nebyl právník.
Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených rozsudků rovněž v tom, že soudy posoudily lhůtu pro uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 87/1991 Sb. jako lhůtu prekluzivní, byť prý jde o lhůtu promlčecí. Je jí sice známo stanovisko Ústavního soudu zn. Pl.-ÚS-st.-7/98, podle něhož se jedná o lhůtu prekluzivní, nicméně za správný považuje názor obsažený v nálezu Ústavního soudu zn. I. ÚS 54/97, podle něhož je to lhůta promlčecí a upozorňuje, že námitka promlčení vznesena nebyla. K otázce, zda ke konfiskaci předmětných nemovitostí došlo v rozhodném období či nikoliv, stěžovatelka uvedla, že určujícím okamžikem bylo skončení správního řízení o konfiskaci a že k poznamenání konfiskace do pozemkových knih došlo teprve dne 19. 4. 1950.
Stěžovatelka se proto domnívá, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR a navrhla, aby byly zrušeny.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se Ústavní soud dále soustředil i na tuto otázku.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě stěžovatelka v prvé řadě namítá, že obecné soudy porušily čl. 11 odst. 1 Listiny, upravující vlastnické právo. K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené judikatury případ restitucí není podřazen ochraně vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, neboť toto ustanovení chrání vlastnické právo již existující, konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Rovněž k namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud uvádí, že k jeho porušení napadenými rozsudky v principu dojít nemohlo, jelikož toto ustanovení svým obsahem a systematickým začleněním do Ústavy upravuje základy činnosti a organizaci soudní moci, nikoliv subjektivní veřejné ústavně zaručené právo stěžovatelky. Protože však Ústavní soud není vázán odůvodněním návrhu, posoudil důvodnost ústavní stížnosti rovněž s ohledem na případné porušení dalších základních práv stěžovatelky, především práva na spravedlivý proces.
V tomto směru Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely ze správně zjištěných skutkových okolností - což ostatně nezpochybňuje ani stěžovatelka - a že tedy není možno konstatovat, že by se právní závěry obsažené v napadených rozsudcích nacházely v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. judikaturu shora). Předmětná žaloba stěžovatelky byla skutečně doručena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 až dne 11. 2. 1999 (č.l. 1 soudního spisu), tzn. až po marném uplynutí zákonem stanovené jednoleté lhůty. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu tuto lhůtu nelze chápat jako promlčecí - jak se mylně domnívá stěžovatelka, nýbrž jako lhůtu prekluzivní (propadnou). V tomto směru Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998 (sp. zn. Pl.-ÚS-st.-7/98), podle něhož lhůta uvedená v ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou propadnou (prekluzivní). Toto stanovisko přijalo plénum Ústavního soudu právě jako reakci na právní názor, dříve vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 54/97 (na který stěžovatelka odkazuje), a představuje proto ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, právní názor odchylný od dříve vysloveného právního názoru, který je pro další judikativní činnost Ústavního soudu závazný.
Pokud jde o procesní námitku stěžovatelky, že napadený rozsudek soudu I. stupně byl jejímu zástupci doručen až v průběhu odvolacího řízení, takže se s ním nemohl náležitě seznámit, Ústavní soud konstatuje, že jejímu obecnému zmocněnci J. Patřičnému skutečně byl citovaný rozsudek soudu I. stupně doručen až při ústním jednání před odvolacím soudem dne 10. 1. 2001. Nelze však přehlédnout, že zmocněnec stěžovatelky s tímto postupem výslovně souhlasil, nepožadoval odročení jednání z důvodu seznámení se s obsahem rozsudku a žádal, aby ve věci bylo již při zmíněném odvolacím jednání jednáno (č.l. 58). Za tohoto stavu nepovažuje Ústavní soud uvedenou námitku - z ústavně právního hlediska - za relevantní, a to i s přihlédnutím k důvodům, pro které byl stěžovatelčin restituční nárok zamítnut.
Ústavní soud, který není - jak je uvedeno výše - zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a jeho pravomoc by byla dána pouze v případě shledání porušení některé z ústavních kautel, v tomto případě konstatuje, že k protiústavnímu zásahu ze strany obecných soudů zjevně nedošlo. Obecné soudy totiž správně judikovaly, že restituční nárok stěžovatelky neuplatněním v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě zanikl. Ústavní soud se ztotožňuje rovněž s právním názorem okresního soudu, že zápis do pozemkových knih v souzené věci není možno považovat za konstitutivní, nýbrž toliko za deklaratorní akt.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy napadenými rozsudky ústavně zaručená základní práva stěžovatelky neporušily.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu