ECLI:CZ:US:2001:1.US.258.2000
sp. zn. I. ÚS 258/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. Š., zastoupeného advokátem JUDr. P. K., proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 4 C 557/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 19 Co 3538/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově v záhlaví označeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Městu Český Krumlov o plnění povinností vyplývajících z pracovní smlouvy a o náhradu mzdy rozhodl tak, že (I.) návrh, aby žalovaný umožnil stěžovateli výkon zaměstnání dle pracovní smlouvy ze dne 6. 4. 1994 se zamítá; (II.) návrh, aby žalovaný zaplatil stěžovateli na náhradě mzdy z titulu neplatného ukončení pracovního poměru částku 244.140 Kč s příslušenstvím se zamítá a (III.) návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit na náhradě mzdy z titulu překážky v práci částku 97.656 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem potvrdil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově a k návrhu stěžovatele rozhodl, že dovolání proti tomuto rozsudku se nepřipouští, neboť konstatoval, že stěžovatelem formulovaná dovolací otázka není otázkou právní, nýbrž skutkovou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní práva, zakotvená v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v části I. bod 1., části Il. čl. 1 bod 1. a 2. a části III. bod 1. písm. b) Evropské sociální charty. Stěžovatel dovozuje přípustnost ústavní stížnosti z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a tvrdí, že je třeba vydat "odpovídající stanovisko vůči postupům zaměstnavatelů při opětovném podávání výpovědí za stavu, kdy sporná výpověď nebyla zákonným způsobem odvolána". Dosah takovéhoto stanoviska je prý širší než toliko v konkrétním případě, neboť je nutno zkoumat soulad postupu obecných soudů s ústavním pořádkem, zejména s ústavně zaručeným základním právem na práci a na svobodnou volbu zaměstnání. Stěžovatel konečně uvádí, že krajský soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání, takže se stěžovatel domnívá, že dovolání není možno podat a obrací se přímo na Ústavní soud.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel proti citovanému rozsudku krajského soudu podal pouze ústavní stížnost a nikoliv dovolání, přestože před krajským soudem přípustnost dovolání navrhoval. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu však o nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor" (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud účastník řízení podal návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nelze pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání podle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31).
V souzené věci tedy stěžovatel, jak již bylo uvedeno - v rozporu s citovanou judikaturou - dovolání vůbec nepodal, přestože si svým procesním postupem před odvolacím soudem pro jeho podání vytvořil prostor, podání dovolání bylo v jeho procesní dispozici a podstata argumentace obsažené v ústavní stížnosti se shoduje s argumentací, kterou mohl předestřít dovolacímu soudu. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, jelikož stěžovatel před jejím podáním nevyužil všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel se však přípustnosti ústavní stížnosti dovolává s poukazem na ustanovení §75 odst. 2 a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo". Při interpretaci tohoto ustanovení je především nutno vycházet z toho, že uvedený předpis představuje výjimku ze zmíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti; zásadně pak platí, že každou výjimku je nutno interpretovat restriktivním a nikoliv extenzivním způsobem. Ve své dosavadní judikatuře označil Ústavní soud za případy, kdy lze podle citovaného ustanovení postupovat, např. situaci, kdy podstatné přesáhnutí vlastních zájmů stěžovatele je odůvodněno potřebou zrušení neústavního právního předpisu, právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci, věc se svojí podstatou dotýká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů nebo je pociťována potřeba respektování nálezů Ústavního soudu (přehled této judikatury např. in: Filip/Holländer/Šimíček, Zákon o Ústavním soudu - komentář, C.H. Beck, 2001, str. 343-344). V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Je totiž zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá toliko vyslovení právního názoru Ústavního soudu, který by měl napomoci sjednocení judikatury obecných soudů v otázce opětovného podávání výpovědi za stavu, kdy předchozí sporná výpověď údajně nebyla zákonným způsobem odvolána. Úkolem Ústavního soudu však není obecná kontrola a sjednocování soudní činnosti, nýbrž toliko posuzování její konformity s ústavním pořádkem ve sporných případech (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 9).
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu splněny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu