ECLI:CZ:US:2001:1.US.27.01
sp. zn. I. ÚS 27/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. R., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 7 Tz 211/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud ČR zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch stěžovatele proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/93. Tímto usnesením vojenský obvodový soud stěžovateli nepovolil navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci podle ustanovení §61 odst. 1 trestního řádu per analogiam. Důvodem podání předmětné stížnosti pro porušení zákona byla mimo jiné skutečnost, že v částce 25 Sbírky zákonů vydané dne 23. 4. 1990 bylo chybně publikováno ustanovení §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, kde namísto trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona byl tento trestný čin nesprávně uveden podle §169 odst. 1 trestního zákona. Toto pochybení bylo napraveno v částce 69 Sbírky zákonů dne 10. 10. 1990. Proto se ministr spravedlnosti domníval, že vojenský obvodový soud postupoval v rozporu s §6 odst. 2 rehabilitačního zákona, neboť charakter důležitého důvodu, pro který lze povolit navrácení lhůty, musí mít rovněž uvedené pochybení.
Nejvyšší soud ČR konstatoval, že podle ustanovení §4 písm. e) rehabilitačního zákona bylo možno konat přezkumné řízení mj. i pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Podle §6 odst. 1 stejného zákona však musel být návrh na přezkumné řízení podán nejpozději do 2 let od účinnosti citovaného zákona, tzn. do 2 let od 1. 7. 1990. Podle §6 odst. 2 rehabilitačního zákona zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do 1 měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do 3 let ode dne účinnosti tohoto zákona. V daném případě prý stěžovatel podal návrh na zahájení řízení i žádost o navrácení lhůty až dne 11. 6. 1993, a to údajně proto, že byl informován o tom, že se ně něj předmětný zákon nevztahuje. Nejvyšší soud ČR však dovodil, že i pokud by nesprávné označení trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách mohlo být překážkou, pro kterou stěžovatel zmeškal lhůtu, pak tato překážka odpadla dne 10. 10. 1990 a stěžovateli běžela lhůta 1 měsíce od pominutí této překážky. Podle ustanovení §61 odst. 1 trestního řádu zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je však třeba požádat do 3 dnů od pominutí překážky.
V souzené věci Nejvyšší soud ČR konstatoval, že zmíněné pochybení zákonodárce bylo napraveno dne 10. 10. 1990 a od tohoto data do 30. 6. 1992 měl tedy stěžovatel dostatek času k podání návrhu na zahájení řízení podle §4 písm. e) rehabilitačního zákona. Navíc se prý v daném případě naskýtá otázka, zda vůbec lze uvedené pochybení zákonodárce považovat za důležitý důvod, pro který by mohl obviněný zmeškat lhůtu k podání návrhu, neboť ve skutečnosti byl předmětný trestný čin pojmenován shodně s trestným činem uvedeným v §4 písm. e) rehabilitačního zákona jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Toto pojmenování se již v době vyhlášení rehabilitačního zákona týkalo pouze §269 a §270 trestního zákona, "když druhý byl správně v rehabilitačním zákoně uveden a obviněný měl odsuzující rozsudek pro trestný čin shodného pojmového označení s trestným činem uvedeným v §4 písm. e) rehabilitačního zákona, byť nesprávně číselně po dobu tří měsíců označeného". Stěžovateli prý proto nic nebránilo v tom, aby se se svým obhájcem poradil, zda může být rehabilitován či nikoliv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR porušil jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatel se totiž domnívá, že seznam trestných činů, které je možno podle §4 rehabilitačního zákona rehabilitovat, je specifikován jejich názvem a číselným označením a návrh bylo možno podat pouze tehdy, když oba tyto zákonné znaky souhlasily. Stěžovatel tvrdí, že na občanovi nelze spravedlivě požadovat, aby svá práva uplatňoval na základě toho, že bude pochybovat o textu Sbírky zákonů a vyhledával opravy toho, co se mu nehodí. Podle §6 citovaného zákona platí pro podání návrhu lhůta 2 let a pro případ existence důležitých důvodů je dána možnost požádat o navrácení lhůty do 1 měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do 3 let ode dne účinnosti tohoto zákona. Stěžovatel podal žádost o přezkum 2 týdny před uplynutím zmíněných 3 let. Domnívá se, že Nejvyšší soud ČR měl přezkoumat i samu podstatu věci, která spočívala v rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, a v usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, neboť těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na svobodu náboženského vyznání.
Ze všech uvedených důvodů (a dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97) stěžovatel navrhl napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR jako protiústavní zrušit. Přípisem ze dne 29. 5. 2001 stěžovatel ústavní stížnost doplnil o odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, v němž je uveden právní názor, že ustanovení rehabilitačních předpisů je zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch poškozených osob.
Ústavní soud, vědom si svého ústavního vymezení jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není součástí soustavy obecných soudů a do jejichž rozhodovací činnosti mu přísluší zasahovat toliko v případě tvrzeného porušení některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (čl. 87 odst. 1 písm. d] Ústavy ČR), konstatuje, že podstatou napadeného usnesení je zamítnutí stížnosti pro porušení zákona ve věci navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci.
Tuto lhůtu upravuje ustanovení §6 odst. 2 rehabilitačního zákona, podle něhož "zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do 1 měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do 3 let ode dne účinnosti tohoto zákona". V daném případě stěžovatel tuto zákonnou lhůtu - jak vyplývá z obsahu spisu - nedodržel. Nejvyšší soud ČR správně konstatoval, že i pokud by nesprávné označení trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách mohlo být překážkou, pro kterou stěžovatel zmeškal lhůtu, pak tato překážka odpadla dne 10. 10. 1990 (publikací částky 69 Sbírky zákonů, kde byla zmíněná chyba opravena) a stěžovateli běžela lhůta 1 měsíce od pominutí této překážky; od tohoto dne až do 30. 6. 1992 měl tedy dostatek času k podání příslušného návrhu. Ústavní soud tento právní názor považuje za přesvědčivý a z ústavně právního hlediska neshledal důvod jej jakkoliv zpochybňovat.
Jak totiž Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, "je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období, v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně odlišného určení lhůt k jejich uplatnění. Zákon č. 119/1190 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byl prvním z rehabilitačních zákonů, jehož účelem, jak vyplývá se shora citovaného ustanovení §1 odst. 1 bylo umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených. Tendenci rehabilitačního předpisu urychlit cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování rehabilitačních nároků určitý časový rámec".
K návrhu na zrušení ustanovení §6 rehabilitačního zákona (a tedy na zrušení předmětných lhůt) Ústavní soud ve stejném nálezu zejména uvedl, že "jeho poslání spočívá v kontrole ústavnosti. V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti".
V souzené věci proto Ústavní soud, vycházeje z citovaného nálezu, v němž je dovozována ústavní konformita předmětných lhůt, a ze skutečnosti, že stěžovatel při uplatňování svého nároku subjektivní ani objektivní lhůtu vymezenou v ustanovení §6 rehabilitačního zákona nedodržel - a to vlastním subjektivním pochybením - dospívá k závěru, že shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ČR k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 6. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu