ECLI:CZ:US:2001:1.US.424.98
sp. zn. I. ÚS 424/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr.Vladimíra Klokočky ve věci stížnosti stěžovatelky I. V., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 1998, sp. zn. 10 Co 752/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 26. 6. 1997, čj. 15 C 230/96 - 26, podle kterého je stěžovatelka povinna vyklidit dům čp. 364 a parcelu č. 146 stavební plocha v obci a katastrálním území H., zapsané na LV č. 327 u Katastrálního úřadu v Bruntále, pracoviště v Krnově. Domnívá se, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a požadovala odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
S ohledem na skutečnost, že z návrhu stěžovatelky vyplynulo, že ve věci bylo taktéž podáno dovolání, Ústavní soud vyčkal do rozhodnutí o dovolání. Dne 12. prosince 2000 Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako nepřípustné. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu lze proto považovat za návrh směřující proti rozhodnutí o poslednímu prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatelka vesměs opakuje argumenty, které již uplatňovala v předchozím soudním řízení, resp. tyto námitky dále konkretizuje.
Ústavní soud však musel konstatovat, že pokud stěžovatelka namítá porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, jehož povaha je sporná, a např. proto probíhá soudní řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1). Přestože bylo dané soudní řízení vedeno jako spor o vyklizení nemovitosti, jeho skutečným právním důvodem byla otázka práva vlastnického, příp. existence práva nájmu k nemovitosti (otázku nájmu však stěžovatelka nepovažuje za spornou), a především tyto otázky obecný soud v řízení řešil.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i kdyby se návrhem zabýval, např. z důvodu (nenamítaného) porušení tzv. práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), musel by sice uznat, že v postupu obecných soudů došlo k určitým pochybením, především pak vyslovením názoru, že rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody může mít za následek konvalidaci absolutně neplatné dohody (opačný názor srov. nález sp. zn. I. ÚS 45/2000, ze dne 20. 9. 2000). Ztotožnil by se však se závěrem dovolacího soudu, že z textu dohody je objektivně jasné, že jde o zemědělskou usedlost čp. 364 v k. ú. H., a proto dohoda o vydání věci není absolutně neplatná pro neurčitost a úvahy o její konvalidaci jsou nadbytečné, když ani odvolací soud závěr o její neurčitosti neučinil. Závěrem by pak bylo také odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu