ECLI:CZ:US:2001:1.US.534.01
sp. zn. I. ÚS 534/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti D. O., zastoupeného advokátkou JUDr. H. S., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 T 13/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 3 To 365/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě uznal stěžovatele - jako zvláště nebezpečného recidivistu ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona - vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců nepodmíněně a k náhradě škody ve výši 381.463,78 Kč.
Tohoto trestného činu se stěžovatel údajně dopustil tím, že dne 3. 6. 1998 předložil poškozené leasingové společnosti Š. padělané potvrzení o svém zaměstnavateli a na základě toho uzavřel smlouvu o pronájmu osobního vozidla Š. v hodnotě 491.000 Kč, které po zaplacení částky 109.536,22 Kč převzal, přičemž však měsíční nájemné ve výši 11.336,22 Kč již nikdy neuhradil a dne 20. 8. 1998 na policii v Polsku oznámil, že mu bylo předmětné vozidlo odcizeno. Tím prý vznikla obchodní společnosti Š. škoda ve výši 381.463,78 Kč. Tohoto trestného činu se prý stěžovatel dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista a v době, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především konstatoval, že stěžovatel uvedl pronajímatele předmětného vozu úmyslně v omyl, když předstíral, že je dělníkem a vydělává přibližně 200.000 Kč ročně, přičemž zaměstnán "měl být" od 5. 3. 1996. O této skutečnosti prý předložil padělané potvrzení zaměstnavatele (S., a.s.), které však neodpovídalo pravdě, jelikož stěžovatel nepracoval. Stěžovatel údajně také účelově založil bankovní účet, který bezprostředně po uzavření leasingové smlouvy vybral. Stěžovatel sice uzavřel pojistnou smlouvu vztahující se na předmětné vozidlo, avšak nepostaral se o její úhradu a proto - když nastala pojistná událost - nemohla být řešena. Přestože stěžovatel nezaplatil pojistku, vycestoval s vozidlem do Polska, kde mu bylo údajně dne 20. 8. 1998 odcizeno. Na skutečnosti, že se stěžovatel dopustil trestného činu, prý nemění nic ani fakt, že mu vozidlo bylo údajně odcizeno a že se v současnosti zřejmě nachází v Rusku (dle zprávy Interpolu), neboť k dokonání trestného činu podvodu došlo již tím, že stěžovatel při uzavírání leasingové smlouvy předložil falešné potvrzení o zaměstnání.
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě, neboť shledal, že okresní soud provedl úplné zjištění skutkového stavu a na jeho základě dospěl ke správným právním závěrům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že od počátku trestního stíhání nepopíral, že skutečně společnost Š. uvedl v omyl, avšak nikoliv z důvodu se obohatit, nýbrž proto, aby dosáhl uzavření leasingové smlouvy. Před jejím uzavřením zaplatil akontaci a hodlal prý splácet i jednotlivé splátky, a to i dvě splátky chybějící. Stěžovatel uvádí, že k odcizení vozidla došlo nezávisle na jeho vůli a škoda proto nevznikla jeho zaviněním. Současný uživatel vozidla je znám, nicméně orgány činné v trestním řízení prý neučinily žádné kroky k odhalení pachatele krádeže. Stěžovatel proto namítá, že v daném případě nemohla být skutková podstata trestného činu naplněna, protože se předmětným jednáním nijak neobohatil a naopak byl poškozen o částku, kterou zaplatil jako akontaci. Stěžovatel tedy tvrdí, že v jeho jednání chyběly dva znaky trestného činu podvodu, a to jeho obohacení a příčinná souvislost mezi způsobenou škodou a jednáním stěžovatele.
Proto se stěžovatel domnívá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ústavní soud považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Proto se Ústavní soud dále soustředil na tuto otázku.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci se podstata stěžovatelem uplatněných námitek koncentruje na tvrzení, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Podle ustanovení §250 trestního zákona spočívá skutková podstata trestného činu podvodu v tom, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, a způsobí tak škodu. V daném případě stěžovatel sice přiznal, že uvedl leasingovou společnost úmyslně v omyl, nicméně popírá, že by se v důsledku svého jednání obohatil (popř. že by obohatil někoho jiného) a že svým jednáním způsobil škodu.
K tomu Ústavní soud uvádí, že podstata stěžovatelových námitek v podstatě brojí toliko proti způsobu hodnocení důkazů v souzené věci, proti aplikaci jednoduchého práva a ústavně právní relevance zjevně nedosahuje. Obecné soudy totiž při svém rozhodování právem vycházely z toho, že stěžovatel za účelem získání předmětného vozidla předložil poškozené leasingové společnosti padělané potvrzení zaměstnavatele a údaj o účelově založeném bankovním účtu, čímž poškozenou společnost úmyslně uvedl v omyl. Právě v důsledku jeho jednání této společnosti vznikla škoda, které stěžovatel nezabránil, neboť neuhradil příslušnou pojistku, a jestliže tedy obecné soudy dovodily objektivní i subjektivní (tj. úmysl se obohatit) stránku trestného činu podvodu právě především ze skutečnosti, že stěžovatel leasingové společnosti předložil zmíněný padělaný doklad, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že neshledal důvod - z ústavně právního hlediska - tyto závěry obecných soudů jakkoliv zpochybňovat a přehodnocovat.
Z těchto důvodů Ústavní soud dovozuje, že k porušení základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu