ECLI:CZ:US:2001:1.US.606.99
sp. zn. I. ÚS 606/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti H. Ú., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 30 Ca 105/97, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 12. 7. 1997, č.j. 10470a/130/96, č.j. 10470b/130/96, č.j. 10470c/130/96, č.j. 10470d/130/96, č.j. 10470e/130/96, č.j. 10470f/130/96, č.j. 10470g/130/96, č.j. 10470h/130/96, č.j. 10470i/130/96, č.j. 10470j/130/96, č.j. 10470k/130/96, č.j. 10470l/130/96, a proti platebním výměrům Finančního úřadu Plzeň - sever ze dne 14. 10. 1996, č. 220, č.j. 12014/920/1996, č. 221, č.j. 12013/920/1996, č. 222, č.j. 12012/920/1996, č. 223, č.j. 12011/920/1996, č. 224, č.j. 12010/920/1996, č. 225, č.j. 12009/920/1996, č. 226, č.j. 12008/920/1996, č. 227, č.j. 12007/920/1996, č. 228, č.j. 12006/920/1996, č. 229, č.j. 12005/920/1996, č. 230, č.j. 12004/920/1996, č. 231, č.j. 12003/920/1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Platebními výměry Finančního úřadu Plzeň - sever (dále jen "Finanční úřad") ze dne 14. 10. 1996, č. 220, č.j. 12014/920/1996 (za leden 1995, 511.830,- Kč), č. 221, č.j. 12013/920/1996 (za únor 1995, 700.234,- Kč), č. 222, č.j. 12012/920/1996 (za březen 1995, 1.284.185,- Kč), č. 223, č.j. 12011/920/1996 za duben 1995, 1.082.287,- Kč), č. 224, č.j. 12010/920/1996 (za květen 1995, 1.231.973,- Kč), č. 225, č.j. 12009/920/1996 (za červen 1995, 1.288.232,- Kč), č. 226, č.j. 12008/920/1996 (za červenec 1995, 1.282.028,- Kč), č. 227, č.j. 12007/920/1996 (za srpen 1995, 1.165.661,- Kč), č. 228, č.j. 12006/920/1996 (za září 1995, 1.792.716,- Kč), č. 229, č.j. 12005/920/1996 (za říjen 1995, 1.828.192,- Kč), č. 230, č.j. 12004/920/1996 (za listopad 1995, 1.683.920,- Kč), č. 231, č.j. 12003/920/1996 (za prosinec 1995, 1.433.715,- Kč), byly ve smyslu §13 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 587/1992 Sb.") a v souladu s ustanovením §46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), vyměřeny plátci daně H. U., s.r.o. (dále jen "stěžovatelka"), zastoupené JUDr. J. V., spotřební daně ve výši uvedené za jednotlivé shora uvedené měsíce roku 1995. Finanční úřad uvedl, že tyto daně byly stěžovatelovi stanoveny "způsobem ve smyslu §44 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.", neboť daňová přiznání za uvedené měsíce nepodal včas, a to ani po výzvě správce daně.
Finanční ředitelství v Plzni (dále jen "Finanční ředitelství") rozhodnutími ze dne 17. 2. 1997, č.j. 10470a/130/96, č.j. 10470b/130/96, č.j. 10470c/130/96, č.j. 10470d/130/96, č.j. 10470e/130/96, č.j. 10470f/130/96, č.j. 10470g/130/96, č.j. 10470h/130/96, č.j. 10470i/130/96, č.j. 10470j/130/96, č.j. 10470k/130/96, č.j. 10470l/130/96, (všechna rozhodnutí uvedená pod č.j. 10470b/130/96 až č.j. 10470l/130/96 ve znění opravného rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 6. 3. 1997, č.j. 2315/130/1995, o opravě zřejmé nesprávnosti) podle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. a zákona č. 587/1992 Sb. stěžovatelčina odvolání proti výše uvedeným platebním výměrům Finančního úřadu zamítlo.
V odůvodnění jednotlivých rozhodnutí Finanční ředitelství uvedlo, že z dokladů - součástí spisu KVV 10/20-96 Krajského úřadu vyšetřování v Plzni, které Finanční úřad obdržel v rámci žádosti o odborné posuzení daňového úniku - vyplynulo, že v roce 1995 prováděla stěžovatelka míchání různých druhů benzinů mezi sebou a že přidávala do bezolovnatých benzinů přípravek Benadit BA a Bleifreischutz. Odvolací orgán v prvé řadě konstatoval, že tato činnost je z hlediska ustanovení §2 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb. považována za výrobu, neboť výrobek doznal změn ve své podstatě, protože "druhy benzinů určené pro používání v motorech vybavených katalyzátory lze po úpravě použít i pro motory bez katalyzátoru, čili byla změněna kvalita". V souladu s ustanovením §3 odst. 1 citovaného zákona jsou plátci spotřební daně všechny právnické i fyzické osoby, které v tuzemsku vybrané výrobky vyráběji. Finanční ředitelství proto s ohledem na porušení ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. dále uvedlo, že stěžovatelka se stala plátcem spotřební daně ze zákona se vznikem daňové povinnosti dle ustanovení §5 citovaného zákona, a to dnem vyskladnění uvedených výrobků. Finanční úřad ji proto (v souladu s ustanovením §33 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb.) zaregistroval z úřední povinnosti jako plátce spotřební daně od 1. 1. 1995 a poněvadž stěžovatelka nepodala daňová přiznání ani ve lhůtě stanovené příslušnou výzvou, zjistil podle §44 odst. 1 cit. zákona základ daně a stanovil daň podle pomůcek, které měl k dispozici. Finanční ředitelství nezjistilo porušení zákonných podmínek ze strany Finančního úřadu pro použité stanovení spotřební daně a proto odvolání - jak již bylo uvedeno - zamítlo.
Proti uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství podala stěžovatelka ke Krajskému soudu v Plzni dvanáct správních žalob, které byly evidovány pod sp. zn. 30 Ca 105/97 - 30 Ca 116/97. Věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 106/97 až 30 Ca 116/97 tento soud (postupem podle ustanovení §246c a §112 odst. 1 o.s.ř.) usnesením ze dne 25. 3. 1997 spojil ke společnému řízení s věcí vedenou pod sp. zn. 30 Ca 105/97.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem uvedené správní žaloby zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud usoudil na nedůvodnost správních žalob. Především uvedl, že z obsahu správního spisu, ani z následujících podání stěžovatelky nelze zjistit, že by se bránila proti registraci Finančním úřadem z úřední povinnosti s účinností od 1. 1. 1995 jako plátce spotřební daně. Stěžovatelka nereagovala ani na výzvu Finančního úřadu k podání daňových přiznání. Proto Finanční úřad - s ohledem na doklady získané od Policie ČR - zjistil základ daně a stanovil daň podle pomůcek, které měl k dispozici. Krajský soud dále s ohledem na ustanovení §99 zákona č. 337/1992 Sb. konstatoval nemožnost aplikovat na daňové řízení zákon č. 71/1967 Sb., správní řád. V opačném případě by se sám žalovaný dopustil nezákonnosti v postupu v daňovém řízení, pokud by toto řízení (jak požadovala stěžovatelka) - z důvodů probíhajícího trestního řízení - přerušil.
Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že v případě odvolání, které směřuje proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán podle ust. §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Jinak řečeno, předmětem rozhodování Finančního ředitelství nebylo, zda stěžovatelka je či není plátcem spotřební daně podle zákona č. 587/1992 Sb. (o tom rozhodl Finanční úřad rozhodnutím o registraci stěžovatelky podle ust. §33 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb.), ale otázka, zda odvoláním stěžovatelky napadená rozhodnutí Finančního úřadu byla vydána postupem podle ust. §44 odst. 1 cit. zákona, tj. dodržením zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek. Krajský soud nicméně poukázal na skutečnost, že tento vlastní předmět rozhodnutí žalovaného však podanými žalobami napaden nebyl a pokud stěžovatelka v podaných žalobách "spatřuje nezákonnost napadených rozhodnutí žalovaného v důvodech, které nebyly předmětem těchto rozhodnutí a s ohledem na zákonnou úpravu obsaženou ve shora citovaném ust. §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., žalovaný ani nebyl povinen se ve svých rozhodnutích za daného stavu věci těmito důvody zabývat"; v tomto smyslu stěžovatelkou formulované důvody míří mimo věc, o níž žalované Finanční ředitelství napadenými rozhodnutími rozhodovalo. Krajský soud kromě toho dodal, že žalovaný poté, když označil vlastní důvod zamítnutí odvolání - tj., že nezjistil porušení zákonných podmínek pro stanovení spotřební daně podle pomůcek, a proto odvolání zamítl - reagoval také (a tedy navíc) na námitky stěžovatelky obsažené v podaných odvoláních.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadeným rozsudkem porušil Krajský soud v Plzni ústavně zaručené základní právo stěžovatelky, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Porušení tohoto základního práva stěžovatelka spatřuje především v tom, že správní soud (který podle jejího názoru není vázán právním názorem žalobce) se s poukazem na ust. §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. spokojil s konstatováním, že odvolací orgán přezkoumává pouze zákonné podmínky pro vyměření daně podle pomůcek. Stěžovatelka se domnívá, že tento formální výklad uvedeného ustanovení ji zbavuje zákonné ochrany a tvrdí, že při přezkoumávání jakéhokoliv rozhodnutí finančních orgánů v daňovém řízení musí soud zkoumat to základní, totiž "zda byly podmínky pro vyměření daně vůbec". Stěžovatelka namítá, že to však krajský soud neučinil a zdůrazňuje, že "podstatou věci" je výklad ust. §2 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., upozorňuje na znalecké posudky a odborná stanoviska a uzavírá, že benzinová aditiva nemění podstatu ropného produktu. Podle mínění stěžovatelky je tedy zřejmé, že benzin natural zůstal po jejich přidání benzinem a nezměnil se tedy ve své podstatě jako palivo pro zážehové motory a přidání aditiva nelze považovat za výrobu ve smyslu uvedeného ustanovení zákona, takže není možné, aby benzin zatížený již jednou spotřební daní při dovozu, byl zatížen toutéž daní znovu jen z důvodů přidání aditiv. Stěžovatelka také poukázala na "speciální ustanovení" §19 odst. 4 zákona č. 587/1992 Sb. (ve znění platném v roce 1995), podle něhož se za výrobu benzinu považuje rovněž smíchání dvou či více druhů benzinu. Stěžovatelka se proto domnívá, že při náležitém právním posouzení věci by Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že nebyly dány důvody pro podání daňového přiznání, nebylo tedy ani důvodu ke stanovení spotřební daně podle pomůcek, neboť daňová povinnost již byla splněna při dovozu zboží a nová jí nevznikla.
Stěžovatelka proto tvrdí, že uvedené platební výměry Finančního úřadu, a rozhodnutí Finančního ředitelství jsou v rozporu se zákonem č. 587/1992 Sb. a č. 337/1992 Sb. Protože Krajský soud v Plzni porušení zákona neshledal, porušil prý ustanovení §250j o.s.ř. takovým způsobem, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 30 Ca 105/97, a aby zrušil všechna rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni a platební výměry Finančního úřadu Plzeň - sever (tak, jak jsou citovány v záhlaví tohoto usnesení.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem porušil Krajský soud v Plzni jako orgán veřejné moci ústavně zaručené základní právo stěžovatelky, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Této argumentaci nelze přisvědčit. Ze soudních i správních spisů je totiž zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Plzni domáhala a tento soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánů státní finanční správy. Podle obsahu soudního spisu postupoval správní soud způsobem, který stěžovatelce realizaci práva na soudní ochranu neznemožňoval.
Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosi. Přestože je Ústavní soud součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy ČR, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděná dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku intepretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva práva nebo svobody" (viz. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 17, Praha, C.H.Beck, 2001, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, Praha, C.H.Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Podstata námitek stěžovatelky směřuje toliko do oblasti aplikace jednoduchého (běžného) práva a nikoliv práva ústavního. To je zřejmé zejména u zásadní námitky stěžovatelky, že Krajský soud v Plzni při rozhodování o správní žalobě provedl pouze formální výklad ust. §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Ústavní soud konstatuje, že z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá zákonná povinnost odvolacího orgánu zkoumat "pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně (poznámka: tj. podle pomůcek) a kogentní povinnost odvolacího orgánu zamítnout (v případě, že shledal dodržení těchto podmínek) odvolání pro jeho neodůvodněnost. Podle názoru Ústavního soudu uvedené tvrzení stěžovatelky evidentně směřuje právě toliko proti aplikaci práva jednoduchého (běžného) a nikoliv práva ústavního. Nutno dodat, že i s dalšími námitkami stěžovatelky se odvolací orgán i správní soud řádně a přesvědčivě vypořádaly, a to navíc za situace, kdy stěžovatelka měla opravný prostředek (z důvodů vzniku daňové povinnosti) uplatnit již proti rozhodnutí o její registraci jako plátce spotřební daně Finančním úřadem. Rovněž je zřejmé, že správní soud nemohl přezkoumávat rozhodnutí Finančního ředitelství z jiných důvodů, než - jak je výše uvedeno - stanovených v ust. §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., neboť tím by porušil dispoziční princip přezkumného řízení vyjádřený v ustanovení §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř. Ani v tomto směru tedy nelze stěžovatelčiny námitky akceptovat.
Pro úplnost lze podotknout, že pokud se stěžovatelka zabývala konkrétními podrobnostmi týkajícími se spotřební daně z benzinu a jeho aditiv, považuje to Ústavní soud za pokus o "přehodnocování" hodnocení důkazů, jež provedly finanční orgány ve správním řízení. To, jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Za těchto okolností nenalezl Ústavní soud důvod, aby právní závěry finančních orgánů a správního soudu z ústavně právního hlediska přehodnocoval. Shledal, že nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. argument shora) a že v nich nelze spatřovat ani pochybení, jež by ústavního rozměru dosahovalo.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni a napadenými rozhodnutími Finančního ředitelství v Plzni a Finančního úřadu Plzeň - sever základní práva nebo svobody stěžovatelky zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle článku 10 Ústavy ČR, jichž se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písmů a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu