ECLI:CZ:US:2001:1.US.621.2000
sp. zn. I. ÚS 621/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti PhDr. O. D., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 16 C 190/94, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 54 Co 209/2000, 54 Co 362/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti JUDr. L. Ch. (dále jen "žalovaný") o určení vlastnictví zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. hl. m. Prahy (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění rozsudku obvodní soud především konstatoval, že posuzoval žalobu stěžovatelky z hlediska restitučního i dědického.
Ohledně případného restitučního důvodu soud uvedl, že určovací žaloby dle §80 písm. c) o.s.ř. mají místo jednak tam, kdy je nutno eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba vystihuje podstatu a obsah příslušného právního vztahu účinněji než jiné právní prostředky, a jejím prostřednictvím dojde k odvrácení budoucích sporů účastníků. V daném případě je prý však smyslem žaloby domoci se práv, které předpokládá zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a tedy předmětná žaloba nemůže plnit svoji zmíněnou funkci. Stěžovatelka se totiž mohla domáhat svých práv vůči povinné osobě (Bytový podnik) v prekluzivní lhůtě dle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to výzvou k vydání věci, což prý však neučinila. Restituční předpisy mají vůči ostatním předpisům povahu zvláštních předpisů a pro subjekty, na které se vztahují, proto platí zvláštní režim, a to jak pokud jde o lhůty k uplatnění nároku, tak i pro formu jeho uplatnění. Jestliže tedy stěžovatelka podala předmětnou výzvu až dne 26. 1. 1994, neuplatnila svůj restituční nárok ve stanovené lhůtě a určovací žaloba by prý v podstatě představovala obcházení postupu, který zákon zvolil pro odstraňování a zmírňování křivd.
Z pohledu žaloby "dědické" obvodní soud shledal, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl Msgr. A. V., jeho dědičkou byla sestra H. V., jež veškerý majetek odkázala svojí neteři PhDr. E. D. (stěžovatelce). Obvodní soud dospěl k závěru, že pokud by byl nárok stěžovatelky posuzován jako dědická žaloba, byl by tento nárok promlčen, protože žalovaný tuto námitku vznesl.
Městský soud napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil.
V odůvodnění rozsudku se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry obvodního soudu. V daném případě prý totiž předmětné nemovitosti přešly v rozhodném období do vlastnictví státu bez právního důvodu dle zákona č. 87/1991 Sb. a protože tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním, měla stěžovatelka postupovat podle jeho právního režimu. Restituční zákon totiž upravuje specifický způsob vzniku vlastnického práva oprávněných osob, jimiž mohou být i dědici původních vlastníků. Jiný způsob uplatnění nároku proto nemůže být úspěšný pro nedostatek naléhavého právního zájmu a je spíše snahou o obcházení platné právní úpravy. Naléhavý právní zájem prý nemůže být odůvodněn ani zájmem stěžovatelky na určení, že je dědičkou původního vlastníka, neboť i pokud by tomu tak bylo, neodůvodňuje to závěr, že je zároveň oprávněnou osobou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Bytový podnik v Praze 5, s.p., opomenul v restitučním řízení její výzvu k vydání předmětných nemovitostí a ty vydal později zemřelému ing. M. D. Později nemovitosti získal žalovaný. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že nabytí vlastnictví restitucí je originálním způsobem nabytí vlastnického práva, což však neodpovídá souzené věci. Stěžovatelka tvrdí, že právní názor o nutnosti přednostního použití restitučního předpisu by byl správný jen tehdy, jestliže "by vlastnictví předmětných nemovitostí na stát přešlo na základě řádně provedené vyvlastňovacího řízení", což se nestalo. V souzené věci však prý nedošlo ani k převzetí věci bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť stát je převzal "na základě řízení", které bylo od počátku neplatné a proto prý nelze akceptovat ani zásadu, že zákon speciální nahrazuje zákon obecný.
Stěžovatelka se proto domnívá, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje je jako protiústavní zrušit.
Stěžovatelka podala proti oběma citovaným rozsudkům současně s ústavní stížností i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2790/2000, jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že se nejedná o otázku zásadního právního významu dle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění platném před 1. 1. 2000.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv zákonnosti "běžné". Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, které upravují vlastnické právo. K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené judikatury případ restitucí není podřazen ochraně vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, neboť toto ustanovení chrání vlastnické právo již existující, konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. V souzené věci sice stěžovatelka podala žalobu o určení vlastnictví; Ústavní soud nicméně neshledal důvod zpochybňovat právní názor obecných soudů, že se ve skutečnosti jednalo o problematiku upravovanou zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy o problematiku restituční, a že způsob uplatňování práva zvolený stěžovatelkou v podstatě pouze obcházel postup, který zákon č. 87/1991 Sb. - jakožto zvláštní zákon - stanovil pro odstraňování a zmírňování některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období. Ústavní soud proto z ústavně právního hlediska nespatřuje pochybení obecných soudů, pokud dospěly k závěru, že zásadním pro posouzení věci je tvrzení, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a že stěžovatelka měla při uplatňování svého práva postupovat podle tohoto zákona.
V daném případě Ústavní soud z protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5 zjistil, že stěžovatelka (přesněji její právní zástupce) vyzvala povinnou osobu (Bytový podnik) k vydání předmětných nemovitostí až dne 26. 1. 1994 (č.l. 44), což správně konstatuje v odůvodnění napadeného rozsudku též obvodní soud. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka svůj tvrzený restituční nárok neuplatnila v zákonné lhůtě, což ostatně - jak je patrno z napadeného rozsudku městského soudu - v odvolání sama uznala. Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. totiž k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její právo zanikne. K tomuto ustanovení vydalo plénum Ústavního soudu dne 20. 10. 1998 stanovisko (sp. zn. Pl.-ÚS-st.-7/98), že lhůta uvedená v citovaném ustanovení je lhůtou propadnou (prekluzivní) a že z této skutečnosti mimo jiné vyplývá i to, že "existence včas podané výzvy zde byla posunuta do roviny principiální podmínky uplatnění nároku u soudu".
Ústavní soud, který není - jak je uvedeno výše - zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a jeho zásah by mohl nastat pouze v případě porušení některé z ústavních kautel, tedy dovozuje, že k protiústavnímu zásahu ze strany obecných soudů zjevně nedošlo. Obecné soudy totiž správně judikovaly, že úprava obsažená v restitučním zákoně č. 87/1991 Sb. má aplikační přednost před úpravou obsaženou v obecných předpisech (občanský zákoník). Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatelky, že přednostní aplikace restitučního předpisu připadá v úvahu toliko tehdy, pokud by vlastnictví předmětných nemovitostí na stát přešlo na základě řádně provedeného vyvlastňovacího řízení. Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. totiž povinnost vydat věc se vztahuje i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Jestliže tedy obecné soudy aplikovaly toto jednoduché právo s odůvodněním, že stěžovatelka měla postupovat podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť i v jejím případě mohl být shledán restituční důvod spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu, nemůže Ústavní soud takovouto interpretaci a aplikaci "jednoduchého práva" považovat za protiústavní.
Proto Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci k porušení vlastnického práva stěžovatelky zakotveného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny zjevně nedošlo. Protože ani Ústavní soud sám - vázan toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu - nezjistil případné porušení některého dalšího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelky, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu