ECLI:CZ:US:2001:1.US.633.99
sp. zn. I. ÚS 633/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva "R." L. v likvidaci, zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 5 C 736/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 28 Co 365/99, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovaným ing. J. T. a Z. T. (dále jen "žalovaní"), o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnického práva zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalovanými dne 26. 10. 1992 a týkající se rodinného domku č.p. 337 je neplatná a zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem rodinného domku č.p. 337 (dále jen "předmětná nemovitost").
V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že neshledal důvodnou žádnou z námitek stěžovatele proti platnosti zmíněné kupní smlouvy. V jejím záhlaví je sice jako prodávající uvedeno Zemědělské družstvo L., nicméně smlouva je opatřena razítkem Zemědělského družstva "R." L., tzn. že prodávající byl označen v souladu s tehdy platným zápisem v obchodním rejstříku. Kupní smlouvu sice nepodepsal statutární zástupce družstva, nýbrž člen představenstva J. R., nicméně k tomuto podpisu byl představenstvem zmocněn. Zmocnění J. R. údajně nevykazovalo žádné nedostatky a kupní smlouva byla řádně zaregistrována tehdejším státním notářstvím. Žalovaní prý projevili vůli koupit předmětnou nemovitost a tato nemovitost byla ve smlouvě řádně specifikována. Ve smlouvě byly označeny ty nemovitosti, jež musely být předmětem zápisu do katastru nemovitostí, zatímco ostatní příslušenství a venkovní úpravy ve smlouvě nebylo nutno uvádět. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena řádně a že její účinky nastaly registrací státním notářstvím.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ve věci samé a zamítl návrh na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku se krajský soud ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu. Především konstatoval, že okresní soud se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele, brojícími proti platnosti zmiňované kupní smlouvy a na jeho závěry odkázal. Odvolací soud popřel, že by rozsudek okresního soudu neměl zákonem předepsané náležitosti. K námitkám týkajícím se údajné neurčitosti této smlouvy ohledně příslušenství předmětné nemovitosti poukázal odvolací soud na skutečnost, že také stěžovatel vychází z předpokladu, že předmětem smlouvy byla pouze stavba č.p. 337 v L. a nikoliv pozemky. Nesprávná je prý též argumentace stěžovatele ohledně nejasnosti a neurčitosti kupní smlouvy s poukazem na tři varianty znaleckého posudku ing. P., jež vyplývaly z toho, že znalec samostatně stanovil cenu domku a samostatně cenu pozemků a venkovních úprav. Po provedeném dokazování prý totiž bylo zřejmé, že ocenění bylo důležité výhradně z hlediska samotného domku, který nemá žádné příslušenství a pouze on byl předmětem převodu. Pokud by prý účastníci kupní smlouvy hodlali převádět i příslušenství a součásti pozemků, jež nebyly příslušenstvím a součástí rodinného domku, mohla by být kupní smlouva částečně neplatná. Žalobce (stěžovatel) se však neplatnosti této smlouvy v této její části žalobou nedomáhá. Cena předmětného domku byla stanovena na částku 527.425,13 Kč a tomuto odhadu korespondovala kupní cena 557.837 Kč. Krajský soud poukázal rovněž na zákon č. 42/1992 Sb., podle něhož mohl stěžovatel na žalované převést uvedený domek, protože v něm bydleli, měli k němu užívací právo, sloužil výhradně k bytovým účelům a kupní cena nebyla nižší než cena stanovená znalcem. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou, že zmíněná kupní smlouva byla neplatná proto, že v době jejího uzavření družstvo nemělo pět členů. Stěžovatel prý totiž o tomto tvrzení nenavrhl žádné důkazy a navíc ani z obchodního zákoníku nevyplývá, že v případě poklesu počtu členů družstva pod pět družstvo jako právnická osoba automaticky přestane existovat, nýbrž se jedná toliko o důvod rozhodnutí o zrušení družstva a jeho likvidaci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje je jako protiústavní zrušit.
Protiústavnost napadených rozsudků spatřuje stěžovatel zejména v tom, že výrok rozsudku odvolacího soudu je prý nesrozumitelný a činí tento rozsudek nepřezkoumatelným a nevykonatelným. V závěru výroku totiž chybí slova "je neplatná", takže celý výrok zní, že se potvrzuje rozsudek soudu I. stupně "ve správném znění výroku ad 1, který zní, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 26. 10. 1992, uzavřená mezi ZD L. a odpůrci, registrovaná bývalým Státním notářstvím v Rakovníku dne 2. 12. 1992 pod č.j. RI 1403/92." Odvolací soud pochybil též při výpočtu nákladů řízení. Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutím krajského soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť okresní soud prý neuvedl jediné ustanovení zákona, které použil, a tento nedostatek se sice "pokusil zhojit soud odvolací, čímž nám však odebral jednu instanci v rozhodování". Navíc se krajský soud údajně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný a dále prý neobsahuje odkaz na žádný právní předpis, když se odvolává na odůvodnění rozsudku I. stupně ohledně ujednání o splatnosti kupní ceny.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy vycházely ze zjištění, jež nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nedostatečné označení prodávající strany v kupní smlouvě totiž odvolací soud kvalifikoval jako chybu v psaní, ač tuto skutečnost místopředseda stěžovatele ing. J. T. a předseda ing. J. M. sami netvrdili. Oprávněnost J. R. k podpisu kupní smlouvy dovodily obecné soudy z dodatečně předloženého pověření bez úředního ověření podpisu, z něhož by bylo možno zjistit datum podpisu. Odpůrci prý proto neunesli důkazní břemeno o tom, že "potvrzení" bylo k dispozici již při podpisu smlouvy. Zadání znaleckého posudku údajně názorně ukázalo nejasnost specifikace předmětu kupní smlouvy a sám znalec ze smlouvy nerozpoznal, co bylo jejím předmětem a stanovil proto více variant kupní ceny.
Stěžovatel zpochybňuje rovněž správnost právního posouzení věci. Oba soudy totiž zamítly návrh na určení neplatnosti předmětné smlouvy s poukazem na chybějící právní zájem na tomto určení, který byl dán pouze u petitu určujícího vlastnictví nemovitosti. Stěžovatel prý však uplatnil oba petity paralelně vedle sebe a nikoliv samostatně. Především však obecné soudy údajně chybně posoudily tvrzenou neplatnost kupní smlouvy (a to s ohledem na nesprávné označení prodávající strany v rozporu s obchodním jménem a zápisem v obchodním rejstříku), dále neurčitost projevu vůle, chybějící projev vůle kupujících, absenci katastrálního území, nejasný a nesrozumitelný popis předmětu smlouvy, neurčité ujednání o ceně a její splatnosti, a podpis zřejmě neoprávněného zástupce prodávajícího i rozpor celé smlouvy s dobrými mravy. Navíc prý kupní cena odporovala platným cenovým předpisům a posudek znalce ing. P. neodpovídá ceně stanovené původním znalcem ing. K., z čehož stěžovatel rovněž dovozuje neplatnost předmětné kupní smlouvy. V této smlouvě chybí též ujednání o termínu splatnosti první splátky doplatku kupní ceny.
Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily jeho citovaná základní práva a navrhuje je jako protiústavní zrušit.
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku krajského soudu současně s ústavní stížností i dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 480/2000, jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že se nejedná o otázku zásadního právního významu dle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu v tehdy platném znění a že se napadený rozsudek krajského soudu neodchyluje od dosavadní judikatury obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil i na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů existuje.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Podstata námitek stěžovatele směřuje toliko do oblasti aplikace jednoduchého (a nikoliv ústavního) práva a stěžovatel se ve skutečnosti domáhá přehodnocování dokazování, provedeného obecnými soudy, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Zároveň Ústavní soud shledal, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly již náležitě zkoumány obecnými soudy v rámci řízení nalézacího, odvolacího a konečně (částečně) i v rámci dovolacího řízení.
Stěžovatel v první řadě tvrdí, že výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu je nesrozumitelný a tedy i nepřezkoumatelný a nevykonatelný, jelikož ve výroku chybějí slova "je neplatná". K tomu Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem je zkoumat ústavnost procesu jako celku a že ke zrušení napadených rozsudků zjevně nepostačuje toliko dané formální pochybení obecných soudů, nýbrž toliko vada dosahující ústavně právní dimenze. V daném případě však je bez jakýchkoliv důvodných pochybností zřejmé, že krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu, a to s výjimkou části výroku o nákladech řízení, a že se jeho potvrzující výrok týká zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy. Jestliže stěžovatel ve výroku rozsudku namítá absenci zmíněných slov, lze poukázat i na ustanovení §164 o.s.ř., podle něhož "předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti". Stěžovatel měl sám možnost navrhnout odstranění tvrzené vady napadeného rozsudku krajského soudu, který tak činí formou opravného usnesení dle citovaného §164 o.s.ř. To však neučinil a napadl uvedenou "zřejmou nesprávnost" rozsudku až v řízení před Ústavním soudem. I z tohoto důvodu nelze tuto stěžovatelovu námitku akceptovat.
K námitce, že odvolací soud pochybil při výpočtu nákladů řízení, Ústavní soud pouze odkazuje na své výše uvedené ústavní vymezení a funkci a konstatuje, že tato námitka zjevně směřuje toliko do oblasti aplikace jednoduchého práva a že proto není - z ústavně právního hlediska - opodstatněná. Ze stejného důvodu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou námitku, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a že teprve odvolací soud zhojil nedostatek rozhodnutí okresního soudu - který neuvedl žádné ustanovení aplikovaného jednoduchého práva - neboť tato tvrzení nekorespondují s obsahem příslušného soudního spisu.
Další část námitek, obsažených v ústavní stížnosti, brojících proti tomu, že prý obecné soudy vycházely ze zjištění, jež nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování, by Ústavní soud mohl akceptovat - vzhledem k výše uvedeným úvahám - pouze tehdy, jestliže by shledal existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými. Nic takového však v souzené věci nelze dovodit. Jestliže totiž stěžovatel namítá, že prodávající strana nebyla v předmětné kupní smlouvě dostatečně označena, nezbývá než odkázat na ustálenou judikaturu (srov. též citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2001), podle níž vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. V souzené věci bylo v záhlaví předmětné kupní smlouvy jako prodávající označeno ZD L., nicméně smlouva je označena rovněž razítkem JZD R. v L. (č.l. 8 soudního spisu), takže je z ní bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že účastníkem smlouvy byl skutečně stěžovatel. K tvrzení, že J. R. nebyl k uzavření kupní smlouvy (za stěžovatele) oprávněn, je nutno opět uvést, že tato námitka svojí podstatou směřuje do oblasti provedeného dokazování a jeho hodnocení, přičemž není možno - nad rámec argumentace obsažené v rekapitulační části tohoto usnesení - přehlédnout ani skutečnost, že sám svědek R. v průběhu jednání před okresním soudem uvedl, že podepisoval "snad všechny smlouvy ohledně prodeje okálů" a že k uzavírání těchto smluv byl zmocněn (č.l. 51).
Stěžovatel dále brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy. I tato část ústavní stížnosti však podle názoru Ústavního soudu směřuje toliko proti aplikaci jednoduchého a nikoliv ústavního práva. S jednotlivými námitkami stěžovatele (otázka právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy, právní posouzení platnosti kupní smlouvy) se již obecné soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly (viz rekapitulační část tohoto usnesení). Podle názoru Ústavního soudu totiž obecné soudy řádně vyložily, z jakých důvodů nebylo možno považovat označení stěžovatele (prodávajícího) v kupní smlouvě za nesprávné, že obě strany kupní smlouvy zřetelně projevily svoji vůli a že předmět kupní smlouvy (předmětná nemovitost) byl náležitě specifikován. Za těchto okolností Ústavní soud nezjistil důvod právní závěry obecných soudů z ústavně právního hlediska přehodnocovat, jelikož shledal, že nejsou v extrémním rozporu s vykonaným skutkovým zjištěním a že v nich nelze spatřovat ani pochybení, jenž by dosahovalo ústavního rozměru.
Pokud stěžovatel poukazuje na - blíže neodůvodněný - údajný nesoulad kupní ceny s platnými cenovými předpisy a na rozpornost znaleckých posudků ing. K. a ing. P. ohledně výše kupní ceny, nezbývá než uvést, že odhad znalce ing. A. K. stanovil výši ceny předmětné nemovitosti na částku 557.837 Kč (viz kupní smlouva, č.l. 7) a ing. P. na částku 527.425,13 Kč (č.l. 31), přičemž diferenci od odhadu ing. K. znalec ing. P. ve svém posudku řádně vysvětlil (č.l. 39). Za těchto okolností tedy nelze důvodně tvrdit, že stanovená kupní cena odporovala tehdy platným cenovým předpisům nebo že diference odhadní ceny může způsobovat neplatnost předmětné kupní smlouvy, když kupní cena byla pro stěžovatele dokonce výhodnější, než vyplývalo z pozdějšího znaleckého odhadu ing. P. a oba odhady se od sebe lišily toliko nepatrně.
Ústavní soud proto uzavírá, že v souzené věci k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 11 a v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy zjevně nedošlo. Protože ani Ústavní soud sám - vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu - nezjistil porušení některého dalšího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu