ECLI:CZ:US:2001:1.US.759.2000
sp. zn. I. ÚS 759/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného advokátem Mgr. M. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 56 T 14/2000, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 131/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Městský soud v Praze stěžovatele - a spoluobžalovaného A. M. - vinnými trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Za to stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 let nepodmíněně.
Tohoto trestného činu se oba údajně dopustili tím, že dne 19. 1. 2000 po vzájemné dohodě A. M. mobilním telefonem upozornil stěžovatele, že poškozená M. H. vchází do domu, a ten ji v době od 15.55 hod. do 16.10 hod. na schodišti nastříkal do očí neznámou látku slzotvorného charakteru, fyzicky ji napadl údery do horní části těla, čímž jí způsobil trvalé omezení hybnosti končetiny, odcizil jí kabelku s osobními doklady a s částkou nejméně 275.000 Kč a poté z místa činu utekl. V odůvodnění rozsudku soud především uvedl, že obžalované usvědčila zejména výpověď svědkyně A. B., které prý A. M. sdělil, že by mohli obrat poškozenou, že by to udělal stěžovatel, a že předmětného dne před budovou, kde došlo k trestnému činu, potkala muže, v němž poznala stěžovatele. S ním si dala dne 24. 1. 2000 schůzku, přičemž s jejím výslovným souhlasem ji policie předem vybavila diktafonem a mikrofonem a stěžovatel se na této schůzce k uvedenému trestnému činu přiznal. Za jeden z nejzávažnějších písemných důkazů označil soud přehled uskutečněných hovorů na mobilních telefonních stanicích patřících oběma obžalovaným, z něhož zjistil, že dne 19. 1. 2000 stěžovatel volal A. M. v 15.32 hod., v 15.54 hod. přijal rozhovor právě od M. a k útoku na poškozenou došlo prokazatelně v době od 15.55 hod. do 16.10 hod. Tím byla vyvrácena obhajoba stěžovatele, který telefonáty s M. popíral. K otázce použitelnosti důkazu - přepisu zvukové nahrávky rozhovoru mezi A. B. a stěžovatelem ze dne 24. 1. 2000 soud uvedl, že tento důkaz údajně představoval neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 3 trestního řádu. Navíc v této době již bylo zahájeno trestní stíhání proti A. M. a legálnost opatření tohoto důkazu dovodil soud i (analogicky) z ustanovení §88 odst. 3 trestního řádu, neboť účastnice odposlouchávané stanice (A. B.) s odposlechem souhlasila a mikrofon i diktafon byl u ní instalován rovněž s jejím souhlasem.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze odvolání obou obžalovaných proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.
V jeho odůvodnění vrchní soud především konstatoval, že v trestním řízení nedošlo k žádným pochybením a že se nalézací soud v citovaném rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a se všemi argumenty obhajoby. K otázce zmíněné magnetofonové nahrávky rozhovoru však vrchní soud uvedl, že argumentace nalézacího soudu byla zavádějící, zejména ohledně možnosti analogického použití §88 trestního řádu a neopakovatelnosti tohoto úkonu, neboť městský soud prý nerozlišoval mezi vznikem, opatřením, zajištěním a provedením důkazu. V daném případě totiž tato nahrávka představuje "obdobu vzniku jiných věcných důkazů jako například otisku stopy, dokumentární fotografie, videonahrávky apod." Skutečnost, že k tomu došlo spoluprací B. s policií, je prý pro posouzení procesní použitelnosti tohoto důkazu irelevantní, jelikož nahrávku pořídila svědkyně B. Samotný vznik nahrávky není procesním úkonem a není proto potřeba posuzovat ji z hlediska neodkladnosti či neopakovatelnosti. Ustanovení §88 trestního řádu v tomto případě použít nelze, neboť se jedná o ustanovení speciální a jeho podmínky nelze rozšiřovat na zajišťování důkazů jiných. "Toto rozšíření podle analogie by fakticky znamenalo vyžadování postupů a stanovení podmínek nad rámec zákona i na případy, na které se toto přesně vymezené speciální ustanovení nevztahuje a v daném případě by proto postup per analogiam ve vztahu k §88 trestního řádu byl v rozporu se zákonem."
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že zásadním důkazem proti jeho osobě bylo použití operativní techniky instalované u svědkyně B. během jeho rozhovoru s ní, a to ještě před sdělením obvinění. Stěžovatel se domnívá, že tento důkaz je procesně nepoužitelný, jelikož operativní technika byla použita bez příslušného povolení (příkazu). Stěžovatel odmítl argument, že předmětnou techniku lze použít s výslovným souhlasem toho, do jehož práv se zasahuje, neboť v daném případě se prý zasahovalo do jeho práv a nikoliv do práv A. B. Tvrzení vrchního soudu, že přepis magnetofonového záznamu lze považovat za obdobu vzniku jiných věcných důkazů, údajně není správné, jelikož předmětná situace byla vyvolána uměle a A. B. byla o provedení záznamu rozhovoru požádána a dále instruována policií. Protože se prý jednalo o procesně absolutně nepoužitelný důkaz, nemůže být jakkoliv relevantní ani to, že stěžovatel setkání s A. B. před soudem uznal a že neměl námitek proti čtenému přepisu rozhovoru.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění procesní použitelnosti důkazu použitím operativní techniky instalované u svědkyně B. Ústavní soud i v této souvislosti považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se v dalším Ústavní soud soustředil i na otázku, zda v souzené věci neexistuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
Ústavní soud dále konstatuje, že z hlediska ochrany ústavnosti jakožto objektivní kategorie, k níž je povolán, je povinen při posuzování napadených rozhodnutí obecných soudů hodnotit tato rozhodnutí a jim předcházející proces jako celek, nikoliv pouze jeho některé části izolovaně.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a následném trestu stěžovatele na základě více důkazů. Těmito důkazy byla především výpověď svědkyně B., která předmětného dne v blízkosti místa činu poznala stěžovatele (č.l. 207) a které spoluodsouzený M. sdělil, že loupež provede společně se stěžovatelem (č.l. 85); dále záznam odposlechu, který B. pořídila na schůzce se stěžovatelem (viz výše, č. l. 112 a násl.) a přehled uskutečněných hovorů na mobilních telefonních stanicích (č.l. 122), z nichž vyplývá, že dne 19. 1. 2000 stěžovatel volal A. M.v 15.32 hod., v 15.54 hod. přijal stěžovatel rozhovor právě od M. a k útoku na poškozenou došlo prokazatelně v době od 15.55 hod. do 16.10 hod.
Je tedy zřejmé, že vina stěžovatele byla obecnými soudy shledána nikoliv toliko na základě jediného důkazu, jehož procesní způsobilost stěžovatel zpochybnil, nýbrž na základě důkazů více, jejichž provedení a hodnocení Ústavní soud s ohledem na své ústavně právní vymezení neshledal důvod zpochybňovat.
Pokud jde o důkaz použitím operativní techniky instalované u svědkyně Bláhové, Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Praze správně dospěl k závěru, že se nejednalo o neopakovatelný úkon ve smyslu ustanovení §88 trestního řádu. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Ústavní soud však neakceptuje názor vrchního soudu, že předmětná nahrávka představovala obdobu vzniku jiných věcných důkazů, jelikož ji prý dobrovolně pořídila svědkyně B. V daném případě totiž nelze přehlédnout, že operativní techniku svědkyni poskytla a nainstalovala policie, že o to svědkyni požádala a že ji také instruovala o tom, na co se má v rozhovoru se stěžovatelem zaměřit (č.l. 112, 207-208). Je tedy zřejmé, že za těchto okolností lze stěží považovat předmětnou nahrávku za obdobu vzniku jiných věcných důkazů bez ohledu na to, že svědkyně s celou akcí souhlasila a nebyla k ní nijak donucena. Ústavní soud se proto domnívá, že předmětná nahrávka - pořízená navíc ještě před sdělením obvinění stěžovateli - v soudním řízení neměla být jako důkaz použita.
Na druhé straně však Ústavní soud nespatřuje důvod, proč by procesní nepoužitelnost předmětné nahrávky mohla zpochybnit ústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů jako celek. Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, představovala tato nahrávka toliko jeden z více důkazů, přičemž stěžovatele usvědčily i důkazy další. Navíc svědkyně B. při hlavním líčení před Městským soudem v Praze uvedla, že na místě trestného činu -v době, kdy k němu došlo - potkala stěžovatele (muže v černých brýlích) a "to, že to byl on, mi potvrdil až při setkání v Černém mostě" (poznámka: na tomto setkání byla pořízena předmětná nahrávka); stěžovatele se na tomto setkání ptala "proč to udělali", na což stěžovatel odpověděl, že si s M. chtěli zařídit autobazar (č.l. 207). Přestože tedy samotná nahrávka jako důkaz použita být neměla, je důkazem svědčícím proti stěžovateli - kromě dalších důkazů - i ta část výpovědi svědkyně B., v níž o této schůzce hovořila.
Ze všech těchto důvodů dospívá Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími ani v řízení, jež jim předcházelo - a jež chápe Ústavní soud z hlediska spravedlivého procesu jako celek - k porušení tvrzených základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 9. 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu