ECLI:CZ:US:2001:2.US.203.2000
sp. zn. II. ÚS 203/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti D. Staré Město, a. s., zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14. 5. 1999, č. j. 72820/99/336913/0761, a ze dne 2. 7. 1999, č. j. 89790/99/336961/2807, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2000, č. j. 29 Ca 252/99-18, a o návrhy na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28. 3. 2000 domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14. 5. 1999, č. j. 72820/99/336913/0761, a ze dne 2. 7. 1999, č. j. 89790/99/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2000, č. j. 29 Ca 252/99-18. Stěžovatelka podala i návrh na zrušení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992, o dani z nemovitostí.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se stala ke dni 25. 4. 1997 výlučným vlastníkem souboru nemovitostí podléhajících dani z nemovitostí, které na ni byly převedeny z původního vlastníka Zemědělského družstva D. Staré Město. Dnem 21. 5. 1999 obdržela stěžovatelka od účastníka řízení, Finančního úřadu v Uherském Hradišti, rozhodnutí o přeplatku podle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vydané dne 14. 5. 1999, pod č. j. 72820/99/336913/0761, kterým jí bylo sděleno, že její přeplatek na dani z přidané hodnoty, vykázaný ke dni 10. 5. 1999 v částce 673.675,- Kč, byl z úřední povinnosti převeden na úhradu nedoplatků na dani z nemovitostí. Proti rozhodnutí o přeplatku podala stěžovatelka opravný prostředek, reklamaci. Tuto reklamaci správce daně svým rozhodnutím ze dne 2. 7. 1999, č. j. 89790/99/336961/2807, zamítl a svůj postup odůvodnil ustanovením §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu podala stěžovatelka návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Krajským soudem v Brně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2000, č. j. 29 Ca 252/99-18, řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.
Stěžovatelka má za to, že Finanční úřad v Uherském Hradišti a Krajský soud v Brně porušily její ústavně zaručená základní práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod v čl. 1, čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1, v čl. 11 odst. 3 a 5, v čl. 36 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci, sp. zn. I. ÚS 469/98.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spisový materiál Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 252/99.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 5. 5. 2000 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a uvedl, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatelky Krajským soudem v Brně nedošlo, neboť od zákonem stanoveného postupu se soud v tomto řízení neodchýlil. Základem pro posouzení věci byl postup správce daně při rozhodování v případech, kdy stěžovatelce vznikl daňový přeplatek, který byl vratitelný. V tomto případě předepisuje ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správci daně procesní postup při rozhodování pro případ, kdy daňovému subjektu vznikne daňový přeplatek a tento přeplatek je vratitelný. Rozhodnutí správce daně podle §64 tohoto zákona není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, protože vydání takového rozhodnutí má svůj základ v právu procesním. Je rozhodnutím o tom, jak bylo s přeplatkem na dani v daňovém řízení naloženo v tom smyslu, v jakém je správce daně oprávněn ze zákona s takovým přeplatkem naložit. Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Finanční úřad v Uherském Hradišti, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 5. 2000 uvedl, že zakladatelem stěžovatelky je Zemědělské družstvo D.. Toto družstvo vstoupilo dnem 27. 5. 1998 do likvidace a následně na majetek družstva byl prohlášen konkurz. Stěžovatelka vznikla dnem 8. 1. 1997, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, oddíl B, vložka 2164. Stěžovatelka se stala na základě prohlášení vkladatele Zemědělského družstva D. ze dne 22. 4. 1997 výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v uvedeném prohlášení. Právní účinky vkladu nemovitostí vznikly dnem 25. 4. 1997. Zemědělské družstvo D., jako vkladatel nemovitostí, neuhradilo daň z těchto nemovitostí za rok 1995, 1996 a 1997 a poměrnou část penále za zdaňovací období roku 1993, 1994 a 1995 v celkové výši 3,578.175,50 Kč. Podle §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí. Uvedené ustanovení zákona hovoří o případném daňovém nedoplatku, který se váže k jednotlivým nemovitostem, u kterých došlo ke změně vlastnických vztahů, nikoliv pouze o vzniklém nedoplatku za zdaňovací období roku, ve kterém došlo ke změně vlastnických nebo jiných práv. Vzhledem k tomu, že na osobním daňovém účtu stěžovatelky vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, byl správcem daně tento daňový přeplatek použit na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí v souladu s ustanovením §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Účastník řízení konstatuje, že ve srovnatelných věcech Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Jednalo se o rozhodnutí pod sp. zn. IV. ÚS 21/99 a IV. ÚS 37/99. Účastník řízení má za to, že jeho rozhodnutím, stejně jako rozhodnutím soudu, nedošlo ke tvrzenému dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry ve věci rozhodujících orgánů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí finančního orgánu o zamítnutí reklamace a rozhodnutí Krajského soudu v Brně o správní žalobě věcí posouzení těchto orgánů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Při posuzovaní ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v dosud nepublikovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 428/2000, ve kterém ve srovnatelném případě stejné stěžovatelky se konstatuje, že pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovými dluhem zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), jako pouhá upomínka k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných skutečností lze přisvědčit názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že zákonem č. 65/2000 Sb. ze dne 24. 2. 2000, kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, bylo napadené ustanovení s účinností od 1. 1. 2001 zrušeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. dubna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
USPrnSO - Právo na soudní a jinou právní ochranu
USUklPo - Ukládání povinnosti
čl. 36 odst. l Listiny
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 4 odst. 1 Listiny
čl. 11 odst. 5 Listiny
§248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
§13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí
§2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
§32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
Ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, výslovně stanoví, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani odvoláním se na tvrzení, že podle ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, povinnost uhradit nedoplatek přešla na nového poplatníka ze zákona s tím, že daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena.
Zpravodajská zpráva:
II. ÚS 203/2000
N á v r h n á l e z u
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. Staré město, a. s., zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2000 č. j. 29 Ca 252/99-18, rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14. 5. 1999 sp. zn. 72820/99/336913/0761 a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 2. 7. 1999 sp. zn. 89790/99/336961/2807, a o návrhu na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, za účasti účastníků řízení Krajského soudu v Brně a Finančního úřadu v Uherském Hradišti, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto:
1. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2000 č. j. 29 Ca 252/99-18, rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14. 5. 1999 sp. zn. 72820/99/336913/0761 a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 2. 7. 1999 sp. zn. 89790/99/336961/2807 se zrušují.
2. Návrh na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 30. 3. 2000, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se stala ke dni 25. 4. 1997 výlučným vlastníkem souboru nemovitostí podléhajících dani z nemovitostí. Dnem 18. 12. 1998 obdržela stěžovatelka od účastníka řízení - Finančního úřadu v Uherském Hradišti rozhodnutí o přeplatku podle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků vydané dne 14. 5. 1999 pod sp. zn. 72820/99/336913/0761, kterým jí bylo sděleno, že její přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 10. 5. 1999 v částce 673 675,- Kč byl z úřední povinnosti převeden na úhradu nedoplatků, a to na poplatcích na dani z nemovitostí. Vzhledem k tomu, že si stěžovatelka nebyla vědoma svého dluhu na dani z nemovitostí, spojila se telefonicky se správcem daně a tento jí sdělil, že na účtu stěžovatelky vykázaný daňový nedoplatek na dani z nemovitostí ve výši 4 270 673,- Kč vznikl jako nedoplatek za roky 1993 až 1997 původního daňového dlužníka, předchozího vlastníka převedeného souboru nemovitostí, a že byl na stěžovatelku převeden ze zákona. Proto podala stěžovatelka proti rozhodnutí o přeplatku opravný prostředek, reklamaci. Tuto reklamaci správce daně svým rozhodnutím ze dne 2. 7. 1999 sp. zn. 89790/99/336961/2807 zamítl a svůj postup odvodnil ustanovením §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. Proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu podala stěžovatelka návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Krajským soudem v Brně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2000 č. j. 29 Ca 252/99-18 řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu z přezkumné činnosti soudu vyloučeno. S tímto závěrem stěžovatelka zásadně nesouhlasí a tvrdí, že napadená rozhodnutí správce daně o přeplatku podle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a o reklamaci podle ustanovení §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků se dotýkají přímo jejich práv a povinností.
Stěžovatelka má za to, že s ohledem na skutečnost, že daňová problematika je upravena normami práva veřejného a tyto v daném případě neřeší regres nového nabyvatele vůči původnímu vlastníkovi a dlužníkovi daně navíc stanovují, že pokud nový nabyvatel uhradí daňovou povinnost předchozího vlastníka nemovitosti, platí tak o prvého dne následujícího zdaňovacího období již povinnost svoji, není možné, aby nový nabyvatel po původním vlastníkovi požadoval jakoukoliv náhradu za nesplnění jeho daňové povinnosti. V tomto důsledku pak samotná právní úprava ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, legalizuje zneužití výkonu vlastnických práv, když stávajícímu majiteli nemovitostí dává možnost zproštění se daňové povinnosti převodem svých vlastnických práv, a to na újmu nového majitele nemovitosti. Samotné ustanovení je tak v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle kterého vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci sp. zn. I. ÚS 469/98 a podstatnou část nálezu do své ústavní stížnosti přejala.
Stěžovatelka namítla, že samotným uplatněním ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí jsou porušována její základní ústavně zaručená práva, zejména právo zakotvené v čl. 4 Listiny, podle kterého lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod. Pokud zákon stanoví, že lze povinnost v daňovém řízení uložit a práva přiznat jen rozhodnutím, nelze tyto uplatňovat, tedy povinnost vymáhat, aniž bylo takové rozhodnutí vydáno, tedy aniž byla daňovému subjektu jeho povinnost pravomocně uložena. Pokud přesto správce daně použil přeplatek stěžovatele na úhradu nedoplatku, jehož úhradu mu pravomocně neuložil, neuplatnil svoji státní moc v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, čímž porušil i ústavní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny, když toto ustanovení zároveň koliduje s ústavním právem zakotveným v čl. 11 odst. 3 Listiny.
Proto stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí a podala návrh na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 252//99.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 5. 5. 2000 uvedl, že základem pro posouzení věci byl postup správce daně při rozhodování v případech, kdy stěžovatelce vznikl daňový přeplatek, který byl vratitelný. V tomto případě předepisuje ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správci daně procesní postup při rozhodování pro případ, kdy daňovému subjektu vznikne daňový přeplatek a tento přeplatek je vratitelný. Rozhodnutí správce daně podle §64 tohoto zákona není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických osob nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, protože vydání takového rozhodnutí má svůj základ v právu procesním. Je rozhodnutím o tom, jak bylo s přeplatkem na dani v daňovém řízení naloženo v tom smyslu, v jakém je správce daně oprávněn ze zákona s takovým přeplatkem naložit. Krajský soud v Brně má za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je v tomto důsledku dostatečně odůvodněno, a proto na velmi podrobné zdůvodnění svého rozhodnutí zcela odkazuje. K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatelky postupem soudu nutno uvést, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanový postup jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu. Z ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu předseda senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem. I kdyby bylo rozhodnutím procesní povahy zasaženo do práv stěžovatelky, nemění nic na tom, že z přezkumné pravomoci soudu jsou rozhodnutí procesní povahy vyloučena. Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost.
Finanční úřad v Uherském Hradišti jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 5. 2000 uvedl, že podle ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s vyjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový majitel za daňový nedoplatek ručí. Uvedené ustanovení zákona hovoří o případném daňovém nedoplatku, který se váže k jednotlivým nemovitostem, u kterých došlo ke změně vlastnických vztahů, nikoliv pouze o vzniklém nedoplatku za zdaňovací období roku, ve kterém došlo ke změně vlastnických nebo jiných práv. Vzhledem k tomu, že u souboru převedených nemovitostí nebyla ke dni 31. 12. 1997 vyrovnána daňová povinnost původním poplatníkem daně z nemovitostí, přešla povinnost uhradit daňový nedoplatek vážící se k převedeným nemovitostem ke dni 1. 1. 1998 ze zákona na nového poplatníka, tj. stěžovatelku. Správce daně předepsal v souladu se zákonem poměrnou část daňové povinnosti vážící se k převedeným nemovitostem na osobní daňový účet nového poplatníka. Konkrétně přešla ze zákona na nového poplatníka poměrná část nedoplatku představující 94,33 % daňové povinnosti původního poplatníka v celkové výši 3 578 175,50 Kč. Daň z nemovitostí na jednotlivá zdaňovací období byla vyměřena správcem daně původnímu poplatníkovi daně z nemovitostí včetně penále. Ústavní stížností napadená rozhodnutí správce daně o přeplatku, byla vydána dle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Toto ustanovení vymezuje pojem daňový přeplatek a také stanoví, jak má být v případě jeho vzniku s daňovým přeplatkem naloženo a stanoví správci daně povinnost rozhodnout o něm předepsaným procesním způsobem, což správce daně učinil předmětnými rozhodnutími. Rozhodnutí správce daně podle §64 citovaného zákona není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, protože vydání takového rozhodnutí má svůj základ v právu procesním. Je tedy rozhodnutím, o tom, jak bylo s přeplatkem na dani v daňovém řízení naloženo v tom smyslu, v jakém je správce daně oprávněn ze zákona s takovým přeplatkem naložit. Vzhledem k tomu, že na osobním daňovém účtu stěžovatelky vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, byl správcem daně tento daňový přeplatek použit na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí v souladu s ustanovením §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Finanční úřad má za to, že jeho rozhodnutími, stejně jako rozhodnutím soudu nedošlo k tvrzenému dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Finanční úřad současně konstatoval, že dnem 29. 3. 2000 nabyl platnosti zákon č. 65/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí. S účinností od 1. 1. 2001 dochází ke zrušení ustanovení §13b odst. 2 tohoto zákona. V důvodové zprávě k uvedené změně zákona se uvádí, že znění ustanovení §13b odst. 2 se vypouští z důvodu přechodu vybírání a vymáhání daně z nemovitostí do stejného režimu s ostatními daněmi dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků tak, aby v případě neplnění daňové povinnosti byl daňovými nedoplatky zatížen ten daňový dlužník, který je zapříčinil.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že citované usnesení lze vztáhnout na posouzení předmětné věci, Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Souhlas s upuštěním od soudního jednání vyjádřili podáním ze dne .... Krajský soud v Brně, podáním ze dne ... stěžovatelka a podáním ze dne .....Finanční úřad v Uherském Hradišti. Proto Ústavní soud od ústního jednání upustil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Podle ustanovení §244 a dalších občanského soudního řádu přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Dopsat podle nálezu 469/98 od šipky........
Ústavní soud vyšel jednak z ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, jehož první a třetí věta se dotýkají postavení nového vlastníka. V první větě se uvádí: "Dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek, počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období, na nové poplatníky, s vyjímkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu". Třetí věta pak zní: "Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí".
Dále Ústavní soud vyšel z ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, které výslovně stanoví, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani tím, že se odvolal na to, že podle něho povinnost uhradit nedoplatek přešla na nového poplatníka, tudíž ze zákona, protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena. Správní orgán v této souvislosti zcela pominul, že nový poplatník o této své domnělé povinnosti ani nevěděl. Správní orgán si zřejmě nebyl vědom svého pochybení, když mohl konstatovat, že z uvedených důvodů se žádný další platební výměr nevydává.
Správní orgán navíc nepochybně porušil zejména ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, který zavazuje správce daně postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují při tom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové předpisy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nebyla daňová povinnost (úhrada daňového nedoplatku) uložena k souladu se zákonem a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Tento nesprávný postup správních orgánů pak následně ovlivnil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který tak mohl dospět k závěru, že byly vytvořeny předpoklady pro to, aby zastavil řízení, neboť podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Krajský soud akceptoval bez dalšího názor finančního úřadu a nevěnoval pozornost skutečnostem, že novému vlastníkovi zákon sice určuje uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému vlastníkovi rozhodnutím podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, také mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá.
Tím, že soud dopěl k názoru, že napadená rozhodnutí finančního úřadu jsou jen rozhodnutí procesní povahy, ač měla podle povahy věci nepochybně všechny atributy meritorního rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení situaci, že stěžovatelce byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu a byla tak porušena její ústavní práva.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2000 č. j. 29 Ca 252/99-18 a Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14. 5. 1999 sp. zn. 72820/99/336913/0761 a ze dne 2. 7. 1999 sp. zn. 89790/99/336961/2807, byla porušena ústavní práva stěžovatelky, a to zejména právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. l Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ukládání povinností (daní a poplatků) toliko na základě zákona a v jeho mezích podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Opsání dle 469/98 ukončeno.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro rozpor s čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny, nezabýval se již též tvrzeným rozporem napadených rozhodnutí s s čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 3 Listiny.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, Ústavní soud konstatuje, že napadené ustanovení bylo již zákonem č. 65/2000 Sb. ze dne 24. 2. 2000, kterým se změnil zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněným v č. 23/2000 Sbírky zákonů, s účinností od 1. 1. 2000 zrušeno. Z tohoto důvodu je návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona o dani z nemovitostí podle ustanovení §66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný a proto byl v návaznosti na ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne
Vojtěch Cepl
předseda II. senátu Ústavního soudu