ECLI:CZ:US:2001:2.US.246.2000
sp. zn. II. ÚS 246/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele pana D. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. Nt 57/2000, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 10 To 96/2000, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhuje, aby bylo zrušeno pravomocné usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 1. 2000, čj. Nt 57/2000-14, a pravomocné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 10 To 96/2000, a aby věc byla vrácena Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Ve stížnosti, odeslané Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2000 uvádí, že ji podává jako obviněný v trestním řízení vedeném u Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové pod ČVS: KVVC-21/21/2000. Tvrdí, že nezákonným usnesením soudu I. stupně bylo "v důsledcích porušeno" jeho základní právo na osobní svobodu, zaručené v článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud měl porušit základní právo stěžovatele tím, že stížnost, podanou podle trestního řádu, zamítl. Oba soudy svými rozhodnutími porušily ústavní principy České republiky coby právního státu. Stěžovatel uvádí, že dne 25. 1. 2000 byl obviněn z toho, že spáchal trestné činy podle ustanovení §158 odst. 1, §250 odst. 1 a odst. 1 a §250a odst. 1 trestního zákona. Ve věci byly obviněny i další osoby, zejména také P. V., jemuž bylo sděleno obvinění 31. 1. 2000.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že 25. 1. 2000 v 10.55 h byl "zatčen" a informoval o tom mobilním telefonem svou manželku dříve, než mu byl telefon odebrán. Dne 28. 1. 2000 byl stížností napadeným usnesením okresního soudu vzat do vazby z důvodu uvedeného v ust. §67 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále "tr.ř."). Vytýká soudu, že výrok usnesení postrádá údaj o tom, od kdy se včítá do vazby předcházející "zadržení". V odůvodnění usnesení o vzetí do vazby, vydaného až dne 28. 1. 2000 v 10.30 h, se soud nezabýval námitkou stěžovatele "o omezení v osobní svobodě od ...25. ledna 2000 v 10.55 h", tedy po dobu více než 48 hodin. Okresní soud nepřipustil přítomnost manželky a bratra stěžovatele v "jednací místnosti" při "projednání návrhu"... na vzetí do vazby s tím, že nejde o veřejné zasedání. Na ústavní záruku veřejnosti nebyl brán zřetel. Proti usnesení o vzetí do vazby si podal stěžovatel stížnost podle tr.ř. ke krajskému soudu. Namítal v ní, že soud I. stupně měl započítat dobu zadržení podle zákona o Policii České republiky do lhůty podle tr.ř. Vzhledem k tomu, že uplynula 48hodinová lhůta, měl soud propustit stěžovatele na svobodu, jak bylo v opravném prostředku uvedeno. Nebyl dán důvod vazby dle §67 odst. 1 písm. b) tr.ř. Odůvodnění usnesení soudu I. stupně o vazbě bylo "nespecifické", obavy z koluze nebyly dle stížnosti "podepřeny konkrétně vyjádřenými okolnostmi". I při rozhodování o návrhu okresního státního zástupce na vzetí do vazby měl soud respektovat zásadu "in dubio pro reo". Krajský soud, který opravnému prostředku nevyhověl, vzal za prokázáno, že stěžovatel byl "zadržen" 25. 1. 2000 až ve 22.45 h. "Zadržením" téhož dne v 10.55 h se ani tento soud nezabýval. Stěžovatel konečně uvádí, že okresní státní zástupce, na jehož návrh byl vzat do vazby, se až později prohlásil za vyloučeného ve věci pro přátelský vztah ke spoluobviněnému P. V., který je se stěžovatelem "...v podstatné kolizi...".
Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti tvrdí, že byl orgány Policie "zatčen" (25. 1. 2000 v 10.55 h), dále opakovaně uvádí, že šlo o "zadržení", píše o době zadržení podle zákona o Policii ČR a i úkon, jímž byla omezena jeho svoboda, označuje za zadržení (25. 1. 2000 v 10.55 h). Dále Ústavní soud z příloh zaslaných stěžovatelem zjistil, mj., že obvinění bylo sděleno dne 25. 1. 2000, a to z trestného činu podle ust. §158 odst. 1 písm. a) a ust. §250 odst. 1 trestního zákona, a den poté, tedy 26. 1. 2000, pro trestný čin podle §250a odst. 1 trestního zákona.
Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že okresní státní zástupce předal soudu návrh na vzetí stěžovatele do vazby 27. 1. 2000 ve 13.10 h pro trestné činy podle ust. §§158 odst. 1 písm. a), 250 odst. 1 a §250a odst. 1 trestního zákona, a to z důvodu uvedeného v ust. §67 odst. 1 písm. b) tr.ř., tedy z důvodu koluze. Koluzní vazbu odůvodnil státní zástupce v podstatě tím, že by stěžovatel, tehdy obviněný, mohl působit na svědky nebo na jiné obviněné. V návrhu bylo zejména uvedeno, že "obava je konkretizována již skutečnostmi zjištěnými z výpovědí svědků E. J. a Z. J., z nichž vyplývají konkrétní snahy obviněného o ovlivňování svědků...". Návrh obsahuje další okolnosti, které obavy, podle státního zástupce, podporují, mimo jiné to, že stěžovatel je policistou se zkušenostmi z delší policejní praxe a že by tak mohl účinně mařit trestní stíhání.
Dne 27. 1. 2000 bylo soudu písemně sděleno převzetí obhajoby obviněného obhájcem.
Z protokolu o výslechu stěžovatele jako obviněného, s jehož sepisem bylo započato dne 28. 1. 2000 v 10.00 h, je patrno, že jeho obhájce byl výslechu přítomen. Veřejnost byla vyloučena s tím, že se jedná o přípravné řízení. V protokolu, podepsaném obviněným i obhájcem, jsou dále uvedena, mezi jiným, slova obviněného: "reálně jsem byl zadržen v úterý ...svým vedoucím, který mi řekl, že mám odevzdat služební zbraň a mobilní telefon a vyčkat na další pokyny... bylo to přesně v 10.55 h. Své manželce jsem o tomto nic neříkal, nevyrozumíval jsem ji o tom, že jsem byl takto zadržen." Podle protokolu uvedl obhájce, vedle návrhu na propuštění obviněného na svobodu, že "...uběhla zadržovací doba, vazební důvod není konkrétně odůvodněn...". Na konci výslechu, v 10.30 h, bylo vyhlášeno usnesení o vzetí stěžovatele do vazby.
V odůvodnění písemného vyhotovení usnesení o vzetí do vazby jsou uvedeny v podstatě tytéž důvody vazby, pro něž vzetí do vazby navrhl okresní státní zástupce. V případě ponechání obviněného na svobodě by, podle soudu, bylo ohroženo řádné vyšetření věci.
V písemnosti na č.l. 22 spisu Nt 57/2000 okresního soudu, označené jako prohlášení, uvádí M. D., manželka stěžovatele, že již v úterý dne 25. 1. 2000 byl stěžovatel "reálně zadržen" a že, podle jejích vědomostí, týž den před polednem byly jejímu manželovi, stěžovateli, odebrány zbraně a mobilní telefon. Od té chvíle již zůstal pod "dohledem" svého nadřízeného a dalších policistů.
Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění zamítavého usnesení ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 10 To 96/2000, uvedl, že obviněný byl zadržen dne 25. 1. 2000 ve 22.45 h. Uvedl též, že při rozhodování o vazbě nehodnotí soud důkazy ve vztahu k vině či nevině obviněného. Zkoumá pouze, zda jsou dány důvody vazby či nikoli. Důvody vazby dle odvolacího soudu dány jsou.
Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení - Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí. Okresní soud v Ústí nad Orlicí, jemuž byla žádost o spis a o vyjádření k ústavní stížnosti doručena dne 19. 5. 2000, se ke stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření setrval na stanovisku obsaženém v jeho usnesení napadeném ústavní stížností. Podtrhl, že nebylo zjištěno nic, co by objektivně svědčilo o dřívější hodině zadržení než ve 22.45 h dne 25. 1. 2000. Skutečnost, že ve výroku usnesení okresního soudu není údaj o tom, od kdy se včítá do vazby stěžovatele předchozí zadržení, nemá právní význam, neboť výrok o tom není součástí usnesení o vazbě. Zápočet vazby je rozhodný až ve vykonávacím řízení, kdy dochází k zápočtu do případného trestu odnětí svobody.
Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že z protokolu o zadržení stěžovatele i z návrhu vyšetřovatele na podání návrhu na vzetí stěžovatele do vazby se podává omezení osobní svobody stěžovatele ve 22.45 h dne 25. 1. 2000. Návrh na vzetí do vazby byl soudu doručen ve lhůtě 48 hodin po zadržení obviněného. Okresní státní zástupce byl vyloučen z vykonávání úkonů v předmětné věci až ode dne 4. 2. 2000. V době podání návrhu na vzetí stěžovatele do vazby si okresní státní zástupce nebyl žádné kolize vědom. Nepředpokládal, že v budoucnu bude v téže věci sděleno obvinění zmíněnému P. V., k němuž státního zástupce pojil bližší vztah. Operativní šetření ve věci činily orgány MV, s nimiž přichází státní zástupce do styku jen zřídka.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny, podle něhož osobní svoboda je zaručena. Odkazuje, bez bližšího určení, na nálezy Ústavního soudu, podle nichž dlužno dobu zadržení podle jiného předpisu než trestního řádu rovněž včítat do doby zadržení podle trestního řádu. Tomuto právnímu názoru stěžovatele nutno přisvědčit. Tak judikoval Ústavní soud příkladmo v nálezu IV. ÚS 246/96, II. ÚS 341/96, III. ÚS 103/99. V posuzovaném případě se však primárně klade otázka, zda se skutkově věci měly tak, jak tvrdí stěžovatel, zda totiž i při takovém včítání došlo k překročení 48 hodin od zadržení či nikoli. Ústavní soud nemá za zřejmé to, co tvrdí stěžovatel, že totiž byl zadržen již 25. 1. 2000 v 10.55 h a že byl odevzdán soudu až 27. 1. 2000 ve 13.10 h, z čehož by se mělo podávat, že tedy došlo k překročení zákonem i Listinou uložené 48hodinové doby zadržení o dvě a čtvrt hodiny. (O tom, že soud pak o vazbě rozhodl do dalších 24 hodin, není sporu.) Stěžovatel se na podporu svého tvrzení o překročení trestním řádem - i ústavním zákonem - povolené doby zadržení před odevzdáním soudu dovolává prohlášení své manželky s úředně ověřeným podpisem. Ústavní soud však zjistil, že stěžovatel dne 28. 1. 2000 do soudního protokolu v přítomnosti svého obhájce, k dotazu ohledně zadržení uvedl, že "své manželce o tomto nic neříkal, nevyrozumíval... ji o tom, že byl zadržen". Manželka obviněného v prohlášení uvádí, že se "dozvěděla", že její manžel byl reálně zadržen dne 25. 1. 2000. Tamtéž dále píše: "Týž den byl podle mých vědomostí ve službě... a před polednem mu byly odebrány zbraně a mobilní telefon a od té chvíle již zůstal pod dohledem svého nadřízeného...". Soud má za patrné, že primárním pramenem informace o faktu zadržení a o jeho době tak mohl být jen obviněný, avšak z prohlášení se nepodává, od koho se manželka stěžovatele o zadržení dověděla, kdy se tak stalo, a ani netvrdí, že k zadržení došlo v 10.55 h či prostě někdy dříve než ve 13.10 h. Píše pouze, že "před polednem" došlo k odebrání zbraní a telefonu a že od té chvíle zůstal pod "dohledem". Pojem "dohled" český právní řád ostatně neinterpretuje jako omezení osobní svobody. Prohlášení je datováno 31. 1., tedy čtyři dny poté, kdy, jak stěžovatel tvrdí, byla překročena doba 48 hodin od začátku zadržení, poté, kdy došlo k výslechu stěžovatele jako zadržené osoby soudcem.
Obsah prohlášení manželky stěžovatele a zejména stěžovatelův přednes do protokolu, podepsaného, mimo jiné, také stěžovatelem samotným, jsou v nesouladu, resp. v rozporu s jeho tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti. Nelze říci, že stěžovatel doložil tvrzení uvedená v ústavní stížnosti, podle něhož byl zadržen, byť podle zákona o Policii ČR, více než 48 hodin předtím, než byl odevzdán soudu. V této souvislosti nelze též přehlédnout, že Ústavní soud, který není obecným soudem, může znovu hodnotit zhodnocené jen tehdy, je-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.
Na okraj Ústavní soud uvádí, že i kdyby se věci měly tak, jak tvrdí ve svém prohlášení manželka stěžovatele, sotva by obecné soudy mohly kvalifikovat jednání nadřízeného policisty jako zadržení. K odebrání zbraně a mobilního telefonu a k "dohledu" došlo na pracovišti stěžovatele a v době jeho pracovní doby. Opatřeními nadřízeného mohl být stěžovatel omezen ve výkonu své služební činnosti, nikoli automaticky na osobní svobodě. Je běžnou povinností zaměstnance zdržovat se v pracovní době na svém pracovišti, plnit pokyny nadřízených a strpět jejich dohled. Opatření nadřízeného proto zřejmě nedosáhlo intenzity, kterou by bylo možno považovat za nekonformní s Listinou či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Pokud jde o výtku, kterou stěžovatel zřejmě rovněž podřazuje pod ust. č. 8 odst. 1 Listiny, totiž o neexistenci zákonného důvodu vazby, neztotožnil se Ústavní soud s tvrzením stěžovatele, že vazební důvod nebyl dostatečně konkrétně odůvodněn. Okresní soud v usnesení, jímž bere stěžovatele do vazby, uvádí, že by mohl působit na nevyslechnuté svědky či spoluobviněné, a dovozuje, že tu je vazební důvod podle ust. §67 písm. b) trestního řádu. Obava "...je potvrzena již výpovědí svědků E. J. a Z. J., ze kterých vyplývají konkrétní snahy obviněného o ovlivňování svědků". Jestliže je tomu tak, pak šlo o skutečnosti, z nichž plynul předpoklad aktivního jednání obviněného, dokládající existenci koluzního záměru. Nelze mít za odůvodněné tvrzení, že vzetím do vazby bylo porušeno právo zaručené ústavním zákonem, totiž právo na osobní svobodu. K vyvolání nejistoty soudu, zda nebude obviněný působit na svědky, nepochybně může postačit jím uvedená okolnost, že dva svědkové již pokusy o takové působení uvedli. Nastala tak situace, v níž převýšil zájem na objasnění trestné činnosti, jíž nasvědčovaly zjištěné skutečnosti, nad zájmem svobody jednotlivce (II. ÚS 124/97). Také dosud nevyslechnutý svědek může za určité situace představovat okolnost odůvodňující vazbu dle §67 odst. 1 písm. b) tr. ř. (II. ÚS 138/93).
Další výtka stěžovatele určená soudu prvé instance, byť jím výslovně nekvalifikovaná jako porušení určitého ustanovení ústavního zákona, spočívá v tom, že nebyla respektována zásada veřejnosti, zakotvená v ust. §2 odst. 10 tr. ř. Její porušení stěžovatel spatřuje v tom, že návrh státního zástupce na vzetí do vazby nebyl projednáván veřejně, že veřejnost byla před započetím jeho výslechu dne 28. 1. 2000 vyloučena. Stěžovatel uvádí, že, podle jeho přesvědčení, dlužno na projednávání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, podaného v přípravném řízení, vztáhnout i ustanovení §2 odst. 10 tr.ř. Má tedy za to, že tuto zásadu přísluší uplatnit i v průběhu vyšetřování trestných činů (část druhá trestního řádu), jako formě přípravného řízení. Tomuto názoru stěžovatele nelze přisvědčit. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. v publikaci Trestní řád, Komentář, I. díl, 3. vydání, Praha, C.H. Beck, 2001, uvádějí na str. 32, že "veřejné je zásadně hlavní líčení a veřejné zasedání. V přípravném řízení se uplatňuje zásada opačná, která vyplývá ze specifik odhalování a vyšetřování trestné činnosti." Porušení zásady veřejnosti tedy nebylo Ústavním soudem shledáno.
Za uvedeného stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu