ECLI:CZ:US:2001:2.US.283.2000
sp. zn. II. ÚS 283/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., právně zastoupené JUDr. M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č. j. 28 Co 108/2000-498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000, a byla doplněna podáním, které Ústavní soud obdržel dne 31. 5. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č. j. 28 Co 108/2000-498, a to pro porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z dopisu Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 7. 2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č. j. 28 Co 108/2000 - 498, dovolání, a proto byl nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a po té, co Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelky, mohl přistoupit k posouzení vlastní ústavní stížnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č. j. 28 Co 108/2000-498, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 4. 1999, č. j. 5C 108/90-453, ve výroku o povinnosti stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalované) zaplatit státu na účet Okresního soudu Nymburk znalečné a svědečné tak, že se tato povinnost stěžovatelce neukládá a Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky H. K. a L. S. k domu čp. 894 v L., se stavební parcelou č. 242/2 se zahradou č. 275/2, zapsaných v katastru nemovitostí u KÚ v Nymburce na LV č. 1 045 pro obec a k. ú. L., tyto nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně L. S. a žalobkyni bylo uloženo, aby stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu zaplatila částku 950 000,- Kč, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
O dovolání podaném stěžovatelkou rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 2. 2001, č. j. 22 Cdo 114/2001-531, tak, že dovolání se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud neposkytl ochranu jejím právům a nepřipustil důkazy, kterými chtěla stěžovatelka dokázat zřetele hodné důvody ve smyslu ust. §142 odst. 2 obč. zák. Tyto opomenuté důkazy neprovedl ani odvolací soud. Stejným způsobem podle stěžovatelky naložil soud prvního stupně s právním názorem resp. rozhodnutím Krajského soudu v Praze, kterým byl první rozsudek soudu prvního stupně v předmětné věci zrušen a neprovedl některé odvolacím soudem požadované důkazy. Stěžovatelka dále namítá, že prvoinstanční soud přihlédl pouze k argumentům žalobkyně a zřetele hodné důvody stěžovatelky nevzal v úvahu.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 5 C 108/90, vedený u Okresního soudu v Nymburce, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze k projednávané věci.
Ve svém vyjádření Okresní soud v Nymburce setrval na svém rozhodnutí. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 278/96, ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, že zrušení a přikázání podílového spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků nelze zaměňovat s právním institutem vyvlastnění ve veřejném zájmu.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal v celém rozsahu na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Ve svém vyjádření rovněž uvedl své přesvědčení, že si stěžovatelka nesprávně vykládá ust. §142 odst. 1 obč. zák. Postup podle tohoto zákonného ustanovení podle odvolacího soudu nemůže být porušením práva - práva vlastnického, zaručeného Ústavou a Listinou.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně neuvádí, které důkazy podle jejího názoru nebyly soudem prvního stupně a odvolacím soudem provedeny, ze spisového materiálu však Ústavní soud zjistil - a vyplývá to i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - že před soudem prvního stupně byly provedeny všechny účastnicemi řízení navržené důkazy a všemi provedenými důkazy se soud prvního stupně zabýval v rámci jejich hodnocení, přičemž skutkové závěry soudu prvního stupně z tohoto hodnocení důkazů vyplývají. Odvolací soud zamítl pouze návrh stěžovatelky na doplnění řízení výslechem Ing. H., což ve svém rozhodnutí odvolací soud také podrobně zdůvodnil. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V souladu s ust. §120 odst. 1, o. s. ř. před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ve své judikatuře Ústavní soud zaujal stanovisko, že odmítnutí důkazu musí být soudem odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem ( sp. zn. III. ÚS 51/96). Ústavní soud je toho názoru, že se tak, jak z výše uvedeného vyplývá, v projednávané věci také stalo.
K námitce stěžovatelky vztahující se k hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
V průběhu řízení před obecným soudem bylo zjištěno, že L. S., která je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu 2/3, celý život v domě trvale bydlí, zatímco z výpovědi stěžovatelky - spoluvlastnice nemovitostí v rozsahu 1/3 vyplynulo, že v předmětné nemovitosti neměla nikdy v úmyslu bydlet, neboť hodlala se svou rodinou trvale bydlet v dostavovaném rodinném domě v Praze. Měla zájem získat za svůj podíl na nemovitostech finanční prostředky v hotovosti. L. S. prokázala, že je schopna částku, která tvoří hodnotu podílu stěžovatelky na nemovitostech, stěžovatelce vyplatit, zatímco stěžovatelka, která rovněž v projevila zájem o odkoupení podílu L. S., v průběhu řízení prokázala svoji obtížnou finanční situaci. V řízení před soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že předmětná nemovitost není ze stavebního hlediska reálně dělitelná a není dělitelná ani pokud jde o oba pozemky, které jsou součástí nemovitostí, o nichž v tomto řízení soud rozhoduje. Soudy dále shledaly, že je dán i zákonný důvod uvedený v ustanovení §142 odst. 1 obč. zák., a to, že je třeba přihlédnout k velikosti podílů - při rozhodování o přikázání věci do výlučného vlastnictví má přednost ten ze spoluvlastníků, který vlastní většinový podíl. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi oběma spoluvlastnicemi nedošlo.
Protože důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. §142 odst. 2 obč. zák. shledány nebyly, a důvody uvedené v ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. byly naplněny, rozhodl okresní soud správně, když uvedené nemovitosti přikázal do výlučného spoluvlastnictví L. S. a uložil jí, aby zaplatila stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku 950 000,- Kč.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, nebo čl. 36 a násl. Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 12.června 2001