ECLI:CZ:US:2001:2.US.413.01
sp. zn. II. ÚS 413/01
Nález
Senát Ústavního soudu
, rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele J. K., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, sp. zn. 9 To 403/2001 a proti
usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. Nt
13/2001, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, sp. zn.
9 To 403/2001 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 5.
2001, sp. zn. Nt 13/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 9. 7. 2001 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne
4. 7. 2001, jímž stěžovatel J. K. napadá rozhodnutí obecných soudů
citovaná v úvodní části tohoto nálezu.
Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými
rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na
osobní svobodu, ústavně zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny
základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "Listina").
I.
Proti navrhovateli je Okresním úřadem vyšetřování Policie ČR
ve Vyškově vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle
§247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr.
zák.").
Usnesením soudce Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2.
2000, sp. zn. Nt 15/2000, byl podle §68 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "tr. ř."), vzat do vazby z důvodů uvedených
v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Usnesením soudce téhož soudu ze dne
9. 5. 2001, sp. zn. Nt 13/2001, byla mu podle §71 odst. 2 tr. ř.
tato vazba prodloužena do 30. 7. 2001. Proti tomuto usnesení podal
navrhovatel v zákonné lhůtě stížnost, kterou Krajský soud v Brně
svým usnesením ze dne 4. 6. 2001, sp. zn. 9 To 403/2001 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Obě naposledy uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel
napadá ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně:
Trestní stíhání ve věci samé je vedeno ze strany orgánů
činných v trestním řízení naprosto vágně a povrchně. Zmíněné
orgány minimálně přehlédly zcela zásadní skutečnosti, které
obsahuje trestní spis a neprovedly celou řadu důkazů, nutnost
jejichž provedení byla evidentní. Přípravné řízení probíhalo
poměrně dlouhou dobu a bylo velmi kusé. Dozorový státní zástupce
chyby vyšetřovatele nenapravil, v tomto postupu pokračoval a podal
obžalobu. Nalézací soud pak uznal navrhovatele vinným podle
obžaloby a rozsudkem ze dne 14. 11. 2000, č.j. 1 T 225/2000-784,
mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků.
Proti tomuto rozhodnutí brojil navrhovatel včas podaným
odvoláním. Krajský soud v Brně jako soud odvolací se s výhradami
obhajoby ztotožnil, rozsudek soudu prvého stupně svým usnesením ze
dne 8. 3. 2001, sp. zn. 6 To 65/2001, zrušil a podle §260 tr. ř.
věc vrátil státnímu zástupci k došetření s datem doručení 30. 4.
2001.
Podle tvrzení navrhovatele, orgány činné v trestním řízení
svými zásadními pochybeními způsobily průtahy v jeho trestní věci,
takže tato již dávno není projednávána co nejrychleji a s plným
šetřením jeho občanských práv. Vazba navrhovatele nepochybně
překročila nezbytně nutnou dobu; navíc vrácení věci k došetření
státnímu zástupci bude nesporně znamenat další průtahy v řízení,
takže se jeví jako velmi reálnou hrozba, že vazba překročí
i původně uložený trest.
Krajský soud jako stížnostní však ve svém zamítavém
rozhodnutí konstatoval, že obžaloba byla podána v relativně krátké
době a že neshledal žádné prodlevy v průběhu samotného trestního
řízení. Zásadním způsobem však pochybil, když hodnotil délku
trvání trestního řízení (potažmo vazby) bez přihlédnutí k tomu,
jaké důkazy a v jaké kvalitě byly provedeny a naopak, které důkazy
provedeny nebyly, ač provedeny býti měly.
Podstatu své ústavní stížnosti vidí navrhovatel v tom, že mu
krajský soud jako stížnostní upřel právo na spravedlivý proces
a ochranu osobní svobody, neboť jí byl zbaven jinak než zákonem
stanoveným způsobem a nikoliv na dobu nezbytně nutnou.
Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že
bude nutno obě rozhodnutí obecných soudů zrušit, pro jejich rozpor
s ústavněprávními ustanoveními, jak uvedeno shora.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.
Předsedkyně senátu Okresního soudu ve Vyškově, jakožto
zástupce účastníka, ve svém stanovisku uvedla, že složitost kauzy
si vyžádala a nadále vyžaduje časový prostor pro opatření
příslušných důkazů, které postupně vyplývají z výsledků
dokazování. Navrhovatel jakožto obviněný vystřídal i několik
obhájců na plnou moc, což ve spojitosti s důkazní složitostí
případu ovlivňuje délku celého trestního řízení. V ostatním
odkazuje na obsah vyšetřovacího spisu a odůvodnění ústavní
stížností napadeného usnesení.
Předseda senátu Krajského soudu v Brně, coby zástupce dalšího
účastníka, konstatoval, že navrhovatel neuvádí žádné nové
podstatné okolnosti nad rámec své původní stížnosti v trestním
řízení, o níž bylo rozhodnuto napadeným usnesením; proto rovněž
odkazuje na jeho odůvodnění.
Okresní státní zástupce ve Vyškově, jako vedlejší účastník,
využil oprávnění, jež mu dává §28 odst. 2 zákona, a uvedeného
procesního postavení se vzdal.
Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2001.
V ní se odvolává na dosavadní argumenty, které byly popsány
v písemném vyhotovení ústavní stížnosti a dodává. Obsah vyjádření
předsedkyně senátu okresního soudu k návrhu je v příkrém rozporu
s postupem tohoto soudu v řízení ve věci samé. Důkazní složitostí
kauzy je zde argumentováno teprve po vrácení věci krajským soudem
do přípravného řízení. Kdyby se stejnou důsledností přistoupilo
k dokazování již v přípravném řízení a u hlavního líčení, nemohlo
by dojít k procesním průtahům. Za nedůvodnou považuje argumentaci
poukazující na střídání obhájců, neboť je považuje za své zákonné
právo. Popírá, že by změna obhájců ovlivnila délku trestního
řízení, protože za tímto účelem prováděna nebyla. Vyjádření
v tomto bodě vidí jako snahu orgánů činných v trestním řízení
přenést jejich odpovědnost na osobu navrhovatele. Průtahy v jeho
trestní věci trvají i nadále, když naposledy byla doba trvání
vazby prodloužena do 30. 9. 2001 s odůvodněním, že vyšetřovatel
čeká na poskytnutí přepisů telefonních odposlechů. V závěru svého
vyjádření poukazuje na tu skutečnost, že díky nemožnosti být
potrestán přísnějším trestem, než mu byl uložen soudem nalézacím,
jakož i s ohledem na trvající vazbu je zatím zbaven možnosti žádat
o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu, je tedy ve
skutečnosti "trestán vazbou".
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména vazební spis Okresního soudu ve Vyškově
sp. zn. Nt 13/2001, včetně spisů k němu přiložených (sp. zn. Nt
20/2001, Nt 23/2001, Nt 25/2001) a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Osobní svoboda navrhovatele byla omezena dne 10. 2. 2000
v 02, 45 hodin usnesením soudce přípravného řízení ze dne 11. 2.
2000, sp. zn. Nt 15/2000, kterým byl podle §67 odst. 1 písm. c)
tr. ř. vzat do vazby. Dne 14. 11. 2000 je odsouzen nalézacím
soudem, jak uvedeno výše, proti čemuž brojí včas podaným
odvoláním; jeho výsledkem je vrácení věci do přípravného řízení,
s účinností od 30. 4. 2001. Týž den dozorový státní zástupce
podává a týž den Okresnímu soudu ve Vyškově se doručuje návrh na
prodloužení této vazby do 30. 7. 2001.
Návrhu bylo vyhověno napadeným usnesením ze dne 9. 5. 2001,
sp. zn. Nt 13/2001.
Z jeho odůvodnění Ústavní soud zjišťuje, že zákonná lhůta
vazby končí 19. 5. 2000, neboť v trestní věci navrhovatele byla
podána obžaloba dne 21. 7. 2000 a k vrácení věci k došetření do
přípravného řízení došlo rozhodnutím krajského soudu dne 30. 4.
2001.
Zde soudce přípravného řízení opakuje chybu z návrhu státního
zástupce na prodloužení vazby spočívající v tom, že byl nesprávně
vypočten konec doby trvání vyšetřovací vazby, jejíž běh pokračoval
po vrácení věci státnímu zástupci soudem odvolacím (sp. zn. III.
ÚS 337/97, in: ÚS, sv. 9, s. 269).
Ústavní soud vychází z faktu, že navrhovatel vykonal
vyšetřovací vazbu v době od 10. 2. 2000 do 20. 7. 2000, tedy
v délce pěti měsíců a deseti dnů. Již zde došlo k nepřesnosti,
když byl do vyšetřovací vazby z neznámých důvodů započítán jako
jedenáctý den i 21. 7. 2000, tedy den podání obžaloby. Do konce
nepřetržité doby trvání vyšetřovací vazby, tj. do 10. 8. 2000, by
tak zbývalo jen dvacet dnů, počítaných od 22. 7. 2000 včetně.
Správně počítaná jednadvacetidenní a ne pouze dvacetidenní
lhůta od 30. 4. 2001 včetně, však končí 20. 5. 2001, což je konec
doby trvání vazby šestiměsíční v přípravném řízení, pokračující po
vrácení věci do přípravného řízení a nikoliv den 19. 5. 2000
(i když připustíme zřejmý překlep v roce: místo 2001, chybně
2000). Datum 19. 5., správně 2001, proto označuje konec trvání
šestiměsíční vyšetřovací vazby chybně, protože vypočítaný
s ohledem na její přerušení vazbou soudní (od 21. 7. 2000 do 29.
4. 2001) ne již ode dne 21. 7. 2000, ale až od 22. 7. 2000.
Toto pochybení, které převzal do napadeného rozhodnutí
i soudce přípravného řízení však není natolik zásadní povahy, jako
pochybení rozvedená dále.
Podle §67 odst. 2 tr. ř. v přípravném řízení může soud
rozhodnout o prodloužení vazby jen tehdy, jestliže je dán některý
z důvodů vazby uvedený v odstavci 1 a dosud zjištěné skutečnosti
nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl
spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody
k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný.
Odůvodnění napadeného usnesení sp. zn. Nt 13/2001 se
vyjadřuje k předpokladu prvému, to znamená ke splnění požadavku
zákona podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Naproti tomu zcela chybí odůvodnění druhého, kumulativně
daného předpokladu vyšetřovací vazby, jak požaduje citovaný §67
odst. 2 tr. ř. ("dosud zjištěné skutečnosti.zřejmé důvody
k podezření."). To je v tomto případě zvláště závažné ve světle
důvodů, pro které krajský soud jako soud odvolací meritorní
rozhodnutí zrušil a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu
zástupci k došetření. Ke zrušení rozsudku došlo podle §258 odst.
1 písm. b), c) tr. ř., kde se hovoří o jeho vadách, spočívajících
zejména v nejasnosti nebo neúplnosti jeho skutkových zjištění,
nebo v tom, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí; další písmeno mluví o pochybnostech o správnosti
skutkových zjištění a potřebě opakovaného či dalšího dokazování
v tomto směru, které nemůže provádět odvolací soud, nemá-li
nahrazovat činnost soudu prvního stupně.
Návrhem napadené usnesení krajského soudu jakožto soudu
stížnostního (sp. zn. 9 To 403/2001) ke zmíněnému kumulativnímu
předpokladu vyšetřovací vazby podle §67 odst. 2 tr. ř. uvádí:
"Pokud trestní stíhání shledávají zatím důvodným procesní soudy,
které ve věci rozhodovaly meritorně, tedy i odvolací, stěží o něm
může pochybovat soud, rozhodující toliko o vazbě."
Toto tvrzení ve světle rozhodnutí právě odvolacího soudu
nemůže obstát. Tím, že navrhovatelovu trestní věc vrátil odvolací
soud z důvodů uvedených výše až do stadia přípravného řízení
naopak zpochybnil důvodnost přinejmenším soudního stadia trestního
stíhání stěžovatele. Nalézací soud sice důvody tohoto trestního
stíhání shledal, když navrhovatele odsoudil, ale ty mu zpochybnil
výrazně právě soud odvolací. Nejasná, neúplná, nesprávná skutková
zjištění nemohou být zároveň skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že
skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny
znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento
trestný čin spáchal obviněný (srov. též sp. zn. III. ÚS 84/94, in:
ÚS, sv. 3, s. 257).
Případná námitka, podle níž nedůvodnost soudního trestního
stíhání nemusí automaticky vylučovat důvodnost trestního stíhání
ve stadiu vyšetřování, zde není případná. Předně, z hlediska
soudce rozhodujícího o prodloužení vyšetřovací vazby je podstatné,
že se ve svém rozhodnutí o tomto kumulativním předpokladu vazby
vůbec nezmiňuje, tedy ho neodůvodňuje, takže důvodnost vyšetřování
zde objektivizována není. Soud stížnostní místo aby existenci
předpokladů požadovaných v §67 odst. 2 tr. ř. opřel o konkrétní
dosud zjištěné skutečnosti, tedy o fakta daná v době jeho
rozhodování, se dovolává, poněkud spekulativně, pouze názoru
procesních soudů, aniž jej navíc opírá o zmíněná zákonem
požadovaná fakta.
Ústavní soud si je vědom toho, že při rozhodování o vazbě, na
rozdíl od rozhodování meritorního, není reálný požadavek jistoty
bez rozumných pochybností. Jak ovšem v této souvislosti požaduje
i praxe: "Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé
a konkrétními skutečnostmi dostatečně neodůvodněné podezření,
poněvadž to by vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody
obviněného." (Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář - díl I.,
3. vyd., Praha, C.H.Beck 2001, str. 333).
Výše popsaným způsobem nezdůvodněné rozhodnutí o prodloužení
vazby navrhovatele, jakož i jen obecně z tohoto hlediska
zdůvodněné zamítavé usnesení soudu stížnostního, citovanému
požadavku podle názoru Ústavního soudu neodpovídá.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak byl porušen §2
odst. 6 tr. ř., obsahující zásadu volného hodnocení důkazů, která
platí i pro řízení vazební. Porušením §67 odst. 2 tr. ř. je
zároveň dotčena zásada zákonnosti trestního stíhání podle §2
odst. 1 tr. ř. Rozhodnutí, která důvody svých výroků neobsahují
buď vůbec, nebo se opírají pouze o obecné skutečnosti a jsou proto
nepřezkoumatelná (II. ÚS 124/97) porušují ustanovení §134 odst.
2 tr. ř. a tedy opět zásadu zákonnosti trestního stíhání (§2
odst. 1 tr. ř.).
Důsledkem vyjmenovaných nezákonností je i nerespektování
zásady přiměřenosti (zdrženlivosti), jak o ní hovoří §2 odst. 4
tr. ř. V této souvislosti je nutné odlišně posuzovat požadavek na
trestní řízení bez zbytečných průtahů, týká-li se procesního
postupu ve věci samé, nebo jen souběžného vazebního řízení.
Napadená vazební rozhodnutí sama o sobě příčinou zbytečných
průtahů v meritorním procesu nebyla. Ani samotné vazební řízení
nedůvodnými průtahy netrpělo: návrh na prodloužení vyšetřovací
vazby stěžovatele byl podán týž den, kdy věc odvolací soud vrátil
do přípravného řízení, rozhodnutí o něm následovalo devátý den
poté a o stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl krajský soud do
tří týdnů. Nicméně právě jako nezákonná zvyšovala napadená
rozhodnutí zátěž pro obviněného jinak prodlužovaným trestním
řízením, to na rozdíl od situace, kdy by proces probíhal
nevazebně.
Napadal-li navrhovatel průtahy v meritorním řízení
v souvislosti se svou ústavní stížností, jíž brojil pouze proti
dvěma vazebním usnesením, nemohl předpokládat, že Ústavní soud ve
svém nálezu rozhodne i o této otázce. To by bylo možné jen za
předpokladu, že by ústavní stížnost právě pro nedůvodné průtahy
v řízení napadala alespoň nepravomocný rozsudek okresního soudu
(viz §75 odst. 2 písm. b) zákona), popř. i konečné rozhodnutí
soudu odvolacího, k čemuž ovšem ve věci stěžovatele zatím nedošlo,
a ani ve vztahu k rozsudku soudu nalézacího dojít nemohlo.
Mimo rámec petitu návrhu je fakticky dotčeno usnesení
o dalším prodloužení vyšetřovací vazby navrhovatele, vedené pod
sp. zn. Nt 20/2001, aniž to mohl Ústavní soud vyjádřit přímo ve
výroku svého nálezu. Zmíněné rozhodnutí, jakož i rozhodnutí
krajského soudu coby stížnostního (sp. zn. 9 To 403/01), navazují
totiž, a to i z hlediska nedostatečného jejich odůvodnění vzhledem
k §67 odst. 2 tr. ř., na obě návrhem napadená a tímto nálezem
zrušená usnesení obecných soudů, jako na svůj určitý podklad (viz
sp. zn. III. ÚS 458/2000, in: ÚS, sv. 20, s. 263).
Dotčena naopak nebudou další vazební řízení. To, které bylo
vedeno u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. Nt 23/2001
skončilo navrhovatelovým propuštěním z vazby dne 27. 9. 2001,
a sice z rozhodnutí Krajského soudu jako stížnostního (sp. zn. 9
To 624/2001); důkaz těmito usneseními byl proveden v průběhu
ústního jednání dne 19. 12. 2001.
O návrhu na další prodloužení doby trvání vazby pod sp. zn.
Nt 25/2001 nebylo z uvedeného důvodu rozhodováno vůbec.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (IV. ÚS
360/97), ,, že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí.
Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost
napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění
nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými
rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo
do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavním soudem byla z tohoto hlediska zjištěna zásadní
pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem
ústavní stížnosti, a která podle jeho názoru dosahují do ústavní
roviny.
Z vad vazebního řízení a rozhodnutí z něho vzešlých mají tuto
povahu všechny případy nerespektování základních zásad trestního
řízení (tzn. zásady zákonnosti, zásady volného hodnocení důkazů
a zásady přiměřenosti, jak je blíže zdůvodněno v bodu II.
odůvodnění tohoto nálezu).
Nezákonnosti tohoto typu se promítly do ústavní roviny
především porušením čl. 1 a dále čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 8
odst. 1, 2 a 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
Prvně z citovaných ustanovení garantuje jednu z maxim
právního státu, spočívající ve vyloučení libovůle v rozhodování
soudů. Podmínkou toho je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně
odůvodňovat.
Ustanovení dále uvedená chrání právo na řádný zákonný trestní
proces; z pohledu mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy byla
v tomto ohledu dotčena následující ustanovení: čl. 5 odst. 1 písm.
c), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění protokolů [č. 209/1992 a č. 243/1998 Sb., (dále
jen "Úmluva")] a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Porušení
zákonnosti procesu se projevilo i v nerespektování zásady volného
hodnocení důkazů.
Vzhledem k tomu, že procesní zásada přiměřenosti
(zdrženlivosti) je provedením čl. 4 odst. 4 Listiny, dotýká se
její nerespektování i této ústavní maximy; porušení citovaného
článku Listiny se promítá i do čl. 18 Úmluvy.
Ústavní stížnost namítala též porušení čl. 36 odst. 1 a čl.
38 Listiny. Senát Ústavního soudu tento názor zcela nesdílí.
Napadeným rozhodnutím obecných soudů nebylo totiž stěžovateli
znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva na
projednání své věci v řízení před nimi (čl. 36 odst. 1). Jiná je
otázka výsledků těchto soudních řízení, o nichž tento nález mluví
především.
Další z citovaných ustanovení Listiny (čl. 38) také nebylo
rozhodnutími obou soudů dotčeno. Porušení práva na řádný zákonný
vazební proces neznamená automaticky porušení i práva na
spravedlivý meritorní proces, jmenovitě podle čl. 38 odst. 2
Listiny (".projednání věci bez zbytečných průtahů."). Jak již bylo
konstatováno, napadená vazební rozhodnutí sama o sobě příčinou
zbytečných průtahů v meritorním procesu nebyla. Nicméně zvyšovala
zátěž pro obviněného jinak prodlužovaným trestním řízením ve věci
samé, to na rozdíl od situace, kdy by proces probíhal na svobodě,
což se projevilo v ústavní rovině způsobem popsaným výše (tj.
porušení čl. 4 odst. 4 Listiny).
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět, proto napadená
rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 19. prosince 2001